Slunce, skály, pohoda
| Rubrika: | Historky členů |
| Autor: | Petr H. |
aneb jak studenti mohou trávit čas na stáži
Kromě víkendů moc času studenti ve Švýcarsku nemají, jsou používáni jako levná pracovní síla v nemocnici, ale raději zpátky k lezení.
Zdravím všechny z Ženevy, skvělého to města (jen ten výhled na Mt. Blanc z okna nemám). V zimě je v okolí dostatek sněhu a asi nikoho nepřekvapí, že místní alpinisté prohání skialpy ještě koncem dubna, o sněžnicích nemluvě. Za kolejí máme halu, kde je stěna a pro studenty zdarma. Další stěnka pro změnu venkovní betonová je na sportovišti asi tak deset minut chůze. Je až téměř k nevíře, jak se lidi z koleje, co lezou, vyskytovali na stěně sporadicky. Takže mi často stačily botky a maglajz. První teplé dny jsem proto obcházel sektory na Saleve, místní hoře ve Francii, alespoň si na tu skálu šáhnout. Bohužel, jak jsem zjistil, pokud člověk neleze 6b, 6c tak má smůlu a jak tvrdí místní: nýty jsou prokladě daleko (4-5 metrů).
Koncem dubna začala doopravdy lezecká sezóna. Prsty už ani místním zimomřivcům nepřimrzaly ke skále a sníh postupně odtál do výšky asi tak 1200 metrů a v nížině je teplo. Možná až moc velké. Díky tomu se taky projevuje mrzácké mikroklima, spoustu víkendů co tu jsem propršelo, či byla předpověď minimálně nejistá.
Náplastí na duši bylo objevení pár lezců v místním klubu alpinistů. Poslední víkend v dubnu jsme vyrazili do Francie. Jako skoro všude v okolí se jedná o vápenec, dobře odjištěný nýty tak po 3 až 4 metrech. Štandy s řetězy, nebo minimálně dva kruhy.
Ve Vovray, kam mě vzali, jsou hlavně položené plotny, buď s nějakou tou dírkou nebo jenom tak na tření. Snaha o převážení pohybu vzlínáním vzhůru nad ujížděním dolů mě zrovna nějak moc nebere. Naštěstí se tam taky najde cesta s nějakou tou dírkou, dírou, puklinou, spárkou či pěkným madlem. Ovšem pozor, šmejdi jsou všude. V jedné cestě za převískem někdo odstranil jištění a tak se následujících asi deset metrů nad poslední preskou oklouzaným traverzem změnilo v dobrodružnou cestu. Další den (asi jsem byl uznán způsobilým spolulezcem, za což patří dík lidem věnujících se nováčkům v našem oddíle) se jelo do Leaz.
Tady se bohužel dá dojít k štandu a jednodušší cesty (4c-5c) jsou uklouzané od pokusů rybařících guidů tahajících klienty vzhůru, aby si konečně dali nějakou tu těžší cestu. Zda lze přelez označit za OS je otázkou, vzhledem k tomu, že nablýskané stupy byly vidět. O co lépe byly vidět, o to hůře se na nich stálo.
Poslední víkend jsme se věnovali trošku nácviku různých technik dopomoci spolulezci a lezení. Následující den odpoledne jsme se vypravili na čtyřdélkovou a pětidélkovou cestu v Pierre Taillée v Haute Savoie (dlužno podotknout, že délka byla něco kolem 30 metrů, to aby lidi s 70 metry jednoduchého lana mohli slanit). Dvojčata mi přišla mnohem milejší, už jen z důvodu, že každou chvíli něco prolétlo kolem.
Perlička byla, když jsme po slanění a přechodu do druhé cesty potkali pod skálou matku s dítětem asi šestiletým (mělo jistit a pak spouštět), co si nám stěžovala, že je to blbá těžká skála, nevhodně postavená cesta, protože jí nestačí 45 metrů lana na top-rope, nedá se dojít nahoru ke štandu po cestě, je třeba víc než šest expresek (co jí běžně stačí na stěně) a ještě k tomu jsou pod palbou kamení a nikdo jí neupozornil na to, že helma je na lezení na skále dobrá. No co na to říct?
Závěrem bych chtěl popřát pohodovou lezeckou sezónu, pevnou skálu a stabilní počasí. A pokud někdo budete mít cestu kolem a chyběl by snad náhodou někdo do počtu na lezení, feratu, či jen turistiku, tak dejte vědět.
| Vytvořeno: | Petr H. | 15.5.2006 22:52 |