Jak jsme přežili Adršpach

Jen těžké cesty mají hvězdičky

1. Bouldering

2. Král

3. Království

4. Výzva

5. Na Sudičce

6. Dva pěkné kroužky

7. Už se hrnu k prvnímu

Všechny obrázky

Vlakem do Mrtvic nad Metují a stopem až k hospodě u Peňáka, to bylo ještě fajn. Bouřku jsme zaspali v altánku u parkplatzu, jen k ránu nás pozlobil boční vítr s deštěm. Ráno zamračeno, nic moc. Pesimistická nálada se brzy rozpouští jak mraky nad námi při procházce po Království. Odpoledne už hurá na Křižák! Není to špatný, takové lidsky odjistitelné cesty přiměřené délky. Nezdolali jsme nic, co by stálo za přílišné povšimnutí, spíše jsme se kochali majestátním výhledem na Ádr.

Za povšimnutí však stojí popisy v průvodci: nesoustřeďují se na trapné určení nástupu do cesty pomocí nějakého vztažného bodu na skále (třeba vlevo od komína apod.). Oni to popisují od vedlejší cesty. Takže Borůvková začíná vpravo do Malinové, která začíná vpravo od Jahůdkové, která začíná vpravo od ... Dobré bylo, že alespoň jedna cesta na skále se vždy dala najít. Od ní se pak odpočítalo doprava a ještě doprava a ještě doprava...

Cestu Horolezecká sedma jsme zapytlili : krásná linie, jenže VIIc nepustilo. Při slaňování od prvního kruhu si Bára zkontrolovala, že má chuchvalec lana na zemi a ten druhý konec je tak akorát, za jeden fous ještě pro jistotu zatáhla, aby to bylo jó sichr. Posledních pár metrů proto absolvovala rychleji, než jí bylo milé, s dopadem přímo na pozadí. Zatáhla za špatný konec lana.

Večer v altánku, ráno hybaj do Himaláje. Já bloud jsem našel večer v průvodci skálu, na kterou vedou dvě cesty s hvězdičkou, pětka a šestka. Hurá, konečně něco lezitelného! Ovšem jak praví klasik: Základem úspěchu je najít správný kopec. Platí to v Tatrách, platí to i v Ádru. Když jsme bezvýsledně hledali Komtesu a zaplétali se do mlází hloub a hloub, objevilo se světélko, taková malá věžka se dvěma kruhy. Zajásali jsme, že první cvakneme, navrch už nějak dolezeme a podle vrcholové knížky určíme polohu lépe, než s Pojídačovou dží-pí-es.

Tak jsem nalezl, cvaknul, odstranil sazeničku smrčku ze spárečky, vyfoukal jehličí, drapnul kruh, sednul, chvilku jsem se zabydloval a už jsem se vykulil do rajbasu. No potěš! Oblá hrana, nikde nic, jen mechová pole a lišejníků lesy. Bára mě zespodu povzbuzovala jak zaklínač hadů. Když jsem jí uvěřil, že jsem fakt dobrej a že to dám, jal jsem se v rajbáku stavět. Chyty u kotníků mi brzo přestaly stačit a ochmatával jsem obliny nad sebou. Když se utrhl mech, za který jsem se zlehka přidržoval, bylo zle. Zkontroloval jsem směr odletu a svištěl jsem dolů.

Ještě jsem zaregistroval, že Bára stačila kousek dobrat. Škubnutí lana bylo v pořádku, jen to nebrzdilo, jak bych si představoval. Ukázalo se, že jsem hrubě podcenil svou výšku nad kruhem a naopak přecenil Bářinu hmotnost (tímto se jí omlouvám, je lehká jak pírko). Já jsem při přistání škrtal helmou o padlý kmen, ona se vznášela dva metry nad zemí. Nic se nám nestalo, jen jsem z toho byl perplex a morál šel do kytek.

Zbytek dne jsme dobývali velevýznamné věže sestupovými cestami. Na Pyšné princezně nám o fous uteklo Hore zdar. Bářina kamarádka se spolulezcem taky nevěděli, kde jsou, tak zdolali první lezitelnou věc jen několik hodin před námi. K jejich smůle má věž vrcholovku až od r. 2003, v průvodci tedy není zanesena.

Rada na závěr: Důvěřuj Alláhovi, ale velblouda si přivaž!