Na fesťák příště už jen s vlastním filmem

nuda v kině a velké mrcasení

Tak jsme se asi po pěti letech opět vydali do Teplic nad Metují na festival horolezeckých filmů s autem nacpaným matrošem a lidmi. V každém vozidle jel jeden Martin a Martina a pak jeden sezdaný nebo nesezdaný pár (Tok, Maťa, Beruška, Pojídač, Sejk, Widya, Evuša a Brto).

Na místo jsme dorazili v pátek večer a tradičně byla děsná kosa a pršelo. Protože se nám nechtělo vyhazovat 200 Kč za Žlutého psa, šli jsme radši za 50Kč na dvouhodinový blok filmů.

Jak pak řekla Beruška - nejdříve jsem si myslela, že ten první film je dost blbej, ale po shlédnutí těch zbývajících jsem nakonec usoudila, že byl ještě vlastně ještě docela pěkný. Pojednával o moderním lezeckém stylu zvaný drytooling, který spočívá v lezení s úděsnými ledovcovými zbraněmi a vražednými mačkami buď po umělé stěně, nebo po skále, kde se vyskytuje jen minimum rampouchů. Po celou cestu leze člověk hlavou dolů, visí jen za ruce nebo si zahakuje nohy za cepíny a hrozí mu, že si při uklouznutí usekne půlku hlavy. Další film byl asi nejzajímavější z těch, co jsme shlédli. Monocykling je akrobatická jízda na jednokolce (jako v cirkuse)a maník, který film natočil, tady na tom vehiklu sjížděl dvě nejvyšší sopky v Mexiku. Dost šílené, ale divácké masy jásaly. Zbylé filmy se pak vyznačovaly šílenou hudbou, nesnesitelnou délkou(uživilo by se tam několik střihačů)a příšernými plky. Přežít se to dalo jen díky lahvy vína a častému podřimování. Nejhorší byl film o přiblblých amerických bouldristech a jakýsi latinskoamerický snímek o hledání trosek letadla havarovaného v Andách, kde vlastně vůec nešlo o hledání trosek, ani o lezení, nešlo tam vůbec o nic...
Po promítání jsme se shodli, že Sejkův Výlet na Mužský by vedle těchto patlanin měl medailové ambice a že příště už jedeme na fesťák s vlastním filmem.
O čemsi svědčí i fakt, že v jedné z kategorií nebyla pro mizernou kvalitu soutěžních filmů vyhlášena první cena.
Velmi pěkné dojmy naopak zanechal film Palo Barabáše Tatry mystérium, po jehož shlédnutí musel nezasvěcený divák nabýt dojmu, že Tatry jsou naprosto a bezkonkurenčně nejkrásnějším místem na zemi. Není divu, že ve své kategorii vyhrál.


Po romantickém bivaku v Jiráskových skalách se někteří otužilí jedinci vrhli do vln rašelinového jezírka, ostatní se jen tak povalovali na břehu a svačinkařili. V tomto rytmu se nesl celý zbytek dne. Beruška po čase rezignovala na nějaké aerobní aktivity a tak se velmi překvapivě nejakčnějším členem výpravy stal Pojídač. Nebylo mu to ale nic platné.

Další bloky soutěžních filmů nestojí za zmínku, protože i v těchto případech byli střihači velmi nekritičtí... Večer se ale na koupališti promítaly nesoutěžní filmy, které vesměs vyhrály některou z cen v minulých ročnících. Asi nejvíc nás zaujal film Jump o nejznámějších pískovcovích přeskocích a skokanech. Tokovi se líbil mimo jiné taky proto, že z něj jasně vyplývalo, že v Čechách je třeba se před každým sportovním výkonem posilnit basou lahváčů.
Kromě toho byl do tohoto bloku zařazen film o zdolání El Capitana a divácky vemi vděčný Trek do Patagonie (který jsem už viděla asi po třetí, ale pořád se mi moc líbil). Další závěr plynoucí z této promítací sekce zní - je lepší přijet na festival jen jednou za čas a podívat se na výběr toho nejlepšího za uplynulé roky, protože jinak to je ztráta času.

V neděli se udělalo překvapivě hezky, avšak jako čestní Mirkové Dušínové jsme usoudili, že skála je ještě pořád mokrá a tak nepolezem. S tímto názorem jsme byli v Teplicích a Ádru jediní, takže se Brto po zbytek dne užíral, že si nezalezl. Při procházkou teplickým skalním městem pak lezl na různé skály a skalky a bekal, že se nemůže dostat zpátky dolů a ať doběhnem pro lano a zachráníme ho.

Poslení závěr - kromě šíleností typu Vysoké napětí a Powermetal jsme objevili spoustu hezkých a lezitelných (a snad i odjistitelných) cest (dosť bolo Křížáku) takže se sem určitě v budoucnu vypravíme na prodloužený lezecí víkend. Pokud bychom ještě měli umělou jistící pomůcku zvanou Hoe, bylo by to naprosto báječné.