Malý Kežmarský, hrana Weberovky, VI, zima Bartyzal, Točík

Blbost roku se letos nevyhlašuje.

skály obtížnost body

Martin Točík RP 6, OS V 6

Tradice HO Humanita velí po roce odstartovat další zimní Tatry, letos pro "změnu" zase na Brnčálu. Po celý den ve mě vládne eufórie z hokeje (vyhráli jsme v olympijském semifinále nad Kanadou 2:1) podpořená několika panáky rumu. Doma střízlivím a balím až do večerních hodin. Ve 21 hodin přesunu 27 kg nezbytností na hlavní nádraží, kde máme sraz. Z Prahy nás odjíždí šestnáct - kromě mě Tóča, Vegoš, Brto, Sýk, Andy, Savec, Maty, Lukáš, Hoe, Eva, Martina, Míša, Eliška, Vlasta a Vláďa Chudáček. Nudlák za námi dorazí až na chatu.

Po sedmé hodině vlak zastavuje na dvě minuty v Popradu, přípoj do Lomnice odjíždí za půl hodiny. V popradské kotlině není po sněhu ani památky a zdá se, že ani nahoře toho moc nenapadlo. Hlavně, že s sebou táhnu krátké lyže a hůlky. Budou asi na dvě věci. V Lomnici jde většina lidí nakupovat, protože autobus do Bílého potoka jede až za hodinu. Když přijel, u nástupních dveří se vytvořil trychtýř z lidí, kteří prostor uvnitř vozu okamžitě zaplnili. My s prasaty jsme už neměli nárok. Čekat další hodinu by bylo šílenství, vyrážíme pěšky. V plasťákách to po silnici zrovna dvakrát neodsejpá, k upajdaným třem kilometrům si přidáme dalších sedm do kopce na chatu. Půl cesty není žádný sníh, cesta je pouze pěkně zledovatělá, mnohde by to bylo na mačky. V jednom místě už to věčné balancování nevydržím a mačky vyndám. Potkal jsem taky Nudláka. Zrovna v momentu, kdy se válel v prudké zatáčce po zemi a klel, že si namočil zadek. Pěšina se začne narovnávat a za čtvrtým zákrutem už spatřuji Brnčálu. Jsme tu potřetí za sebou. Ubytovat se jdeme do 4 pokojů po čtyřech, v průběhu zítřka se 12 lidí přestěhuje do zdejšího největšího pokoje. Večer se moc nepaří, na zítra plánuju s Tokem Cestu Szczepanských na Nemecký rebrík, kde bychom se měli setkat s dalšíma lidma a společně pak vyrazit z Ušatého sedla SZ hranou na vrchol Malého Kežmaráku.

Vstáváme už v 5:30, hlavně kvůli olympijskému finále v hokeji, kde hrajeme s Rusem o zlato. Televize zatím nejde, tak jdu snídat a v 7:15 vyrážíme s Tokem k cestě Szczepanských. Pod nástupem chvíli pozorujeme Lukáše a Hoa, kteří jdou do Hrany Weberovky. V 7:45 nastupujeme na strmou lávku. Nejtěžší část cesty vede zprava doleva po různě široké lávce a traverzuje pověstný Bocekův ledopád. K prvnímu štandu se vydrápem volně, pak se navážeme. První tři délky jdu první, ve druhé délce je spousta skob (po 3m), traverzuje se zmíněný ledopád. Hezká expozice, stojím na předních hrotech maček, pikle zapíchnuté nad hlavou a pod nohama 150 m vesměs kolmého ledu. Tokovi se v kritickém místě zula mačka, tak jsem mu doporučil, ať zaštanduje a nasadí ji. Nějaké Maďary jsme viděli nastupovat dole u paty ledopádu. Letos není moc lezitelný, asi 30 m nad zemí je převislý skalní práh (nevyledněný), který se ale dá oblézt po šikmé rampě na cestu Szczepanských. Přesně to dotyční udělali a vyměkli zřejmě natolik, že se rozhodli vylézt na Rebrík za námi a ne ledem, jak měli nejspíš původně v plánu. Poslední tři délky jdeme převážně bez jištění, zpočátku navázaní a ke konci sólo. Celá túra nám trvala něco přes dvě hodiny. Zasedli jsme na plošince u skaliska, pojídáme tatranky a čekáme na blížící se konvoj našich, který razí cestu spodní částí Nemeckého rebríku. Už z dálky na ně pořváváme, jak jsme hráli. Zespoda se ozývá: "Máme zlato!!, Hašek na hrad!!, 1:0 pro nás!!". Tlumočíme klukům do Hrany Weberovky a dalším dvěma Čechům nad námi na Rebríku. Ze stěn se ozývá: "Hurááá!!", což je docela sranda. Nemecký rebrík je letos díky zledovatělému firnu dost nebezpečný. S námi ve skupině jde několik nováčků - holky, které v životě nebyly lézt v zimních horách. Radši se po dvojicích navazujeme na lana. Jdu s Evou jako předposlední dvojka. Někteří to jistí přes cepíny. Do posledního kotýlku pod Ušatým sedlem přicházíme až ve 13 hodin. Rozhodnu se pro sestup, na Kežmarák to nestihnem a v Ušatém sedle jsem byl už loni. Rozdělíme se na dvě skupiny: Sýk, Andy, Savec, Míša a Maty pokračují na Ušatou vežu, ostatní to otáčíme. První dvě ledové délky raději slaníme, zbytek jdeme v lanových družstvech po dvou. Až pod řetězy v dolní části. Nejprve to ujelo mě a vzal jsem s sebou navázanou Evu (šli jsme jako první dvojka). Naštěstí jsem to po několika metrech ubrzdil a Eva taky. Následoval pád Toka a Martiny, pikantnější o to, že se Tóčovi při prvních metrech sjezdu vysmekl cepín a celé to brzdila Martina. Nakonec ujel Lukáš s Hoem, kteří nás dohonili a kteří se zamotali do lana dvojice Vegoš - Eliška. Tu vzali sebou a Vegoš už tři rozjeté lidi nechytil. Skončilo to dole na mírnějším sněhovém kuželi jedním vyvrknutým kotníkem (Hoe), modřinami a otřesením (Vegoš) a probodnutou nohou mačkami (Lukáš). Na chatu jsme se potom plni emocí trousili až do 17:30. Po večeři shromáždění v kuřárně čekáme na zbylých pět lidí. Padla tma a vysoko na Rebríku jsou vidět tři světýlka, pravděpodobně naši. V teple kuřárny ihned vznikly teorie záchranných akcí vzhledem ke skutečnostem, že nám trval sestup 4 hodiny a že ti nahoře mají asi málo cepínů a čelovek. Vyrazil záchranný tým složený z Vlasty, Vládi Chudáčka a Toka. Dopadlo to dobře, do 23 hodin jsme všichni pohromadě.

S Vegošem jsem domluven na Kozí kopku, vylézt jižní pilíř za III. Nastupujeme hodinu před polednem, je teplo, svítí slunce. Použiju lezečky a jednu devítku lano. Je to hezké pětidélkové lezení v pevné skále. Střídáme vedení. Jistíme občas vklíněnci, frendy nebo smyčkami, vždy tak 2-3 jištění na 50-ti metrovou délku. V půli výstupu na chvíli zalezlo sluníčko a byla pěkná zima. Překlepal jsem to na štandu jen v košili a roztrhaných teplákách. Skelety a ostatní oblečení si nesu v báglu. Na vrcholu jsme ve 13:50. Přetraverzujeme sněhový hřebínek k Východní Kozí štrbině. Nasazuju mačky a do ruky pikl. Sestup je prudký, jdeme čelem ke svahu a po předních hrotech maček. Na chatě jsme za 45 minut. Většina ostatních byla lyžovat v Červené dolině, jen Nudlák s Brtem vyrazili už v 5:30 na Jastrabku potrápit Pochylého platně. O totéž se pokoušeli už včera, ale do cesty se netrefili a nalezli do Amazonie za 9 UIAA. Zítra se má pokazit počasí, tak uvidím, kam se půjde.

Poránu je docela hezky, říkám Tokovi ať někam vyrazíme. On jen bručí, že už není horolezec, že je vysokohorský šachista. (Kecy - za tři dni vyrazil s Brtem do Hrany Weberovky, která je za VI). Polovina lidí vyráží na Čierný štít normálkou, ale odpoledne se vracejí s nepořízenou. Savec a Eva jdou zopakovat naši Cestu Szczepanských, celé dopoledne je pozorujeme z kuřárny teleobjektivy Brtova a Tokova foťáku. K obědu si dám výjimečně vyprážaný sýr s hranolkama za 78,- Sk, protože jsem línej a nechce se mi vařit. Odpoledne střídavě chrápu nebo se vedou řeči. Sněhové podmínky jsou stále mizernější, Rebrík bude už zítra pravděpodobně neschůdný, hrozí lavinky zmrzlého sněhu. Počasí se odpoledne kazí, padá déšť se sněhem a je mlha. Večer se každý baví po svém. Hraje se člověče nezlob se, bridž, šachy, někdo spí. O půlnoci to taky zalomím.

Líhneme se (Tokův výraz pro vstávání) v devět, venku je hnusně, Hoe, Lukáš a Vláďa Chudáček dnes jedou domů. Hoe má deth kotník po té neděli, Lukáš musí do Prahy na promoci (kvůli babičce, která by to nepřežila) a Vláďa už se prý na lepší počasí v horách načekal dost. Už mě to čekání taky nebaví, tak vyrazím s Brtem, Tokem a holkama na Bocekův ledopád, potrápit alespoň jednu délku. Led vcelku ujde, spodek je kolmější, místy je vidět skála. Lezu první, trápí mě strach, tak pořádně jistim, na 25 m padnou 4 šrouby a tři trubky nahoru na štand. Slaním a dál leze Brto. Udělá nahoře ještě jeden štand, aby se mohlo kopat i vedle. Po 16 hodině to balíme, Brto to vylezl ještě jednou, udělal Abalakovy hodiny a slanil, to abysme tam nemuseli nechávat vývrtku. Večer přišli Andy, Eva a Maty z doliny (z Lomnice) a přinesli nějaké jídlo a kořalku. Asi jsem to přehnal, hráli jsme s Matym, Tokem a Sýkem "drinking game" a pak mi bylo blbě.

Vstávám úplně dobitý už v 7 h. Chceme vyrazit hřebenem na M. Kežmarák přes sedlo pod Svišťovkou. Včerejší rumový dýchánek se snažím kompenzovat rychlým postupem do kopců na Svišťovku, všichni z toho mají srandu, že prej jedu na rum. Počasí je zatím dobré, v dolině se drží mlha, asi sem zanedlouho taky dorazí. Výstup po turistické červené značce je zaledněný, bez maček a piklu by to nešlo. V sedle jsme asi v 10 h. Mlha se postupně převaluje přes hřeben, kterým hodláme jít. Orientace nic moc, proto to po hodinovém válení vzdáváme. Vegoš mezitím sám vyrazil na nedalekou Kežmarskou kopu, další hodinu na něj čekáme, než se vynoří z mlhy. Pak zahájíme sestup. Na strmém sněhu dole pod sedlem probíhají závody v rychlém sjezdu až do pozdního odpoledne. Na chatě potom uvařím jídlo a jdu na dvě hodiny spát. Večer se klábosí co zítra. Rum nechci ani vidět.

Začíná předposlední den našeho pobytu. Utíká to strašně rychle, zítra jedem domů. V 8:30 vyrážím se Sýkem, Matym, Vlastou, Eliškou, Martinou a Míšou přes Červenou dolinu a Jastrabí sedlo na Karbunkulový hrebeň. Nudlák dneska odjíždí, Andy se Savcem jdou na Kozí K(pku, Vegoš s Evou na Žeruchové veže a Tóča s Brtem brzo ráno vyrazili do Hrany Weberovky do severní stěny Malého Kežmaráku. Počasí je super, žádné mraky, sluníčko hezky opaluje. V Jastrabím sedle, kam jdeme hodně strmým ledovým terénem nenavázaní, nás dohání čerstvý ing. Bludský, je nás tedy osm - čtyři lanové dvojky. Nad sedlem se navazujeme, lezu s Eliškou jako poslední. Hřeben je slušně zaledněný, mačky jsou nutnost. V průvodci je hřeben oklasifikován za II a v létě se chodí jako nádherná hřebenovka slabé 2 hodiny. Za těchto podmínek je to určitě trojka na několik hodin. Postup po hřebeni je v osmi lidech pomalý, na jednom místě musíme asi 10 m slaňovat. V 16 hodin jsme teprve za půlkou na Prednom Kopiniaku. Kluci vpředu se rozhodují pro ústup - moudré. Než k nim s Matym, Sýkem a Eliškou dolezeme, mají vyrobeno první 50ti metrové slanění. Vlasta zatím slanil a buduje další štand ze smyček. Vršek balvanu ale musí vysekat z vrstvy ledu. Tady v severních stěnách se ledová glazura pohybuje v tloušťkách od 2 do 10 cm. Posíláme dolů Vlastovi další dvě lana a čekáme. Slunce už zalezlo za Kolový štít a výrazně se ochladilo. Vítr fouká po celý den, intenzita a četnost jeho poryvů se nijak nezměnily. Konečně je dole nataženo dalších 100 metrů fixu. Postupně začínáme slaňovat prvních 150 metrů. Poslední pojede Sýk a bude všechno stahovat. Kluci dole zatím vyrobili poslední štand okolo velkého balvanu. Sýk zatím odvázal fix, poslal ho dolů a stáhnul svoje dvě padesátky. Další stometrové slanění už končí dole na sněhu. Vlasta s holkama vyráží napřed. Radši tu ještě počkáme, kdyby něco. Díky bohu, že se daří lana stahovat a že se nikde neseknou. Znamenalo by to minimálně další hodinu práce navíc. Při posledním slanění už přicházejí na řadu čelovky. Jdu s Lukášem hledat spadlá lana, která Sýk nahoře uvolnil a pak lyže, na kterých sem dopoledne Lukáš přijel a které nechal někde u balvanu pod Jastrabím sedlem. V 19:30 přicházíme na chatu. Sýka dneska vítáme mezi třiadvacátníky, trochu se oslavuje. Padnou nějaká ta pivka, po půlnoci jdu spát.

Odjezd. Balíme a do 10:30 vyklízíme pokoje. Do 13:30 klábosíme v kuřárně. Vyrážím s Andy a Savcem dolů do doliny na autobus. Pořádný kus cesty jdu v mačkách, je to zledovatělé. Jako tradičně nám autobus ujel, pěšky nechcem, hodinu čekáme na další. Sraz s ostatními je jako loni v pivárni v Lomnici. Zase tu hraje naživo trojice strejdů, zase si dáme bryndzové halušky, bryndzové pirohy, pivo a nakonec oblíbené Tokajské trojputňové vínko. Syčáci ho zdražili ze 120,- na 180,-Sk. Číšnice je dost protivná, tak radši zaplatíme a vypadneme. Stejně nám za chvíli jede vlak do Popradu. V hale tradičně pokoušíme vecpat tělo do bezpečnostních schránek na zavazadla - oblíbená zábava Matyho. Tentokrát nám ani nevynadal nádražní zřízenec. Místenky do rychlíku na Prahu jsou letos koupené správně na 28.2., takže cestou nejsou výraznější problémy.

V pondělí se dozvídám z novin a televize smutnou zprávu. Ve Vysokých Tatrách zahynuli tři čeští a jeden slovenský horolezec. Vše se událo převážně v sestupových chodeckých terénech.

Martin Točík - Tok

Ale vezmu to trochu popořádku. V půl osmé stojíme pod obrovskou stěnou "Levého Ypsilonu" a za deset minut už stoupám po jakési rampě, vedoucí na pilíř a na "Hranu". V prvních chvílích se mi daří poměrně rozumně postupovat, ale rampa je brzy zahrazena jakousi stěnkou, kterou ani po půlhodinovém snažení nepřelezu. Holt postup čtyřkovým terénem v mačkách, rukavicích a se dvěma cepíny je pro mne zatím trochu nezvyklý. Naštěstí se do akce vkládá horský vůdce Brto a moje nepřelezitelné místo překonává pouze se slabým funěním. Zanedlouho nachází skobu a můžu se vydat za ním: v obtížném místě se mi pořád nedaří a musím uplatnit i menší kyvadlový traverzík. Od této chvíle se stávám bojácným klientem Pana Vůdce.

Druhá, třetí a čtvrtá délka se podobají jako vejce vejci. Skála je naštěstí pokrytá slabým pórézním ledem, po kterém se v hladších plotnách kupodivu docela šikovně postupuje. Občas se přelézají strmá skalní místa, občas zasunu cepín do spáry a vytáhnu se za ním, potěší i solidní drn, do kterého můžu s radostí zanořit svou ledovou zbraň. Brtník buduje (na jeho poměry) docela solidní štandy, a tak mu je vždycky pochválím, aby se snažil i nadále. Každou chvíli totiž cítím, že bych mohl otestovat jejich pevnost.... V dalších délkách se terén trochu pokládá, spíše se traverzují sněhová pole, občas přerušená skalními prahy. V sedmé délce se objevuje báječná kolmá spára, specialitka pro lezení v mačkách. Naštěstí není příliš náročná, ale hodiny přesto ubíhají. Kolem čtvrté odpoledne (to nám to uteklo !!) se dostáváme nad komín Stanislavského Weberovky. Jelikož ani dvě následující délky v hladkých plotnách jsem nezvládl v nějak oslnivé formě, rozhodujeme se, že zakončení výstupu na Nemeckém rebríku si necháme na příště a slaníme do Levého Ypsilonu.

Šestidélkové slanění do prázdna má rozhodně svoje kouzlo. Stmívá se a skoby v převisech nejsou nijak dobře vidět. Jednou se musím rozhoupat, abych se vůbec dostal ke skále a k důležité skobě. Brtník to náležitě komentuje: "Toku, musíš se snažit, jestli jí necvakneš, tak sme v prdeli!" Když už se zdá, že si budeme muset začít svítit naší jedinou čelovkou, vypadne nám z rukou a kutálí se až někam na Zelené pleso. Skoby na poslední dvě slanění hledáme skoro potmě. Naštěstí se objeví vždycky tam, kde je potřebujeme ...

Jindy vzal Petr Jardu Novotného a Martina Mullera na jejich první zimní túru. Lezli v mlze a sněhových převějích Karbunkulový hřeben. Jednou za čas na ně Petr, který lezl v první dvojce s Pirátem, počkali. "Co jistíte...nejistěte, dělejte. Vždyť je to choďák," slyšeli od něj při každé zastávce. Při tom zírali do kolmých stěn pod sebou. Nad závěrečným Jastrabím sedlem na ně prý Petr pokřikoval: "Nejistěte, jinak nestihneme večeři." Večeři stihli, ale ještě ráno měli rozšířené zorničky, co to vlastně to zimní lezení je.

Náhle si nebe kleklo na poraženou zem

Celá záležitost se seběhla asi následujícím způsobem. Petr se spolulezcem doběhli na Německém žebříku dvojici nováčků z jiného oddílu a společně vylezli do Ušatého sedla. Při sestupu sešli asi jednu délku lana a Petr zavelel stát. Postavil se nad výšvih z velmi tvrdého sněhu a zajistil všechny tři spolulezce, aby výšvih mohli sejít. Ten, kdo s ním byl na laně, slezl jako poslední a zarazil cepín do sněhu. Tím jistil i Petra. Ten však udělal jen pár kroků a buď zakopl nebo uklouzl a někontrolovatelně se skutálel dolů. Proletěl okolo spolulezce a po dalších padesáti metrech jízdy vytrhl cepín i jeho ze sněhu. Potom oba zmizeli a proletěli několik stovek metrů podél kolmé skály až na svah nad plesem. Oba dva zbylí nováčci se za tmy připotáceli do Brnčalovy chaty a oznámili neštěstí. Záchranná výprava pak vedle mrtvých našla i zlomený cepín. Je otázka, zda se zlomil při pokusu o jištění nebo až za letu skalní stěnou.

Je začátek prázdnin, přesněji 7. července a nadchází den plánovaného odjezdu z Prahy. Naštěstí se máme sejít až odpoledne, takže celý den ještě běhám po městě a sháním poslední chybějící vybavení: sluneční brýle a opalovací krém s faktorem č. 20. Je pravda, že vyrážíme na jih, ale lyže na střeše našeho Formana a sveřepé pohledy ve tvářích odhodlaných horolezců nenechají nikoho na pochybách, že k moři se opalovat nejedeme. Plán cesty je téměř jasný. Pro zahřátí a aklimatizaci si dáme Grossglockner, "vyvrcholíme" na nejvyšším evropském vrcholu Mont Blanku a pak se budeme zklidněným tempem procházet (někdo na skialpech, někdo pěšky) kolem Monte Rosy ve Walliských Alpách. Nejsme žádní troškaři. Když už (tam jednou budem), tak už (to musíme využít)! Uvidíme. Času máme celkem dost, záleží na tom, jak dlouho vydrží klukům zásoba piva a nám všem chuť a zásoby peněz. Odjíždím prosta jakýchkoliv konkrétních představ, očekávajíc cokoliv - úspěch i neúspěch. Vzhledem k mé fyzické přípravě (měsíc před odjezdem jsem zásadně nepoužívala výtah!) a handicapu jediné ženy v naší čtyřčlenné výpravě (Fára, Mároš, Jakub a já), pociťuji pochopitelně určité obavy...

Tak tedy vyrážíme směr Rakousko, Vysoké Taury. Cesta přes noc ubíhá rychle a v pět hodin ráno, téměř před cílem, se zastavujeme, abychom si zdřímli v lesíku u silnice. Kolem poledne vstáváme a přijíždíme do Kalsu, "horolezecké vesničky", která je jedním z výchozích bodů pro výstup na 3798 m vysoký Grossglockner. (Poprvé byl zdolán právě z této strany, r.1855.) Necháváme zde auto a se zabalenými bágly vyrážíme na horskou chatu Stüdlhütte (2801 m), kde chceme přenocovat ve stanu. Jdeme do kopce po pohodlné kamenité cestě, přesto (nebo právě proto) mě čas od času přepadne deprese, že takhle přece nemohu nikam vylézt. Je mi ale trapné si stěžovat takhle brzy, tak radši mlčím a šlapu. Blížíce se k chatě, sílí vítr a sněžení. Zhoršené počasí nás rychle zbavuje iluzí o dobrodružné noci ve stanu. Zatím co já s Fárou se hřejeme v chalupě, kluci se v slušné vichřici zhruba hodinu marně pokoušejí postavit stan. Zlomená tyčka to vyřešila. Ptáme se kolik stojí nocleh. Příjemná slečna - Slovenka, která je tu na brigádě - nám dává noc zadarmo. (Ne všichni z nás dokážou přenést přes srdce, že vypadáme jako "socky".) Pořádně utahaní se cítíme v úplně nových peřinách (tedy dekách) jako doma u maminky. Tahle supermoderní chata (zal. už r. 1868 pražským podnikatelem p. Stüdlem) byla v roce 1996 postavená kompletně znova. Je to jediná chalupa v Alpách s úplně ekologickým provozem a reversibilním režimem likvidace odpadků.

Kvůli nepřízni počasí se zde zdržujeme dvě noci. (Tu druhou už musíme platit, ale díky pojištění a členství v Alpenvereinu je cena celkem slušná. Slevu dostal i nepojištěný Mároš na členský průkaz ČHS.) Přes den nemáme moc co dělat, ráno blbneme na horolezecké stěnce, zbudované zde na chatě pro tyto příležitosti, odpoledne jdeme na prochajdu a na průzkum okolí. Přesto, že se slunce vůbec neukázalo, spálili jsme si ksichty.

Další den se nám zdá, že bude hezky. Vstáváme ve 4.30, snídáme piškoty a v šest vyrážíme normální cestou vedoucí přes ledovec a přes (ocelovými lany) zajištěný hřeben až na Adlersruhe, kde se nachází chata Erzherzog-Johann-Hütte. Tam svačíme, na vrchol to je odsud už jen 344 m, něco okolo jedné hodinky. Za strašné mlhy vyrážíme prudce do kopce neznámo kam, dokud nenarazíme na stopy skupiny, která nás předešla, když jsme svačili. Na jednom místě si nechávají zabodnuté cepíny, asi aby jim nepřekážely. Necháváme je tam taky, čehož vzápětí litujeme. Taková blbost, dobrovolně se vzdát své téměř jediné opory. Jdeme navázaní na laně, jištění chvílemi není nic moc. Na 20 cm úzkém sněhovém hřebeni v rozsedlině mezi Klein- a Grossglocknerem strávíme téměř půl hodiny, než kolem nás "prosviští" už vracející se skupina s vůdci. My asi nejsme o moc rychlejší, zvláště nás zdržuje jištění, které ovládáme ne zcela automaticky. Nebezpečí si uvědomuji zpětně lépe, než tehdy na místě. Počasí je tak hnusné, že kromě těchto lidí a nás tam není ani živáčka. Stüdlhütte byla také téměř prázdná. Po dosažení vrcholového Glocknerkreuzu se na chvíli rozfoukala mlha i mrak neustále zahalující vrcholek a my celí šťastní přijali toto zadostiučinění za vynaložené úsilí a udělali pár reklamních snímků. Podobně fotogenická je převěj na Kleinglockneru, z něhož se nám chvilkami otevíral krásný pohled do druhého údolí. Ještě ten den jsme stejnou cestou seběhli 2000 výškových metrů k autu. Cesta mi přišla nekonečná, mnohem delší než směrem nahoru, ale po dosažení piva a zásob jídla a spacáků bylo na vše špatné zapomenuto. Ráno kluci k mému velkému překvapení podnikli jeden po druhém důkladnou očistu v místním potoce, pak jsme zabalili.

Skutečnost, že cestou máme míjet Sexstenské Dolomity, které nikdy nikdo z nás nenavštívil, nás vybízí pozměnit plán a podniknout poznávací výlet do této krajiny kolem Tre Cime di Lavaredo. Naše nedůvěra je naprosto překonána nádhernými zážitky s dolomitskými krávami, fantastickými skálami, romantickou scenerií a zcela náhodným setkáním se členy HO Humanita - Beránkem a spol.. Povídali nám o svém plánu vylézt na prostřední ze tří věží. Popřáli jsme jim hodně zdaru, vylezli si ještě nějaký ten klettersteig (na kopec Monte Paterno bez baterky nechoďte!) a vraceli se pomalu na "oblíbené" parkoviště, kde tak průměrně jednou za půl hodiny zastavil (případně přenocoval v lese) autobus značky Karosa. Večer se vydáváme na šílenou noční jízdu přes alpské průsmyky. Protože máme skvělého řidiče, nestarám se o cestu a spím. Asi ve 2 hodiny ráno zastavujeme na jakémsi odpočívadle s dokonalým trávníkem, ale Fáru v 5.30 koušou a budí mravenci, takže jedeme dál. Přestávku děláme až u Lago di Como, v supermercatu nakupujeme víno a chléb a rozvalení jak chuligáni relaxujeme u jezera.

Protože v autě pořád spím, cestu fakt moc nesleduji. Jestli jsem to však dostatečně nezdůraznila, jsme v Itálii a jedeme k hoře po italsku zvané Monte Bianco. Plánujeme na ni vyšplhat z jihu, jedinou italskou normálkou. Čím víc se blížíme údolím Aosty ke Courmayeru, tím je hnusněji. Z nebe se na nás valí proudy vody, nálada a vyhlídky jsou nulové. (Nevím, jestli to mohla být ta samá fronta, přeci jenom jsou Dolomity odsud dost daleko, ale v této chvíli si užívají bivak v bouřce na nejvyšší Cime naši přátelé z Humanity - jak jsme se později dověděli.) Přijíždíme do údolí Val Veni na odpočívadlo Freney. Chceme přespat na zápraží nějakého prázdného domku, stavět náš porouchaný stan v tomhle dešti svorně odmítáme. Vařím nudle s kečupem a ejhle - přijíždějí majitelé našeho momentálního útočiště. Tváří se dost zle a nekompromisně, ale protože jsem se v zájmu všech před nima rozbrečela, pozvali nás dál, nabídli nám povlečené postele a večeři. To se sice nestalo, ale po kratším vyjednávání a pod přísahou, že jim nepokecáme podlahu kečupem, nám je dovoleno přespat přede dveřmi, relativně v suchu.

Ráno je nečekaně azurová obloha. Jedeme nakoupit do města a zeptat se na předpověď počasí. Včerejší nevlídný a nepřátelský Courmayer se přes noc změnil na živé, útulné a prosluněné městečko. Zprávy o počasí vyvěšují v Museo Alpino v centru města. (Obdivujeme pěkné staré zábradlí kolem muzea, které je udělané z cepínů. Expozici o historii alpinismu jsme oželeli.) Zjišťujeme, že přes mírnou oblačnost a vítr 50 - 80 km/hod má být dva dny pěkně. Máme tedy štěstí a jdeme balit. Rezignovaně si navzájem potěžkáváme batohy, jejichž váha je již neredukovatelná, leda tak něco přihodit kámošovi. Nikam nespěcháme, protože na chatu Gonella, kde chcem přenocovat, to trvá podle průvodce 4 hodiny. Vyrážíme v půl třetí. Dostávám náskok, jsem totiž spolu s batohy hozena o 2 km dál a 70 m výš k hospodě Cantine della Visaille. Je to nejzazší místo, kam mohou auta, ale nesmí tu samozřejmě parkovat, takže náš Favorit musí být odvezen zpět do Freney. Kluci jsou za chvilku u mě. Brzy šplháme na kraj kamenné morény zde ústícího ledovce del Miage, kde fouká takový vichr, že ztrácím rovnováhu. Následuje 5 nekonečných kilometrů po tomto ledovci. Je to pěkná otrava. V načervenalém suťovisku sporadicky narazíme na žlutý puntík, znamení toho, že tu přeci jen nějaká cesta vede. Protože je ledovec neustále v pohybu, vyrábět zde nějaký chodník by nemělo smysl. Balvany ubývají, dostáváme se na led, z pravé strany se na nás valí divoce rozbité séraky ledovců M. Bianco (kudy odbočuje cesta do bivaku Quintino Sella) a Döme (nad nímž stojí Rifugio Döme - Gonella - náš dnešní cíl). Já sice ztrácím dech, ale nacházím krásný krystalický křemen velikosti pěsti. Asi ho už našel někdo přede mnou, ale nebyl takový blázen, aby tenhle "malý" suvenýr táhl nahoru. Nesu ho v ruce a utěšuji se tím, že když ho nemám na zádech, tak mě vlastně vůbec netíží. Vidím kluky, jak v dálce přicházejí k patě vysokého skalnatého hřebene, na němž s hrůzou rozeznávám žlutě opuntíkovanou cestu vedoucí prudce vzhůru. Čekají na mě, což mi zvedá náladu a tak dobrovolně pokračuji dál. Jsem docela v krizi, takže mě nějaký čtyřsetmetrový výšvih v sedm večer už nemůže rozhodit. Na Gonellu dolézáme téměř za tmy. Je obsazeno, ale za stejnou cenu (18000 ITL) můžeme přespat v zimní místnosti. Rozpouštíme sníh na zítřek a vaříme nějakou dobrotu, pokud si dobře vzpomínám, tak výživnou jum-jumku se sardinkami. Spát jdeme v jedenáct večer. Trochu pozdě, vzhledem k tomu, že máme vstávat ve tři.

Vstáváme v půl čtvrté. Připadá mi, že jsem spala tak deset minut. Vyrážíme se světýlky, ale už se skoro rozednívá. Protože se sem chceme dnes zase vrátit, nebereme spacáky a jdeme co nejvíc nalehko. Italská normálka byla tudy poprvé prošlápnuta při sestupu asi před sto lety, r. 1890. Od chaty jdeme po západním kraji ledovce Döme, navázaní na laně kličkujeme mezi trhlinami. Obdivujeme zblízka hrozivé séraky. Na focení je bohužel ještě tma. Nad Mont Blankem vychází slunce. Správně jsme se měli dostat na hřeben po levé straně, do sedla Col du Aiguille Grises, ale jaksi jsme to netrefili (v tvrdém sněhu nebyla před námi žádná zřetelná stopa). Směr jsme měli dobrý, jen jsme se doleva nacpali moc brzy. Naše pobloudění se začalo padesátistupňovým zledovatělým svahem a končilo skalním lezením tak III. stupně, po rozlámaném zmrzlém hřebeni šedých jehel (Aiguilles Grises). Trošku nervózní z 2 -3 hodinové ztráty (jinak by to bylo docela pěkné lezení) se konečně napojujeme na správnou cestu. Počasí je nádherné. Cesty na ostrých hřebenech jsou sluníčkem vesele měněny v nejistou břečku. Fárovi v jednu chvíli vyklouzává mačka, takže si zkoušíme zachycení pádu naostro. Ve vteřině všichni bezchybně reagujeme a Fárin se po třech metrech zastavuje vlastně sám. Vyburcovaný adrenalin nám moc povzbuzení nepřináší, utéci odsud pryč však dost dobře nejde. S ubývajícími silami a běžícím časem upadá i morálka. Tušíme, že nazpátek na Gonellu bychom to už nemuseli stihnout, tak včas vymýšlíme náhradní plán: ještě dnes večer se pokusit o vrchol a pak seběhnout do Francie na nedalekou Refuge du Goűter, tam přespat a druhý den se vrátit na hřeben a zpět přes Gonellu k autu.

Zatím se ale ploužíme po hřebeni a každou chvíli se musíme zastavit, abychom si vychutnali opravdu nádherné výhledy. Konečně se dostáváme na hlavní hřeben a na Döme de Gouter (4304 m), kde se setkávají všechny tři normální cesty. Ta italská mi moc normální nepřipadala. To co nás čeká teď, je z hlediska nebezpečí už legrace. V dálce vidíme Vallotku (4362 m). Dorážíme k ní před pátou hodinou odpoledne. Uvnitř je plná trosek ležících ve spacácích, další příchozí na pokraji zhroucení se rvou dovnitř po čtyřech. Zatím jsme na tom líp.

Na vrchol (4810 m) se odsud chodí 1 -2 hodiny. Fárin o tom odmítá byť jen uvažovat a je pevně rozhodnut k sestupu na francouzskou chatu. Já v tom nemám moc jasno, říkám si, že 2 hodiny bych to mohla ještě vydržet. Jakub je pro. Čas sice nemáme ideální (normálně tu lidé pozorují východ slunce), ale stihnout se to dá v pohodě. Před závěrečným útokem jde Kuba ještě na "záchod", tedy na posr... skálu, na níž je plechová bouda pana Vallota usazena. Na tomto místě vládne pravděpodobně zvláštní genius loci (duch, nadpřirozená síla sídlící na určitém místě - pozn. aut.), který působí na nás na všechny stejně. Na mě to zde přišlo také, cestou zpátky. Mároš se z nejasných důvodů (nenavštívil tu skálu...) necítí ve své kůži a vydává se dolů za Fárou.

Cestou vzhůru potkáváme poslední sestupující opozdilce. Jeden nevypadá vůbec dobře, leží a zvrací, zřejmě špatně aklimatizován. Asi za hodinu jsme oba na vrcholu, úplně sami. Po davech, které tu byly ráno, zbyla jen vyšlapaná dálnice. Hory kolem nás se utápějí v mracích a ve večerním slunci, házejícím dlouhé stíny. Po pár minutách nám je díky silnému vichru pěkná zima, tak mažem dolů. Jde to rychle a vesele. Po pravé straně vykukuje jako z peřiny Aiguille du Midi. Na chatě jsme asi za hodinu. Kluci na nás čekají se špatnou náladou a špatnými zprávami. Brzy chápeme proč. Je tam strašně narváno a strašně draho. Doplácíme na to, že jsme si nevzali nouzové vybavení, tedy spacáky, vařič a dostatek jídla. Musíme jíst dohromady jednu porci jejich hnusný šlichty asi za 100 FF a litr a půl vody za 30. Jsou to nehorázní vyděrači. Je obsazeno, takže uléháme na zem v jídelně (dostali jsme alespoň karimatky). Teplo je možná tak akorát Márošovi, který má teplotu. V ceně bylo i ranní vstávání ve 2 hodiny, kdy frantíci a jejich průvodci snídají a vyrážejí na vrchol. (Tyto hromadné zájezdy, resp. 5denní kurzy s výstupem na Mont Blanc pořádá Companie des Guides de Chamonix za "směšných" 4750 FF (asi 26 tisíc korun) na osobu.) Když konečně vypadli, mohli jsme se dospat v jejich postelích, ale už někdy v půl osmé nás vyhnali kvůli úklidu. K našemu překvapení po nás ráno chtějí za tuhle úděsnou noc plnou cenu - 94 FF. Při následující hádce si důkladně procvičuji francouzská sprostá slova. Protože nemáme dost franků, platíme šilinky. Ten člověk, se kterým jsme se hádali, byl úplnej hlupák a neznal kurzy, takže se k naší nemalé radosti ošidil. V 9 hodin vyrážíme směr Itálie, jsme ale zaskočeni naprostou mlhou a sněhovou vánicí. Po necelé hodině nám dochází, že asi bloudíme a že jít dál by byla šílenost.

Nezbývá nám, než sejít do údolí do Francie. Cesta k chatě Tete Rousse je jištěna ocelovými lany, která nás vedou skrz mlhu. Na Nid d´Aigle, kde se nachází poslední stanice zubačky Tramway du Mont Blanc (2372 m) - Glacier de Bionassy, je počasí již podstatně lepší. Pokračujeme chvíli podél trati a dál zelenou přírodou až dolů do Les Houches (1008 m), kde si kupujeme skvělou véču - francouzský sýr, bagety, máslo a půlkilovou konzervu fazolí. Po svých šlapem dál do Chamonix, doufajíc, že nás někdo proveze tunelem do Itálie. Je to široko daleko (vysoko) jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu hor. Ujišťuji se, že pro pěší je vstup zakázán a jen tak pro informaci se ptám, kolik zaplatí auto za průjezd 11,6 km dlouhým tunelem.. "Záleží to na tom, jaké auto máte na mysli." Upřesňuji, že normální osobní. "Ale jaké auto...?"... Takže kdybyste někdy jeli pod Blankem Oplem Corsou (pravda, to moc normální osobní auto není), zaplatíte 149 FF. Paráda, hned nás bere jeden Skot s tirákem. Staví nám před Courmayerem, už je tma a k autu to je pěkná dálka. Fára se nabízí, že pro něj "doběhne". Teprve ve 12 hodin stavíme stan na starém místě a spíme zabalení ve všem možném. Spacáky na nás čekají o kilometr a půl výš. Mároš s Kubou se už těší na druhý den, jak si dají opáčko... Zatím co podruhé škobrtají přes moře šutrů pro naše věci, které jsme nechali na Gonelle, my v "base campu" píšeme pohledy, relaxujeme a čekáme - přicházejí blázni až v 11 v noci - máme už o ně strach. Teprve teď vlastně zakončujeme a řádně oslavujeme celou akci - výstup na Mont Blanc nečekaně zpestřený přechodem a podchodem celého horského masivu. Vytahujeme nejrůznější dobroty a vínko... a usínáme pod hvězdami.

Jednou tak na podzim se začaly objevovat teorie o tom, jak by bylo bezvadné vyrazit do hor na romantický výlet, a to nikoli lozit, ale učinit přechod hor sportovně sice nezajímavý, ale krajinově velkolepý. Taková kriteria nejlépe splňují Západné Tatry, a to jejich proslulá část zvaná Roháče. Zvolit správný termín bylo snadné, do vysokých hor za mystičnem je nejlepší vyrazit na dušičky.

Jaká by to byla expedice, aby jí nepředcházela teoretická příprava, a to kde jinde, než na zámku Sýkorově. Když jsme se Sýkem plánovali trasu, probíhalo to asi takto: Ochraptělí po přezpívání našich alpinistických písní jsme dopili veškeré tekutiny v okolí. Pak jsme rozložili mapu a črtali prstem nad stolem a upozorňovali jsme se navzájem na existenci vrstevnic. Vedli jsme řeči typu "míň než deset kilometrů vzdušnou čarou za den - to snad ani nejde", jak nápoje stoupaly do hlavy, zaznělo i "dyť to přeběhneme za dva dny, to se podíváme i na Křiváň, nebo né". Samozřejmě jsme se velice mýlili.

Duní vlak, duní tmou na východ. V něm se na pryčnách natřásá šest opovážlivců. Složení expedice: Já (letní navigátor a styčný důstojník pro jednání se směnárnami), Sýk (reklama na sucho), Andy (návnada pro medvědy), Savec (nosič rumu), Lukáš (oficiální fotograf expedice a pašerák) a Maty (vše co si jen pomyslíte). Vrútky, Kraľovany a o páté ráno Liptovský Mikuláš. A ven z vlaku na perón. Nastává zmatečné hledání správného autobusu do hor. Zjišťujeme, že ten správný jede až v jedenáct, a tak máme spoustu času. Na co jiného než na prohlídku města skrzevá špinavé okno nádražního bufetu. Šarišské pivo je tu celkem pitelné - vždyť čo v móde Paríž, to v pive Šariš - a bylinný likér Demanovka hořkosladce sametový.

Někdy po poledni jsme na hřebeni a opouštíme silnici. Drobně a vlezle prší, chodník se zdvihá a z nádražní putyky vydesinfikovaná krev nestačí transportovat drahocenný kyslík. Na odpočívadlech koštujeme pro změnu Praděda - alkohol s lidskou tváří. Ve dvě hodiny jsme nad hranicí lesa a nezbývá než konstatovat, že přesilná vánice a pětimetrový rozhled nejsou ideální podmínky. Terén začíná mizet pod nánosy mokrého sněhu, který místy vytváří závěje. Skalnaté úseky kupodivu namrzají.

Už se začíná řešit problém, jestli na místě zabivakovat (Sýk, Andy a Savec), jít dál (Maty a Lukáš) nebo kousek sestoupit a zabivačit tam (já). Ještě chvíli stoupáme a vítr si s námi zahrává, vrhá nám ledové žiletky do tváře a sráží nás na kolena. Maty se ve svém vybavení (plátěné kalhoty a porézní bunda bez límce za šedesát korun) klepe jak ratlík, ale nevěrohodně tvrdí, že je mu teplo a pohoda. Před jedním ohyzdně namrzlým svahem se rozhodujeme sestoupit na nejbližší rovné místo chráněné před větrem a přečkat noc.

Vybrané místo není ani rovné, ani chráněné, ale je většinou výpravy zvoleno jako to pravé a nedostižné. Trošku se přetahujeme o nejrovnější plácek a stavíme stany, které neskrývají snahu odletět s větrem kamsi na sever. Matyáš s Lukášem protahují obličeje, když zjišťují, jaký výtečný stan jim Sýk zapůjčil. Nakonec stany stojí a vánicí oslepené postavičky mizí v relativním závětří. Pak lezeme do stanů a chystáme se na noc. Jsou asi čtyři hodiny odpoledne, stmívá se a vítr každým okamžikem sílí.

S mým spolunocležníkem Savcem se rozhodujeme nejprve doplnit tekutiny. Nejprve si dávám pumelici s plynem pod tričko - zahřeje se a zvýší se tlak. Pak padá rozhodnutí svařit colu a obohatit ji rumem. Nalévám proto jakousi kapalinu z pet lahve do ešusu, a když je ešus plný, zjišťuji, že to není cola, ale rum. Ještě jste nezkoušeli přelévat nic z ešusu zpět do lahve? - Zkuste to, ale nejprve s vodou! Po olízání podlážky stanu konečně můžeme navařit. Druhým chodem je půl kila světlého zabijačkového prejtu.

Také z ostatních stanů slyšíme spokojené pomlaskávání. Pak se ukládáme k spánku, který budiž zván neklidným a přerývaným. Při každém zajímavějším poryvu větru se probouzím a s hrůzou si uvědomuji, že nový stan stojí jedenapůlnásobek mého civilkářského žoldu. Jindy jsou důvodem procitnutí zvuky z vetchého stanu, kde bez zamhouření oka trpí Maty s Lukášem. Chlapci si stěžují na déšť uvnitř stanu, potok mezi spacáky a přítulnost mokré stěny stanu, která jim co chvíli padá na hlavu. Maty hromuje a konstatuje, že je to druhá nejhorší noc v jeho životě. (Ta nejhorší byla 17. - 18. ledna 1998 na polici Malého Materhornu v Srbsku.)

"Při lezení hodiny plynou jako minuty, při bivaku se minuty zdají být hodinami" (Rébuffat - Hvězdy a bouře) Ale i tato noc odplynula kamsi do čtvrtého rozměru. Ráno je kalné, vítr téměř nepolevil. Maty a Lukáš jsou naskrz mokří a promočení, nám s méně porézním stanem je trochu lépe. Sýk je až moc v pohodě, v gore-dryloftovém spacáku chrněl jak nemluvně a neustále to zdůrazňuje. Lukášovi vyhrkly slzy do očí, když byl u nich ráno na návštěvě. Neměli ve stanu ani potůček a Sýk vylezl ze spacáku pouze v trenýrkách! Po průzkumu povětrnostní situace se rozhodujeme sestoupit. Volíme kozí stezky kamsi na severovýchod dolů.

Po nenalezení ničeho sestupujeme dál, cestou na jedné loučce u potoka vaříme Yum-yumky. Déšť opět sílí, a tak jedeme dolů dolinou jako fretky. Z kozích stezek se stává vozová cesta. Blíží se konec lesa a pak najednou vidíme domek, na druhé straně cesty oheň, a u něho spoustu milých a sympatických lidiček. Ale nebyli to milí a sympatičtí, ale protivní a zlí lesáci a vidláci.

"No čo, ja vám dám pokutu, máte pri sobe peňaze ?" Odpovědí je mu zaryté mlčení, tváříme se přemítavě a kdosi opět nesměle opakuje "dobrý den". Chlap usoudil, že jsme cizinci z Polska, a protože asi tuto řeč neovládá, vzdává se myšlenek na jakékoliv finanční transakce. Domníval se jistě, že ani my neumíme slovensky, a tak aby neklesl v očích svých soudruhů, přidal nám na cestu několik šťavnatých nadávek. Je nás sice šest, máme cepíny, ale netrestáme slovačisko za jeho prohřešky proti Guthu-Jarkovskému, jdeme pryč, čerstvě pohnojeným polem směrem do Zuberce.

Zuberec je takové ošklivé blátivé městečko, je tady autobusová zastávka, pár pseudopensionů, nějaký ten Rozličný tovar a spousta uštěkaných psů. Nejprve se ptáme na cenu noclehu v nejlacinějším penziónku, ale po zjištění nehorázné částky tuto možnost vylučujeme. Pojedeme autobusem na Zverovku, jede asi za hodinu a půl. Kde jinde se tak asi dá čekat, než v hospodě (pivo, pivo, pivo).

Pilně studujeme mapu, a tak zjišťujeme, že asi hodinu pochodu od Zverovky je jakási "Partizánská nemocnica" a na půl cesty k ní "Poľovnická búda" . Po nic neřešící diskusi jsou tyto objekty zvoleny jako další nocležiště. Ale nejprve se tam musíme doplahočit, potom búdu a nemocnicu najít a nakonec se dostat dovnitř. Nejdříve hledáme búdu. Trochu nám to komplikuje skutečnost, že je v mapě zanesena snad jen pětina steziček proplétajících se lesem.

Radostně se ubytováváme, věšíme mokré věci pod stříšku, vaříme, paříme a pak uléháme do svých pelíšků. Andy se vymlouvá na alergii a tak spí dole. Tady v Roháčské dolině se prý medvěd vyskytuje v počtu asi dvanácti exemplářů, a tak se Andy napasovala do úzké škvíry pod žlab. Jestli bude v noci křičet, tak máme za úkol šelmu zaplašit. Nikdo se ale netváří dostatečně srdnatě pro boj s obludou, pouze Maty se nemůže dočkat své mladé a sličné medvědice. Mimochodem, znáte tu anekdotu o medvědovi a staré indiánce?

Noc proběhla a nepřišel medvěd, ale začalo festovně mrznout. Ráno Andrea hlásí podezřelý pohyb neidentifikovatelných osob u babosedu, a tak rychle balíme a odcházíme. Rozhodujeme se pro krátkou vycházku na Tatliakovu chatu, tam uvidíme co dál.

Padá návrh dojít na Žiarskou chatu na opačné straně hlavního hřebene (650 m nahoru a 700m dolů). Chvíli plkáme o tom, dá-li se to stihnout před setměním. Myšlenka se mi zalíbila natolik, že uprostřed věty vyrážím vzhůru. Ostatní to mají těžké. Buď za mnou budou následovat, nebo mě vystaví riziku osamělé smrti ve vánici. A tak bylo po mém. Sněhu už dávno není jen po kotníky, občas je ho tak po pás, začíná vydatně sněžit a vítr se mění v běsnící orkán.

Na Smutném sedle nás překvapil oslepující protivítr, ale i kdyby nás neoslepoval, nebylo by to moc platné. Z jihu se valí mlha, ale ne jen tak obyčejná mlha, ale důkladná deka. Když natáhneš ruku, sotva rozeznáš vlastní dlaň. "My jsme malá, blíže neurčená domácí zviřátka. A my jsme se ztratila. Bé, bé, bé!" A tak sestupujeme někam dolů, chvíli po pás ve sněhu, chvíli zas balancujeme po namrzlém prudkém trávníku. Nakonec jsme se ztratili v kosodřevině. Kosodřevina neboli kleč není jenom zakrslá horská forma borovice, je to především živel. Kosovku nelze traverzovat, dá se jít pouze po spádnici dolů. Do potoka. Do prudké a ledové vody s kluzkým příkrým dnem. Nevím jak dlouho jsme tam bojovali - dvě, tři hodiny? Několikrát musím volit mezi variantou "brod" (do půli stehen) a variantou "sicbád" (sedací lázeň). Vždy jsem zvolil tu první. Když jsme se dostali na chodník, bylo už šero. K Žiarské chatě dorážíme potmě, jsou z nás mokré, zbědované stíny.

Rum. Pivo, pivo pivo. A už je zase gut. Ubytováváme se v kůlně, je tam lacino, sice se tam netopí, ale jsou tam nějaké houně a věci si můžeme dát do sušárny. Naši smutní promrzlí hrdinové Lukáš a Maty platí nehorázné peníze za dvojlůžkový pokoj bez dek a povlečení. Je tam radiátor, ale ten před půlnocí přestal šířit teplo a tak mládenci celou noc smutně mrznou ve všem svém mokrém šatstvu.

Středa 22.7.1998. Zvoní telefon. Na druhém konci se ozve hlas mého dlouholetého kamaráda Martina a povídá: "Tak jsem se konečně rozhodl, jedu do Indonésie!""A kdy jedeš?", nedočkavě se vyptávám. "Za týden." Je to výzva nebo příležitost? Ta zpráva zapůsobila natolik, že jsem se po několika hodinách horečného přemýšlení rozhodl, že pojedu taky. Od té chvíle čas neúprosně běží. Následuje sedm dní hektických příprav a honiček. Zařídit v práci pětitýdenní volno, absolvovat několik nutných očkování do tropů, sehnat co nejlevnější letenku. 40-ti denní turistické vízum získávám až 20 hodin před odletem.

Chceme vidět neporušený svět korálových útesů při potápění a šnorchlování. Ráno vyplouváme z malého špinavého přístavu na vahadlovém člunu s motorem. Indonésané jsou většinou velice přátelští a hned nabídnou svou pomoc. Velmi často na nás volají: "Hallo, Mister!" a ptají se anglicky, jak se máme, odkud jsme a kam jedeme. Z "Čekoslovákie" znají Poborského a Bergra. Fotbal je tu velice populární. Lidé z ostrovů se zabývají lovem ryb a zemědělstvím, hlavně pěstováním rýže, kokosových ořechů a banánů. Žijí v dřevěných nebo zděných jednopatrových domcích, běžná je elektřina a televize. V Indonésii, která je považována za největší muslimskou zemi na světě, žije v pospolitosti také mnoho křesťanů, protestantů a katolíků. Proto není vzácností vidět vedle sebe mešitu a protestantský kostel. Počasí je v letních měsících stálé, teploty dosahují 35°C. Prší většinou krátce a vydatně v odpoledních hodinách.

Po dvou dnech poznávání liduprázdných pláží, tropické vegetace a podmořského světa vyrážíme na motorovou loďkou k vyhaslé sopce Manado Tua. Její úbočí jsou porostlá džunglí, jen tu a tam vedou málo znatelné stezky, vyšlapané místními obyvateli. Najímáme dva domorodé průvodce, ochotné s námi za menší úplatu zdolat vrchol. Jsme podle nich zřejmě první Češi, kteří výstup na tuto horu podnikají. Zpočátku jdeme zemědělsky využívaným pásem kokosových palem, výše vegetace houstne a stává se špatně prostupnou. Časem přijde na řadu mačeta. Polední dusno podpořené vysokou vlhkostí je značně neúnosné, v kopci často odpočíváme. Člověk musí být neustále ve střehu kam šlape, čeho se chytá nebo kam si sedá. Vždyť v Indonésii žije 360 druhů hadů a tisíce druhů hmyzu, který dokáže pořádně znepříjemnit život. Pocit nebezpečí v nás ještě umocňují naši přátelé, kteří kráčejí celou dobu bosí. Po několika hodinách vysilujícího stoupání se objeví zarostlá plošina s kamenným křížem. Tabulka hlásá, že jsme na vrcholu, 830 metrů nad hladinou moře. Kousek dál objevujeme sopouch, který vypadá jako bezedná černá studna. Pořád si lámu hlavu, proč domorodci s sebou nenesou žádnou vodu. Odpověď dostanu cestou zpátky. Mladý snědý chlapík během minuty vyšplhá s mačetou mezi prsty na dvacetimetrovou kokosovou palmu a shodí čtyři ořechy velikosti kopacího míče. Litr kokosového mléka a bílá vláknina dostatečně zahnaly žízeň i hlad. Večer jdeme na Bunakenu s našimi novými kamarády Abem a Benim zapít Martinovy třiadvacáté narozeniny. Podává se místní pálenka Captikus.

Opět pár dní cestujeme. Z Manada deset hodin autobusem do Gorontala, nočním trajektem přes záliv Tomini na střední Celebes a dalším autobusem druhý den do Ampany. Tady jsme se nalodili na dřevěný, motorem poháněný škuner a pluli šest hodin do 120 km vzdáleného městečka na kůlech Katupatu, na souostroví Togian. Ostrovy jsou výjimečné svojí faunou. Žije zde např babirusa (zvláštní druh divokého prasete), kuskus nebo nový druh opice, který byl objeven teprve v roce 1990. Nelze samozřejmě opomenout původní deštné lesy a četné korálové útesy. Součástí Togian Islands je činná sopka Una Una, jejíž výbuch v roce 1983 totálně zničil devadesát procent ostrova.

Čtyřdenní pobyt trávíme na soukromém skalnatém ostrůvku. Kromě písečné pláže, osmi bambusových chatek a hustého porostu mangrovníků tu není už vůbec nic. Podobně jako na Bunakenu se i tady vydáme lodí na průzkum blízkého ostrova Malenge, kde žijí početné tlupy opic a babirusa. Při návratu potkáváme velké hejno delfínů. Za zmínku stojí šnorchlování na korálových atolech. Vápenaté schránky droboučkých živočichů vyrůstají těsně pod mořskou hladinou.

Od rovníku jsme se přesunuli dále k jihu do hornatého kraje Tanatoradža a jejího střediska - Rantepaa. Žijí tady lidé-Toradžové se silně zakořeněnou tradicí uctívání předků. Živí se pěstováním rýže na zaplavených terasovitých políčkách (úroda se sklízí dvakrát do roka), stavějí tradiční dřevěné domy - tongkonany se střechou ve tvaru buvolích rohů. Buvol je jejich mystickým dopravním prostředkem na cestě k nejvyššímu stupni rozvoje, jakého každý Toradža po smrti dosáhne. Pohřbívání v Toradže předchází krvavá obětní ceremonie, na níž se obětují prasata a buvoli. Jejich počet odpovídá společenskému postavení zesnulého. Někdy bývá takováto slavnost pro pozůstalé doslova finanční pohromou, neboť počet pozvaných hostů může přesáhnout i několik tisíc osob. O tyto příchozí je třeba se několik dní či týdnů během obřadu starat. Navíc každá pozvaná rodina přináší dary, které je nutné podle starého toradžského pravidla při nejbližší příležitosti oplatit. Tímto se rodiny zadlužují i několik generací dopředu. Toradžové pohřbívají své mrtvé s jejich oblíbenými předměty do vytesaných hrobů nebo vysoko pod skalní převisy, aby byly ostatky chráněny před případnými nenechavci. Podobu zesnulých ztělesňují dřevěné oblečené sošky v položivotní velikosti tzv. tau-tau, které jsou umísťovány na zvláštní balkóny vysoko ve skalních stěnách. V oblasti Kete Kesu jsme měli příležitost podívat se na jednu menší pohřební ceremonii a navštívit staré skalní pohřebiště v místě zvaném Londa. Byl to opravdu silný zážitek.

Pokračujeme v našem dobrodružství na palubě devítiposchoďového zaoceánského parníku přes Makasarský průliv do Surabaye, čtyřmilionového města na východě Jávy. Cestování v ekonomické třídě pod nepsaným zákonem: "Co kde obsadíš, to máš", je dosti únavné. Trávíme 24 hodin na otevřené sedmé palubě, neboť kryté podpalubí je přeplněné několika tisíci Indonésanů s nejrůznějšími zavazadly. Krom toho loď okupují tisíce tropických švábů, lezoucích zejména v nižších podlažích lodi. Zvolili jsme nejlevnější třídu, protože lístek na 850ti kilometrovou plavbu stál jen šest dolarů.

Přístav v Surabayi je jeden z největších v jihovýchodní Asii, moře kolem vypadá jako velké parkoviště. Z lodi přestupujeme na dva autobusy do Probolingga, blízko něhož se nachází nejvyšší činná sopka Jávy Mt. Semeru (3676m) a národní park Bromo-Tengger-Semeru. Malý zcela zaplněný mikrobus nás dovezl do výšky 2200m, do vesničky Cemoro Lawang. Odtud je nejlepší přístup ke kráteru Tengger a k vrcholu činné sopky Mt. Bromo (2392m), která je nebezpečná svým vyvrhováním sopečných balvanů. V době klidu z jejího kráteru vychází pouze páchnoucí sirné plyny. Semeru zase chrlí pravidelně každých třicet minut mrak sopečného popela. V oblasti parku jsme podnikli výstup na vyhlídkový vrchol Penanjakan (2770m). Odtud byl jedinečný pohled na celý kráter Tengger. Závěrečný den pobytu vstáváme už ve čtyři hodiny do mrazivé noci, abychom stihli z vrcholu Mt. Bromo východ slunce. Nejsme sami, k okraji kráteru směřují desítky lidí, místních i cizinců.

Z prostředí aktivních vulkánů se přesouváme 450 km západněji do Yogyakarty, která je známá svými dílnami na výrobu batiku. V jejím okolí se nacházejí dvě světoznámé kulturní památky. Hinduistický komplex Prambanan z 8.stol.n.l. a Borobudur, nejvýznamnější budhistický chrám v jihovýchodní Asii. Kamenné stěny chrámů zdobí nesčetné výjevy ze života prostých lidí a světců. Obě stavby byly v minulosti značně poškozeny. Jejich rekonstrukce stále probíhá.

Jakarta, páté nejlidnatější město světa. Moderní výškové budovy, rozsáhlá obchodní centra, stará holandská přístavní čtvrť, slumy na předměstí. Přijíždíme nočním vlakem na obrovské náměstí Svobody v centru města. Tentokrát jsme zvolili dražší "bisnis kelas", abychom nemuseli sedět na zemi mezi odhozenými odpadky, jak tomu bylo první hodiny ve vlaku do Yogyi. Cestování je v Indonésii a vůbec v celé Asii velkým zážitkem a dobrodružstvím. Například autobusy. Odjíždějí z terminálů, až když se plně obsadí, čili nemají pevně stanovený jízdní řád. Vozí se v nich velký počet lidí, hlavně v mikrobusech na kratší vzdálenosti. Ulička bývá zastavěna pytli a krabicemi, nechybějí živá domácí zvířata přivázaná na střeše, trsy banánů nebo silná reprodukovaná hudba indonéského pop-rocku. Na častých zastávkách, jedna je vždy delší na jídlo, přistoupí mladí hudebníci s kytarou, zapějí syrovým hlasem píseň a začnou vybírat drobné. Stejně tak se děje ve vlaku, kde navíc obcházejí různí tělesně postižení. Člověku je neustále a opakovaně nabízeno nejrůznější jídlo, noviny a kuřivo. Cestujícím bývá z dlouhé jízdy autobusem nezřídka špatně, své problémy řeší vykloněni z oken i dveří. Snad celá Indonésie, dvanáctiletými kluky počínaje, kouří hřebíčkové cigarety Gudang Garam. Hřebíčku se v zemi vypěstuje obrovské množství, polovina jde do tabákového průmyslu. Před každou jízdou se musí tvrdě smlouvat o výši jízdného, jako "dolarového turistu" vás chtějí vždycky malinko ošidit. Chce to trochu umět indonésky, hlavně číslovky a mít pevné nervy, když to náhodou nevyjde napoprvé. V případě, že se ocitnete uprostřed terminálu a bezradně se rozhlížíte, do kterého z desítek autobusů nastoupit, není nic ztraceno. Během chvilky je u vás naháněč pasažérů z některého autobusu a okamžitě poradí nebo rovnou usadí až dovnitř. Dopravní prostředky jsou většinou asijské výroby, což předurčuje použití pro osoby menšího vzrůstu. Velký turista ze zbytku světa má kolikrát velké problémy stěsnat své dlouhé kosti mezi sedadla a vydržet potom sedět dlouhé hodiny, neboť většina dálkových spojů jezdí pět a více hodin. Autobus často rozváží pasažéry s jejich objemnými zavazadly až před rodný dům, takže než dojede k cílovému terminálu (z plného autobusu jsme zbyli několikrát jen my dva), trvá to někdy i hodinu a půl. Z okénka je ovšem pořád na co se dívat. Jinak je veškerá pozemní i námořní doprava neuvěřitelně levná a běžný den nás včetně jídla a ubytování vyšel na tři a půl dolaru za osobu.

Z Jakarty jsme po dvou dnech nakupování odletěli na západní Sumatru do Padangu, odkud pokračujeme autobusem do malebného městečka Bukittinggi. "Buki" leží v horské sopečné oblasti ve výšce přes 900 m.n.m. Do jeho okolí se dá podnikat řada zajímavých výletů, např. 10ti denní treky na ostrov Siberut v Indickém oceánu, kde žijí původní pralesní obyvatelé Mentawaici. My už jsme neměli příliš času ani peněz, přesto jsme za několik posledních dnů uskutečnili návštěvu jezera sopečného původu Maninjau, v jehož okolí žije tygr sumaterský, kaňonu Sianok a údolí Harau s několikasetmetrovými skalními stěnami a četnými vodopády. Zašli jsme také do zdejších vyhlášených stříbrotepeckých dílen a prodírali se pralesem k největšímu parazitujícímu květu na světě - Rafflesii Arnoldii.

Náš pobyt v rozmanité Indonésii pomalu končí. Čeká nás už jen dvoudenní cesta přes nekonečné plantáže olejových palem a nehostinnou liduprázdnou pustinu bažinatých lesů k Malackému průlivu. Rychlou lodí je to odtud pár hodin na ostrov Batam. Ze Singapuru, města přehnané čistoty a luxusu odlétáme 4. září večer.

(úryvek z deníku Tomáše Radila)

Nacházíme se na středním Sulawesi v Pendolo Cottage na břehu jezera Poso a právě vstáváme. Tok už pouští vodu a bouchá dveřma - tím mě chce asi vzbudit. Pak prohlásí, že jde na snídani, přijdu tam za chvíli. Omeleta s banány, miska s papájou a ananasem jsou v ceně 20 tisíc rupek za pokoj. Po snídani nahlídnem k jezeru s foťákem - kvetou lotosy. Tok osloví dvě sošné Němkyně z Kolína nad Rýnem. Pak se ještě chvíli bavíme s pánem domu, říká že bemo(*) jede třista metrů odtud, v devět hodin. Tak se v půl rozloučíme. Zvláštní chlapík, mluví tiše, jakžtakž anglicky, občas se nahlas směje "hahaha". Po štěrkové cestě dojdeme k hlavní silnici. Z kostela od naproti zní nedělní bohoslužba, zajdem kousek shlédnout. Hraje se na elektrický piáno a zpívá, dívky v bílých košilích stojí před pódiem a vlní se do rytmu. Připomíná mi to spíš nějaký jam session než sváteční mši. Není tu moc lidí. Někteří opozdilci teprve přicházejí. Mezi lavicemi stojí s rodiči i úplně malé děti, které ovšem momentálně zajímají naše zjevy než zvučný zpěv sboru. Stojím mezi dveřma s baťohem, žena, která se vedle mě protlačí dovnitř, říká: "No problem!" a zve mě dál. Přiběhne malý hošík, že bemo do Mangkutany už čeká jen na nás. Chyba je, že se ani nestihneme optat na cenu, což jinak činíme vždy. Bágly jdou dozadu do malého prostoru, my na zadní sedadlo a jede se. Nastává obvyklý začátek většiny jízd dopravními prostředky na čtyřech kolech. Nejdřív zajedem pro jednu tetku, pak nastoupí další dva, tu se pokecá, jinde se něco naloží, nakonec se jede k pumpě pro beňoch (benzín). Stojany se v těchto odlehlejších končinách nevedou. Řidič pečlivě odměrkou naplní konev s hadicí a tou pak přepouští tekutinu do nádrže. Mezitím se k mikrobusu přitočily dvě ženy s košíky pomerančů, sušenek a pražených buráků. Všichni berou buráky, vezmem taky jedny. Ve vozidle nás nakonec sedí jedenáct dospělých a jedno děcko. Tři vepředu, pět uprostřed a čtyři včetně nás vzadu. Místní dva mladíci sedí na kraji, což je výhodnější, protože první, komu je v autě vždycky špatně, jsou právě domorodci. Vedle mě sedí drobný hošík, typoval bych ho na čtrnáct let. Vytasí cigáro(**) a zahulí. Prý mu je už osmnáct, ale asi kecá. Osazenstvo je zřejmě nějaká rodinka nebo známí, družně si mezi sebou povídají a nabízejí koupené buráky a rohlíky. Cestou se ještě stavíme pro svazek sušených ryb a může se konečně vyjet bez dalších zastávek. Silnice začíná stoupat do okolních kopců, přejíždíme horský hřeben. Prales je na jedné straně dost vykácený, podél jsou typické dřevěné domky s rákosovými střechami a spousta banánovníků. Zpočátku jsem nějak nesvůj z cestovní rychlosti. Ručička tachometru s bídou kdy překročí čtyřicítku. V nesčetných zatáčkách je pro bezpečnost nutno troubit. Bavíme se o tom, jak se asi takováhle silnice v rovníkové oblasti vlastně staví. Po dvou hodinách pomalé jízdy, mnohdy způsobené úseky bez asfaltu (díky monzunovým dešťům) přijíždíme na sedlo, kde je barák - žrádelna. Ano, patnáct minut pauza na jídlo. Trochu prší. Dál projíždíme spoustou vesnic, kopce ustoupily rovině. Blíží se konečná stanice, vysazujem tetku (asi nejstarší členka vozu) a po dvanácté hodině i sebe. 80 kilometrů jsme jeli přes tři hodiny. Hned přesedáme do dalšího bema, kterým pojedeme do 100 km vzdáleného Palopa. Byli jsme řidičem upozorněni, že sedadlo v public bemu je minimálně pro čtyři osoby v řadě, což je při našich trochu větších vzrůstech otravná loktovačka, trvající často mnoho hodin. Tohle vozidlo jede o hodně rychleji, pro naši kontrolu nefunguje tachometr. Krajina se změnila na definitivní placku, silnice se napřímila. Projíždíme olejovými plantážemi, vidíme i vodní buvoly. Několikrát se zastavuje, vystupují a nastupují lidi. Chvíli po nás přistoupil chlápek se dvěma pytli a velkým trsem banánů. V půli cesty se řidič zastaví pro své malé děcko, aby jej vzal sebou na projížďku. Dvakrát slušně zapršelo. V Palopu jsme v půl čtvrté. Před námi je poslední přestup a zhruba (odhadujeme) 80 km do Rantepaa - střediska oblasti Tanatoradža. Vystoupíme na větším autobusovém terminálu u stanoviště taxi. A začne dohadování o ceně a času odjezdu. Nejdřív za to chtějí 10 tisíc, pak se sleví až na pět. Když kývnem a začnem dávat bágly do jednoho auta, přiskočí chlápek v zeleným prouhatým tričku, vezme Tokův batoh a hodí ho na střechu druhýho auta. Nevím co tohle gesto má znamenat, ale začínaj mě srát. Na dovršení všeho kdosi pronese, že se pojede, jen když dáme 20 tisíc. Tak to máte smůlu, znechuceně odcházíme na druhou stranu k obchodům a jídelnám. Tělo má nárok za celý den něco stlačit. Tok si zatím objednal meny za 6 tisíc zahrnující polívku, kuře a rejži. Než jsem se vzpamatoval, už to přede mnou stálo taky, ačkoliv jsem to nechtěl. Docela to ušlo, jen kuře mělo málo masa a rejže pokapaná citronem a pokydaná pálivým červeným kořením byla suchá. Za půl hodiny se vracíme na zastávku, ještě se ptáme, zda nejede něco jiného, ale všichni nás odkazují mezi ty vyděrače. Většina z nich už odjela, musíme čekat. Napadne mě něco vyfotit. Obejdu plac a vyfotím becaky(***) se svými kárami, zatímco Tok obdivuje hromadu odpadků, na níž se popásá kočka. Koupíme si Cornetto a klábosíme s čekajícími lidmi. Jedna bába se s námi baví trochu anglicky (později, když jsme se jí ptali na skutečnou cenu jízdného, angličtina se jí náhodou vykouřila z hlavy, ale v Rantepau zas dělala jako by nic). Potvora jedna. Zezadu se k nám přitočí dvě méně fešná děvčata a chtějí z Toka vyrazit adresu. A co prý budem dělat, jestli tu budeme muset zůstat - očividně se nabízejí. V pět přijelo další bemo, které se hned zaplnilo, s batohy jsme neměli šanci (pravda, moc výrazně jsme se ani nesnažili). Začínám nahlas uvažovat o případném autostopu na hlavní silnici. V 17:20 na nás začnou okolo stojící lidi volat, že támhle stojí další a možná poslední dnešní spoj. Ihned se přesouváme, ale cena je moc vysoká - 10 tisíc. Buď pět nebo nejedem. Přihlížející důvěrně vyhlížející staršina nám postup schvaluje, pět tisíc je prý obvyklá cena. Týpek s dlouhýma vlasama nechce ztratit kšeft, kroutí se a sleví na sedm. Neustoupíme. Šest je jeho poslední slovo. Jedem. Auto je naplněno asi z poloviny. To se ovšem zanedlouho mění. Přistupuje početná skupina, za několik minut napočítám v terénním mikrobusu dvacet osob. Nastává čtyřhodinová loktovačka, pro nás o to horší, že se mezi sedadla a ocelové podpěry střechy nevejdeme s nohama. V každé řadě jsou narváni čtyři, vepředu tři a jeden chudák sedí vzadu za námi ve 40-ti centimetrové zavazadlové škvíře. Informace o délce cesty se rozcházejí (nakonec jsme zjistili, že to bylo něco přes 60 kilometrů). Přejíždíme zase některý z horských hřebenů, venku je tma a prší. U jedné z jídelen po cestě se zastaví a chlap, co řídí, jde v klídku baštit. Nechá nás čekat 25 minut, což se neobejde bez zlobného reptání místních. Střídavě pospávám, Tok vedle taky. Ve 21:20 se konečně dostáváme na terminál v Rantepau. Předtím jsme samosebou objeli kdejakou díru a rozvezli půlku lidí až před barák. Máme z "louneta"(****) vyhlídnutý hotel jménem Wisma Wisata, ale nakonec zůstanem naproti ve Wisma Surya. Cestou k hotelu ještě vypli na dvacet minut proud, takže jsme chvíli bloudili. Do jedenácti se snažím silou vůle něco napsat do deníku, Tok už spí.

Akce barýlek (po celé Indonésii jsme z hotelových pokojů vyháněli tropické až pěticentimetrové šváby umělohmotným skládacím barýlkem, určeným původně na vodu - stala se z něj výtečná pálka na onen nehezký hmyz)

Tok vstává, bere barýlek: "Otevři dveře!"

(**) kuřivo - cigarety Made in Indonesia standardní délky, trochu silnější pro české plíce, vyrobené z hřebíčku, balené do červených krabiček se zlatým lemováním s názvem Gudang Garam -16 kretek cigarettes, v Indonésii je kouří všichni a všude;

Včera se mi vzbouřily střeva a místo lezení běhám od stanu za nejbližší šutr a zpátky. Počasí je ale super a Ríša s Rybízem chtějí zítra na Campanille Basso. V průvodci píšou "exponované lezení po malých ale pevných chytech", to se nám s Markétou zamlouvá, jen mě mrzí, že jsme se nestihli rozlézt na něčem lehčím. Cpu do sebe endiform, přibalím do báglu víc toaleťáku a brzy ráno vyrážíme.

Začátek je lehčí lezení, ale protože jdeme až jako třetí dvojka, pletou se nám do lana nedočkaví Italové za náma. Pooliho stěnka v třetí délce je překvapivě vzdušná, ale tutový štand na hraně potěší. Když se dostáváme pod divoce vyhlížející mírně převislý spárokout, usuzuju, že hrdinství bylo dost, a přivazuju jedno lano za Dědka, čehož za chvíli nelituju. V závěru komína zmizí všechny chyty, přede mnou holá lehce převislá plotna, vpravo holá hodně převislá stěna, tak narvu obě ruce i nohy do koutové spáry a sunu se jako píďalka vzhůru. Na štandu už se na mě směje Dědek a kluky vidím nad náma ve stěně, která je tu úplně kolmá. Zbytek cesty je nádherné stěnové lezení a když se teď nemusím starat o to, kam založit smyci, čoka nebo kde je další skoba, můžu naplno vychutnávat "exponované lezení po malých ale pevných chytech" a občas i něco vyfotit. Za chvíli jsme všichni nahoře i s Markétou, která bez reptání statečně lezla s batohem na zádech a "drobným" průvěsem, který ji dopřál Ríša na poslední délce, ale na to už jsme myslím přivykli (kdo by neznal veselou historku s padající Žabu a jistícím-svačícím Richardem na Žeruchovkách :-)). Pak následuje perfektni odjištiné a neméni vzdušné slaniní a zanedlouho už sedíme u veeeoe v tábooe a kocháme se západem slunce.

Počet účastníků se ještě pár dnů před plánovaným odjezdem tak dramaticky měnil, až jsme zbyli v nominaci jen já a Lukáš. V této hubené, ale bezpochyby maximálně akční sestavě jsme se tedy měli vydat na jih do Kranjské Gory, přirozené brány do Julských Alp. Za pár hodin jízdy deštivým Rakouskem, přerušené pouze několika nezbytnýma přestávkama k uvaření vrtošivé Samary, poté co mi Lukáš sežral celý česnekový chleba a nezastavil u jezera Faaker See (prevít jeden!, tolik jsem tam chtěl...), jsme dosáhli nejvyšších slovinských hor. S drzostí sobě vlastní jsme se bez váhání ubytovali na zahradě naší "oddílové chalupy" těsně pod sedlem Vršič a pustili se do piva a špeku.

První reálný kontakt s lámavým julským vápencem nastal v cestě přes Plošče na Kraj stěn v masivu Prisojniku. Název "Kraj stěn" může v nezasvěceném evokovat představu jakéhosi bezvýznamného prdíku, něčeho, co plní funkci předskalí něčemu pořádnému a o čem nemá, ve spojení s horolezectvím, vůbec smysl mluvit. Nutno přiznat, že z podobných mylných představ mne vyvedl až intenzivní pocit strachu kdesi v páté délce, když jsem, notně vzdálen od prvního a současně posledního viklajícího se frendíku, vibroval v kolmém kamenolomu a přemýšlel, zda to kamenné puzzle nedrží pohromadě právě ten valounek, který jsem mylně vyhodnotil jako "tutovej chyt" a který se právě dává do pohybu, aby dole na štandu umlátil Bludskýho. Na nástup už moje krátkozraká očka téměř nedohlédnou a vrchol se zdá být dál než nejbližší galaxie. Asi tady úplně zahynu. Valounek Lukáše těsně minul a já zaplať pánbů nevypadl. Zázraky se zdá se dějí. Za chvilku už Lukáš zatíná zuby a tají dech v hladké spárce. Na mé pokřiky: "Lez pěkně, kouká se na tebe kamzík !", reaguje pouze nepublikovatelnými mongolskými výrazy a zoufalým hýkáním. Další již tradiční vlastností naší lezecké dvojice je, že se vždycky omylem vrhneme do té nejtěžší varianty, kterou cesta nabízí, takže místa 6+ v cestě původně za 5 nejsou žádnou vzácností.

A pak je tu převis, převis veliký a lámavý, převis nelezitelný. Když jsem v pokusu o jeho heroické překonání vyvalil už druhou Avii kvalitního kamene a skrz jeho dunění zaslechl z malé jeskyňky ukrývající náš štand útržky Lukášových vroucných modlitbiček: "Andělíčku, můj strážníčku ...", pochopil jsem, že tudy ta cesta asi fakt nevede. To mi potvrdil i ještě poněkud rozechvělý Lukáš, když ke mně dolezl. V zubech už svíral slaňovací skobu, divoce mával kladivem a očima pátral po spárce, kam by tu skobu napral. Další události pak nabraly tempo akčního filmu. Lukáš našel spárku, Lukáš usadil skobu, Lukáš se rozmáchnul a PRÁSK !!! ..., Lukáš se fláknul do palce. Lukáš je holt vůl a zapomněl tu skobu pustit. Hroznej řev, krve jak u rasa a nejbližší lékárnička v kastlíku vrtošivé Samary. Naštěstí jsme jednou na Kozelce našli lepící pásku, která od té doby neopustila Lukášův batoh. Během okamžiku si Lukáš z pásky vymodeloval novej palec, zatloukl druhou skobu a uchystal nepříliš důvěryhodné slanění. Na pokyn: "Seš tlustej, pojedeš první!!!", sedám a sjíždím do ostrého zářezu nalevo od nás. Terén nade mnou dává jisté naděje k postupu. Lehce překonáváme exponovaný traverz i slizký komín. Pak už lano nemá smysl neb jsme na louce. Na krásné příkré zelené louce uprostřed stěny. Chvíli na radu Lukáše hopsám přes drny v lezečkách a pak vzpurně nasazuji trekáče. I téměř kolmá louka = louka = "choďák". Jsme u okna v Prisojniku. Tady už to známe, tady jsme už byli vloni v květnu, vybátí jak nikdy. Nyní je ale naše rozhodnutí dobýt vrchol nezvratné a tak ho tedy volným krokem dobýváme. Jeden pytel je dole.

Bučení krav mě nemilosrdně vytrhlo ze sna plného tropického ovoce, drinků a svůdných Kreolek, aby mi tak surově ujasnilo mé skutečné souřadnice. Žádný Karibik, ale sedlo Vršič. Ach jo! Nedá se nic dělat, je tu nový lezecký den. Lezu ze spacáku a překvapeně koukám na alegorický obraz, který se přede mnou otevřel. Lukáš, oděn v modrou síťovinu, se napůl vkleče, napůl vleže, vzpíná nad čerstvou kravskou koblihou a a tváří se, že už mu nic nemůže zabránit v tom, aby na ní předvedl bravurní stoj na hlavě. V představě toho odporného výjevu, který musí v další vteřině nastat, si zmateně zakrývám rozespalá očka. Lukáš však několik centimetrů před kontaktem s mazlavou hmotou ustrne a táže se: "Schválně jestli poznáš, co dneska polezeme ???!!!".

"???????????", nechápavě kroutím rozespalou hlavou.

O pár Yum-Yumek a chlebů se špekem později už kráčíme po silnici k Vršiči. Před námi se tyčí Glava. Lukáš směřuje můj pohled do výrazného komína, který pro dnešek vybral. Jak tak stoupáme sutí pod nástup, vkrádají se do našeho odhodlání pochyby. Kamenkov kamin, jak tady tomu komínu říkají, má jednu vadu, je PŘÍŠERNĚ lámavý. Je pravda, že i v průvodci je ve dvojstránkovém popisu slovo "krušliv" (alias lámavý) poměrně frekventované. Bleskově se radíme a vybíráme cestu, popsanou v průvodci jedinou větou: "Pilířem vpravo od Kamenkova komína - 2-3h, V".

S pocitem moralisty se vrhám do první exponované "zahradnické" délky. Skála je, světe div se, pevná a kompaktní. Poté, co komplikovaně prolezu i uschlým keřem kosovky, už mi nic nepřekonatelného v této délce nemůže stát v cestě. Další délku tahá Lukáš a já transportuju, dnes trochu pohublé, prasátko. Na štandu už můj předlezec netrpělivě přešlapuje, rozrušeně hýká a ukazuje prstem kamsi vzhůru. No jo, pěkná plotna jen co je pravda! Lukáš ze mne rve matroš a pokřikuje něco v tom smyslu, že jde první. No dobrá, jdi si, odpovídám neuváženě. V dalších minutách už Lukáš předvádí zdařilé lezecké pohyby v jemných spárkách a sokolících. Stěna je lehce przevislá, tak to vypadá dost dobře. Škoda jen, že se foťáky rekreují v Samaře, tady bych se vyřádil. Lukáš dobírá a já si jdu taky užívat. Jde to docela dobře, chyty jsou malé, ale pevné, nohy berou spíš na tření. Mé bujaré veselí tlumí jen batoh, kterému se pohyb vzhůru evidentně moc nezamlouvá. I tak dolézám na štand bez ztráty květinky a můžu se vydat dál. Ještě trocha ostřejšího lezení a pak už stojíme na suťovém vrcholu. Věnuju ještě pár zkoumavých pohledů Komínu, kterej je fakt nechutnej, nevlezl bych tam ani za nic, leda v brnění, a můžeme jít dolů. Cesta vede k naší velké radosti přes "Kosovo", takže není překvapením, že se k pivu z potoka dostáváme až za soumraku. Ale o to víc chutná.

Když už rekreant, zmožen únavou a vedrem, nemá sílu sportovat, uléhá v plavkách na břeh libovolné vodní plochy, do které se v pravidelných intervalech vrhá. Když je ovšem vedrem a únavou zmožen horolezec, přichází k vodní ploše se zcela jinými úmysly. Jeho oči pátrají po aktivitě, aktivitě pokud možno riskantní a nebezpečné. Voda nesmí být teplá, nýbrž ledově studená (drobné kry či ledová tříšť jsou více než žádoucí), nesmí mít písčité dno - oblíbené jsou velké ostré kameny těsně pod hladinou a musí velkou rychlostí proudit, nejlépe vertikálně. Podobné vlastnosti měla i Malá Pišnice, jejímž kaňonem jsme se při našem odpočinkovém dni vydali na tzv. "výlet s lezečkama". Že lezečky zřejmě nepoužijeme, jsme zjistili velmi záhy. Kaňon, jak už to tak bývá, žádnými úchvatnými boulderovacími možnostmi neoplýval. Převládajícím zde materiálem bylo cosi mezi skálou, pískem, cukrovou vatou a hlínou ve vysokém stadiu eroze, nic za co by se lezec mohl bez rozpaků zavěsit. Naše lezecké nadšení tak postupně ochládalo. Svou vinu na tom jistě měla i ledová voda, kterou jsme do té chvíle postupovali. Lukáš klel a ta voda byla opravdu hodně ledová, nohy mrznou, hlava chce jít někam do chaty na panáka, sakra písek, taková borovička by teď docela bodla, nebo snad malej rum?..,.. co malej rum, velkej rum... a borovičku k tomu , pane vrchní! ... a pak přišel první vodopád. Jistě není třeba rozsáhle analyzovat, co se začne v takovou chvíli honit hlavou postupně promrzajícímu dobrodruhovi, obvzlášť když na skále vedle vodopádu zahlédne možnost průstupu. Jsem si naprosto jistý, že jsem zaslechl zřetelné: "CVAK" v Lukášově mozkovně. Možná, že to bylo "CVAK" v mojí palici, možná v obou, možna mi jen cvakaly zuby, každopádně v další minutě už jsme se drápali po mokrém vápenci nahoru. Když jsem vylezl nad vodopád, stačil jsem ještě zahlédnou Lukáše, který v podivně rozcapeném postoji právě komínovou technikou překonával další kaskádu. "...TÝ VOLE, TU PLEZÁŠ V RAZKORÁKU !!! ..." zachytil jsem ještě zásadní myšlenku jeho excitovaného povyku. Ostatní jeho hluboké úvahy nad podstatou bytí přehlušila burácející voda. Až do tohoto okamžiku jsme byli vcelku suší a ve vodě jsme si máchali jen nožky. Zvrat nastal, když mi do tůně pod dalším vodopádem, který jsem se právě pokoušel zdolat, spadly sluneční brýle, které, pravda, na tomto stiném místě byly zcela k ničemu, ale ani tak jsem se rozhodně nechtěl smířit s jejich ztrátou. Svršky se přesunuly na dno batůžku a já oděn v síťovinové trenyrky jsem se vrhal do živlu. Když jsem brýle konečně našel, byl jsem již plně aklimatizován a nic už mne nemohlo zastavit při cestě vzhůru. Stále nám však nebylo moc jasné, jak se dostaneme zpět. Je to tu samej šutr, terén členitý... já fakt nevim. Neznámý člověk, oděný v plavky a šusťákový batoh, který se z čista jasna objevil nad námi, prolétl našim zorným polem, v letu přizpůsobil své tělo 1,5m širokému a značně křivolakému profilu kaňonu a mocným cáknutím zmizel pod hladinou, nám podal zcela názornou odpověď, budeme to skákat ... a možná se nezabijem. Náš postup vzhůru k pramenům zastavila až kolmá mokrá plotna, která odolala opakovaným pokusům o překonání a své vyzyvatele nemilosrdně shazovala do vody. Tak tedy čelem vzad, nastává fáze 2 - "Sestup". Ač byla vzpomínka na našeho předskokana stále živá, nikdo se moc neměl k tomu jít první a rozplácnout se o šutry. Lukáš navíc prohlásil, že neví, jak to skočit. Popis fází skoku jsem si vypůjčil od M. Donutila, povídám: "To máš tak, jako když hopeš z vlaku". Lukáš kupodivu nikdy z vlaku neskákal. Je třeba tedy celý postup vysvětlit, zalezl jsem za skalku a povídám: "Vykloníš se ze dveří", vykoukl jsem spoza skály, "rekognoskuješ terén a HOP!", hopnul jsem do tůně a fláknul se o kámen, "už je ti to jasný?". Lukáš přikývl, skočil za mnou a fláknul se o kámen. Dále už jsme skákali jak Tarzani, občas se nám pod nohu nějaký ten balvan připletl, ale to už se tak někdy stává. K automobilu přicházíme značně promrzlí a bez většího rozmýšlení do sebe lejeme Dar Jeseni, nejlevněší místní červené víno v hodnotě asi 30 Kč. Lukáš leje s rozmyslem, takže je schopen usednout za volant a s trochou přemýšlení s ním i kroutit. Já leju bez rozmyslu, takže po několika minutách usínám na sedadle a trasu komentuji pouze neartikulovanými poznámkami: "Neeehohoupaat!".

Bác! Rána sockou mezi oči mne budí do mlhavého rána (Lukášovy metody buzení spolulezců jsou vskutku originální). Moje včera nalezené SWATCHky hlásí 5:45, všechno kolem spí a já bych taky spal. Z mlhy kouká jenom "šmučjarska skakalnica", v Harachově by se to jmenovalo "skokanský můstek", ale tady jsme v Planici, tak na nás kouká "šmučjarska skakalnica". Nasedáme do vozu a po něčem, co vypadá jako koryto řeky a co se postupně ukazuje, že je koryto řeky, jedeme k Domu v Tamarju. Teda jede Samara a Lukáš, já spím a zdá se mi, že nikam nemusím. Parkoviště u Domu v Tamarju je napráskané automobily, ve kterých sladce chrupou turisti a horolezci, kteří si rozhodně nelibují v brzkém vstávání. Vydáváme se dolinou směrem k siluetě Jalovce. V jeho severní (jaké jiné, že...) stěně se ukrývá Comiciho cesta a tam vedou i naše kroky. Hrabeme se nkonečnou vápencovou sutí, která je hned po kosovce nejhorší živel. V poslední fázi cesty pod nástup už propadám zoufalství a lezu po všech čtyřech jeden krok dopředu, dva dozadu, pád na držku, dva skoky vpřed. Pod nástupem zahrabáváme batoh s trekáčema a nadbytečnými tatrankami. Lukáš jásá, neboť v suti našel skobu rezatici a s hrdostí si jí připíná na sedák. Vyrážíme vzhůru stěnou a v lehkém, ne zrovna soudržném terénu, nabíráme rychle výšku. Jako správní odvážní kluci zatím lezeme bez lana. Terén ovšem záhy přitvrzuje. Bohužel je naší další smutnou tradicí, že se vždycky navazujeme v co možná nejnemožnějším terénu, nejlépe ve vertikále, v okamžiku, kdy se sotva držíme a vibrujeme na jedné noze. Ve zmíněné pozici tedy zanechávám Lukáše u štandu a sám veleopatrně traverzuju trochu vlevo, kde to vypadá víc climber friendly. Nebudu to skrývat, přiznám se hned tady a bez mučení, ten den jsem neměl nějak zvlášť ukázněnou lezeckou morálku, fakt ne. Takovej ten pocit, že tam, kam se sápu, mne nečeká nic dobrýho, byl ten den nějak moc intenzivní... Začala padat mlha, taková ta mlha, kdy než řekneš švec, je všude kolem. Když jsme se dostali na polici, která protíná celou severku asi ve třetině stěny a kde celá lezecká sranda teprve začíná, byla mlha všude kolem. Co dál? Lukáš to měl jasný: "Prešli iní, prejděm taky!", nějaká mlha nás nerozhodí. Ve mne se ovšem spustil jakýsi obranný systém, jehož výsledkem je nedůvěra ve stálost počasí ... a slanění do doliny. Nedivím se, že na mě pak byl Lukáš naštvanej. Jalovec a Comici jsou v Julkách pojem. Vyhrabáváme bágl a jdeme zkusit štěstí na Kotovu špici. V její západní stěně je už zdálky dobře viditelný obrovský pětidýlkový komín. Neváháme, jdeme na to. Nebudu líčit nástup, přejdu hned k popisu klíčové druhé délky. V průvodci naleznete slova: "Těžak vstupné preveso", co tím autor myslel jsem poznal okamžitě podle Lukášova hysterického řevu "DOBÍREJ JAK VOSTŘÍŽ !!!!!", převis byl opravdu "těžak", převislé komíny mají své kouzlo samy o sobě, ale masochistovi Bludskýmu jen tak něco nestačí, tak si pro zpestření ještě v klíčovým místě přišlápnul lano, čímž pádem nemohl ani vpřed ani vzad, mohl jenom spadnout a to se mu nechtělo. Nikomu bych nepřál slyšet ten souvislej proud nadávek, který ze sebe během cca 4 minut dokázal vysypat. Nevím, jak to přelezl, neví to myslím ani on sám, ale byl nahoře na něčem, co průvodce popisoval jako "navpičeny kamen" a z čeho se dalo pokračovat leda tak v brnění. Chvíli jsme s Lukášem losovali, kdo bude ten šťastný těžař-prvolezec, který při pokusu prostoupit třetí dýlku, umlátí svého kolegu na štandu tak tunou kvalitního vápence. Pevně zakotvený smysl pro kolegialitu a solidaritu v nás nakonec zvítězil a naše narychlo zvolená výkoná rada prohlásila výstup za ukončený. Báječná nálada lezce dobyvatele a vítěze nás pro dnešní den obloukem minula, pytel hned ve dvou cestách po sobě to není žádná radost. Je mi jasný, že severní stěnu Špiku prostě vylézt musíme.

Po týdnu působení v Julkách se naše výprava se rozšířila o dalšího borce, kolegu z Nadace Dimu. Dima přijel vlakem. Když jsme ho zahlédli na perónu, jak se valí přes pasovou kontrolu vybaven obrovským batohem, v našich očích zajiskřila naděje, vrhli jsme se k němu a místo pozdravuj jsme zařvali: "Dimo, chlape, máš pivo?". Dima na nás pohlédl skrz tmavé brýle a s opovržením ucedil: "Si myslíte, vy volové, že mám ten bágl tak těžkej vod fuseklí?". Dima pivo měl. Dima měl spoustu piva. Dimu jsme naložili do Samary a cestou na Gozd Martuljek mu mezi řečí oznámili, že zítra jde s námi na Triglav. Kupodivu ani moc neprotestoval. Teprve poté, co na otázku "Jak je to vysoký?" dostal lakonickou odpověď "No, nejvyšší!", trochu znejistěl. Dima totiž není horolezec. Dima kupodivu není ani vysokohorský turista. Dalo by se dokonce říct, že Dima není ani turista, rozhodně ne turista klasický. Dima je obvykle ochoten vydat se na tůru, jestliže tato nevede moc do kopce a jestliže je v itineráři vymezena dostatečně dlouhá doba pro odpočinek a občerstvení. Tato fakta jsme ovšem zjistili až při stoupání z doliny Vrata na sedlo Luknja. Až k pomníku zabitých horolezců se Dima držel v tempu a v pohodě s námi konverzoval. Během dalších 100 metrů však jeho řeč slábla a po dalších přibližně 50 metrech jí nahradilo podivné chrčení. Nutno říci, že Dima během těchto metrů výrazně, ale opravdu výrazně pozbyl na rychlosti. Usedl jsem tedy na kámen u cesty, pozoroval Lukáše, mizejícího v dáli v dáli a čekal na těžce zkoušeného Dimu. Chlape, chlape, na Triglav tě asi nedostaneme, ale do sedla se vyškrábeš i kdybys měl zdechnout. Přibližující se Dima vypadal, že jeho poslední hodinka je nablízku. Vypoulené oči, orosené čelo a zvukový projev připomínající parní lokomotivu při cestě na šroťák. "Kde jsou klíče od auta?!?", otázal se, jen co chytil trochu dechu. S morbidním úsměvem jsem ukázal vzhůru k sedlu Luknja, kde zrovna Lukáš svižným krokem vykroužil poslední zákrutu. Dima mi začal zkroušeným hlasem vyprávět příběh lenocha, který tráví většinu svého životu v pohodlí kanceláře nebo za volantem automobilu, lenocha, který si ještě nedávno připaloval jedno cigáro za druhým, do prvního patra jezdil výtahem a jehož jediným sportovním výkonem byla partička kulábru jednou za měsíc. Tento nešťastník byl donucen přáteli stoupat kamsi vzhůru, kde ho dozajista čeká bídná smrt. Opravdu dojemný příběh. Zamáčkl jsem slzu dojetí a zavelel vpřed. Když po zhruba 2 hodinách konečně dorazil na sedlo Luknja, bylo nad slunce jasné, že zde jeho dnešní výlet končí. Kvalitní mechanický aparát Exakta VX 500, v jehož zorném poli se náhle objevil, zachytil snímek plazícího se tvora, výšky asi 180 cm, váhy jen o něco menší než metrický cent, obutého ve vojenskou vycházkovou obuv do džungle typu "Jungle", jehož mohutné pilířovité nohy se třásly jako sulc. Jeho vyprahlé rty tiše šeptaly slova, ve kterých bylo ukryto utrpení celého lidstva. Jeho kříž v podobě batůžku s Tatrankou a prázdnou PET flaškou měl být původně nesen až na pahorek Golgota, který se však nacházel ještě o dobrých 1100 metrů výše. To bylo za horizontem Dimových fyzických možností.

Báječný výlet na Triglav jsme si tedy udělali s Lukášem sami a Dima se vrátil do dolin ke svému oblíbenému sportu - rallye.

Skuteční horolezci jezdí do Julských Alp za severní stěnou Triglavu a Jalovce, opravdu dobří borci řáděj ve stěnách Mojstrovky a Travniku, mezi shybaři je pověstná stěna pod Bunkerom a sebevrazi visí s oblibou za nehty na Glove Sfingy. My, vedeni záhadným pocitem velkých machrů, které jen tak něco nepřekvapí, jsme vyrazili na severní stěnu Špiku. Na obrázku z ofoceného průvodce nás okamžité zaujala báječná linie, kterou někdy v roce 1926 vytyčila démonická Mira Marko Debelakova (... to musela bejt ženská ...) a pojmenovala to, jak jinak než, Direktna smer. Průměrná obtížnost 5+ julské klasifikace v nás sice budila už od začátku jisté obavy, ale raz jsme chlapi, tak co. Po několika hodinách pozorování stěny přes objektivy našich foťáčků jsme se konečně odhodlali. Dima, kterého jsme uklidnili, že s námi do stěny nemusí, svolil k tomu, že nám pomůže s věcma do Bivaku pod Špikom a následně přesune Samaru pod sestup.

Nastal den D a my jsme stoupali podél obou Martuljských vodopádů vzhůru. Rád bych se nyní trochu podrobněji věnoval popisu naší úderné skupiny. V první linii jsme s písní na rtech, oděni v moirové oblečky, postupovali s Lukášem. Na zádech nám dřepěla obrovská prasata se spacáky, jídlem a asi tunou lezeckého náčiní. Asi tak kilometr za námi funěl náš šerpa Dima, obtěžkán kapsičkou s doklady a párem teleskopických holí, o které si opíral své mátožné tělo. Nevzal si ani foťák. V nějaké slabé chvilce zaslech útržek naší debaty o vybavení, ve které jsme fotoaparáty vyloučily, a domníval se, že majiteli fotoaparátu snad v Bivaku pod Špikem hrozí jistá smrt. Šerpa v naší výpravě neměl, tak jak to bývá běžné, na starosti vynášku, ale, tak jak to nebývá příliš časté, snášku. Cesta do bivaku měla však i jiná úskalí. Věděli jsme pouze to, že bivak je zanesen v mapách a že ještě v roce 1982 byl na svém místě. Víc nic. Jestli to je jenom chyška z chvojí nebo luxusní hotel byla velká otázka. Typoval jsem spíš tu chýši. Když se po zhruba 3 hodinách ostré chůze na planince poseté borůvkama objevila střecha chatky, bylo to skutečné překvapení. Chatka byla patrová, v přízemí vybavená kamny, šesti postelemi, stolem, lavicemi, propan-butanovým vařičem, důmyslnou vodní nádrží a kdoví čím ještě. O dveře, na kterých visel odemčený visací zámek, byly opřeny dva lezecké tlumoky. Nebyli jsme tu sami. Odložili jsme zavazadla a pustili se do svačiny. Zhruba po hodině se doplazil naprosto zničený Dima, kterého bylo nutno okamžitě resuscitovat lahví Daru Jeseni a flákem špeku. Krátce poté se objevili i naši spolubydlící, dva lezci - Slovinci. Směsicí obecné slovanštiny a univerzální angličtiny jsme zapředli hovor, kdo jsme a co tu vlastně pohledáváme. Od maníků jsme se dozvěděli cenné informace o naší plánované cestě Direktna smer, například to, že se tam vloni ulomilo asi 100 metrů v klíčovém místě, čímž se cesta stala prakticky nelezitelná a že je výrazně lepší lézt cestu Skalaška smer, která je stejně obtížná, míň lezená, ale v původním stavu. Pak se chlapci zadívali na chroptícího Dimu a opatrně se zeptali: "So, You are both climbers, but who is that man ?". Naše lakonická odpověď: "He is our Sherpa !" chlapce sice poněkud zarazila, ale raději se víc neptali. Jen tiše doufali, že toho nešťastníka nechceme taky protáhnout stěnou. Dopili jsme i Merlot a šli spát.

V 5:00 mi začaly vřeštět hodinky. "Pizda zajebaná !!!", ozvalo se z kouta kde spali Slovinci, kteří vstávali stejně s námi. Dima chvíli bručel něco v tom smyslu, ať se na to vykašleme a spíme, ale pak zavřel očka a tiše pochrupával. Před chalupou jsme se rozloučili se Slovinci. Šli někam na Frdamane police vyrábět nějakej zběsilej prvovýstup stupně 8 - ?. My jsme zamávali Dimovi a vyrazili tam, kde začíná Srdce Špiku. Srdce Špiku je cosi jako předskalí, cosi jako obrovské trojúhelníkové předskalí dosahující asi do třetiny stěny. Výstup přes Srdce je rychlý, ale proklatě nebezpečný. Když teď někdo řekne kolmý kamenolom, představím si právě toto místo. Lezeme pochopitelně bez lana. Jistit v kolmém trávníku se stejně nedá a nikdo nechce, aby ho ten druhý strhnul. Takže jenom řvu na Lukáše, ať neleze pode mnou, nebo na něj spadnu. Po dvou hodinách intenzivního strachu jsme nahoře. Nějakých sto metrů nad námi už je patrná Dibonova police, kde celá sranda teprve začíná. Koukáme dolů k bivaku. Slunce sotva vychází a Dima určitě ještě spí. Nastávající úsek lezení na polici patří podle žijícího klasika, Duchny, k nejzáludnějším místům na celé cestě. Je to všechno volný, nedá se tu jistit a některá místa jsou férově za IV+. Podobné myšlenky mi vytanuly na mysli, když jsem se náhle a nečekaně ocitnul v převisu zmíněné obtížnosti, jen tak v trekáčích a s lanem na zádech. Ruce se chtěly držet, ale všechno se příšerně viklalo, nohy chtěly po něčem stoupat, ale kam jsem hamtnul, to se vydrolilo. To, co mě vyneslo nahoru a nepustilo do doliny, byla zjevně nějaká nadpřirozená síla. Jak si tak sedím a děkuju Aláhovi, že mne nenechal bídně zahynout, zaslechnu najednou zoufalý bekot. Lukáš se právě dostal do zmíněného převisu, všechno se hýbe a těžký batoh ho táhne do doliny. Vyslyšel jsem tedy jeho vroucné prosby a hodil mu lano. Lukáš si lano jen tak omotal kolem ruky (do větších manévrů se zřejmě nechtěl pouštět), zakňučel blahem a opatrně se vysápal ke mně. Můj narychlo vybudovaný štand v něm zjevně nebudil důvěru. Pravda, lanem omotaný šutr v suti není zrovna sofistikované řešení, ale co může člověk v takovém terénu jiného dělat, že.

Po pár metrech jsme na Dibonovce. Vytahujeme lana a začínáme se chovat jako zkušení cvičitelé. První tři délky jsou jen tak na rozehřátí. Obtížnost nejde nad IV a expozice je zanedbatelná. Oběma je nám jasné, že to tak dlouho nebude. Dolézám čtvrtou dýlku a už na dálku slyším Lukášovy pokřiky "Ci boha, to je stěna jako prase!!!". Není pochyb, že jeho obdiv patří obrovskému koutu, kterému se zde říká "Kniha". Kout skutečně vypadá jaho otevřená kniha, u jejíhož spodního okraje stojíme jako dva trpaslíci s otevřenou pusou. Přes levou stránku vede divoká linie nejtů kamsi do oblak, zatímco do pravé stránky jsou zakomponovány dva nepříliš široké komíny. Na první pohled se nezdají příliš obtížné, ale jen na ten první ... . Neb jsem na řadě, vyrážím ty komíny prozkoumat zblízka. Komín je spíš taková široká spára, která v prvních metrech lezení nečiní zvláštních obtíží. Po pár metrech to ovšem komín přestalo bavit a rozhodl se být sakramentsky převislý. Bekám strachy a třu všemi dostupnými plochami. U skoby, kterou jsem zázrakem dobyl, mne cosi osvítilo, takže do ní zavěšuju dlouhou smyci, Lukáš s batohem ji určitě ocení. Komín náhle uhýbá doleva a mění svou barvu na hnusně brčálově zelenou. Tak tudy teda opravdu ne, tam na lezce číhá "zelená smrt". Riskantními kroky traverzuji vpravo na pilíř. Moje naděje, že po pilíři to bude trochu lehčí, je však velmi křehká. Špik se se mnou nemazlí a tak mi uprostřed hladké kolmé stěny dochází lano. Poslední jištění je už taky dávno minulost a místo na štand nikde. Sakra písek, vždyť ta Jesihová tu taky někde musela štandovat. ... nebo možná měla delší lano. .... nebo jsem možná zabloudil, cesta určitě šla tím slizkým koutem....

No jo, já teď ale musím nutně štandovat. Můj ostříží zrak padl na hrot cca 2 metry nade mnou. Napínám lano co to dá a nahazuju smyci. Velice opatrně do ní odsedám a tiše hulákám na Lukáše. "Nepovoluj šutříku, nepovoluj!", zaklínám balvan, zatímco dobírám Lukáše, který supí jak lokomotiva a zápasí s komínem. Za pár minut se objevuje a děkuje mi za tu smyci. Pak se ale podívá na čem to štanduju a údivem zmlkne. "Ty ses posral, kudy to lezeš ?", táže se, jen co nabere znovu barvu a dech. Nacházíme se opravdu ve vyjímečně exponované pozici. Průzorem mezi nohama pozoruju bivak a všude kolem je jen kompaktní kolmá plotna. Lukáš je poněkud nervózní, protože má tahat další dýlku a nějak neví, kde začít. Nahoru by to šlo fakt jenom s přísavkama. Pohled šikmo vpravo nám ale dodává novou naději. Asi čtyři metry tímto směrem se ve stěně ... (- no, to je problém, jak to popsat. Nové skoby, o kterých teď bude řeč, se mohou ve stěně lesknou nebo blýskat ... Co ale dělají takové stoleté skoby rezatice, jaký mohou mít vizuální projev, to fakt nevím - reznout ? To je blbý a netechnický ... Dobrá, tedy: Asi čtyři metry tímto směrem ve stěně výrazně korodovaly dvě skoby, které tvořily jakousi parodii na štand z doby krále Klacka. Důležitější je, že je výše ve stěně následovalo dalších asi 6 kolegyň podobného charakteru. "Dobrý", povídám, "máš to vyskobovaný, můžeš jít!". Lukáš opatrně nalézá ke štandu a polehůčku se sune vzhůru. "Jisti jak vostříž, jak VOSTŘÍŽ!!!" apeluje neustále zastřeným hlasem na mou bdělost.

A pak nastává jeden z nejkomplikovanějších úseků, traverz ve velmi ukloněné a hladké poličce doleva, jištěný pouze mizerně držícím friendíkem č.1. Po této ukázce rajbasové techniky už následuje jen odpočinkový terén při hraně pilíře. Abych to neměl na druhým tak jednoduchý, když lezu jenom s narvaným prasetem, připravuje mi Lukáš v cestě nečekané pasti. Třeba takové, že tu nejhůře dosažitelnou skobu v hladké plotně prováže smycí, místo aby jí kultivovaně procvaknul expreskou. Prý se bál, že mu expresky nevystačej. Zkuste si to: stát na ničem, s těžkým báglem na zádech, půl kilometru nad zemí a jednou rukou, kterou se potřebujete alespoň symbolicky přidržovat kolmé stěny, povolovat zatažený uzel. Fakt príma sranda.

V další dýlce procházím decentně lámavým koutem s širokými výhledy. A je tu další voříšek. Nad mým luxusním štandem se vzpíná převis. V něm nám naši předlezci načrtli hned tři možnosti průstupu. Vlevo, středem nebo traverzem vpravo. Lukáš volí tu nejkratší a zároveň nejpřevislejší variantu. Mé očekávání bravurních lezeckých pohybů však zklamal a převis udolal technicky. "Živej horolezec, dobrej horolezec!", konstatuje na vysvětlenou. Pokračujeme standardním terénem až k obrovskému vklíněnému balvanu. Zde začíná úsek, který průvodce popisuje jako 80m v "žive skale". Moje představy při čtení těchto řádků byly sice hodně bujné, ale to, do čeho jsem si nalezl, mě dost překvapilo. Cesta vedla žlebem, jehož povrch měl velmi zvláštní strukturu. Bylo to, jako byste vzali asi tak pět děravých desek lámavé břidlice a položili je na svah o sklonu tak 75°. Tyto vrstvy se po sobě zcela volně pohybovaly, ba přímo plavaly. A v tom někam lezte. A neřku-li jistěte. A už vůbec nemluvím o tom, že je žádoucí, aby oba lezci taky přežili.

Cesta naštěstí pokračuje poměrně pevnými kouto-spáro-komíny. Poslední špek na mne číhá v kolmé stěně proťaté mělkou dvojspárou. Přeci jen je to 13. dýlka a síla už není co bývala. V takovém místě klasifikace 5+ dokáže překvapit, obvzláště, když je dýlka zpestřena převískem. Bojuju jak lev a za chvíli stojím na vrcholku pilíře. Při zakládání štandu nalézám zátku od piva a vymačkaný citron. Moje radost nezná mezí - vrchol je nedaleko. Únavu už pociťujeme oba dva. Při dobírání lana dostáváme křeče do předloktí a prase tíží jak pytel šutrů. Na vrchol nám zbývají 2-3 dýlky terénem maximálně za 3. Nalézáme několik obalů od sušenek a během několika minut stojíme na vrcholu. Je asi pět hodiny odpoledne a nikde nikdo. Tolik jsme se těšili, že budeme při výlezu chytat za kotníky lepé děvy - horalky. Bohužel, žádná tu není. S hrdostí se zapisujeme do vrcholové knížky. Jsme jediní, kdo má v kolonce "smer" napsáno "severna stena". Za chvíli přece jen přicházejí dvě turistky a turista. Turistu zajímá, kudy jsme lezli:

"HMMMMMM!!!, TO TĚŽAK SMER!!!, Junáci, junáci ....!"

S nabuzenou hrdostí a pýchou, jak jsme dobrý, se plácáme po ramenou a připravujeme svá znavená těla na sestup. Třeba cestou potkáme Dimu, kdo ví, kde je mu konec. Cesta dolů je smrt. Slunce do nás pere jak vzteklý, máme žízeň a dolů je to hrozná dálka. Lukáš začíná ze žízně blouznit a tvrdí, že na cestě před námi vidí krásnou slečnu, která mu nabízí čerstvě natočené pivo. Během půl hodiny už ji vidím taky. Dokonce jsem v kosovce zahléd dívky v plavkách, hrající beach volejbal. V okamžiku největšího utrpení se z dáli ozval zvuk připomínající zurčení potůčku. Jasná halucinace! Zvuk ovšem postupně sílil a sílil ... až zesílil tak, že jsme odhodili batoh do křoví a ponořili hlavy do pramene ledové vody. Naše životy byly zachovány. Lehkou chůzí dosahujeme silnice, kde se k nám typickou medvědí chůzí blíží Dima. Máme to za sebou.

V campu u potoka si urovnáváme své zážitky a poznatky ze stěny. Cestu jsme naprosto realisticky ohodnotili jako VI A0 férového horského lezení a myslím, že ji můžeme doporučit. Má své záludnosti, ale taky své kouzlo a mystérium, co jiného taky může člověk čekat od cesty, která má tak 3 přelezy za 10 let. Julské Alpy možná nejsou nejkrásnější hory světa z nejlepšího a nejpevnějšího materiálu. Kdo ale hledá něco jiného než vynejtované cesty, na které je třeba stát frontu, slaňáky, o které je třeba svádět bitku s dalšími osmi borci, nebo linie, kde jsou dobré chyty už tak ošlapané a oblejskané, že je nelze minout, tomu Julky nabídnou spoustu možností, jak se realizovat.

Nejlepší byla SPIRÁLOVÁ VRAŽDA 6 AF (5. dubna) na Plzeňské věži na Kozelce. To jsem se rozhodl, že Vaškovi Nádvorníkovi ukážu, jak jsme před pár lety zdolali s René Edou Jaklem normálku na tuto věž. Pod prvním kruhem asi tři metry nad zemí vyprávím, jak odtud René několikrát padal až k zemi, jak jsem to potom oblezl mírně zprava a byl jsem na vršku. A že už to tam není moc těžké. Jsem zaujat vlastním vyprávěním tak, že uhýbám moc doprava. Na návrat nemám sílu, a tak se vydávám vodorovným traverzem vstříc rampě obepínající celou pravou stranu věže. Asi v polovině mírně převislého traverzu mne Pionýr s úsměvem upozorňuje, že případný pád je až na podlahu. Jenže to už nejsou tři metry, ale asi sedm přímo mezi kořeny. Dostávám se do lehčího terénu na nohy, ale vyšťavené ruce bojují spolu s maglajzem o každý chytík. Jsou to všechno takové ty vystouplé kostičky, spoďáčky a dírky. Nic tutového a navíc jsem pořád v lehce převislém terénu.

Potom přichází velká chvíle pro jističe (Vaška Nádvorníka) a radila (Pionýra). Radil se opatrně ptá: "Stojíš dobře?" Má nejistá odpověď vycházející z hrdla vyschlého strachem zní: "Ne, možná spadnu a zabiju se anebo si aspoň zlámu nohy." Radil tedy vypíná mé lano z prvního kruhu a jističovi přikazuje: "Oběhni s lanem věž a odjisti ho z druhé strany." Dva metry tak dolezu bez jištění ke kruhu v údolní cestě a pokusím se zabojovat vlevo od ní. Dvakrát si odsednu a tak to nebude On sight. Škoda. Nahoře jsem pak hotový, ale šťastný, že jsem přežil zase další výstup. Jistič ani radil ho po mně však nechtějí opakovat.

O něco jsem se pokusil i na Bořeni při závěrečném díle školení nováčků. Nejdříve jsme s Víťou vylezli PLOTNOKOUT 4+ OS (18. dubna), což je pěkná krátká cesta po levé straně Levého jižního amfiteátru. Víťa jistí přímo z cestičky pod Minarety a já se proplétám šípkovým křovím ke stěně. Pak oblezu velký volný kámen a zarostlou stěnkou se dostávám pod nápadnou mírně položenou plotnu asi v polovině skalní fronty mezi Minarety a Klasickou cestou. Plotna začíná koutkem a koutkem také končí. Ze spodního kouta lezu do kompaktní plotny a po ní se pár metrů drápu k vodorovné spárce. Jak ji mám na dosah, hned do ní cpu frienda. Tím odlehčuji friendu na začátku plotny a zároveň i svému strachu, že vypadne. Po spárce ručkuji kousek doleva a koutovou spárou, do které pohodově zasazuji další friend, se píďalkuji vzhůru. V závěrečném převisku mne sice bolí ruce, ale je vyhráno. Vím, že bych se tak maximálně odřel na plotně, protože spolehliví angličtí přátelé vyrobení v Rusku by mi podali pomocnou ruku.

O den později s sebou bere naše osvědčená dvojka ještě Michala Zahradníka a vyrážíme do Severního prostoru. Zcela v duchu úvodního citátu se nám daří vytvořit dvojdélkovou variantu Západní cesty, kterou jsme ne příliš nápaditě nazvali LEVÁ SPODNÍ VARIANTA 4 A1 (19. dubna). To bylo tak: tři družstva jsme vyrazily do Poledního pilíře a již po prvních pár krocích jsme toho všichni litovali. Mechovaté, travnaté, rozlámané a mokré stěnky nás však nemohly zastavit. Vlevo od nás bojovali na těžší, ale ne tak hnusné stěně Pionýr s Vaškem. Vpravo jsme celou dobu pozorovali Martina Komárka, jak se stejně jako my prodírá křovím, drží dlouhých trsů trav a vyhrabává si ve vlhké hlíně chyty. Nastupuji vpravo od čelní stěny pilíře. Nejdříve lezu ukloněnou mokrou stěnkou, potom zamechovatělou spárkou k odštěpené věžičce a přes travnatý svah Širokého žlabu na travnatý balkon, kde buduji stanoviště. Z balkonu lezu ze zoufalství koutem a spárou vlevo od Západní cesty, protože se do ní nemohu dostat. Převis přelézám pomocí pěti vklíněnců jako po žebříku technikou pater-noster. Oproti jednoduchému lanu je to na dvojčatech pohoda. Přelézám doprava na polici a z ní krátkou spárou na plošinu. Kdybych tady zaštandoval, mohl bych kluky lehce dobrat. Z frajeřiny však ještě lezu z plošiny pravým spárokomínem, po pěti metrech přelézám do levého spárokomína a tím do hnízda mezi velkými bloky na hřebenu. Lana pak vytahuji po centimetrech s největším úsilím. Taky mi mohlo dojít, že když celých padesát metrů kličkuji a dokonce lezu v jedné spáře technicky, bude všechno dřít a já se sedřu jako kůň. Jen co doráží Víťa, vylézám posledních deset metrů na vrchol Poledního pilíře a mizím přes vrchol Bořeně na tábořiště. Už toho mám dost!

O dovolené se na kolech dostáváme s rodinkou na legendární Houbu ztracenou v močálech nad Velkou Jizerskou loukou. Tam se mi daří vylézt další variantu. Z dvojkové normální cesty odbočuji na rampě doleva a po desetiminutovém váhání zakládám za podivný odštěp uzlík a udělám dva kroky v silovém převisu. Nad ním se položím na břicho a po skalním nose se dosunu na plochý vrchol. Varianta se jmenuje JEDEN KROK 3+ OS (10. září).

Jiná varianta byla v předposlední délce Východního hřebene na Stredohrot ve Vysokých Tatrach. Místo toho, abychom z horního vodorovného úseku hřebene odbočili s Jirkou Červenou, Kubou a Pavlem doleva na Normální cestu, jdu v lezečkách přímo do zasněženého úzkého komína. Jím se prodírám, stoupám a nakonec ho přepadávám tak, aby to byla KOMÍNOVÁ VARIANTA 4 OS (14. června). Z něj to je už jen kousek na vrchol, kde se shledáváme s dalšími družstvy z Humanity, a asi v patnácti lidech sestupujeme normálkou na Téryho chatu.

Není vždycky posvícení, a tak se mi tři pokusy o prvovýstup nedaří. Nejdříve bojuji na pískovcové Malé Kavčí skále v Děvínském polesí s pěkným járkem. Asi v plovině zjišťuji, že se dál bojím, a tak traverzuji věž doprava do aspoň trochu viditelných chytů. Problém je v tom, že chyty i stupy mi upadávají pod končetinami a já se dostávám do míst, odkud je návrat v mých očích nemožný a pád by skončil až na zemi. "Za rohem již mám vyhráno," míním, ale jistička Hanka mne ubezpečuje: "Tam je mech, žádná spára a černá skála také nevěští nic dobrého." Za rohem zjišťuji, že má pravdu. Návrat ke spásnému járku je hororový. Trval pouhých pět kroků, ale bez nohou a bez rukou v solivé kolmé stěně.

Vtipný byl můj pokus o spojení dvou cest na jizerskohorské Houbě. V triku, elasťákách a sedáku se snažím prorvat širokou, ale nízkou jeskyňkou z předskalí na druhou stranu věže. Pro variantu mám i název - měla by se jmenovat Jeskyňářská. Za půl hodiny perného úsilí se dostávám dva metry daleko a na druhé straně mi vykukují hlava, dlaně a zřejmě bych tam dostal i hrudník. Vevnitř se však zachytilo tričko o sedák a ne a ne ven. I když jsem ho kousek utrhnul, nemohu se pohnout. Cesta ven vede už jen zpět, a tak tedy vydechnu a protlačím hrudník o centimetr nazpátek. Tohle udělám ještě dvacetkrát a jsem z nejhoršího venku. Pokus o výstup se tedy nezdařil.

Koncem listopadu se shodou okolností ocitám na dva dny ve Stubaiském údolí. Ledovcové lyžování mne moc nebaví, a tak první den vysedávám hlavně v restauraci. Druhý den se vyburcuji, beru cepín, mačky a lyže a odcházím ke Stubaier Spitze. Mám vyhlédnutý žlábek, ze kterého se plotničkou dostanu na hřeben a jím na vrchol. Žlábek byl asi padesátimetrový sněhový žlab, kterým se po prsa ve sněhu hrabu hodinu vzhůru. Plotnička je zaledovatělý kus skály zavěšený nad převisem. Spadnout z ní mohu celých padesát metrů, které bych musel přetraverzovat v mírně položené skále bez výrazných chytů a tak se vracím. Zkouším to vedle, kde je jednodušší vyledněný žlábek s pěti metry kolmého rampouchu. S lyžemi na zádech jsem vděčným objektem pozorování místních snowboardérů, a tak bych to rád vylezl. Hodinu s těmi pěti metry bojuji, omlátím skoro všechen led, balancuji na špičkách maček a cepínem se jen lehce přidržuji. Jak však vykouknu nad ledový převisek nad rampouchem, vidím pokračování žlábku. Je z něj rázem žlab a v něm jen lehký prachový sníh ukrývající všechny chyty i volné kameny. Vzdávám své úsilí a padám do jediné smyčky, kterou mám hozenou na vyčnívajícím kameni pod sebou. Horko těžko se dostávám na sníh a útěchou je mi aspoň prudký sjezd, který snowboarďáci odměňují pokřikem.

Vojen byl, je a zřejmě i nadále bude pro své okolí takový technologický guru, a tak nemá cenu se jeho nápadům posmívat. V osmdesátých letech jsme s ním byli jako turistický oddíl na čtrnáct dní v rumunských Transylvánských Alpách. Když vytáhl karimatku, měli jsme ho za změkčilce a podložku na spaní za zbytečnou přítěž. "Nám přece stačí pod spacáky igelity," shodně jsme tehdy prohlašovali. Za dva roky jsme všichni bez výjimky karimatky nosili.

Když poprvé vytáhl benzínový vařič MSR, s jiným oddílem jsme byli v Dolomitech. "To za ty prachy nestojí," jednoznačně jsme se shodli. Měli jsme tehdy vařiče na kostky lihu, movitější z nás přešli na ruské benzínové želvy v krabicích a Klaxon měl dokonce kopii plynového Husche. Poté, co během dalších let želva při vaření vybouchla, Husch v zimě nehořel a na pokus o zapálení lihu vyškrtal jeho majitel všechny sirky, které měl s sebou, máme všichni slušné benzínové vařiče za podobnou cenu jako Vojen.

Jednou v zimě při pěším přechodu Veľké Fatry překvapil Vojen trampsko-turistickou partu, se kterou tehdy kamarádil, novým syntetickým prádlem. "Tohle bychom na sebe nikdy nevzali," byla shodná reakce všech zúčastněných. Překlepali tak ve svých provlhlých bavlněných tričkách, flanelových košilích a vlněných spodkách ještě mnohé noci na sněhu a mnoho deštivých dnů, ale dnes již všichni nosí Moiru a fleece.

Je ovšem pravda, že inovátor Vojen se ne vždy trefil. Do svého devadesátilitrového batohu, který se mu daří plnit na dvoudenní túru stejně jako na týdenní výlet, totiž mnohdy nacpe naprosté zbytečnosti. Přenosný filtr na vodu mu vyčistí, pokud se neucpe, jen pár litrů vody za hodinu perné práce. Krokoměr sice spočítá přesně jeho kroky, ale on neví, jak dlouhý má průměrný krok. Podle vzoru knihy Člověk v drsné přírodě nutí lidi pít olej místo pořádného jídla. Do spacáku si dává grilku, což je přístroj na spalování benzínu bez přístupu vzduchu. Ve velké zimě, kdy by mělo toto ohřívátko zatopit u nohou, však nefunguje.

Jeho nejslavnější vynález nese znaky geniality. Protože se bojí jezdit na lyžích z kopce (není divu, neboť to moc neumí), vymyslel, že si na skialpinistické lyže přibije stoupací pásy. Na Malé Fatře to vyzkoušel s tím, že je zatím pouze nechá nastálo přilepené na skluznicích. Při úprku před sněhovou bouří od sedla Priehyby si však v hlubokém sněhu vyvrknul nohu. V závětří pod kopcem se divil: "Ono to s pásy nezatáčelo." Za chvíli vyšlo najevo, že si ani neutáhl šněrovací plasťáky, které měl na nohou.

Lékárna (acylpirin, 2x obvaz, lék proti bolesti, lék proti průjmu, chirurgické rukavice, náplast, krém na léčení rtů, stříbřitá folie)

Mýdlo, ručník, kartáček na zuby, zubní pasta

Prchačky

Náhradní ponožky

Protože horolezectví a horská turistika jsou rizikové sporty, pokusím se objasnit, jak se lze pojistit.

V cizině již jde o více peněz, a běžné pojištění Českého horolezeckého svazu tam neplatí. Asi nejlepší je proto pojistka v rámci členství v rakouském alpském spolku OEAV. Lze se do něj přihlásit přes cestovní kancelář Alpy v Lysé nad Labem. Pojistné stojí na rok okolo šestnácti set korun, ale zato se vztahuje na záchranné akce, jakékoliv akce ve volném čase, spoluúčast za škody a léčení v nemocnici. Je v něm i úrazové pojištění. Platí po celém světě. Členství navíc zaručuje poloviční slevy na horských chatách po celé Evropě.

Celoroční pojistku lze sjednat i přes Český horolezecký svaz za necelých osm set korun. Jeho nevýhodou je, že s ním nemá nikdo žádné zkušenosti. Začíná totiž platit od letošního roku. Mělo by se týkat hlavně záchranných akcí a úrazů při horolezeckých akcích. Lze se do něj přihlásit pouze prostřednictvím horolezeckého oddílu.

Kdo se nechce pojišťovat na celý rok, může si zaplatit pojistku jen na dny, kdy bude na horách u některých komerčních pojišťoven. Je to však strašně drahé a s nejistým výsledkem při placení. Například Evropská cestovní pojišťovna nabízí svůj Sport-risk za několik set korun na den a kryje většinu rizik jako OEAV. Všeobecná zdravotní pojišťovna chce sice jen několik desítek korun, ale za to se zaručuje pouze za pohyb po značených cestách nebo s profesionálním vůdcem.

Pro jakékoliv pojištění platí tři zásady: 1) pozorně přečíst a zapamatovat si pojistnou smlouvu, 2) všechny případy, kdy se něco stane, si nechat potvrdit od lékaře, policisty nebo záchranáře a 3) nosit s sebou kartu jako doklad o tom, že jste pojištěni. Za čtvrté stojí za to ještě připomenout, abyste nevěřili jakýmkoliv slibům paní u okének v pojišťovnách. Co nemáte na papíře a podepsané, tomu ze zásady nevěřte. Co nejdříve po úraze nebo záchranné akci se spojte s pojišťovnou, protože tam vám obvykle pomohou vyřešit papírování nebo aspoň vám poradí po telefonu.

Michal Brezík - Beránek nás honil v tělocvičně a vodil nejjednodušší cesty na nováčkovském kursu v Tatrách. Navíc z nás vytáhl jako pokladník mnoho peněz

Láďa Smejkal vytvořil a má na starosti provoz oddílové internetové stránky.