ROČENKA 2002

a) skály: Valle d'Aosta, St.Pierre-Priorato, Spremuta di muschio, 7 OS, T. Radil

* Francie, několik cest 6a+ OS, Eva Kavková

* Malý Kežmarský štít, Levý Ypsilon, V, (Luboš Bartyzal), Eva Kavková

* Galerie Ganku, Stanislawski, V, (Petr Piskač), Renča Smoloňová

* Marmolada, 3342m, Via Tomasson, V-, Tomáš Radil, Martin Točík

Výstup roku v horách jsem vybral po poradě s dalšími členy oddílu (Jan Hásek, Jakub Turek, Lukáš Bludský, Tomáš Radil, Petr Daniš, Robert Halama, Vašek Nádvorník), kterým tímto ještě jednou děkuji.

Vlasta Daněk

6. Vlasta Daněk RP 6+ 6,3

8. Martin Točík TR VIIc 5,04

10. Ondřej Turek TR 4 3,2

11. Matěj Turek TR 4 3,2

6. Vlasta Daněk 25

9. Martin Točík 14,1

11. Matěj Turek 2

Loni těch blbostí bylo opravdu požehnaně a aktéři některých z nich dali svým andělům strážným pěkně "zahulit". Výběr nebyl jednoduchý, ocenění by si zasloužili snad všichni, ale nakonec jsem rozhodl takto:

Nominace na vítězství

* "Jestli vidíš myš tady na Volovce, tak jsem vyhrála pivo za medvěda na Váze," říká Renča na vršku po diskusi, zda se vsadit, zda je na chatě medvěd opravdický nebo jenom v představách reportérů televize Nova. Medvěd tam byl a myš také. (Vysoké Tatry, červenec)

* "Hergot, on nás snad zajede, to nás nevidí nebo co?" rozčiluje se Bidlo na kole. Řidič v Mnichově Hradišti, který vyjíždí z postraní uličky, nás ale opravdu nemůže vidět, protože je tma a Bidlo má zhasnutou čelovku. (Drábské světničky, říjen)

Beránek - pokladník, sportovec tělem a duší, má na starosti posilovnu a tělocvičnu, organizuje floorbalová utkání, orientační závody, cyklistické vyjížďky a mnohá další tělesná mučení

Kuba Turek - má na starosti knihovnu, internetovou stránku a každoroční mukařovské setkání

Kromě jmenovaných přispělo k dění v oddíle i mnoho dalších lidí. Letem světem si vzpomínám na Bluda (bral s sebou lidi na písek), Bagu (organizoval nováčkovskou akci v Tisé), Pavla Boba Jaroše (připravuje tradiční výstavu fotek), Jindru Štěpána a Jardu Štěrbu (technicky se starají o saunařskou a humanitní internetovou stránku), Petru Hop (zorganizovala běžkařský hvězdicový výlet v Krkonoších)

Kubo, děkuju ti za všechno, co pro oddíl děláš. (poděkování vydavatele)

http://www.humanita.n.cz

Oddílová humanitní stránka se všemi organizačními potřebnostmi a archivem zajímavých akcí. Potřebné jsou hlavně diskuse, knihovna a kalendář.

http://www.cdfe.cz/humanita

http://www.volny.cz/luhlirova/index2.htm

http://free.prohosting.com/~mirdik/

http://www.sweb.cz/nateam

http://napoleon.mk.cvut.cz

http://jakubturek.webpark.cz

http://pteryx.natur.cuni.cz/~danek

http://mat.fsv.cvut.cz/novotny

Mrtvé, ale stále živé deníčky z hor Jardy Novotného.

http://www.mujweb.cz/sport/Martin_Komarek

http://mujweb.cz/sport/pionyr

http://horosport.webpark.cz

... 19.7.1955 vypadl v horní části Stanislawského komínu v Galerii Ganku čs. reprezentant K.V. Lezecké obtíže, místy lámavá a mokrá skála zapříčinily téměř 12-metrový pád do jedné ze skob, které měl zatlučeny v komíně ...

Ve 12.15 je na místě I. skupina tatranské Horské Služby. Arno Puškáš zhodnotí stav zraněného a po poradě s ostatními padne rozhodnutí pro spust celou stěnou. Zanedlouho následuje jeden z nejdelších gramingerových spustů v dějinách tatranské Horské služby, téměř 350 metrů dlouhou, kolmou až převislou stěnou Galerie Ganku...

... je 17.8.2001, pět hodin ráno. Ranní ticho na Chatě při Popradském plese rozřízne nekonečné pípání budíku... Muž a žena se tlumeným hlasem domlouvají, zda se nakonec vydají na domluvenou tůru v Galerii Ganku. Není však sbalen potřebný materiál a tak trochu z vlastní lenosti se dvojice ukládá k nedokončenému spánku. Jako náhradní cíl tůry si vybírají vrchol Rysů z České doliny...

Ten budík se ozve ještě jednou, v půl osmé. Je nádherný den, svítí slunce a je bezvětří. Dvojici chvíli trvá, než se nasnídají a sbalí vše, co budou potřebovat. Jdou poměrně daleko, takže na chatě nechávají vše, co nebudou v trojkové cestě potřebovat - kladivo, pár skob, žďárák, čelovku. Návrat předpokládají ještě do večeře. Přesně v 9.30 opouští dvojice Chatu při Popradském plese. Na horolezeckou tůru už docela pozdě. Volí rychlejší tempo..., první lávka, druhá lávka a rozcestí pod Wachterkou. "Pojďme radšej na Rysy, na chatě si aspoň dáme po rume" ... proniká do jejich uší útržky dialogu jakýchsi turistů... Nu - opravdová motivace. Předbíhají i turisty, kteří se líně a s dlouhými odpočinky sunou nahoru na Rysy. Za krásného, slunečného dopoledne míjejí Žabie plesa a nosičskou zkratkou pokračují k Chatě pod Rysmi. Krátký hang a ve třičtvrtě na jedenáct s úlevou usedají před Chatou. Rychle doplnit tekutiny, nabrat novou vodu do zásob a dvojice se vydává do Sedla Váhy. S přibývající výškou a délkou trasy míjejí čím dál tím méně turistů. Netrénovaní jedinci zůstávají na chatě u rumu, ti ostatní pokračují na vrchol.

... a pak přátelé: při pohledu z Váhy do stěny Galerie Ganku zůstáváme stát v úžasu ... Ačkoliv jsem byl ve stěně předtím už čtyřikrát, jen matně jsem tušil, kudy vede náš - Stanislawského komín ... Tam, ano tam, vpravo od toho výrazného pilíře ... ta široká, černá "spára"... Jeden jediný pohled stačil k tomu, abych během několika sekund porušil všechna horolezecká přikázání, která snad ještě existují a která jsem až doposud tak obhajoval ... Rozhodnuto. Ač je 11 hodin a my jsme teprve v sedle Váha, rozhodujeme se pro Stanislawského komín v Galerii Ganku. Ještě tak hodinu nám bude trvat, než se dostaneme pod vlastní nástup. Náš původní cíl - na Rysy z České doliny - odsouváme kamsi daleko do pozadí. V jedné chvilce si také uvědomuju, co všechno s sebou dnes nemáme a jaké riziko podstupuju nebo vlastně podstupujeme, ale Renča mi věří a já zase věřím jí. Prostě si nepřipouštím žádné komplikace.

Asi ve 12 hodin jsme u nástupu. Uprostřed stěny je jedna trojka, co leze Centrální Pilíř, zhruba dvě délky nad námi leze další mladá smíšená dvojka Poláků. Lezou Novou Polskou cestu a jak vidno trošičku s problémy...

Přebalujeme věci, poté pátráme, co nám vlastně chybí. Nemáme žďárák, kladivo ani skoby, oba ani jednu čelovku, místo lezaček kopačky s uřezanými špunty. Dále neznám sestup "na druhou stranu", změnili jsme cíl tůry a nikdo z kamarádů neví, že jsme zrovna tu. Pak lezeme na jednoduchém laně, spolu s oddílovou novačkou, která byla dosud v Tatrách pouze jednou. A navíc: do takovéto stěny se nastupuje mnohem dříve ... V duchu přemílám, že asi stárnu - teda hloupnu. Ale teď už jsme tady a cesta vede nahoru ...

Dvacet minut po dvanácté nastupujeme do Stanislawa, jak jsme si ho překřtili. První dvě délky jsou lehké, tak za III, skála je tu pevná a chyty slušné. Nabírám rychlost a za pár okamžiků dolézáme na úroveň polského páru. Jistím minimálně, tak dvě jištění na délku, štandy jsou vyskobované, stačí pouze sledovat vysmyčkované návěští. Jsme na začátku komínu. Studuju Kroutila - Bloudila a vím, že odteď se leze jen komínem. Před cestou mám víc než respekt, už jsem slyšel pár vyprávění, jak je ten komín těžký a kolik lidí se odtamaď vrátilo. Prý čím výš, tak tím těžší a horší. Jenže: brod je ještě daleko, tak proč stahovat kalhoty tak brzy, že??? Teď zkusíme tu pověstnou a pomíjivou horolezeckou štěstěnu my. Počáteční délky v komíně jsou čtyřkové a štandy na celou délku lana. Nejsou těžké a v duchu osvědčených a lety prověřených Chroustových bonmotů typu "dobře lézt znamená dobře rozpírat" nebo "v komíně se musíš, Rybízu, točit", se zavrtávám stále hlouběji do komínu. Renča za mnou pádluje úplně v pohodě a navíc táhne všechny věci, včetně svých wibramů, sama. V mém kletru jsou pouze mé "pohory" a pití. Mám ji rád, protože pádluje a nefňuká. Komín je zatím ještě přívětivý, ale ubývá možnost jištění. Renča křičí posledních pět metrů lana, šikmo vlevo vidím skobu, ale nechce se mi k ní, protože bych musel při dobírání sedět ve skobě a navíc lano příšerně táhne.

Nakonec nastává klasická situace: já křičím: zruš štand a popolez 5 metrů!!! Zdola se lano uvolní a já mohu dolézt pod převislý začátek komína. Dávám frend a svazuji tři metry dlouhou smycu. Je potřeba. Vlevo v převislé stěně bez chytů je zatlučena tutová skoba, je však hodně vysoko. Roztáčím laso ala Vinetou a napotřetí se konečně chytí. Chudák Renča, bude ji muset později nějak vybojovat, protože ji tady nenechám. Dobírám ju, dáváme si několik doušků vody a vitamíny. Mám hroznou chuť na pivo, ale zatím si musím nechat zajít chuť. Kolem nás teče spousta vody. Koukám se nahoru, kapající voda z převislého komína nevěští nic dobrého. Až sem to šlo. Renča dolézá, obdivuju ji za to, jak tudy mastí s batohem. Oba společně zakloníme hlavy a přitom je nám jasné, že teď to začne. Komín jde do převisu a spolu s jištěním mizí bohužel též chyty. Nechápu Stanislawského, jak to tudy mohl žnout ve třicátých letech. Dávám Renče krátkou instruktáž, jak sundat tu dlouhou smycu, beru si materiál a valím nahoru. Komín začíná převislou stěnou, až pod velký, nosatý převis. Potom dva metry doprava ke skobě s několika smycema a po lepších chytech nahoru na polici. Na štandu jsou dvě provázané skoby, jedna z nich dokonce nerezová. Asi je potřeba, protože kolem dokola tečou pramínky vody. Dobírám Renču, teď to jde už pomaleji, je to najednou hodně do převisu, batoh nesnesitelně táhne k zemi.

Nejsu srab a tak v duchu Napoleona : "odvaž se - potom se uvidí, co a jak ..." vlezu pravým ramenem dovnitř do úzkého komína, kletr na zádech dřu o protilehlou stěnu. Není tady žádné jištění a já se bojím, že jakmile elegantně opustím ten komín, spadnu přímo do štandu. Chvíli bojuju, seč mi všechny síly stačí, v poslední křeči dávám výš malého stopera a odpočívám v jakési prapodivné poloze. Nade mnou obrovská, mokrá střecha, kterou tvoří vklíněný balvan a nevábná řada skob, vedoucí kamsi dovnitř. Nechce se mi tam, nejsou tam žádné chyty. Vlevo je jakási přilepená věžička, ve které vidím zatlučenou skobu... Takže jestli nahoru, tak jedině tudy. Opatrně se sunu k věžičce, mimoděk pohlédnu vlevo a to, co vidím, mě tlačí zpátky do komína... Děsná šlichta kamsi dolů, vidíme celý začátek naší cesty, ale z nepopsatelné expozice ... Posílám dolů spoustu nehezkých slov, prostě abych ventiloval nahromaděný stres a pocit jakési bezmocnosti... Občas to dělávám, pomáhá mi to. Nechcu však cvaknout tu skobu v té věžičce. Mám strach, že až ju odvalím do doliny, tak půjdeme spolu s ní. Avšak vpravo ve spárce objevím vklíněný kámen, ovážu ho jako hodiny a zkouším vylézt na věžičku. Už vidím další štand, tři skoby provázané smycemi... Abych se k nim dostal, musel jsem udělat "chotěbořský krok", teda "nohy předběhnou ruce" v zoufalém pokusu zachránit si svůj ubohý život.

Nad námi hladká plotna, sice se spoustou skob, ale daleko od sebe. Každý tu leze podle toho, jak se mu zlíbí. Podle opisu se musíme vrátit pět metrů doprava, na ten vklíněný špunt. Ať vymýšlím sebelepší variantu, vím, že tady budu muset nechat nějaký matroš. Vylezu 3 metry nad štand, cvaknu pofidérní skobu do traverzu a snažím se dostat doprava. Nejde to tak dobře, nejsou tu chyty. S pomocí tahu smyce, kterou jsem před tím uvázal do skoby, a Renčiným povzbuzením se dostávám konečně na ten balvan. Dělám mezištand, dávám dva frendy a ovazuju hrot, chci dobrat své spolehlivé "protizávaží". Ta kroutí hlavou, vůbec nechápe, jak to poleze. Má to teď výrazně těžší. Chvílu bojuje, vyleze k provázané skobě, chytne smycu, sleze dolů, co to jde, a pendlem přistane dva metry pode mnou. Smyčka tam zůstane pro ty další. Tak, teď už pouze nahoru, ze špuntu se už nedá s jedním lanem slanit.

Nad "špuntem", se z komína stává mokrý, převislý a občas lámavý kout. Dáváme krátkou svačinu, na Galerii jsou to tak 2 délky lana. Študujeme Bloudila a tak trochu po očku sleduju svou spolulezkyni, zda nejeví nějaké známky sebevražedného chování. Ještě vydržet... Beru si všechen materiál a šikmým, vzestupným, 20metrovým traverzem postupuju doprava na hranu ostrého žebra, na jakousi kazatelnu, kde nacházím další stanoviště. V celé délce (tak za V+) dávám pouhé dvě jištění. Víc tam nešlo. Je tu kladivem roztlučený stoper, přidávám frenda a dobírám. Občas zbytky slunečních paprsků mimoděk olíznou stěnu vlevo.

Kdesi pode mnou slyším polskou dvojici ... Mladík vysvětluje své partnerce, jak to lézt, Polka se snaží a přitom hlasitě vzlyká. Nevidím je však a na hlasité volání neodpovídají.

Přilézá Renča, vyhubuje mi za mé dvě jištění v délce (ach ty ženy ...), marně se však bráním, prostě tam nic nešlo. Teď už zase svítí sluníčko a nám chybí slabých třicet metrů na vrchol Galerie Ganku. Rozjímáme, radíme se kudy dál. Teď už máme "posekáno". Jenom si nerozbít držku, to by fakt byl trapas, podvědomě kontroluju štand a hledám nejoptimálnější trasu vzhůru. Vlevo nad kazatelnou najdu skobu v převislém koutu, ale ač to sebevíc zkouším, nejde mi to. Jdu doprava za ostří žebra. Dám dva tutové čoky, abych pojistil štand, a stoupám nahoru na okraj převisu. Přímo ve střeše je zatlučená stropovka, se starou smyčkou. Dávám si svoju, dlouhou, sešitou, aby mne to netáhlo. Nastoupám do převisu, všude kolem nepříjemné mokro.

Loudavým krokem se blíží ke mně. V duchu ju obdivuju, jak statečně a v pohodě to "přetrpěla". S Polákama už také navázala kontakt, jsou kousek pod Galerií a prý také OK.

Dáváme si nějaké sladkosti, polibek, zapisujeme se do vrcholové knihy společně s poznámkou, že Stanislawski byl fakt borec. Když to lezl ve třicátých letech, navázaný kolem pasu a se slaninou v chlebníku, smekáme klobouk ... I poznámka v průvodci "... průstup komínem v horní partii stěny patří k největším lezeckým výkonům 30. let..." není nijak nadsazená. Jenže není čas a tak podle popisu ve vrcholové knize lezeme (teď už ve smyčkách) do Bartkovy štrbiny. Hledáme předem avizované slanění, ale ač se snažíme sebevíc, nemůžeme ho najít.

- ačkoliv se nám podařilo tuto cestu přelézti a my během túry naštěstí nijak nepocítili chybějící základní horolezecké vybavení, nemůže ani nesmí se toto vyprávění státi návodem k tomu, že se takto dá lézti kdykoliv a kdekoliv ...

... že to dobře dopadlo, je dílem pouze šťastné náhody a osudu ...

Krkonoše: běžky foto

(sepsalo Bidlo - Petr Daniš)

Tomas si přebere matroš - je plně srozuměn s tím, že těžší délky zbudou na něj, přece jen tuhle klasickou cestu na Aiguille du Midi od Rébuffata vybral on, já bych se ještě neodvážil - trochu si zanadává a zkouší stoupat. Moc to nejde, prsty skutečně vykluzují ven, nedá se to rozumně chytit. Nicméně se Tomasovi podaří zasadit jedničkového frienda (friendů máme s sebou osm, menší velikosti dvakrát, a byly fakt k nezaplacení), o něco výš malého vklíněnce (těch máme taky asi deset, včetně několika mikrovklíněnců, taky k nezaplacení), do vklíněnce přijde karabina, do ní smyčka, do smyčky Tomasova noha, Tomas se staví, funí, škrabe prsty výš ve spáře, spára nebere, ale daří se umístit další vklíněnce, za expresky a smyčky se stoupá líp - zkrátka Tomas nejtěžší úsek přehákuje, volně přeleze několik dalších těžkých metrů a štanduje pod velikým střechovitým převisem.

Drápu se nahoru za expresky, nohama kloužu po skále, protože smyčky vybírám, ale docela to jde, brzy jsem u Tomase. Přímo převisem vede nějaké 7a, tedy tak 8 UIAA, nic pro nás, traverzujeme pod převisem doleva. Brzy je další štand, až tady měla končit naše druhá délka. Štandy se stále zlepšují, stále více skob spojených stále více smyčkami, na dalších délkách se navíc objeví i nýty.

Jsme na začátku úžasné, lehce ukloněné, více než padesátimetrové plotny, která se v ostrém bočním světle odpoledního sluníčka blyští jako drahokam. Jemné spárky se starými skobami vytyčují linii našeho výstupu. Tomas tahá další 6a délku, o něco lehčí, protože ukloněnou. Fantastické lezení na samé hranici mých možností, občas se přece jen přitáhnu nebo přidržím za nějakou tu expresku, ostatně po vzoru Tomase.

Je dokonalé počasí, obloha vymetená, odpolední slunce ve výšce kolem 3600m žhne a spaluje - prostě nádherný den. Teprve dnes ráno jsme vyjeli lanovkou z Courmayeru na Pointe Helbronner a obtěžkáni obludně tíživými batohy se vším lezeckým a tábornickým vybavením a jídlem tak na týden podstoupili asi tříhodinový pochod (Kuba nám prorokoval, že to bude pět hodin) po ledovci pod Aiguille du Midi. Poté, co jsme se utábořili a naobědvali, trochu pookřáli, naše nedočkavost a právě krásné počasí nás nalákaly, abychom se ještě odpoledne pustili do lezení. Jakkoli unavení a naprosto neaklimatizovaní, osm délek přece do večera stihneme, ne? Nastoupili jsme ve čtvrt na tři, jen s lehkými batůžky, boty, bunda, pití, žádné bivakovací pytle, dokonce ani čelovky, sestup má být slaněním toutéž cestou.

Dál leze zase Tomas, má to být nejprve za pět, potom za čtyři, Tomasovi to nejprve ubývá, ale pak se lano přestane odvíjet a dál se hýbe doslova jen po centimetrech, seshora nadávání a výkřiky, ať dávám bacha, že něco tak těžkýho ještě nelezl. Jde zase o hladký převislý výšvih proťatý tenkou dvojspárkou, Tomasovi nezbývá než zase hákovat, v jednu chvíli vklíněnec, který zatíží stoupnutím do smyčky, popojede spárou dolů dalších několik centimetrů, Tomas si myslí, že už letí, ale vklíněnec se opět zasekne a Tomas nepříjemné místo přece jen udolá.

Oba jsme dost vyčerpaní a zbývá nám ještě poslední délka, údajně 4+, jenže teď těm číslům už moc nevěříme. Nejhorší je, že do soumraku nám zbývá asi hodina, a my ještě musíme stihnout slanit, čelovky jsme nechali dole. Ani jednomu se do poslední délky nechce, už nemůžeme. Ale představa, že bychom cestu zapytlili jednu délku před koncem, že bychom ji buď už vůbec nedolezli, anebo ji museli lézt další den celou znovu, je téměř nepřijatelná. Tomasovi se daří mě přesvědčit, že on už tahal čtyři délky, zatímco já teprve tři, a že tedy ta poslední čeká právě na mě. Zvažuji možnosti: buď mohu pokračovat kolmým, dost hladkým koutem se skobami a dřevěnými klíny, anebo lehce ukloněnou plotnou, kde objevuji dva nýty. Tou plotnou to bude jasně těžší, ale do kouta se mi nechce a nýty lákají. Už nemám sílu, nervy, ani ambice lézt čistě, vždy po několika vyvažovacích krocích svírám expresku cvaklou v nýtu a zhluboka vydechuji. Jenže to nejhorší je teprve nad druhým nýtem, už není po čem hákovat a lezecké obtíže se spíše stupňují. Šlapu do mělkých mističek, rukama hladím vlnky a miniaturní bouličky jinak hladké plotny a stoupám v důvěře, že ta příští boulička už bude určitě tutovej chyt. Není. Jsem už pár metrů nad nýtem, stále po stejných hnidách, probíhá mi hlavou, že je to nejtěžší lezení mého života, ještě těžší než plotny na Ošarpance v Tatrách, které jsem lezl o pár týdnů před tím. Potím se, v jednu chvíli se rozklepu a už si říkám, že "to operu a pěkně si rozbiju hubu", nakonec se nějakým zázrakem udržím a téměř v jakési křeči rychle dolezu dalších pár metrů, jež mě dělí od lehčího terénu, který mě dovádí na konec stěny. Mám strašnou radost, tak jsem nakonec svou troškou přece jen přispěl ke společnému výstupu a tíha lezení nespočívala jen na Tomasovi. Ten má ostatně taky radost, protože se už o mě, jak jsem tam vibroval, docela začal bát.

Říjnové peřeje Rio Botičo foto

Další půlhodinku popocházíme po hrázi betonového bazénu pod přehradou, upíjíme ferneta z placatky a čekáme, kdy první jezdec vletí do roury. Vodácký dav se rozvlní, první kajakář skáče do bazénu, rozcvičuje se jako na přehlídce a vjíždí do díry. Je to přepad z bazénu pod mostek a do hlavního koryta. Roura se dá sjet jen tak, že se drží pádlo vedle sebe, přikrčí se a snaží se o rovnováhu. Po pár metrech vodák vyjede a udělá vítězné gesto do publika. Naprosté většině jezdců se to ovšem nedaří a projíždějí rouru hlavou dolů. Z prvních devíti odvážlivců se jich osm cvaká. "Tak tohle nejedu," mění se moje původní představy.

Potok se kroutí v meandrech mezi stromy, a tak není divu, že po pár stech metrech potkáváme první zvrhlou kanoi, jejíž osádka nadává na nepřízeň osudu jako hejno špačků. O kousek dál na prvním jezu u Rybářské bašty nejprve slyšíme a poté i vidíme u Terezu, jak pokřikuje pronikavým hlasem na projíždějící: "Řekněte mému kormidelníkovi, že tohle nejedu. Ať si to sjede sám!" Odpoledne se dozvídáme, že Tereza tento nevinný jez opravdu nechala sjet kormidelníka, ale ten jí to oplatil. Aniž by se ptal, skočil s ní všechny další jezy a stupně, které se jim postavily do cesty.

U Intersparu v Hostivaři musíme poprvé z lodí a přenášíme jez Marcela. Letos ho zatím nikdo skákat nechce. Prý to ale někdo za námi zkusil a povedlo se. On i jeho loď přežily skok z více než tří metrů mezi kameny na dně. Kousek za jezem se hraje na břehu fotbal, a tak mají hráči o pár diváků více. Někteří kajakáři totiž nevydrží a v neoprenových oblecích, v helmách a plovacích vestách chvíli fandí.

Potkáváme raft plný přiopilých mladíků. Sice se vedle nich sotva vejdeme do koryta, ale zato nám nabízejí láhev rumu na zahřátí. Když odmítáme, vytahují whisky s opileckou poznámkou: "Páni jsou znalci." V Záběhlicích dojíždíme sehranou posádku starších pánů. Na jejich omlácené lodi i odřených maskáčích je vidět, že už mnohé zažily. "Tohle mi dělá už patnáct let," stěžuje si kormidelník, když háček přesně neuposlechne jeho příkazu, kam má pádlovat. Z jeho hlasu je ovšem cítit, že za ty roky si už zvyknul.

Po chvilce vidíme na břehu diváky a pána, který zuřivě gestiguluje. Jsme nad Záběhlickým jezem. Ukazuje se, že šlajsna je sice zavřená, ale gesta znamenají, že se dá projet. "Jez nám zakázala otevřít mocná rybářská lobby s dlouhými prsty až na ministerstvu," vzpomínáme na slova z výkladu tratě na startu. Asi aby rybářům neuplavaly ryby. Nikomu dlouhé prsty nevadí a všichni včetně gumových člunů šlajsnu sjíždějí. Někteří, jako třeba provozovatel nejlepšího vodáckého serveru v Česku Petr Ptáček, ovšem rozřezávají své pálavy na levou a pravou polovinu.

O kousek dál se potok kroutí do úzkých kliček a najednou vidíme v křoví otce a malého syna. "Nepotřebujete pomoc?" tážeme se. "Ne, my tady končíme, jdeme na autobus," odpovídají. "Tady už končí všechno hezké." A opravdu - po pár metrech vjíždíme mezi opěrné zdi a potok smrdí o mnoho více než před chvílí. Projíždíme pár malých stupňů a nad sebou vidíme most Jižní spojky. Už se pomalu chystáme do prvního tunelu a vtom přichází první překvapení. Skáču nenápadný stupeň, za ním se tvoří vývar. Než mi dojde, co se děje, končím hlavou dolů, strhávám špricku a plavu ve splaškách. Chytám loď a za vydatných nadávek ji vylévám a znovu nasedám. Jde to těžko, protože loď nemá výpustný ventil, a musím se vody zbavit jen pomocí koupací houby. Navíc je břeh vyložený šikmými panely a já se po nich nemůžu dostal nahoru.

O padesát metrů dál čeká úplně stejný stupeň, stejný skok, stejný vývar a stejné plavaní. Radek na tom není o mnoho lépe, protože mu proud strhává z kajaku špricku a voda se valí dovnitř. Oba tedy vyléváme. Nasazujeme baterky na přilby a mizíme do tmy prvního tunelu. Naštěstí je široký a vejde se do něho vzpříčená deblovka, která najíždí na mělčinu. Narážím do její špičky, tím ji uvolním a společně jedeme dál.

Najednou nevíme, kde jsme. Radek se tedy zeptá chlapců, kteří nás pozorují z mostu. "Jak se to tady jmenuje? No přece u Botiče!" Logika je to neúprosná, ale nám moc nepomáhá. Teprve až se po pravé ruce objeví sokolovna, je jasné, že proplouváme Michlí. Dojíždíme skupinku kajaků, povídáme si, ale najednou se z ničeho nic dostáváme z městské zástavby do bujné vegetace a před námi se objevuje jez. "Rozjeď to," křičí na mě zkušený jezdec po levici a oba po pár vteřinách skáčeme souběžně do vývaru. Díky rychlosti se z něho dostáváme bez velkých potíží.

V těchto místech se do obrazu dostávají Lenka s Komárem, kteří cestu autem nakonec našli a vyrazili na vodu. "Tady jsem se cvakla, vracák si mě vtáhnul zpátky pod jez," vyprávěla po dojezdu Lenka, která jela poprvé na kajaku. "Ale to nic nebylo, po mě tam skočila maminka se dvěma dcerami na nafukovací kanoi." Starší dcera na háčku i matka na kormidle z lodi vypadly a asi desetiletá dcera uprostřed se začala i s člunem točit pod jezem. Okolo skákala jedna loď za druhou, protože dítě nebylo ze shora vidět. "Všechny tři hrozně ječely." Nepříjemnou situaci vyřešilo vytažení všech tří žen lanem na břeh.

Projíždíme další dva tunely, míjíme divadlo Na Fidlovačce a vjíždíme do parku Grébovka. Podle kilometráže nás čekají dva skoky vysoké přes metr. Zkoušíme zastavit, abychom si obě místa prohlédli, ale to se mezi kamennými zdmi nedá. Dáváme tedy na povzbuzování Radkovy maminky, která nás sleduje autem, rozjíždíme se a skáčeme. Radek mizí až po krk ve vodě, ale v klidu se z ní vynoří, špičkou prořízne hladinu a pádluje dál. Mne chytá vracák a nemohu se z něho jen tak lehce dostal. Když už jsem skoro venku, najednou rána: vedle mne z výšky dopadá deblovka a sráží mne nazpátek.

Po nás ovšem přijíždí několik otevřených lodí. Jedna z nich se snaží zastavit, ale nezvládá to a pozadu padá i s posádkou z jezu. Jiná sice skočí, ale voda jí úplně zaleje a je potřeba ji tahat lanem ven. Stejně končí i Sýk, který na malém rodeovém kajaku neskočí úplně naplocho, ale špičkou se zaboří pod vodu. Tlak padajícího živlu ho tiskne ke dnu a on potupně sedíc po prsa ve vodě musí čekat na záchranný manévr. "Když mne lanem tahali ven, tak jsem se stejně cvaknul," nadšeně líčil své dobrodružství. Svých dvou křepelek se zbavil již na začátku, protože se mu nepodařilo je dostat v mrazivém počasí do správné vodácké pohody. Lanem tahali z vracáku i Lenku a Komára.

Po těchto adrenalinových zážitcích už zbývá jen projet tři čtvrtě kilometru dlouhým tunelem do Vltavy. Někde uprostřed má být jez, o kterém se neví, jak je přesně vysoký. Voda je tak špinavá, že neodráží téměř žádné světlo z baterek, a tak se každý orientuje jen podle jezdců před sebou, šumění vody a přídě, na kterou dosáhne světlo jeho baterky. "Tak teď to začíná," slyším vodáka za mnou, jak instruuje své méně zkušené kolegy. Zachvěju se lehkým strachem. Voda se zrychluje, jez nás zhoupne, ale přesto zmrzlí a šťastní vyjíždíme na volnou Vltavu.

Komár při cestě autem z Hostivaře k Vltavě zase zabloudil.

Když Jakub vyšetřil chvíli, postaral se o maminku jako obvykle, otevřel dveře stavení, nechal na sebe chvilku působit svěží horský vzduch, vůni lesních květin, zpěv ptáků vysoko v korunách stromů. A pak vykročil. Mířil na pěšinku, která vedla k černo-hnědo-stříbrné skále na blízkém kopci. Vyšplhal se na ni po přírodním schodišti a ocitl se tak nad vrcholky stromů - smrků a buků, vyhlížel do kraje jako král Jaromír shlíží na své poddané z balkónu svého paláce. Stál tiše, jako očarovaný.

Jednou se vrátil z města po cestě, kterou sám spravoval, za maminkou do černé chalupy a - maminka byla mrtvá. Dveře někdo vytrhl, pošlapal těžkými botami peřiny, ve kterých odpočívala, pak je roztrhal, až z nich peří vylétalo ven, sházel vyřezávané nádobí z polic na zem, některé kousky naházel do ohně, až ten vesele plápolal a pomalu se chytal pírek na okraji krbu; ten někdo zničil Jakubovu chalupu, způsobil smrt jeho maminky, jestli ji snad dokonce úmyslně nezabil vlastní rukou, ten někdo zničil Jakubovi život.

A tak Jakub odešel. Ještě narychlo stloukl dřevěnou truhličku, uložil do ní maminčin květovaný šátek (všechno ostatní pohřbil i s ní v hlubokém hrobě pod stoletým bukem za chalupou), spěšně si zabalil do uzlu nějaké nářadí, trochu jídla a teplý vlněný svetr a už pospíchal, aby byl pryč. Ani se neohlédnul. Prostou dřevěnou truhličku zakopal u své milované skalní vyhlídky. Jednou se sem vrátí.

Jakub se vrátil do své domoviny. Do hlubokých lesů Jeseníku. Je to tak dávno!, co tyhle smrčky prorůstaly prvními jehličkami mechem, tak dávno, co lesklé břidličnaté kameny lemovaly upravenou cestu, tak dávno, co dřevěné stěny rodné chalupy chránily Jakuba i jeho maminku před zimními plískanicemi,...., tak dávno.

Dnes je les jakoby řídký, světlý, stromy neduživé, cesta rozbrázděná, hluboké jizvy hyzdí její tvář, mechem porostlé kameny jsou poházené po lese, v ostružiní, zákoutí, kde Jakub tak rád odpočíval po těžké práci, kde se opřel o vyhřátý smrkový kmen a ukusoval z osoleného krajíce chleba... kde jsou ta zákoutí? Co jsou ty hromady špíny v milých koutech? Proč se tu válí papír, který dřív Jakub kupoval jen, když chtěl psát dopis na zámek? Kde jsou ty zlaté hvězdy na modré obloze? Proč zakopávám o plechové nádobky na každém kroku? Plast? Co je to plast? Kde je maminčin květovaný šátek?

Chci říct: v létě jsme se byli podívat za lezením v Jeseníkách a navštívili několik oblastí v těchto horách... (dále náš cestovní deník):

sestavil Tomas Radil

Silvestr patřil oddílovému přejezdu Nízkých Tater. V -11°C pod stanem v naprosto hnusným počasí prověřil zejména vybavení a psychickou odolnost účastníků. Totéž by se dalo říci o lednovém skialpování v Krkonoších, pouze jsme zaměnili stanové plátno za drsnější sněhový záhrab. Potom dlouho nic, tedy kromě květnového Prachova a červnové Memoriálové honičky po Tiských věžích, kde jsme s Evušou Kavkovou v silné oddílové konkurenci obsadili celkovou čtvrtou pozici.

Pod stěnou přebalujem. Pro velký igeliťák se vrátíme při sestupu. Vedu první délky 4+. Už chvíli mi vrtá hlavou, s kým se to tam dole Tokous pořád vybavuje. Na třetím štandu potkávám prvního z dvojice Čechů-Třebíčáků. Oba to už jednou lezli, pouštíme je dopředu. Náš ležérní styl víkendových lezců jim zdaleka nemůže konkurovat.

První suťová police, jsme sotva za třetinou výstupu. Ke druhý rampě nám zlehka brnkala na nervy odštíplá 30-ti metrová věžka. Dle nákresu byly dvě možnosti jejího překonání: komínem až na vršek a slanit, nebo traverz nad hladkou plotnou o kus níž. Riskli jsme traverz. Čekalo nás štandování na jakémsi přílepku tři sta metrů nad zemí, ze kterého jsme podnikli divoké poloslanění-poloslejzání do vedlejšího kuloárku. V jedný chvíli na mě málem sedla mdloba, když pod náma povolil kdesi uvnitř spáry vklíněný kámen a vypadalo to, že se celý přílep hodlá odporoučet pryč.

Po probdělé noci jsme zarputile bez lana vyrazili dál po polici někam za roh obrovské věže. Levitace v sutí pokrytých ukloněných a mokrých stupních nám po ránu mnoho optimismu nepřidala. Podle plánku už mělo být posekáno, ale ještě se pár záludností vyskytlo. Třeba koutová spárka za dolomitských 4+ na dvacáté délce, odkud bylo krásně vidět do okolních hlaďasů. Po dvou stech metrech lámavějšího závěrečného kotle jsme se vyhoupli na vršek k železnému kříži.

Sestup byl v porovnání s uplynulými 27 délkami a 1050 metry lezení rutinní ferrátová záležitost, celkem dlouhá a lehce euforická. Totiž, že už máme těch třiatřicet hodin strávených ve stěně z krku. Zvečera jsme pak sledovali stejnou trasu k autu jako před dvěma dny a zuřivě mysleli na teplý spacák a kus žvance. Brti dorazili druhý den ráno. Provázelo je pytlení H. Petera, padající helmy, těžkej matroš, žaludeční nevolnosti a rychlostní rekordy v podobě opakování Via Tomasson pod hrozbou studeného noclehu bez tábornických zařízení pod širým nebem. Lezení v horách vlastně až takovej vopruz není, napadlo mě, když jsme zase seděli pohromadě na sluníčku u auta a vařili.

Únava z půldenní štreky pod Midi byla tatam, po obědě jsme už zhusta dejchali pod nástupem dvousetmetrové linie a ověšovali se. Bidlo nastoupil a už v prvním těžším místě začal brblat. Po třiceti metrech opravdu přišlo první kritické místo, vyšlo na mě. Převislá centimetrová trhlinka protínající šikmo hladkou plotnu a v ní několik nacpaných stopérků. Hrůza, ale šlo to částečně přeháknout. (Dodatečně jsem si po příjezdu domů vzpomněl, že sekvence z téhle cesty jsem viděl před pár lety na videu, v jakémsi lezeckém magazínu od Messnera. Tenkrát to lezly nějaký dvě baby, patřící tuším k americké a anglické elitě free climbingu 70.let a tvářily se, jakože těžký).

Spolulezec si očividně dostatečně užil a mile rád mi přenechal další pětkový úsek. Bohužel jsem si ho zkomplikoval a místo oblezu vpravo vyrazil direkt dvojspárkou zápornýho sklonu. Spletly mě dvě stará olůvka s roztřepenými lanky, k nimž jsem přidal ještě dvě naše (neroztřepená). Zpočátku nechtěly moc držet a popojížděly. Přesto jsem byl nucen houpat se ve smyčkách vysoko nad frendem, provozovat A1 a snažit se natahovat k dalšímu jistítku. Zadnice cvakala strachem, ale dařilo se. Hákovat ve 3750 metrech, stopadesát metrů v kolmáči nad ledovcem - to je žrádlo!

Další den v poledne jsme vyrazili k bivaku de la Fourche, který by měl být východiskem pro zdolání Ostruhy Brenvy. Prošli jsme známou cestou kolem masívu MtB Tacul a věží Kapucínů, propletli se trhlinami bočního splazu ledovce Géant a stanuli proti ostrému souvislému hřebenu mezi Mt. Mauditem a horou Tour Ronde. Výstup k bivaku z obou stran ledovců je hodnocen jako 45° firn (sníh) s krátkým dvojkovým skalním úsekem a překonáním dvou několikametrových stěn odtrhových trhlin. Bidlo už byl na podobné sklony zvyklej z Glockneru, tak jsme převážnou část nejistili. Okolí budky nahoře rozhodně nebylo dobré vidět natož cítit, proto jsme se rozhodli ještě téhož dne sestoupit a zabivakovat kousek pod nástupem Ostruhy na ledovci Brenva. Uvařili jsme vodu na pití a zalehli ke čtyřhodinovému odpočinku do svých nízkohmotnostních letních spacáčků.

Před půlnocí jsme vyrazili. Odtrhovka byla fixovaná repkou po předchůdcích. Vylezli jsme třídélkový 50° kuloárek do jakéhosi sedla pod obrovskou věží. Výstup Ostruhou by měl vést někde tady při levé straně. Ovšem v místech, kde jsme právě stáli, nastal před třemi lety velký sesuv skal a dvojkové hřebenové pasáže zmizely. Pokusili jsme se uprostřed noci o jednu sestupovo-traverzovou délku, protože pokračovat přes stávající zbylé věže by znamenalo dobře pětkové lezení. V plasťákách a s dvěma frendy na sedáku? Pachtili jsme se ještě půlhodinu v blátě a volných blocích bez možnosti zajištění, abychom pak společně prohlásili tento pokus za nezdařený a nastoupili zpáteční celodenní cestu zpět na Midi s několikahodinovou spací pauzou ve vyprázdněné chatce Fourche.

Do neděle jsme pendlovali příjemným údolím Aosty, skalkařili na místních vynejtovaných žulových masívech a slunili se mezi dozrávajícím vínem. Pondělní ranní odhodlání vyrazit v plné polní k úpatí Matterhornu opět dokonale zhatila předpověď počasí na následující tři dni. Spravili jsme si částečně náladu jednodenním výstupem na protější sněhový Breithorn, s použitím přibližovacího systému lanovek na Plató Rosa a průstupem komerční zónou vleků, sjezdovek a pestrobarevně oblečených reprezentantů alpského lyžování.

Na vrcholu pořádně fičelo a já poznal, že dorazit pouze v moirových jégrovkách nebyl úplně nejlepší tah. Zadnice zase cvakala, tentokrát zimou. Když se vytažené svrchní kalhoty vmžiku objevily ve vodorovné poloze a chtěly odletět do Švýcar, řekl jsem si, že nastala nejlepší chvíle tenhle flek vyklidit. Kluci se rozhodli ještě hodinku bojovat s oblékáním a přejít na střední vrchol. Dlouhým dvoukilometrovým sestupem jsme společně završili poslední hezký den a v ranním úterním dešti se rozhodli odjet domů.

Patnáctihodinová autoturistika do Čech byla narušena drobnou kolizí s italskou dodávkou, vysypaným sklem u našeho levého světla (bylo provizorně zalepeno igelitem) a zpestřena několikaminutovým výpadkem startéru, který způsobil dočasné ochromení dopravy na švýcarské celnici Gr. Bernard.

Doma jsem ještě několik dní potom sledoval zamlžené webkamery v Zermattu, abych se ujistil, že naše rozhodnutí předčasně odjet kvůli špatnému počasí nebylo zdaleka unáhlené.

Třídenní zářijový Peilstein se víceméně odehrával ve stylu pivení, focení, odpočívání a občas i lezení. Podzimní prosluněná nálada zavídeňské pahorkatiny byla jedinečná. Ostatně kdo byl v říjnu u Kuby v Mukařově, mohl ji s námi znovu vychutnat. A to nejen v podobě kejčovitých slajdů z většiny jmenovaných akcí, ale také při super lezení na pískovcové věže v Příhrazích.

Někde jsem četl, že horolezcova výkonnost se zhoršuje proto, aby se časem mohla zase zlepšovat. Takže lidi-horolezci: nespat na vavřínech a climbeřit, co to de!

Koukám dopředu do tmy, ze které se pod náš auťák řítí pruh asfaltu a pohodlně usazenej v sedačce klábosím s Vaškem. Reflektory starého dobrého Favorita rychle vytahují na světlo další a další kusy silnice, pilíře mostů, spousty metrů svodidel a sem tam i modrou ceduli se šipkou. Ale ne, na cedulích nejsou nápisy německé, italské, ani francouzské. I když, být by tam mohly, připadám si jako na další cestě do Alp. Jízda po prázdné černé dálnici, v autě teplíčko, venku jistě pěkná zima, vždyť je prosinec. Vašek sedí za volantem, jakoby tam strávil už pár hodin a ještě pár strávit měl. Myšlenky se líně vlečou, času je dost. Ne, ne, jsme kousek za Prahou. Beroun, Karlštejn, Loděnice. Tady to je, exit Loděnice je náš. Ještě chvíli se kroutíme po silničkách v Krasu, v serpentinách svítíme skrz opadané jabloně do polí a jsme na místě. Před tichým Svatojánským klášterem nahazujeme batohy na záda a Favorita necháváme po naší krátké jízdě stát. Zpod kapoty cinká chladnoucí motor.

Věšíme si batohy na křivý stromek, zapínáme bundy, co nás příliš hřály cestou do kopce, bereme si kulichy, sedáky, helmy, lezečky, dáme si loka teplého čaje, přidáme nějakou karabinu, smyčku a vklíněnec, utáhnem uzly na laně a je to. Už stačí jen rozsvítit čelovku, říci obvyklé: "Tak já teda du.", a pustit se do díla. Přišli jsme sem přeci, tak jako každý rok, vylézt naší oblíbenou Křížovou.

Hned prvními metry dává cesta jasně najevo: Dneska to, hoši, nebude zadarmo! Ještě že to tu znám jako svý boty, odhodlání stačí tak tak. Tady dole, kde je vápenec ještě trochu do růžova, se vylamují drobné kamínky, přesně ty, co mi mají sloužit jako chyty. Kolem stromku zprava, zamontovat fórový vklíněnec, k jeskyňce, zaklínit koleno a rychle rozmrazit ruce. A kde je ten první nejt? Za světla je to kousíček, teď se musím hodně snažit, abych ho na plotýnce pár metrů nad sebou našel. Že bych ještě založil abalaka? Nedaří se, jen jsem si zase zmrazil prsty. Tak rychle do podpaží, už mám cit, pár nejistých kroků a zaleskne se očko na skále, pak expreska a je to. Teď dva tři kroky vzhůru a mají tu být kameny porostlé vzácnou květenou. Ta květena byla už kolikrát lepší chyt než ty lokry. Pokaždé se tu bojím, co dnes? Dnes je to jednoduché, ty kameny spadly i s květenou. Chvíli dumám, jak překonat hladký výlom poprášený jemnou hlínou, ale nakonec to nějak jde. Tak, teď jsem na začátku šikmého žlabu, co se táhne až k jeskyni. To už je paráda. Kdo tu leze prvně, ten se tu většinou pěkně bojí. Žlab je totiž trochu šikmý směrem ven, je hezky hladký a člověk má už pěkné rozhledy do údolí. Koho strach nutí lézt co nejvíc v koutě, ten si dá. Tam není vůbec nic. Ještě, že už jsem tu párkrát byl. Stačí hledat drobné stupy na hraně těsně nad hloubkou, rukama se jen lehce opírat a kráčet nahoru, cvaknout jeden borhák dole, jeden uprostřed, nahoře u skobky si dát pozor na hlínu a drobné kamínky, zavěsit se do štandu v levé části jeskyně a zařvat: "Zruš!".

Zhasínám čelovku, zavěšuju háemesku do smyčky a čtyřikrát tahám za lano, aby Vašek věděl, že už jistím. Jako vždy se neslyšíme. Dobírám lano a koukám do krajiny. Nebe je tmavě šedé, nebo snad světle černé? Ve stínech dole se rýsují zalesněné kopce, uprostřed rozdělené silnicí a říčkou. Dole v Janu svítí okna domů a v klášteře také rozsvítili. Mají nějakou slávu, do tmy září všechna okna, je slyšet hudbu. Lana mi pomalu přibývá, ale ještě Vaška nevidím ani neslyším. Jako bych tu byl sám. Ale ne, když se Vašek podívá na stupy, tak ozáří svojí halogenkou vršky buků ve svahu nad klášterem. Najednou se mi zdá, jako by kolem bylo nějak víc světla. A na stěně přede mnou mám svůj stín. Aha, někoho ve vsi zaujala ta dvě světýlka na skále a tak si na nás ze zahrady posvítil nějakým světlometem. Chvíli si nás prohlíží a pak zase svůj aparát zhasne. To už je tu ale Vašek, ruším jištění.

Sedíme v jeskyni na šutru. Jsme tu jak v místnosti, baterky ozáří celý prostor tohohle širokého trychtýře, co voda kdysi dávno vyvrtala do masivu. Stěny a strop jsou postavené z černého kamene, podlaha je z jemného oranžového prachu, vnitřní kout je stále ostřejší, až mizí ve stínu, a venku? Tam je poslední stěna, je úplně černá a dýchá z ní ledový zimní vítr. Nad sebou máme hnízdo výra, co tu má domovské právo vždy celé jaro. V prachu na podlaze je spousta drobných kůstek z jeho úlovku. Otáčíme stránky stěnové knížky a hledáme zápisy co končí na H.O. Humanita. Už jich je tam docela dost.

Čeká nás klíčové místo, výlez z jeskyně, pěkně do třicetimetrové kolmé stěny, dva těžké kroky vzhůru, pět metrů traverzem a pak přes převísek. Dříve tomu dávali IV A0, dneska je to za V+. Jenže už vím jak na to, jištění je tu dost a expozice? Ve tmě přeci žádná není. Trochu se potrápím jen na převísku, nechce se mi viset jen na volném kameni, ale nakonec to zkusím a on tak úplně volný není. Zůstal pěkně na svém místě. Stojím teď na malé poličce, zavěšený u masivního kruhu a do akce jde Vašek. Krásně na něj vidím. Na pozadí černé hloubky září čelovka na helmě a osvětluje ruce, co se snaží nahmátnout příliš vzdálené a příliš malé chyty. Protože se tu ale člověk nemůže moc zdržovat, odehrává se všechno pěkně svižně. Vašek zbytečně nečeká až mu začnou klouzat nohy postavené v šikmé desce jen tak na tření a ruce zmrznou natolik, že nenahmátne drobné chyty a překonává těžké místo rychlým náporem. Malý chyt, po vzoru klasika nohu na skobu, natáhnout se co to jde, přidržet se za hranou, ještě jednou, chytit hodiny, pořádně se postavit a trochu vydechnout. Pak už postupně sbírá expresky z traverzu, rozmýšlí se u lokru v převisu a ještě dva kroky zpět doleva a je na štandu.

Zavěšeni nad čtyřicetimetrovou tmou předáváme materiál, smyčky na nás vlajou ve větru. Pokračovat budeme variantou traverzem nad jeskyni a pak přímo vzhůru ke kříži. Jak postupuji doleva, mizí pode mnou skála. Trychtýř jeskyně se mi otevírá přímo pod nohama, stojím pár centimetrů nad hranou stropu. Cesta začíná stoupat, nějaký ten chyt za drn, za volný kámen, plotnou, skoby dávno někde dole, chtělo by to vklíněnec. Jeden na vršku plotny, pak pět metrů hladkým žlabem, nahoře uzlík ve spáře. Ještě kousek! Dává mi zabrat. Dva prsty ve spárce, nohama rozpírám hladké stěny. Uf, do toho uzlíku bych neskákal. A teď krok přes hladkou poličku k borhákům. Sakra, měl bych si dávat pozor! Přišlápnul jsem větvičku od keře a ujela mi po mí noha. No, zůstal jsem tady, dobrý. Cvak, a je to. Pak už jen pozoruju blížící se světlo a dobírám lano. Fučí vítr.

Jarní prázdniny se nepovedly. Není sníh, děti jsou nemocné, dospělým chybí energie ke shánění ubytování na horách, a tak přebýváme v Mukařově s tlustým přítelem a jeho tenkými ratolestmi.

Nejprve dávám desetimetrovou bezejmennou hranku na skalní výchoz nad rozcestím turistických značek a poté mířím pod hrad. Ralský duch není obtížné žebro, ale po patnácti metrech lezení bez lana rád končím u místní ferraty. Výhledy z cesty jsou totiž přímo letecké. Na rozdíl od válečných pilotů na štukách bych ovšem střemhlavý let těžko vybíral do elegantní vývrtky.

12. května, Děvínské polesí - Rourák, Brestlitevský mír III průvodce

19. května, Lužické hory - Kostka, Mukařovská finta IV

Poté nacházíme schůdnější variantu spárokomínem, který vede podél vedlejší hrany. Problém je v tom, že se do něho nastupuje překrokem z předskalí. Ne že by byl těžký, ne že by byl nebezpečný, ne že by byl silový, ale nějak se nemůžeme odhodlat, abychom ho udělali. Po několika pokusech se mi to daří, a tak můžu vyrazit do spáry. Solí, sdírá kůži, nejde zajistit a je všeobecně hnusná. Končí na lavici, která celou stěnu protíná deset metrů nad zemí. Chvíli po ní zmateně popolézám tam a zpět a nemůžu najít místo, jak bych se dostal o tři metry výš na široký zarostlý vrchol věže. Navrhuji tedy, že to vylezu po borovičce, která z police vyrůstá. "To snad nemyslíš vážně," kaboní se Blud a spouští mě k nástupu.

I on absolvuje překrok - spáru - polici - borovičku - spouštění. Doufám, že už má všeho dost, a tak se znovu sápu ke stromku, ke kterému upínám své naděje. Když okolo něj hodím jistící smyčku, Lukáš už neprotestuje. Olámu pár suchých větviček nad sebou a deru se po kmeni vzhůru. Rozporem to nejde, neboť bych borovičku ušlápnul a plachtil i s ní do hebké trávy na nástupu. Na temeni zatínám všech deset prstů a dvě lezečky do tlusté vrstvy jehličí a za pár vteřin zbrocený potem vychutnávám vítězství. Blud má sice nejapné poznámky o etice skalního lezení, ale přesto vyráží za mnou a dobývá vrchol stejným způsobem jako já.

14. srpna, Vysoké Tatry - Kozia stráž, Jihovýchodní hrana III-IV náčrt cesty

Před půlrokem jsme si s Rybízem a Bludem naplánovali výstup Tilleho hranou na Věž Východní Železné brány. Teď pod ní stojíme, nechápeme dost dobře, kudy že to vlastně máme tu šestku lézt, a ještě k tomu prší. Po hodince posedávání v Železné bráně to balíme a scházíme pod mraky. Rybízovi se nikam nechce, Blud smutní po Jitce, která právě leze s Hankou a Renčou na nedalekých Ošarpancích, a já bych vyrazil na něco kratšího. Nikoho se mi nedaří přemluvit na Kozí stráž nad námi, protože oba spolulezci se baví tím, že zatloukají kameny do spár v suti.

Vyrážím tedy sám do hrany, která rozděluje jihovýchodní svah a jihozápadní stěnu hory. Po prvních dvaceti metrech narážím na těžší místo a nemůžu se vymotat ze změti několika pilířků. Poprvé, a jak se později ukázalo i naposled, nadávám na svůj nápad vyrazit sólo. Nad pilířky už jenom sleduji položenou, ale ostrou hranu a místy se zatajeným dechem nahlížím do kolmých srázů pod sebou. Těžká místa jsou vždycky jen pár metrů dlouhá, a tak se ani nepokouším jistit.

15. srpna, Vysoké Tatry - Zadná Bašta, Grósova cesty, varianta Psycho IV foto a průvodce

Hanku bolí koleno, mě chytla lenora, a tak se domlouváme na nějaké lehké krátké túře. Z chaty proto vyrážíme poslední až po deváté hodině. Rozhoduji se pro Satana, ale když se k němu blížíme, zjišťujeme, že je plný trávy. Traverzujeme tedy nekonečnou sutí pod Zadnou baštu, kde jsem si vyhlédl Grószovu cestu z roku 1920. Kroutil o ní píše, že je exponovaná. Z toho jsem si vyvodil, že nemůže vést sutí, protože ta by z exponovaných míst dávno opadala. Ó jak jsem se mýlil! Měla mě varovat jediná větička o závěru druhé délky: "Po lámavé a velmi exponované římse s mechem a travou pod převisem doleva." O zbytku cesty se však průvodce již nezmiňoval nijak špatně.

Jaké to bylo ve skutečnosti? Hanka štandovala u dvou nevalných (čti: téměř zbytečných) vklíněnečků, po cestě jsem dal několik jim podobných a jednu tutovou smyčku. A teď přišel traverz hrůzy. Nejprve tři kroky po jasných lokrech - to bylo ještě dobré. Dva kroky v mokré trávě pod převisek - začínalo jít do tuhého. Strkám dva friendy do náhodně pohozených kamenů. Jeden z přátel vypadává, protože kámen jsem zatížil váhou půlky svého těla. Natahuji se do stěnky tvořené hlínou, do které byly tu a tam nastrkané kameny. Na jeden z nich věším smyčku - to už je zlé. U frienda sundavám batoh a věším ho do karabiny. Chci být lehký jako pírko. Rozdýchám se a vyrážím na posledních pět kroků do hliněného pekla - to bylo fakt dost špatný. Po takových zážitcích už asi nikdy nemůžu dostat infarkt. Hanku doberu na jedné rezavé skobě a špatném vklíněnci. Jak jsem doufal, nespadla. A navíc přilezla se dvěma batohy na zádech.

Odechli jsme si a doufáme, že nás už nic špatného nepotká. ...ale ono potkalo. Pěkná těžká místa v pevné skále se nedají odjistit, protože není kam strčit smyčku ani vklíněnec a skoby téměř nepotkáváme. Povšechný směr výstupu totiž vede bílým pásem, což znamená, že tudy obvykle teče voda. Hnusná lehká místa vedou sutí. Pár délek pod vrcholem narážíme v koutě na skobu s dlouhou zachovalou smycí a novou karabinou. Evidentně odtud někdo v zimě zdrhal. Nemáme čas a tak to pereme co nejrychleji stále nahoru. "Není támhle suťová rampa, kterou máme odbočit na hřeben?" ptám se Hanky. "Ne, tam žádnou rampu nevidím," odvětila. Později se ukázalo, že neví, co si má pod pojmem rampa představit, a tak začínáme dělat vlastní variantu.

Vede nás do horolezeckého pekla. Předpeklí představuje převis z vrzajících kvádrů, bránu do samotného inferna lehce položená plotnička. Je v ní stará pokroucená skobka, kterou vytahuji rukou. Když jsem na vrcholu plotny, cítím, jak se lehce hýbe. A potom už následují jen opatrné pohyby celého těla po kamenech lehce uložených do písčitohlinitého svahu. A ještě k tomu dochází lano. Zahrabávám do nejistého terénu tři vklíněnce a ochraptěle dávám Hance pokyn, ať vyrazí. Na plotničce jí říkám, že nesmí spadnout. V podobném duchu vedla i poslední délka na vrchol.

Ukazuje se, že krátká cesta měla osmnáct délek, je večer a nestihneme po hřebenu přejít Satana, za kterým začíná sestup. Dolézáme tedy čtyři lehké délky do Ďáblova sedla, pozorujeme západ slunce a začínáme scházet do doliny Mlynica. Má to být jednička. Jenže najednou se pod námi zjevuje kolmá stěna. Naštěstí nacházíme nějakou starou smyčku, přidávám k ní vlastní a jedu padesát metrů do černoty. Další štěstí mne potkává na konci lana, protože přistávám na polici a můžu za velký blok udělat další slanění. Lana na závěr stahujeme přesně v okamžiku, kdy padá tma. Až na chatě zjistíme, že jedno lano je přeseknuté z lezení a slaňování na čtyřikrát a druhé na dvou místech.

Zapínáme čelovky a tušíme, že nás čeká nemilosrdný pochod. Okolo jistě krásných Mlynických vodopádů mažeme na Štrbské pleso. Tam dojídáme poslední zbyteček čokolády a kráčíme zase nahoru k Popradskému plesu. Kolem jedné hodiny v noci si stačíme dát jedno pivo a říci lidem z oddílu, že není třeba vyhlašovat pátrání Horské služby. Druhý den se jdeme mrknout na Symbolický cintorín.

Na zavírání letní sezóny v Mukařově letos neprší. Světe div se! Na kolech vyrážíme do Drábských světniček. Po pár normálních cestách jdeme s Eliškou na Morouse. Pionýr jí prý poradil nějakou pěknou pětku. Ta se však ukazuje jako osolený a naprosto nelezitelný převis. Koumáme, co dál. Nakonec dávám ramenní spáru na předskalí. Je to klasika - krev stříká z rukou i kolenou, pot se lije proudem, ale podařilo se. Ještě zbývají tři kroky stěnkou nad spárou a jsem na normálce. Cesta je tak extrémně hnusná, že Elišce se ani nepodařilo ve spáře chytit, natož do ní vlézt.

O tom jak jsem se dostal až na Střechu Evropy foto a popis cesty

Pod úhlem lezeckého řebříčku uveřejněného v této ročence nebude toto povídání nijak zajímavé. Nejde o žádný popis náročného výstupu ani líčení bláznivě převislé cesty s roztroušenými pavoučími chyty. Nic takového jsem v životě nevylezl a dost možná ani nevylezu. Výstup na Mont Blanc italskou normálkou ročně absolvují stovky turistů. Přesto, když jsem o této cestě vykládal svým přátelům nehorolezcům, v jejich očích se zrcadlil děs a obdiv. Mezi druhou skupinou přátel, mezi horolezci, bylo stejné sdělení zařazeno mezi normální konverzaci.

Každý máme své hranice a vrcholy jinde, společné jsou důvody, proč se lidé do něčeho podobného pouštějí. Kvůli potřebě porvat se s nastrčenou výzvou, či sám se sebou, kvůli nevyjádřitelnému pocitu z toho, že člověk něco dokázal, kvůli pocitu tichého koprnění nad neskutečností stvoření a v neposlední řadě kvůli slastnému a bezpečnému návratu domů.

Vše se počalo kde jinde, u Havranů. Po různých peripetiích, personálních obměnách, mnohahodinové cestě autem, aklimatizačním výstupu a několikanásobném přesypání a přetřídění materiálu jsme stanuli ( když píši "jsme" myslím tím Honzu W. a sebe) před ledovcem Miage. Bohužel nám nebylo přáno pokračovat. Dostihla mne přecházená choroba. Už půl dne jsem se přesvědčoval, že bolest na prsou rozejdu a rýmu vypotím cestou. Dostal jsem zimnici a horečku. Naštěstí jsme neměli teploměr a tak jsem se nemusel znepokojovat její výší. Zbyli mi jen bláznivě barevné sny.

Tady to začalo být zajímavější. Nejenom otročina neubíhající suti ledovce po sem tam vyšlapané cestičce. Modravá krása hrozivě otevřených trhlin nám decentně připomněla, že není od věci se navázat. Odteďka až oba spojeni nitkou znamenající život pokračujeme každý sám v dané vzdálenosti deseti metrů. Honza jde první. Dnes pro změnu není dobře jemu, zatímco já bych nahoru nejradši běžel. Po stoupajícím firnovém poli míříme k žlábku, kam jsme si podle popisu cesty položili průstupový bod přes kamenný práh oddělující nás od sněhového svahu vedoucím až do sedla. Zda tomu tak skutečně je, nikdo z nás netuší.

Překračujeme čarokrásné trhliny hluboce se rozvírající v poledním slunci. Doufajíce plazíme se po sněhovém mostku s adrenalinem pulzujícím každým kouskem těla. Snad to spadne až někdy jindy. Tak kvůli tomuhle to všechno podnikám? Ptám se sám sebe. Pak už jen projít pod bočním žlabem, z něhož čas od času do zářivého sněhu vypadne černý kámen. Z dálky to vypadalo celkem nevině, jako špinavý sníh. Nerad bych, aby mne něco z té špíny trefilo.

Po menších komunikačních neshodách s chatárem volíme ubytování za mrzký peníz před mrazivým bivakem. Za vodu ovšem platit odmítáme a nabíráme z tajícího sněhu. Má sice podivnou příchuť, ale vařit se dá. Ještě netušíme, že jde o peníze ušetřené na nesprávném místě. V zapadajícím slunci odpočíváme v závětří. Ještě si prohlédnout kudy pokračuje cesta, předpověď počasí na další den a spát. Zítra by mělo být snad ještě hezky, pak bůh ví.

Ráno vstáváme ve 4 hodiny, podle ostatních je to nezbytné k překonání dalšího úseku cesty. Je nám oběma blbě. Vodu z večera cítím víc, než bych si přát. Naším směrem na Agille de Bionnasy vyráží ještě další dvě lanová družstva. S intenzivním pocitem, že se každou chvíli pozvracím, vyrážíme za blikotem čelovek před námi jako poslední. Brzy je doháníme a předháníme. Moc to nechápu, neboť sám se potácím jako mátoha. Ledový svah, kterým postupujeme vedle skalnaté suti, je na můj vkus ukloněný trochu moc. Mrznou ni ruce a proklínám se, že jsem si v rámci odlehčovacích opatření vzal jen jeden cepín. Už jsem si i zkusil, co to je, když mi ujedou mačky a zůstanu viset jen v něm. Honzovi je naštěstí lépe než mně, dobře si ty nevolnosti střídáme. Po překonání lehkého skalnatého žebra dosahujeme jakéhosi sedla a postupujeme po krásném firnovém hřebínku. Svítá.

Okamžik, kdy zapomínám na neskonalou bolest žaludku, otlučené klouby na rukou od křečovitého zasekávání cepínu, nedostatek kyslíku a v němém úžasu pozoruji, jak slunce pomalu osvětluje čtyřtisícové vrcholky okolo nás. Fotit, nezapomenout fotit.

Následuje firnový vršek, po ranních zkušenostech se dožaduji navázání, ač vím, že jde spíše o psychiku. Naštěstí to není led, ale krásný tvrdý sníh. Žaludek se po alkoholovém lektvaru zázračně utišuje, zůstává jen slabost, pachuť včerejší vody a únava. Překvapivě lehko ubíhá poslední úsek cesty a stojím na svém prvním čtyřtisícovém vrcholu na Agille de Bionnasy. Je okolo deváté a cítím se zvláštně. Odtud to jde jen dolů. Opakuji si otřepané klišé horolezců. Nebyl bych raději támhle v dolině u nějakého laga? Proč jsem se na tuhle hromadu sněhu vlastně drápal? Abych se mohl majetnicky podívat dolů a říci si, tam jsem byl a teď jsem tady? Na dlouhé rozvažování není čas. Čeká nás několika kilometrový sněhový hřeben, rychle přes něj, než z něj slunce udělá kaši.

Dolů to jde v pohodičce, po chvíli se rozvazujeme a postupujeme volně. Nejsme si jisti, jestli jeden by udržel druhého, krom toho se jde docela pohodlně. Ze sedla Bionnasy to vede zase nahoru. Sotva se vleču a počítám každý krok. Jediné, co jsem schopen pozřít, je trocha čokolády. Na pití nemohu ani pomyslet, až trpím žízní jako zvíře, neboť máme pouze čaj z té hnusné vody. Počet kroků mezi jednotlivými zastávkami se zkracuje. Přestávám přemýšlet o čemkoliv jiném než o bivaku Vallot a způsobu, jak se tam dovleču. Před Dome di Gouter mi Honza utíká, nedivím se mu, vleču se šnečí rychlostí.

Je po poledni a přicházím na Vallotku. Nechutný nepořádek mi vůbec nevadí, skopáváme všude přítomné odpadky do jedné části a zaléhá do spacáku. Dnes dál nemůžu. Poslední dvě hodiny jdu z posledních sil divíc se, že nějaké ještě mám. Zjišťuji, že mi třeští hlava, ve výšce 4362 m.n.m. na to snad právo mám. Honza vaří a říká, že půjde s jedním lanovým družstvem z Durieru, co nás došlo, na vrchol. Uvědomuji si, že sedíme nějakých 500 metrů pod Blankem. Ještě ráno jsme si dělal iluze, že to dnes dojdeme až na Midi, kde je lanovka, chalupa a možná i zbytek naší výpravy, nyní mi to přijde jako nereálná blbost. Honza to vidí stejně. Jaké ale zítra bude počasí? Už teď se začínají plíživě stahovat mraky. Upadám do hlubokého spánku a Honza nedočkavě vyráží na vrchol.

Chceme vyrazit v půl šesté, ale v tom čase venku zuří fujavice. Vyčkáme. Okolo sedmé se drápu ze spacáku a cítím se dobře. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít radost z takových prkotin. Krom toho při ranním odlehčování, samozřejmě s mačkami a cepínem, zjišťuji, že počasí není tak zoufalé. Mraky se líně válejí v údolí, okolní vrcholky se připravují, až je majestátně osvítí první sluneční paprsky, sněhu napadlo jen trošičku a stopa je zřetelná. Škoda, že jsem se víc neoblékl. Mohl bych se déle kochat tímto nezapomenutelným pohledem plným údivu, krásy, naděje, ale i obav. Dnes jsme oba celkem OK, alespoň to.

Vyrazit, rychle dobýt vrchol a pak na Midi, snad mraky nebudou stoupat tak rychle. Odhodlání je jedna věc a výška nad 4000 metrů je druhá. Vlečeme se beznadějně pomalu. V ostrém slunečním svitu a řezavém větru. Zdoláváme metr za metrem. Zjišťuji, že mi v pohorkách začínají omrzat prsty, při každém kroku s nimi cvičím a dostavuje se úlevná pichlavé bolest vystřelující až do kolene. Už to se mnou začíná být vážné, mám z toho radost. Najednou se mezi jinými myšlenkami objeví: Támhle to už je vrchol. Ne, to je určitě jen předvrchol, o kterém včera hovořil Honza.

Vidím, jak se na něm Honza zastavuje a mává. To je Mont Blanc. Stojím 4810 metrů nad mořem, výš se na svém rodném kontinentě už nepodívám. Snažím se na své zmatené pocity podívat zvenku. Nic nového a zajímavého mne nenapadá, myšlenky se obracejí dolů k mrakům, do kterých musíme sestoupit. Vrcholové foto, málem mi přitom omrzla ruka, a rychle pryč. Snad bude cesta na Midi prošlápnutá. Toto místo má pověst vysokohorské dálnice, my tu jsme ale sami. Za celou cestu jsme potkali asi pět lidí. Máme štěstí. Nebo ti lidé vědí lépe než my, proč sem nyní nelézt.

Zprvu to jde, celkem rychle sestoupíme do sedla Brenva. Cesta občas vykukuje v místech, kde ji čerstvý sníh nezafoukal. Z Brenvy musíme po východní stěně traverzovat Mt. Maudit. Volíme stopu nad odtrhovou trhlinou, kterou se nám nechce překonávat. Rázem se ocitáme v ledových plotnách na předních hrotech maček. Ani už nevím, zda jsme šli navázaní či nikoliv. Vím jen to, že tento půlkilometrový traverz mne stál mnoho sil. Moje navazovací mačky v ledu pořádně nedržely a pokaždé jsem cepíny zasekával tak, abych měl jistotu, že jsou tutový. To znamená tak třikrát. Po půl kroku jsem ten tutově zaseknutý cepín zase rval jako zvíře ven. Ještě že mi Honza půjčil svůj druhý cepín a sám šel s jedním. Měl dobré mačky a skelety. A tvrdil, že je v klidu. Na konci v sedle Col du Mt. Maudit jsem byl dost hotový. Zde mělo být nejtěžší místo celého sestupu.

Nevypadalo by to tak strašně, kdybychom nedorazili k neproniknutelné hradbě mraků. Nu což, věděli jsme, že do nich musíme sestoupit, tak dál. Postupně jsme se jistili a sestupovali dolů. Pomáhal nám k tomu starý olezlý fix končící zamrzlý v trhlině. Nebylo to tak strašné jako travers okolo Mt. Mauditu, ba naopak to byla pohodička. Klad jsem si otázku, zda fakt, že nevidím, co je pode mnou, je výhodou či nikoliv. Na konci fixu jsme se ocitli uprostřed bíle oslňující slepoty. Nebylo zřejmé, kde je nahoře, kde dole, v jak prudkém svahu trčíme, natož co máme okolo sebe. Vše pohltila zářící běloba. Zprvu jsme měli pocit, že jdeme po něčích stopách, pak už ani to ne. Z mapy, kde jsou vrstevnice po 100 metrech, se nedalo vyčíst zhola nic. Poprvé v životě jsem zatoužil být šťastným vlastníkem výškoměru. Musel stačit kompas. Směr byl dobrý. Honza toho začal mít dost. Dostal intenzivní pocit, že jsme v lavinovém poli, což ostatně byla pravda, a že musíme neprodleně pryč. To byla také pravda, ale jak. Usoudili jsme, že jsme už traverzovali dost. Snad se nacházíme nad vysněným sedlem Col Maudit a je třeba sestoupit.

Prosazuji podle mne jediné možné řešení naší situace a to dojít k severní ostruze Mt. Mauditu a po ní slanit, nebo sestoupit dolů, má končit cca sto metrů nad sedlem. Po chvíli skutečně přicházíme k zmíněné ostruze a nepředpokládaně lehce podél ní s jištěním sestupujeme dolů. Po cca 300 metrech ostruha končí a vydávám se do bílé mlhy s nadějí, že kousek pod námi je sedlo. Když už se situace začínala tvářit zoufalou, stalo se něco, co mi v dané chvíli přišlo jako zázrak. Bůh vyslyšel prosby, které jsem se neodvážil ani vyslovit. Mraky se rozestoupily a bylo viděl sedlo kousíček pod námi. Nejen to, byla vidět vyšlapaná cesta na hřeben Mt. Blanc du Tacul. Řvu na Honzu, dívej se, pamatuj si směr. Sám zaměřuji kompas. Představení skončilo, mlžná opona se zatáhla. To nám je ale jedno, doslova se dokutálíme do sedla a morálka dosahuje vrcholu. Ukažte nějaký vrchol, my ho dobudeme, nic nás nezastaví.

V sedle nás čeká další překvapení. Stanují tam tři chlápci, jako by si vyjeli na Lipno. Nejprve se na nás dívají s obdivem. Myslí si, že jdeme z Mt. Maditu. Omotáni smyčkami s vklíněnci a ledovými skobami, v tomto počasí vypadáme jako zarytí extrémisti. Vysvětlujeme, jak se vše má a zjišťujeme, že s tím kouskem, co se chodí za 40 minut, jsme se rvali skoro tři hodiny. Dali nám napít a nabídli nocleh. Co ale zde? Zítra bude pravděpodobně stejné počasí. Chceme dolů, kromě toho nás tam čekají Bob s Tomasem, pokud tedy nezhynuli na ostruze Brenvy. Radí nám tedy cestu, což je při této viditelnosti téměř zbytečné. Váháme. Před několika hodinami cestu na Midi prý prošlo sedmičlenné lanové družstvo. Stopa by mohla být ještě zřetelná. To je ta pravá informace, co potřebujeme slyšet. Rozhodnutí zní vyrazíme a když nenajdeme stopu, vrátíme se.

Stopa tam byla. Bezpečně nás provedla mezi několika trhlinami až na Midi. Z cesty jsme ovšem neměli nic. Jen bílo okolo nás. Jdeme jako stroje. Jsem šťastný, unavený a spokojený. Otročina opuštěného Glacier du Géant je opravdu vyčerpávající. Okolo se dozajista nachází krásné skály, ale nevidíme nic. Občas přeskočíme nějakou trhlinu a rázujem v lanovce na Helbronnen. Dnes ji už nestihneme, ale snad se tam někde bude dát přespat. To, že se propadám po pás do trhliny v místě, kde už jsem se chtěl několikrát odvázat a kudy dnes prošli již desítky lidí, mne vůbec nevzrušuje. Prostě se vyhrabu a beze slova pokračuji dál.

Nakonec ten den končíme na refugiu Torino nuovo. Ležím v posteli a opravdu se těším ze zimního světa zde nahoře na babí léto v údolí dole. Slastně vychutnávám spravedlivou tíhu unavených nohou, rukou, celého těla. Těším se, jak si dole uvaříme dobré jídlo, jak si vezmu knížku a budu si chvíli číst. Po nesmyslném lopotění na nějakou horu nacházím krásu obyčejných činností tam dole. Přesto vím, že až zase vzhlédnu k zasněženým vrcholkům sem nahoru, zatočí se mi hlava, vyhlédnu si vrchol a vše začne nanovo.

Střela foto

V pátek 6. dubna se sešlo několik odvážlivců před malým krámkem se sportovními potřebami pod Nuselským mostem. Kluk, který nám půjčoval lodě, nás asi odhadl na zkušené vodáky. "Půjčíte si radši Merliny, nebo Berty?" ptal se, předpokládaje, že víme, o čem je řeč. "Chtěli bychom něco autostabilního, nepřevrhnutelného a nepotopitelného!" Tato odpověď ho uvedla do obrazu. Vytáhnul pět plastových kajaků a jednu singlovku a prohlásil, že nic stabilnějšího už nemá.

S výběrem otevřené laminátové kánoe byl trochu problém. V krakorci se skvěla hnědě natřená, takřka netknutě vypadající Vydra. Po předcházejícím rozhovoru už ten mladík ale rozhodně nevypadal na to, že by nám ji chtěl půjčit. Začal tedy vytahovat poněkud ojetější kousky z horních pater. První kanoe měla dno jak list papíru. Když jsme z druhé vylévali trošku natečené vody, upadl jí bort. I další lodě byly v podobně dezolátním stavu. Prodavač se tedy ještě jednou dotázal: "A jak dobře vlastně jezdíte?" V očích se mu zračilo jediné přání: chtěl, abych mu suverénně potvrdil, že jsme naposledy sjížděli WW 5 a že mu tu laminátovou krásku nerozmlátíme na prvním šutru. Po mé více než vyhýbavé odpovědi trochu povadl. Naštěstí prostě neměl žádnou jinou solidní loď, tak nám ji dal.

V sobotu ráno jsme vyrazili. V prvním autě jel Kuba Turek. Vedle něho seděl žlutý kajak a na střeše měl Vydru nadívanou modrým kajakem (Návod na přípravu: vezmete Vydru, nacpete do ní kajak, přikurtujete na střechu Kubova auta a nechte přes noc stát na Zahradním městě. Když ji tam ještě ráno najdete, můžete s ní vyrazit na vodu). V dalších dvou autech jeli: Vlasta Daněk, Petr Daniš, Martin Komárek, Pionýr, Vašek Nádvorník, Hanka Löffelmannová a moje maličkost.

Dojeli jsme do Žlutic, shodili lodě ze střechy a schovali se pod most. Kuba a Martin vzápětí vyrazili auty do Rabštejna. Zbylí kajakáři se snažili nacpat do lodí. Zvláště poučné bylo sledovat Petra, kterak se se svými takřka dvěma metry snaží nacpat do dvouapůlmetrového kajaku. Nebyl totiž s námi při vypůjčování lodí a když před sebou na zemi uviděl to tintítko, byl trochu zaskočený. Po čtvrt hodince už bylo jasné, kdo v kterém kajaku pojede. Nastala tedy fáze číslo dvě - nasazování špricdek. I tady jsem slavně zvítězili. Nasazení jedné špricdeky nám při týmové práci a po půl hodince tréninku netrvalo déle, než pět minut.

Nastala hodina H a nezbylo nám nic jiného, než vyrazit po proudu. Střela je ve Žluticích v podstatě takový širší potok, který hodně meandruje. Párkrát jsme to s kánoí napálili do břehu či stromu, naštěstí to vydržela. Netrvalo dlouho a v peřejce v zatáčce se cvaknul Vašek. Kromě toho, že byl promočený a zmrzlý, se mu nic strašného nepřihodilo, takže jsme brzy pokračovali.

Řečiště bylo místy zarostlé, někdy i zablokované padlými stromy a větvemi. Na jeden takový strom doplatil Vlasta. Jel v čele naší malé flotily a za ostrou zatáčkou v silném proudu potkal strom přes řeku. Když jsme dorazili s kánoí, byl už na břehu. Bez boty, bez pádla a bez lodi. Jinak celkem v pořádku. Hanka Vlastovi poskytla rumovou první pomoc. Singlovku dohnali Vašek s Kubou 300 metrů po proudu, pádlo se chytlo ve vracáku o dalších 200 metrů níž. Vlasta si došel pro loď, ostatní čekali, až se do ní nasouká. Jelikož jsem byl zpocený jak kůň (zkuste v celotělovém neoprénu běžet 500m pro pádlo!), stoupnul jsem si do vody, abych se trochu zchladil. Jak jsem si tak vegetoval v příjemně studené vodě, padl můj zrak na nějakou tenisku pod hladinou. Byla Vlastova!

Na tábořiště v Rabštejně nad Střelou jsme dorazili bez dalších dramatických příhod. S hrůzou jsme však zjistili, že v Rabštejně není otevřená jediná hospoda! Museli jsme se opět spolehnout na vlastní zásoby Rozumně Uložené Měny a jiných dobrot. Mírný, ale vytrvalý déšť nás brzy zahnal od ohně do stanů.

První jez přišel na druhém kilometru v Rabštejně. Dvacet metrů široká betonová plotna měla uprostřed metrové mělké korýtko, kterým teklo trošičku víc vody a dalo se to sjet. Jez měl navíc v horní části prudký zlom. Kajakářům to v plastových tankerech nevadilo, ale na kánoi ve dvou to bylo o zničení lodi. Byli jsme s Hankou líní přenášet, tak vzala pro jistotu loďák se suchými věcmi a šla ze břehu fotit. Já jsem tu ošklivost odsingloval a stejně jsem nechutně dřel o beton. Na Vlastu se i v neděli přilepila smůla. Pod jezem mu loď nějak podivně ustřelila doleva a zase se koupal.

Nehynoucí zásluhy na zdárném pokračování plavby měl dle mého názoru hlavně Komár a jeho výtečný horký grog. Posíleni jídlem a pitím jsme jeli až do Křečova, na místo bývalého pionýrského tábora. Jistá záludnost se skrývala v rozsáhlých mělčinách, které se objevovaly až k ústí Manětínského potoka. Pár kilometrů před cílem jsem kormidloval tak šikovně, až jsme vjeli zádí napřed do peřeje, vrazili do břehu a skoro se cvakli. Ve finále začal vát velmi studený protivítr a rozpršelo se, zkrátka ideální počasí na závěr.

Zn. "Dožít se stáří" foto a popis trasy

"Příští rok už nejedeme na žádný silvestrovský přejezd" - toto jediné předsevzetí do nového roku si s Kubou dáváme při jízdě rychlíkem do Prahy, když zapíjíme půlnoc chladivou šťávou z termosky a pojídáme jedenáct kousků tradičních zdobených perníčků, které nám připomínají původní počet skialpinistů, vydávajících se na přejezd Malé Fatry v poslední dny minulého roku.

Za Hromovou přichází osudný okamžik. Mlha houstne, chybí pár tyčí a my ztrácíme správný směr. Začínáme bloudit. Vítr, mlha. Dobré vyhlídky. Celkem není vidět, kde se motáme, stmívá se, podle sněhu zřejmě přecházíme lavinové pole. Je třeba někde zabivakovat. Kuba tvoří ve svahu plošinu, já poslepu vyndávám stan. Kuba mě do něj doslova nacpe jako zátěž a v silném větru se ho asi půl hodiny sám snaží vypnout tyčemi a přehodit tropiko. O složitosti konání svědčí jeho jadrné výkřiky, které přehlušují kvílení větru a plácání volných plachet stanu. Konečně! Poryvy větru čelně naráží do svahu, což způsobuje, že je ze stanu spíše tunýlek, ale alespoň nás trochu chrání. Je 18 hod.

Jaké jsou naše vyhlídky na prožití zbývajících čtrnácti hodin do svítání? Každý je bude muset prosedět v jedné poloze - tj. v sedě na plošince cca 20 x 20 cm, bez možnosti se nějak více pohnout - celý stan i s námi by zřejmě sjel ze svahu dolů. Doufáme, že nad námi se neutrhne žádná lavina - v té tmě nebylo vidět, kde vlastně bivakujeme. Naštěstí nám je poměrně teplo - podařilo se nám nafouknout karimatky, které výborně izolují, a vlezli jsme i s botami do spacáků. Chvílemi si zpíváme, popíjíme Metaxu, požíráme sladkosti, povídáme si o věcech, které právě teď chceme říct, někdy i klimbneme. Stále mám pocit, že vítr zepředu a sněhová stěna zezadu nám více a více zmenšují prostor. Na několika místech se protrhává stan a dírami se začíná dovnitř sypat sníh. Celých čtrnáct hodin sedím vzpřímeně a hlavou se snažím udržet strop stanu proti silnému větru. Kuba musí mít hlavu na stranu, protože u něj je strop nižší. Noc se vleče. Chci zkusit SOS linku a mačkám na mobilu 112. Vše ukazuje, že se číslo vytáčí, ale v závěru se objevuje, že je hovor ukončen. To samé se objevuje i po vytočení 158. Pořád se mi zdá, že kolem jedou lidé, že je nablízku nějaké stavení, zkrátka, že o nás někdo ví a nezůstaneme tu.

Poryvy větru sílí, asi se někde uvolnila plachta a zlověstně práská, sníh se stále sype do stanu, místa ubývá. Začínám sklouzávat ze sněhového sedátka dolů. Mám strach, že Kuba tvrdě usíná a raději ho neustále budím. Modlím se, jak nejlépe umím za naši záchranu. Přemýšlím, čím jsem Boha naštvala a jediné, na co přijdu, je, že jezdím načerno. Okamžitě slibuji, že si koupím kupón, jen ať už jsme z toho venku!!!

Konečně svítá. Vítr je stále, i když nepatrně menší, mlha také sedí na hřebenech. Přesto ale zahlídneme kousek nad námi tyč. Hurá! Našli jsme se! Hlavně ještě neudělat chybu při balení. Stan necháváme na místě a prcháme. Asi na čtvrt hodiny se otevírá nebe, je modrá obloha, svítí slunce, přestane foukat a jsou rozhledy. Snad nám příroda ukazuje, že ONA je tady pánem. Pak se zase vše uzavře do neprostupné mlhy, ve které se asi o dvacet metrů míjíme se zbytkem naší výpravy (i když jsme slyšeli jejich hlasy, nepoznali jsme je). Odměnou za bujarou noc je nám nádherný silvestrovský sjezd neporušeným uhlazeným prašanem s osmisetmetrovým převýšení po nepoužívané sjezdovce do Vrátné. Při sjezdu se s námi hory rozloučí mohutným rupnutím sněhu. Sněhová deska si ale jen sedla, lavina se neutrhla a tak si můžeme vychutnávat pocit radosti a štěstí.

Radomír Jošek

Forlí-Firenze je sice v mapě značena jako 1. třída, ale je to horská silnička, po které jezdí málo aut. Je úzká, v serpentinách se vine jak had mezi masivy Apenino Settentrionale a Apenino Centrale. Na podzim se už stromy začínají zabarvovat a tak mám prvotřídní vyhlídkovou jízdu napříč Apeninským poloostrovem, od pobřeží k pobřeží. Silnice stoupá na Passo del Muraglione, ze kterého je nádherný výhled do lesnaté krajiny v údolí. Okolo silnice jsou často zpevněné svahy a záchytné sítě proti kamení.

Florencie. Renesanční město se spoustou fantastických kostelů a paláců se rozléhá v kotlině řeky Arno. Nemá smysl vyjmenovávat všechny nádherné památky, je jich tu nepočítaně. Naštěstí jsou ale všechny shromážděny na relativně malém prostoru, takže je možné je v klidu obejít. Některé kostely nemají dokončenou vnitřní výzdobu, protože při jejich stavbě došly peníze. Oproti českým kostelům je uvnitř více prostoru a připadají mi více provzdušněné. I když už je v podstatě po sezóně, je tu turistů jak blech. Má to ale i výhody. Když se člověk přifaří k nějaké skupině s průvodcem, je možné projít si některé památky s výkladem.

Druhý den v Římě jsem se stavil v cestovní kanceláři, kde mi zjistili večerní trajekty do Cagliari, a pak jsem si prolítl alespoň některé nejznámější pamětihodnosti. Nejvíce času jsem strávil prohlížením římského fóra. Vždycky jsem se přifařil k nějaké skupince s průvodcem a chvilku poslouchal. Byly tam i nějaké "free tours". V Senátu je ještě původní podlaha - krásné kachličky se zelenočervenobílým vzorem. Řím je prostě velký a starý.

V Cagliari se vyloďuji v 10 ráno. Je neděle, na baštách probíhá bleší trh, jinak je všechno zavřené. Nacházím turistické informace, pořádné mapy však nejsou. Tím pádem jsem namydlený, protože mám českého průvodce a německou automapu 1:200 000.

Čekám 2 hodiny na vlak do Domus Novas - Villamassargia, kde stopuji dva horolezce, kteří mě vzali k jeskyni sv. Jana (Grotta di San Giovanni), pozvali na capuccino a dali spoustu dobrých rad. U jeskyně jsou místní chlapi na koních. Jsou trochu divocí, jak koně, tak lidi a při odjezdu sráží na zem zaparkovanou motorku. Za jeskyní jdou kluci lézt a já pokračuji na Val d'Oridda. Poprvé zakufruju, ale brzy opět nacházím správnou cestu. Cesta údolím Oridda je prašná, svahy jsou dost příkré, půda vysušená, ale stromy a keře kupodivu zelené.

Dnes ráno jsem vyrazil na Monte Lisone. Už ze začátku jsem zjistil, že průvodce je pouze orientační. Cestu ztrácím pravidelně každých 300 metrů a po kilometru ji opět nalézám. Terén je těžký, cesta prakticky neznačená, postup pomalý. Přes macchii (takové malé houževnaté keříky, co strašně škrábou) se nedá jít v kraťasech, tak odírám šusťáky. Slunce praží, vegetace je spíše nízká, rezavá a tmavě zelená. Občas šlápnu na nějakou voňavou rostlinu, to je pak nádhera. Kopce nejsou nijak ostré, spíš jako Nízké Tatry, akorát nižší, okolo 1200 m n. m.

Dnes tábořím dost na ráně, ale nemám chuť vláčet se dál. Ráno jsem vyrazil jsem na Punta Perda de sa Mesa, nejvyšší bod Monte Línas. Cestu do sedla Genna Eidadi jsem absolvoval s báglem celkem bez problémů (tzn. zabloudil jsem jen dvakrát). V sedle jsem nechal batoh a nalehko jsem šel dál na Genn'e Impi. Genn'e Impi (zvláštní jméno, asi Nuragové) je kouzelné. Skály bizarních tvarů vyčnívající z nízkých keříků jsou porostlé pestrobarevným mechem. Nahoře nerostou žádné stromy. Není divu - název pohoří Monte Línas v překladu znamená "hora palivového dřeva". Místní obyvatelé vykáceli většinu stromů na milíře, nadělali z nich dřevěné uhlí.

Při sestupu jsem zabloudil a musel se chytnout člena lesní stráže, který šel právě na obchůzku mým směrem. Díky bohu za něj! Naprosto jistě uháněl ovčími stezkami, které se každou chvilku rozpojovaly. Bez něj bych cestu určitě netrefil. Uměl bohužel pouze italsky, takže konverzace byla velmi složitá, ale jednomu jsem rozuměl dobře: "Ty nemáš turistickou mapu? To nejsi turista, to jsi dobrodruh! (...no turisto, aventuro!!!)" Strašně se divil, proč jsem z Genna Eidadi nešel rovnou na Piscina Irgas. Asi jsem si měl tu mapu fakt sehnat. Tvrdil totiž, že ta cesta (rozuměj druhou stranou údolí) je jednodušší. Průvodce byl ale fakt skvělý. Ukázal mi tůňku, ve které se prý rochní divočáci (naznačil chrochtání a řekl "maiale"). Cestou si vysílačkou domlouval, jestli by mě mohl doprovázet i dál, ale jeho šéf mu to zřejmě zatrhl. Když se naše cesty rozdělovaly, podrobně mi popsal další cestu a italsky řekl (myslím): "Hlavně ať se Ti nic nestane!" Poděkoval jsem mu za doprovod, on jenom utrousil, že to vůbec nic nebylo. Ještě několik minut mě sledoval dalekohledem. Když jsem překonal nejtěžší úsek cesty v dohledu (ostrá soutěska s vyschlým řečištěm, pravděpodobně Oridda), obrátil se a šel svou cestou.

Výstup na Monte Arcuentu byl poměrně snadný choďák, jen v horních partiích se výstup musí hledat. Pak jsem vyrazil na sever s úmyslem přejít hřeben. Byl jsem utahaný a dehydrovaný, a tak jsem to v jednom sedle zabalil a šel spát s pohledem na západ slunce nad mořem. Denní (resp. odpolední) spotřeba tekutin je asi 3,5 l.

Ranní slunce zbarvilo narudlé sopečné skály neuvěřitelně do oranžova. Vyfotil jsem pár obrázků a vyrazil dále po hřebeni. Je to prolízačka, průvodce je na kule. Sopečná vyvřelina vytvořila nejroztodivnější tvary, je na co koukat. Akorát se dost láme. Z hřebínku jsem sestoupil západně a dokodrcal se až k moři. Jsou tu svinští malí štěkaví čokli. Jediné, co na ně zabírá, je sehnout se pro šutr, to se pak fofrem dekují. Kupuju vodu za 2500 a jdu na pláž. Je to fantastický pocit, napít se ledové vody a vletět do moře.

Ráno stopuju za Oristanem asi hodinu, ale nikdo mě nebere. Taky skoro nic nejezdí, asi 10 aut za hodinu, většinou babičky v černém jedoucí či vezoucí se do kostela. Kupuju 4 lístky na autobus á 1700 a nechávám se svézt až do centra ostrova do Désula. Désulo je výchozí bod pro túry v nejvyšším pohoří ostrova - Monte Gennargentu. V Désulu dostávám nejlepší mapu celé cesty - černobílou kopii bez udání měřítka, asi je to padesátka.

Severně od Tortolí se náhle zdvihá vápencová náhorní planina Golgo, která je na západě ohraničena silnicí SS125 Orientale Sarda a na východě mořem. Na sever dosahuje Golgo až k městu Dorgalí. Vápencové pobřeží v této oblasti několik set metrů prudce spadá k mořské hladině. Cesta po pobřeží je jedině možná po extrémní stezce Sentiero Selvaggio Blu, která vyžaduje kompletní lezeckou výbavu a zahrnuje dlouhá slanění i výstupy až pětkové obtížnosti. Některé úseky Sentiero Selvaggio Blu jsou však schůdné i pro normální smrtelníky s báglem a bez vybavení. Jeden takový úsek začíná asi 12 km severně od Tortolí, kde se z moře vypíná stometrová elegantní jehla - Perda Longa.

Perda Longa (dlouhý kámen) byl výchozím bodem pro odpolední túru po pobřeží. Terén křižovaly kozí stezičky, které se křížily, spojovaly a dělily, takže za chvilku jsem už postupoval systémem "kudy to pustí." Škrábal jsem se do prudkého svahu, nejprve macchií, pak křovím, pak sutí. Za hodinu jsem urazil odhadem sto výškových metrů. Po další půl hodině jsem narazil na prvního mužika a slabé dvě hodinky nato jsem již stál na planině Golgo. Cesta byla sice náročná, zato však nabízela přímo úchvatné pohledy na Perda Longa, fantasticky tyrkysové moře a šedobílé skály kolem.

Nahoře na planině Golgo mě svezl farmář. Po cestě zastavil a začal drmolit něco co končilo na "muerto" a ukazoval parohy. Ptám se, jestli chce jít ulovit nějakého jelena. On na to, že ne. Tak jsme vystoupil s ním z vozu a pochopil jsem. Na korbě teréňáku měl pytel s mrtvým beranem. Dotáhli jsme mršinu (strašlivě smrděla) za špagát k nějaké díře v zemi a farmář ji do ní skopl. Poděkoval mi za pomoc, svezl mě do Baunei a prohlásil, že ten pramen, co teče ze stráně, je pitný! Když jsme si tak uvědomil, že jsme právě o kilometr vedle a sto metrů výš hodili mršinu do nějaké propasti, a že už tam svá zvířata "pohřbívá" možná déle, začal jsem pochybovat, jestli mám tu vodu fakt brát. Nakonec jsem se na to vybodnul a nabral dva litry.

Z Cala Goloritzé jsem vyrazil na sever k 15 km vzdálenému Cala Sisine. Cesta je naštěstí dobře značená šotolinová silnice, a tak dorážím do Cala Sisine po čtyřech hodinách pochodu. Za zmínku stála vápencová soutěska Codula Sisine, na jejímž konci leží Cala Sisine. Vůbec celý tenhle kousek pobřeží je pěkný - vápencové stěny, krápníky, modroučké moře teplé jak kafe.

Brzy ráno jedu na sever a poměrně rychle se dostávám do přístavu v Olbii. Večer při nalodění jsem pochopil, proč byl lístek tak levný. Plavím se totiž na lodi pro autonávěsy, vůbec nejsou zařízeni na čundráky s báglama. Myslel jsem, že se vyspím v teplíčku někde u baru, jak bývá na trajektech českým zvykem, ale houby! Musím spát na otevřené palubě 20 m za kapitánským můstkem.

Kuba Turek

Leden: Krkonošské ledy v Labském dole 90 stupňů foto a průvodce

No, jedná se spíš o turistické cepíny, letně-zimní kladiva a univerzální mačky, než opravdové ledové nástroje.

Já s Bidlem a Omarkem dáváme ledovou hranu vlevo od žlabu. Ve dvou místech je to kolmé, a tak mi docházejí šrouby. Poslední kolmý výšvih tedy jistím pomocí ledového háku. Je to sice poslední výkřik techniky na zatlučení do ledových spár a anglicky je na něm napsáno, že není určen k zachycení pádů z výšky, ale nešť. Štanduji jako obvykle na zpuchřelém pahýlu dobře zamrzlém do vrcholových mechů.

V klídku dobírám Bidla a najednou se podle mnou objeví hlava bez helmy. "Ahoj, já jsem z Police," hlásí se ke mně. Chvilku diskutujeme, jestli se nebojí, ale tvrdí, že ani moc ne. Je prý zvyklý lézt bez helmy z písku. A navíc si výbavu pořídil teprve nedávno a na přilbu mu už nezbyly peníze. Trochu rozpaků u mě budí pohled na jeho nové oblečení, boty a zbraně v ceně dobrých třiceti tisíc korun. Nakonec se nic nestalo, nikdo mu kus ledu na hlavu nehodil, Bidlo dolezl a já zmizel hlubokým sněhem přes kosodřevinu z nechutného štandu.

Březen: Motykův komín na Černý štít V

Ctižádostivý a ještě k tomu dobrý lezec Hoe vyráží na první převis optimisticky, ale za chvilku se začne bořit do mokrého sněhu, vyhrabává z pod něho skálu, osekává rampouchy a snaží se prorazit potůčkem. Po hodince pilné práce se mu podaří zdolat onu dvacetimetrovou délku a nad převisem dělá štand na jedné staré a jedné nové skobě. Myslím, že lezení nebylo úplně čisté.

Hoe sundává rukavice, osekává sníh a led ve svém dosahu a vyráží mírně ukloněnou plotnou vlevo od převisu. Moc dlouho mu to netrvá, takže mu neomrznou prsty, nezmrzne Blud jako jistič ani já jako kibic. Poté Blud chvilku bojuje, oseká poslední zbytky ledu ve stěně a roztaví sníh rukavicemi, zařve obligátní "Červené fix," a vysápe se nad převis. V nástupu zoufale hledám aspoň trochu ledu na zaseknutí cepínu a maček, ale nic nenacházím. Zaháknu tedy špičky za miniaturní chyty a po nich se horkotěžko dostanu až nad převis. Když Blud vidí mé snažení, prohlásí: "Moc čteš horolezecké časopisy." Naráží na nejnovější lezecký trend lezení se zbraněmi po holé skále. Jenže jak jsem rád, když si o kousek výš mohu zaseknout kladivo do ledem proteklé spáry.

Jako správní instruktoři odhadujeme, že do tmy se nikdo z nich nestačí vrátit na chatu, a tak jim dáváme pár rad, kudy dolů (hlavně ne komínem!), a mizíme pryč. Po cestě si pochvalujeme, že si méně zkušení lezci aspoň na vlastní kůži vyzkouší, jak mají buď spěchat nebo vyrážet dříve ráno. Víme, že se nemůže nic stát, přijde jasná noc, nemělo by sněžit a v případě potřeby uvidíme jejich baterky.

S nocí se postupně vrací všechna družstva z Černého štítu. Nechtělo se jim scházet normálkou, a tak se rozhodli slanit Motykovým komínem. Protože však nevěděli, co a jak, jedno slanění minuli, lano se jim zaseklo, na jedné staré skobě viseli ve čtyřech lidech a ještě k tomu na sebe hodili obrovský šutrák. Všechno přežili, ale příště si prý dají větší pozor.

Květen: Odkaz Velkého kormidelníka na Mařence V+ A1 foto

Je ale dost brzo, tak zamíříme ještě na Plotnu. Pionýr dává Superdiretissimu 7-. Funí, beká, ale položenou plotnu s jedním malým jedovatým převiskem vyleze. Pod tím převiskem jsem už jednou byl, ale vůbec jsem si tehdy nedovedl představit, že bych ho někdy mohl přelézt. Pionýr mě naviguje: "Zkus to, kudy chceš. Je tam chyt jako prase." Když se mi podaří navalit se levou nohou na nějaké oblé nic, povzbuzuje: "Jo, to byl ten chyt." Výlez na poličku je už lehčí, ale ničemu nevěřím. Je to rajbasové lezení na nohy. Nejde o techniku nebo sílu, ale pouze o to, zda mi uklouznou lezečky nebo ne.

Neuklouzly, ale prsty z malinkatých chytíků mě bolí ještě čtrnáct dní.

Dneska se nepodařilo nic. Nikdo nikam nejede lézt, po ránu je ošklivě, Hanka s Ondrou nechtějí vyrazit nikam ven a ještě k tomu nám ujíždí vlak do Srbska a jedeme rychlíkem do Berouna.

Zajišťuji nás okolo obrovských hodin a skoby s kroužkem. Vyrážím do posledního nejtěžšího úseku. Vzpomínám, jak to tady pro mě bylo těžké, když jsme cestu poprvé lezli začátkem devadesátých let s Klaxonem. Teď už to tak hrozné není. Ve spáře mě jistí dva vklíněce, cvakám skobu a sápu se ke slaňáku. Matěj jde za mnou, ale nedělám si moc iluze, že na to má. Dlouhý překrok na začátku samozřejmě nemá šanci udělat, ale potom se cpe co spáry a kupodivu se mu daří. Zamrzají mu však prsty, otevírá se ruka a on dělá spektakulární kyvadlo do prostoru. To ho však nedemoralizuje, stačí ho přitáhnout znovu do spáry, a on se jí vysápe ke mně.

Fakt spěcháme, rychle padá tma a já kvůli krátkému lanu čekám ještě dvě slanění. Zkouším tedy poprvé metodu horských vůdců. Udělám slanění, do lana namotám Matějovu osmu, jeho do ní připnu, a svoji osmu vložím pod něj. Nejprve slaním sám a teprve poté, co zřídím další štand, začne slaňovat on. Kdyby se něco stalo, stačí zatáhnout za lano a on by zůstal stál.

Je zima jako vždycky při prosincovém nováčkovském lezení. S Honzou oblézáme klasické cesty na Holém vrchu Únětickou spáru, kde prý Rybíz pokřikoval strachy, Černý převis, který některé zdolaly pomocím šplhadel, a Severozápadní spáru, odkud se jiné dokonce nechaly potupně spustit. Na závěr se Honza rozhodl pro Radegras. "To já nevylezu," rezignuji a doufám, že i Honza. Barvitě mu líčím, že si tu už několik lidí zlomilo záda po pádu mezi balvany. Potom vzpomínám, jak jsem jednou dobyl druhou skobu, ale dál už to nešlo. Prostě se mi do toho vůbec nechce. Ne tak Honzovi.

Sápe se v teniskách pod převis, zapíná první borhák, ale dál už to nejde. Několikrát padá. Začínají mu radit kluci z konkurenční horoškoly Alpin IV. To už jde lépe, ale síly nejsou. Jeden z legrace prohodí, že v teniskách to Honza nevyleze, ale bos by mohl. Honza okamžitě odhazuje boty a snaží se jen v ponožkách. Vyzařuje z něho nadšení. "Jo, to je dobrý, že jsi do lezení zažraný," komentuje jeho snahu ten, co mu navrhl lezení naboso. "Jestli přežiješ období prvního nadšení, bude z tebe dobrý horolezec." Pak už Alpin IV balí a diskutuje o jednom svém členovi, který nakupuje boty v dětském oddělení. Omrzly mu prý prsty a všechny má amputované.

Frištenský: Heleďte, já tomu stejně nevěřím. Kdybysme jeli, tak by to muselo drncat, nebo by se to aspoň pohupovalo, nebo vzduch bysme cejtili, že rozrážíme, a krajina by ubíhala dozadu, to mi nevykládejte...

Kráčím mrazivým zimním vzduchem. Když se podívám dolů, uvidím pohorky, světle zelené duplexy, které vydávají ten zvláštní zvuk - vždycky nejdřív pata a pak zase špička křupnou, jak se zarývají do zmrzlé vrstvy sněhu: křup - křup ..... křup - křup ..... křup - křup ..... křup - křup. Na povrchu umrzlého sněhu je tenká vrstvička čerstvého nadýchaného prašanu. Cesta přede mnou je neporušená, jako kdyby tudy nikdy nikdo nekráčel. Jako kdyby teprve moje nohy postupně umazávaly z mapy kousíček z rozsáhlého území s nápisem "Hic Sunt Leones" a zanechávaly za sebou značku pro další poutníky.

Mrazivý prostor prosvětluje slabé, ale odhodlaně se tvářící slunce. Dodává mi optimismus, že se moje túra vydaří. Když svítí slunce, je všechno jednodušší.

Házím batoh znovu na záda a opatrně se vydávám do prvních metrů. Začátek je na sněhu, po zmrzlé trávě, snažím se využít všech kořenů, které se mi připletou do cesty. Postupně se blížím k prvnímu skalnímu úseku, který bude určitě těžší, než byl ten sněhový, ale taky bude zajímavější. Skála je pokrytá asi deseti až dvaceti centimetry sněhu. Všechny chyty musím vyhrabávat z toho zmrzlého kysličníku. Sníh si hážu za krk, sypu si ho do obličeje, zalézá i do těsně zapnutých rukávů a pomalu ale jistě promáčí moje rukavice. Obvykle to dopadne tak, že z nadějně vypadajícího místa vyhrabu úplně hladkou skálu bez jakéhokoliv náznaku chytu nebo stupu. Rukavice přimrzají ke skále, někdy mám pocit, že se držím jenom díky tomu.

Na obzoru se objevuje vrchol. Nedávám se tím znervóznit, dobře vím, že první tři vrcholy jsou vždycky falešné. Postupuju stále svým pravidelným tempem. Vylezu na první z falešných vrcholů a rozhlížím se kolem sebe. Neuvěřitelné! Tentokrát byl hned první vrchol tím pravým. Mám radost, že se mi to podařilo.

Pomalu se vydýchávám. Když leze člověk sám, nemůže si odpočinout na štandech. Docela jsem se při tom výstupu zahřál.

Na začátku příštího roku budou opět vyhlášeny nejlepší oddílové výstupy a žebříček lezců. Proto žádám všechny členy oddílu o odevzdání svých výstupů. Uzávěrka bude na druhém lednovém tréninku v roce 2003. Do té doby mi odevzdejte své výstupy podle následujících pokynů buď na tréninku, nebo je pošlete poštou na adresu: Vlastimil Daněk, Hládkov 11, 169 00 Praha 6. Pravidla pro hodnocení výstupů jsou následující:

- OS = Podobně jako RP, s tím rozdílem, že lezec cestu nikdy neviděl lézt a nikdy neslyšel o tom, jakým způsobem se leze.

c) Uveďte všechny své výstupy v horách. Cesty rozdělte na zimní a letní, v každé kategorii je seřaďte podle obtížnosti od nejtěžší k nejlehčí, sestupy se samozřejmě nepočítají. Uvádějte pouze horské výstupy, například cesty v oblasti Cingue Torri opravdu v této kategorii nelze uznat. Zatím spoléhám na odhad každého lezce, striktní pravidlo se hledá dost těžko. U cest uvádějte: datum, oblast, kopec, cestu, v Tatrách také číslo cesty (nejlépe podle Kroutila nebo Puškáše), klasifikaci, nadmořskou výšku a spolulezce. Tedy např.:

Jinak co se týká přepočtu z pískovcové klasifikace, dělám ho takto: VI = 5, VIIa = 6-, VIIb = 6, VIIc = 6+, VIIIa = 7-, VIIIb = 7, VIIIc = 7+, IXa = 8-, IXb = 8, IXc = 8+. (U cest uvádějte pískovcovou klasifikaci, uvedený převod udělám sám.) Možná to někomu připadá příliš tvrdé, ale vycházím z porovnání klasifikací, které je možné občas vidět v různých časopisech. V těchto tabulkách navíc vychází pískovcová klasifikace ještě asi o čtvrt stupně měkčí, ale pro jednoduchost jsem zvolil uvedené hodnoty.

Tedy za Everest v zimě se klasifikace násobí 200. Podle součtu bodů se pak stanoví pořadí lezců. A ještě jedna poznámka: při lezení přes 3000 m se každá cesta na vrchol považuje aspoň za I; ovšem vyloženě turistické cesty (např. značkovaná cesta) se nepočítají.

Vlasta Daněk

Závěrem chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji všem, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem. O vydání CD se velkou měrou zasloužil Jakub Turek, který poskytl na videokazetách video z oddílových akcí.