Velká Fatra z pohledu běžkařky
| Rubrika: | Reportáže z akcí |
| Autor: | Bára |
Nazelenalé světlo ozařuje malý ciferník. Půl čtvrté ráno. Už tři a půl hodiny se převaluji v posteli a marně se snažím usnout. Bolest v palci už dávno přesáhla mez, která by mi spánek umožňovala. Rozsvítím, vysmrkám se, vykašlu z plic novou dávku hlenu a poskakujíc po jedné noze se vypravím hledat lékárnu.
Polykám růžový prášek a zoufale čekám, až začne působit. A vzpomínám, jak to všechno vlastně začalo...
Tak na Silvestra budeme asi tři, ostatní nepojedou. A ta chata nevyšla, budeme asi v Praze... Oznámil mi se smutným úsměvem kamarád.
Tak to ne, takhle si oslavu nového roku nepředstavuju, a to bouchání, práskání a řev sebepoškozujících se pyromanů už další rok snášet nebudu.
V tu chvíli jeden osamocený neuron v mém koncovém mozku učinil Rozhodnutí.
O pouhých deset dní později naposled kontroluji batoh a běžky a s povzdechem a pokřiveným úsměvem si tu cihlu házím na záda. A tam taky na další tři dny zůstane.
Pár minut po srazu se všichni pomalu slézáme a tvoříme obrovskou hromadu baťohů a lyží, kterou s úžasem pozorují i místní nádražní obyvatelé. Díváme se na ně s mírnou odtažitostí a netušíme, že za pár dní jim v pachovém projevu budeme rovnocennými partnery. Podle nepsaného pravidla někdotenvlakdobíhatmusí zanecháváme na místě srazu jen Martina, aby zpozdivšího se Píťu nasměroval, a vydáváme se zabydlet svá coupé. Začátek dobrý, všechno dobré. Oba zmínění přibíhají a vlak vyráží směr Ružomberok, netuše, že kdesi za lokomotivou táhne jedenáct šílenců toužících po mraze, sněhu, mlze a dešti. Těmi se pro tento rok stali Bidlo s Beruš, Turci 2x, Omarek s Madlou, Martin, Píťa, Zbyněk, Radek a Bára. V Ružomberoku v nekřesťanskou hodinu provádíme výsadek a narážíme na posledního člena výpravy, Komára.
Od této chvíle se mi vzpomínky slévají a míchají dohromady a jen občas se z té mlhy něco vynoří.
První stoupání. Proč mám neodbytný pocit, že sjezdovka by se měla používat v opačném směru!? A ještě takhle prudká a dlouhá...Plíce dávno rezignovaly a Radek mě utěšuje, že to, co za chvíli uvidím, zdaleka nebude konec, i když to tak bude vypadat. Že prý to opravdové stoupání přijde až potom. Ostatní už dávno hodili svá skialpinistická či sněžnicovitá prkýnka na nohy, jenže když jsem se pokusila o to samé, málem jsem sjezdovku použila správným směrem, ale čelem vzad. Proč jen se na běžky nevyrábí pásy?
Odpočinek v poslední vytápěné boudě- nově otevřeném bufetu pod Križnou- mi ostatní zpříjemňují veselými historkami na téma běžky a nepokrytě se baví. Úsměv na rtech mi ale definitivně zamrzá po Komárově prohlášení: Jojo, první rok jsem tu taky byl na běžkách. A potom jsem si řek nikdy víc a koupil skialpy... Zdá se, že mě čeká opravdu zajímavý výlet.
Zbytek dne se nese v duchu nahoru dolu nahoru dolu mlha sníh mlha. Velkým zpestřením je ale závěrečný sjezd k boudám, kterýžto vede velmi prudce úplně mimo nějakou cestu mladým lesíkem.
Ve chvíli, kdy se ocitám hlavou z kopce, tělem zavrtaná do obrovské závěje a pro jistotu batohem zaklíněná pod mladý smrček, toužím tuto bitvu vzdát. Zdaleka ne naposledy.
Co naplat, taková varianta se nenabízí a tak nakonec dorážím k vysněné kolibě a shazuji batoh. Odolní jedinci si vyrážejí jen tak zalyžovat a já se zmrzlýma nohama a černým svědomím, že bych měla vařit, zalézám do spacáku. Nejsem ale jediná, v koutě vedle mě leží Kuba a z jeho spacáku se jen občas ozývají příkazy určené jeho drahé polovičce, která se ohání nad vařičem. Nutno přiznat, že na pokyn a taky mi podej něco pod hlavu! už nereagovala.
Můj vařpartner Zbyňek přijíždí z lyžovačky a místo výčitek, které očekávám, mě skoro přemlouvá, abych zůstala ve spacáku, že on uvaří. Občas je to výhoda, být holka a na běžkách:)
Jelikož jsem na takovéto akci nováček, jali se mě přesvědčovat, že se normálně vstává tak okolo páté, ať se na to připravím. Tak na tohle vás znám už příliš dobře, Humanitníci, než abych tomu uvěřila.
Zdá se, že Kuba vzal to přesvědčování nějak vážně. Všude je tma a on nás burcuje, že máme vstávat. To víš že jo. K mému škodolibému zadostiučinění se tomu nebohému spáči předběhly hodinky a on si opravdu myslel, že je osm ráno. Byly tři.
Konečně je tady kalné ráno 31. prosince. Začínám tušit, že to bude můj nejdobrodružnější a nejextrémnější Silvestr, jaký jsem kdy zažila. Balení nám zpříjemňují bratia z druhé koliby odění dole jen do spodního prádla, ale zato s tekutým svetrem v ruce. Slivovici cítím ještě docela dlouho po odchodu.
A zase do kopce. Tentokrát to ale není obyčejný kopec. Stoupáme na Ploskou, což v praxi znamená, že se vám zdá, že běžíte v takovém tom kolečku, co se v něm trápí křečci. Prostě vrchol se nekoná. Sice to není prudké stoupání, ale zato prudce stoupá má beznaděj. Když se konečně doplazím k jakémusi ledovému sloupu, který doufám, že v létě bývá rozcestníkem, nastává ona vzácná nádherná chvíle, kdy batoh opouští můj chrbát a letí na zem. Pěkně si tu slast užívám a těším se, že teď to snad bude chvíli z kopce.
Což sice bylo, ale rozhodně to nebylo nic, na co bych se měla těšit. Následuje totiž sklon červené sjezdovky, se kterým mají lehké potíže i někteří skialpinisti, natož běžkařka. Pády následují jak na běžícím páse, ale nakonec se dolů dostávám, a dokonce ne poslední. Což asi bylo tím, že jsem se tak hrozně bála brzdit.
Jestliže do této chvíle to byl terén pro běžky nevhodný, tak teď se stává nepřípustným. Střídavě prkýnka shazuji a nasazuji, padám, zvedám se, válím se, spravuji rozbitou hůlku, Komár spravuje mou rozbitou hůlku, Bidlo opravuje mou rozbitou hůlku, vyklepávám sníh, chvíli si dám lyže pod sebe a jen tak si na ně sedám, což je v zápětí odměněno skoroztrátou jedné běžky a skorovykloubeným ramenem-to když moje hůlka usoudila, že už jedu příliš rychle a že je potřeba se pod tu větev pořádně zaklínit. Jestliže před tím jsem ostatním celkem stačila, tak v tomto terénu naprosto nemám šanci, a tak se zabydluji daleko za ostatními, kde bídně nehynu snad jen díky mým strážným andělům-hmyzákům, Berušce s Komárem, kteří mě neopouští a povzbuzují. Díky jim.
Pomalu se stmívá. Čelovka samozřejmě chytře odpočívá hluboko v batohu, a tak se dál plazím s totálně otupělým mozkem a poslepu. Ostatní se rozhodují, kudy dál a kde spát, ale na to, abych je vnímala či dokonce se nějak vyjádřila, už mi nezbyla energie. Tupě přijímám rozhodnutí, že se jede ještě dál.
Když se po pás brodím sněhem, batoh mě tíží a lyže s hůlkami se zasekávají ve sněhu, dojde i na volání maminky. Holka, seber se, za chvíli to přejde, uklidňuji se. Jenže co přejde? Za chvíli leda tak zastavíme na nějakém palouku, ale zima, mráz,sníh a totálně prochcané oblečení až do nejspodnějších vrstev, to rozhodně jen tak nepřejde. A opravdu, za chvíli stojíme na planince u břehu malinkého potůčku. Místo, které bych možná za jiného stavu nazvala romantickým, mi teď připadá jako totálně neobyvatelné. Padá konečné rozhodnutí, že tady budeme trávit Silvestr.
Z předposledních sil pomáhám stavět stan, vybalím karimatku a spacák, a z definitivně posledních sil se převlékám a zalézám to relativního tepla. Nohy mám úplně bílé, necitlivé. Zbyněk už vaří, jak já jsem mu jen vděčná. Horký čaj, horká polévka, horké těstoviny a hned se cítím lépe. Dokonce tak dobře, že v osm, kdy je venku ohlášeno překvapení, vylézám se stanu a přidávám se k ostatním. Následují čtyři hodiny povídání, smíchu, zpěvu, dupání dokola-tancování, a čekání na půlnoc. Kdo nebyl, nepochopí.
Další rok zalézám do spacáku abych opět prožila noc, kterou bych popsala slovem bezesná, jen kdyby se mi neustále nezdálo o lavinách.
Poslední den našeho putování je tu. Vrážím zmrzlé nohy do zmrzlých bot a snažím se sbalit. Podle všeho by ten batoh měl být čím dál tím lehčí, dost jídla v něm ubylo, ale všechnu tuto váhu pečlivě kompenzuje všudypřítomná mokrost. Následuje poslední sjezd do civilizace, kam přijíždíme deset minut před odjezdem autobusu. Libujeme si, jaké máme štěstí, a já nechápavě pozoruji hordu lidí, která se moří na sjezdovce. Že je to baví, jezdit nahoru a dolů neustále na stejném místě... A ještě k tomu v dosahu hospody.
O dva autobusy a jeden vlak později vegetíme na nádraží v Žilině a jediný otevřený stánek s občerstvením pečlivě zbavujeme zásob korbáčiků a piva. Není nad pořádnou rehydrataci, že?
Následuje dlouhá cesta do Prahy, kterou jsme si jaksepatří užili. Průvodčí nechápavě kroutil hlavou, když uviděl deset dospělých, kterak se plácají do kolen a v rytmu dětských říkadel opakují Ariel Ariel Lanza Lanza. Jak malé děti, pomyslel si asi. Chyba lávky. Malým dětem by stačila k pochopení pravidel tak třetina času co nám a rozhodně by si přitom neužili tolik srandy. Každá cesta ale jednou končí a já se potácím domů, bohatší o nezapomenutelný zážitek, nové přátele, spoustu modřin a bolavý palec. Dobrou noc
| Vytvořeno: | Bára | 4.1.2005 19:37 |