Slunce, moře a vápno ...
| Rubrika: | Reportáže z akcí |
| Autor: | Píťa |
Ještě více Paklenice!
Po počátečním schánění přemísťovadel nakonec vyjela směr Paklenica čtyři humanitní vozidla... Akce oplývala hojnou účastí a místní vápno se všem odměnilo nezapomenitelnými zážitky, které byly krásné a intenzivní zároveň. Děkujeme organizátorům za všechen servis a báječné počasí!
Já jsem moc fotek nepořídil a proto prosím ostatní, aby článek obohatili o fotky a zážitky!
Všechny moje fotky jsem umístil na FTP, viz.
http://www.humanita.n.cz/actual_detail.php?idact=231
Můžete udělat totéž, těším se na vaše foto ;-)
Píťa
Kača-aneb zážitek z paklenické klasiky:
(napsal Tomas a vylezl s Bidlem)
Velká a Malá Paklenice, národní park nedaleko chorvatského Zadaru. Natáčel se tu slavný Vinetou, čeští lezci o něm básní. Ani jsem nedoufal, že se tam taky podívám, když jsem na humanitních stránkách viděl těch 18 přihlášených lidí, kteří se měli nacpat do tří aut. Nu podařilo se, postupně dorazili během středeční noci a čvrtečního rána do kempu Marco čtyři vozy se šestnácti humanitníky. Již v Praze jsem vytvořil poněkud neduživou stařeckou dvojici s Bidlousem a těšil se, co všechno vylezeme a zapytlíme. Po prvním rozkoukávání na skvělém přímořském vápenci v 10-ti délkových nejpopulárnějších Mosoraškách 5c vedoucích v centrální části Aniči Kuk, jsme naplánovali 350-ti metrovou Kaču 6a+/5+A1. Kača se kroutí jako had slabinami střední částí Aniči Kuk-Trapezu mezi hladkými plotnami a pruhovanými převisy. Už pohled do průvodce dával tušit nezapomenutelné zážitky, neboť jugoslávský prvovýstupce F.Knez nepatří rozhodně mezi žádné poseroutky a jeho linie např. v severních stěnách Tre Cime Lavaredo nemívají příliš mnoho opakování. Co může být nejjednodušší mezi plotnami? Pouze komíny, spáry a kouty. Nejsem milovník ani jednoho, ale večer po třech vychlazených jedenáctkách jsem to tak černě neviděl.
Pro neznalého čtenáře dlužno osvětlit, že v Paklenici převažují tři typy lezení: jednodélkové a vícedélkové vynýtované moderní sportovní cesty, vícedélkové klasické často technické cesty zajištěné jen skobami a vícedélkové klasiky, které jsou víceméně dojištěny nýty s ponecháním občasného původního jištění, ale kde se nějaká ta smyčka a vklíněnec rozhodně neztratí. Čili člověk se vybojí, proletí, ale nezabije. A právě tento druh cesty jsme si vybrali.
Nastoupili jsme až po desáté hodině dopolední, po zkušenostech jiných Čechů, kteří stáli na nástupech hodinové fronty už od půl sedmý ráno a nakonec to stejně vzdali, protože ti před nima se neskutečně mrcasili. Kupodivu v cestě nikdo nebyl, ani se na ní v dohledné době nechystal. Bidlo se ověsil a začal se prodírat počáteční vegetací. Na rekonvalescenta, který 2,5 měsíce nelezl, si v délkách do 4b+ počínal dobře. Vlezli jsme pod obří převislou stěnu. Do zbytku cesty teda kromě ještě jednoho lehčího úseku jsem nastoupil já. Klikatící se 45-ti metrový kout za pouhých 6- se vyznačoval značnou expozici a bohatým rozmanitým zajištěním. Kdybych nedělal chudého, vycvakal bych dvojnásobek z našich dvanácti expresek. Ale přišla první ze dvou těžkých délek. Skoro rovný kolmý spárokout, řádné lýtkaření na tření, sem tam nějaká nerovnost na přidržení či stoupnutí. Chvíli stěnkou, chvíli spárou, stále stejně těžké a padesát metrů dlouhé. Štand byl o tři metry dál než Bidlova stará devítka, ale to jsme rychle vyřešili, Bidlo se z ní jednoduše odvázal a pak znovu přivázal. Do cesty k vrcholu Anči se postavil komín kde obtížnost vystoupila na šest a půltý stupeň. Lezli jste někdy něco takovýho? Já teda poprvé a můj parťák taky. Podivná zužující se převislotina s omletými stěnami. S vypětím všech sil jsem cvakl první komínový nejt, sedl a nahlas, aby byl Bidlo v obraze proč se 10 minut nehejbám, rozebíral postup k dalšímu nejtu o 4 metry výše. Dva mizerné pokusy se stoupnutím do smyčky, knedlík v krku a skepse, že to asi nepůjde, mě vybičovaly k poslednímu již úspěšnému pokusu. Smyčka byla dost nanic, pár kroků muselo být stejně volně, protože nýt byl vysoko. Na stanoviště o dvacet metrů dál nikterak lehčím terénem jsem dolezl zcela vyřízený. Zbytek cesty už byl relativně v pohodě, i když do málo jištěného třicetimetrového šikmého sokolíku a závěrečného výlezového komínku se mi už zoufale nechtělo. Na parkoviště jsme sestupovali za tmy a protože jsme už ve stěnách nikoho neslyšeli, teda kromě Zahrádky a jeho grupy, vypadalo to na pozdní příchod. V kempu jsme ovšem byli mezi prvními, ostatní lezci docházeli hodinu před půlnocí.
Tomas
| Vytvořeno: | Píťa | 3.10.2006 00:22 | |
| Upraveno: | Píťa | 4.10.2006 10:35 | další... |