Krásy krystalů v Jizerkách

Kohoutí hřeben

Na vrcholku Paličníku

GPS, mapa a 2 hodiny bloudění

Palička

Klíčové místo Magnetické cesty

Kohoutí hřeben, nad kroužkem

Akrobacie u štandu

Na vrcholu Kohoutího hřebene

Všechny obrázky

Po naprosto fyzicky a psychicky vyčerpávajícím pátečním dohadováním, zapojil Pojídač veškerou vyspělou techniku a ještě s Kubou T. jsme se konečně dohodli, že svá těla přesuneme na sobotu do Jizerek. Ve složení já, Káďa (Klára Holubová), Kuba T. a Pojídač jsme si to v červeném závoďáku natěšeně uháněli na severokdovíco, prostě do Jizerk. Ani GPSka nás však neušetřila asi dvouhodinového prodírání se vším možným, až konečně zahlásila, že jsme u Kohoutího hřebenu. Vybalili jsme svačinky, páč byl čas oběda, plkání a rozjímání, a obědvali, plkali a rozjímali.

Jak je známo ani technika není neomylná a tak Kohoutí hřeben se ukázal být něčím úplně jiným. Pojídač furt vlastně vykřikoval něco o Liščí skále a celou dobu nás podezíral, že si z něj děláme dobrej den. Že by za to mohli ti geodetové před 15 lety? Po dalších spoustě výškových metrů, překročených kořenů a Kádinejch odřenejch kotníků jsme konečně dorazili na Paličník. No, po turistické cestě bychom tam byli už asi před hodinou a škoda, že to taky ani nebyl náš původní cíl. Nicméně kvantum naprosto modrých a obrovských borůvek ušetřených mamonuchtivých sběračů nám to všechno vynahradili. Taková Káďa si jich i spoustu odnesla domů na zadku!

Z vyhlídky na Paličníku jsme si vyhlídli Paličku a hned se na ní vydali. Zamítli jsme trojkovej komín a vrhli se na krásnou plotnu, jakousi Magnetickou cestu za pět. Pronásledována Kubou na druhém prvním konci lana probíhalo vše po labužnicku až k druhému kruhu. Tam jsem udělala několik cirkusových kousků a několikrát vylezla a zase slezla na plošinu kousek výš, s tím, že tamtudy cesta teda fakt nevede. No, Kuba pak ale usoudil, že vede.

Po několika Kubových hýkavých pokusech jsme síly rázem spojili a s žaludkem v krku, očima navrch hlavy a Kubou pod zadkem jsem se po těch vertikálních mikrokrystalech nakonec vydrala, ale byl to boj. A pětka to taky nebyla. Nebýt Kubových očí na mých nohách a jeho ruky pod nimi... Družstva už jsme nerozpojili a Kuba se pokusil stěnku také dobýt. Po chvíli se v něm však probudili zkušenosti horala a chvátil lano. Káďa je horal již dávno zkušený a tak nezaváhala ani na okamžik a byla nahoře v cuku letu. Pojídač dal taky pokus a pak odevzdaně chvátil. Slaňák byl umístěn velmi rafinovaně, ale oproti předešlému, už slanění nestojí za řeč.

Konečně jsme se tedy vydali na původní cíl - Kohoutí hřeben. Teď už na jisto, páč z Paličky byl vidět. Pod ním jsme opět s bagetou v ruce chvíli rozjímali, ale pak se pustili do húúúžasné Hřebenové cesty. Cesta je asi na čtyři krátké délky a vede přes tuším tři, nebo čtyři sedýlka, ale je to nádhera a srdce plotnaře zaplesá. Není divu, že je to údajně nejlezenější cesta v Jizerkách. A světe divte, Kuba si trochu pošramotil reputaci, protože tuhle krásnou cestu po plotnách vybral on! Opravdu moc krásná! Také tady jsme zvolili systém dvou dvojek na jedné cestě. Aby to přeci nebyla nuda, že! Společnost na štandu má leccos do sebe a pokud se zrovna neklepete strachy, že na vás spadne Kuba vibrující a pištějící na plotně...

Sestup už trval jen hodinku a už jsme si to za veselého hovoru razili ku Praze. Byl to natolik zdařilý výlet, že Pojídač usoudil, že musí začít tahat cesty a Káďa měla svůj obvyklý úsměv ještě usměvavější, i když na nohou a rukou, a vlastně všude možně, samé šrámy.

FOTO: Klára Holubová a Kuba Turek