Putování s Želvičkou do Paklenice

Jak jsme jeli k moři

Článek není o tom co jsme vylezli (pár hezkých dlouhých 5), ale spíš o tom, jak nebylo lehké pod kýžené skalky dojet.

Když jsme letos se Zuzkou plánovali dovolenou bylo rozhodování jednoduché skály a moře takže Paklenica. Dovolená začíná okamžikem vypnutí soustruhu v kolbence, tedy v pátek v půl osmé, zatracení kapitalisti. Kde všude jsme bloudili raději psát nebudu. Těsně před hranicemi jsme se rozhodli navštívit pohotovost ve Znojmě a optat se co se přihodilo mému lokti, že tak pekelně bolí. Kupodivu měli ve dvě ráno docela napilno, protože ošetřovali nějakou bouračku, kvůli které jsme se zasekali v objížďkách. Nafasovali jsme antibiotika, podle doktora ruka prý časem zase splaskne nebo opuchne natolik, že se to bude muset říznout, ale to prý poznám lehce neboť bolest by se v tom případě nedala vydržet. Ráno jsem s ohledem na bolavou ruku agitoval pro náhradní cíl Vranovskou přehradu, ale bylo demokraticky rozhodnuto, že tam pojedeme jindy.
Kousek za hranicemi se začal náš Franklin vzdávat podivné cinkavé zvuky, drobná oprava pomocí drátu pomohla jen na chvíli, protože mohutný rachot oznámil, že konec výfuku upadl úplně. Závada to naštěstí není fatální a tak jsme se na večer ocitli u Plitvických jezer. Kempy v okolí nás poměrem ceny a služeb nenadchly, zato se nám podařilo najít stezičku, která umožňuje vyhnout se kase a tím i nehoráznému vstupnému. Byl to docela pěkný výlet jenom ty neskutečné davy turistů nejsou nic moc. Na večer jsme si nechali krátký přesun do nedaleké Paklenice. Dálnici jsme vynechali a se slovy přece to nebudeme objíždět vyrazili nejkratší cestou přes hory. Dodatečně mě opravdu nasralo, že přestože je všude milión cedulí upozorňujících na to co se smí a co ne tady žádná nebyla. Netrefit se na dálnici ani na okružku okolo hor byl sice náročný navigační problém, ne však pro zkušené bloudiče. Vydali jsme se do kopce po úzké asfaltce, se směrovkou na malého Alana. Naše mapa pouze konstatovala, že cesta není vhodná pro karavany. Stoupání bylo opravdu nekonečné a v temném lese plném úzkých serpentin jsme měli strach z aut v protisměru, ale za celou cestu jsme potkali pouze jedno. Když už jsem si myslel, že výš už stoupat nemůžeme změnila se cesta na štěrkovou. Hohó to je adventure jako na Zélandu, nahodil jsem trochu nucený optimismus. Po čase zmizel i ten pitomý štěrk (na ten si od jisté doby dávám sakra bacha a nesnažím se na něm řezat zatáčky). A nakonec jsme se ocitli na nefalšované oslí stezce, z cesty trčí balvany a tak nám nezbylo než jet místy na jedničku. Okolo nás byla krásná horská scenerie, na Malého Alana jsme dorazili až za soumraku, takže ani z focení nebylo nic. Pak si Zuzka všimla, že na těch tabulích okolo cesty jsou jakoby zkřížené hnáty. Musel jsem přiznat, že to nejsou jakoby. Už jsme jeli přes hodinu po té úplně nejmizernější cestě po jaké felda ještě může jet a měl jsem toho tak plné zuby, že mě ani moc nezajímalo jaké nebezpečí na nás číhá. Warningovali nás před vystupováním z auta asi tam byly miny nebo kdovíco. Cesta byla nekonečná a nakonec nás to stálo jen zničený kulový čep a pocuchané nervy, protože jsem si nedokázal představit jak bysme tam odtud jakkoliv porouchané auto dostali do civilizace. Dobrodružným povahám s terénním autem mohu tenhle tříhodinový výlet doporučit ostatním stěží. V Paklenici jsme se ubytovali v osvědčeném lezeckém kempu Marko (vlevo od silnice vedoucí do parku) a konečně to zalomili. Počasí moc opalovací nebylo, ale na lezení ideální. Zuzka si na rozdíl od mého bratra okamžitě oblíbila dlouhé cesty, takže na skalkařinu na místní Ruzyni dole v údolí u parkoviště skoro ani nedošlo ale o tom jak jsme s Želvičkou zdolávali lehké cesty na Anču, Nosoroga a Malého Čuka třeba zase někdy jindy.