Spigolo Dibona

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Tomas

V prvnich delkach v 7h rano
Tre Cime
Monte Paterno
Feráta na Toblinger Knoten
Feráta na Toblinger Knoten
M.Paterno z vrcholu Toblingeru
Feráta na Toblinger Knoten3
Cima Grande a Dibonova hrana
V prvnich delkach v 7h rano
Štand ve spodní části stěny
Život na hraně
Záchranná vrtulníková akce
Už ho zachránili,pro druhého se brzy vrá
Večer je kosa
Kytičky

Funím si to takhle do sedla Lavaredo a upoutá mě povědomý český hlas.
Ty vole, nazdar Jeti! Co tady děláš?!....

Páteční noční příjezd provázely běžné cestovní nesnáze, ale také nevídaná zima, která se do nás okamžitě pustila, jen co jsme vylezli z přetopeného auta na parkovišti u chaty Auronzo.

Spal jsem jenom dvě hodiny a to zřejmě spolu pokračující zimou a větrem zapříčinilo sobotní nechuť hlemzat se v severní Preussově spáře Cimy Piccolissimy. Slanili jsme už z první délky, zatímco Radek s Pavlem kdesi nad námi dál vytrvale bojovali.
Odpoledne jsme tedy alespoň vyplnili jednou ze dvou hezkých Via ferát v okolí. Byl to takový můj ferátový návrat po deseti letech, kdy jsem tady zajištěné cesty běhal poprvé. Na zpáteční cestě k Auronzu potkávám Jetiho z HoSoHoPo. Tohohle chlapíka vidím většinou někde v horách nebo na skalách. Nadšeně povídáme. Přijelo jich dneska dvacet a zítra mají v plánu Dibonovu hranu na Cimu Grande. Asi jako my a dalších sto lidí. To bude nával!...
Přivstal jsem si už ve čtvrt na pět, ačkoliv jsem včera plánoval spát o hodinu dýl. Simona už vaří čaj. Vlastně je to docela fajn, aspoň budem na nástupu mezi prvními. Píťa s Martinem jdou na svou první velkou klasiku taky a vyrazili od auta radši ještě o chvilku dřív. Pod nástup přicházejí další dvojice, Němci, Češi, Italové...
Nervozita se dá krájet, všichni chtějí být první. Začínáme v půl sedmé. Pouštím dvojku Němců, budou asi rychlí, taky kluci lezou o půl délky před námi. Snažím se lézt abych nedělal chaos v lanech. První 120m vysoký pilíř je vlastně nejtěžší čtyřkové lezení, pak už by to mělo být do trojky...
Velká suťová police nad pilířem. Němci utekli, mají už dvě délky náskok a slyším je přibližně někde nalevo od hrany. I naše pořadí se změnilo, jsme už o délku před Píťou s Martinem. Přeci jen jistím méně a lezu rychleji. Cesta na vrchol je ještě pořádně dlouhá. Snažím se stále dohánět osluněnou východní hranu, stín protějších věží stále postupuje vzhůru, jak se slunce točí k jihu.
Je mrtvolné ticho, které tu a tam prořízne ječivý výkřik: Zruš nebo polez, jistím. Nebo občasné padající kamení. Toho je v ukloněném terénu šílené množství. Naštěstí se mi daří nic nepouštět do údolí, ani od lan nic nepadá. Stěna pod námi je už slušně zaplněná.
Najednou řev, pád kamení. A po vteřině takové duté žuchnutí. To bylo někde naproti u slaňovací trasy z Cimy Piccola! Okamžitě se ozývá píšťalka a nouzový signál. Je zle, někdo spadnul. Už je dokonce vidím! Jsme jen bezmocní diváci na hrůzném představení. Snažím se to nevnímat a lezu dál. Za čtvrt hodiny ve strži zaburácí helikoptéra. Musíme přerušit výstup, není slyšet slova a stejně se při tomhle nedá lézt. S pohnutím sleduju záchrannou operaci. Vrtulník nejprve krouží a hledá postižené, když je najde, vysazuje dva chlapíky s nafukovacími nosítky na suťovou polici a vzdaluje se. Nutno ocenit špičkovou, až hazardérskou práci pilota. Nalétává ve strži na skálu, aby rozhoupal podvěšené lano do stěny k záchranářům. Přitom rotor helikoptéry se zdá užuž škrtnout o skalní stěnu. Stačil by jeden neohrabaný pohyb rukou pilota, jeden letící kamínek dolů na vrtulník nebo jeden silnější poryv větru v zúžené roklině a byli bychom svědky další tragédie...
Helikoptéra odlétá s plným podvěsem a posléze se znovu vrací pro osamoceného spolulezce. Je opět mrtvolné ticho. Zhluboka oddychujeme a s mírně roztřesenými koleny vyrážíme dál...
Terén se dost znepřehlednil, pořád nevím, jestli už mám traverzovat těch třicet metrů po týhle polici doleva nebo až po tý další. Nákres s rozpisem délek nemáme, jen krátký slovní popis a fotografii s přibližnou trasou. Zatím se mi stále daří cestu nacházet. Lezeme sami. Němci nad námi se zcela ztratili z dohledu i doslechu a fronta figurek pár délek pod náma nám cestu taky neukáže.
Podařilo se mi identifikovat skalního mužíka a komín, kterým se má podle popisu pokračovat. Nyní v lehčím terénu II-III lezu hodně délek free sólo, lana tahám jen abych odjistil Simonu. Čtyři frendíky šetřím na štandy. Jsem trošku nervózní. Komínem jsme měli lézt jen stotřicet metrů, ale lezeme už dvěstě a podvrcholová police stále nikde. Pořád další a další komíny.
Nacházím štand ve dvou skobách. Po šestistech metrech konečně dolézáme na okružní polici pod vrcholem Cima Grande. Jsem pevně rozhodnut tak jako před dvěma lety, kdy jsme s Bidlem na druhé straně věže dolézali Comiciho, výstup zde zakončit. Na vrchol to sice není daleko (a obtížnost II-III), ale obecně platí, že výstupy se na Cima Grande na samý vršek nedolézají.
Je půl druhé odpoledne a dolů to ještě nějaká ta hodinka bude. Po malé svačinkovací pauze obcházíme po polici k prvnímu slanění. Jakási skupinka ( nakonec z nich vypadlo, že jich je čtyřicet) Italů zde má nataženou ferátu z horolezeckých lan, jak se pak na vlastní oči přesvědčujeme, mají takto zajištěnou komplet celou normálku!! až na vrchol C.Gr. Rozhoduji svézt se po jejich /ferátě/ dolů. Sice to nekopíruje kratší slaňovací trasu, kterou znám z předloňska, ale bude to pohodlnější. Taloši ochotně s mým nápadem souhlasí a pouští nás před sebe. Přesto asi pět délek slaňujeme na vlastních lanech, zbytek absolvujeme slézáním s prusíkama na jejich jištění. Konečně dole na suťovém kuželi. Sestup trval skoro čtyři hodiny.
Dojdeme zpátky k autu, uvaříme, postavíme stany a čekáme na kluky. Večer přišel Pionýr, jestli s ním nepůjdem naproti ostatním. Stále totiž chybí Píťa s Martinem, Radek s Pavlem a čtyři lidi z HoSoHoPo. Padla tma a horní část Čim už dávno před setměním halí studená mračna. Do půl jedenácté čekáme dole u kapličky a pozorujeme tři světýlka, pak se konečně objeví všech osm unavených postaviček...
Pondělí je odpočinkový den, je stále solidní slunečné počasí, jdeme na další dvě zajištěné cesty na Monte Paterno a velkým obloukem trekujeme v údolí bez lidí zpět na Ref. Auronzo.
Vpodvečer je rozhodnuto, většina Humanity se bude přesouvat do Wilder Kaisru, musíme taky, ač se nám moc nechce.
Bohužel změna počasí přišla už před Felbertauernským tunelem, takže stany u Grisener Alm jsme stavěli v noci za vytrvalého deště.
Ráno jsme to mokré a nacucané harampádí sbalili a v pěti vyrazili ku Praze. Pršelo až na Smíchov.
Výlet na Čimy se vydařil. Jsem rád, že jsem podruhé mohl vystoupit jednou z klasických (ač lehčích) cest na světoznámou Cimu Grade a protáhnout stěnou mojí kámošku Simonu, která byla v takovýchto horách poprvé a poprvé statečně lezla v takovéto velké stěně. Tak Horám zduř.

Vytvořeno: Tomas 11.7.2005 07:52
Upraveno:Tomas 11.7.2005 07:52další...