Drsná severská pohádka

1. Vkusné doplňky od Cassina

2. Před cestou

3. Vrtání

4. Další propagační

5. Cepy a květáky

6. Načančané, měkké

7. Rjukanbadet

8. Foťák už zase rozmrznul :-)

9. Neznámý

10. Jeden z mnoha...

11. Ledíky

12. Zmrzlo i auto

13. Svítání pod Gaustatoppen

14. Extrémní WI2 :-))

Všechny obrázky

Milé děti,

děda Mráz a paní Zima neumřeli, jen se z Česka odstěhovali na sever. Líbí se jim tam. Poslední dobou byli viděni v okolí Rjukanu, kde způsobili lokální pokles teploty až na -20°C. Nepříjemným vedlejším efektem takové klády je například problematické spaní venku, obtížné vrtání šroubů, nebo snadné náběhy na rozkošné omrzlinky prvního stupně. Příjemným efektem je naopak ledo-lezení ve všech možných stupních obtížnosti.

Mrázovi ani Zimě se naštěstí nepodařilo proniknout do skvěle hájeného bazénu Rjukanbadet, avšak vynahradili si to krátkým působením v jižním Norsku. Ledová dílka, která zde vytvořili, sice nedosahují tvrdosti, délky nebo rozsahu rjukansko-vemorkské arény, zato jsou podstatně víc po ruce.


Deny: Krásné! Super fotky! Ach jak se mi stýská... Asi před čtyřmi lety jsem společně se svou norsko-nizozemskou přítelkyní Sabine vyrazila v létě dobýt vrchol Gausta pochybně značenou turistickou stezkou začínající v Rjukanu v houští za autobusovým nádražím. Norové nemají turistické značky ve městech, takže nám hledání jejího začátku stezky trvalo asi hodinu. Za tu dobu jsme stihly i neoprávněně vniknout do objektu místní elektrárny. Byl večer, teplota o 50 stupňů vyšší než ta, o které píšeš, hustota komárů nevídaná.
Asi v jedenáct, když už se setmělo, jsme kdesi ve svahu nad Rjukanem našly kousíček skoro rovného místa a zalezly do spacáků. Měla jsem půjčený zimní ajungilak od Anderse z kolejí. Neměl zip. Okamžitě jsem vylezla a komáři mi provedli bleskový odběr krve. Zalezla jsem zpátky a přes hlavu si dala flaušovou mikinu. Odběr krve pokračoval i přes ni. Dočkaly jsme se totálně zpocené rána a v půl sedmé večer jsme dorazily na vrchol. Slibovaný výhled na 1/6 Norska se sice snížil na 1/10, ale stálo to zato. Vypadalo to, jako bychom se koukaly z letadla. Pouze ta strašlivá vojenská stavba na předvrcholu a bufet pod ním nám trochu kazily nechutně romantický zážitek z náročné túry opepřené ztrátou značky v obrovském a příkrém suťovém poli a korunované dobytím vrcholu. A jak jsme také z hřebene zjistily, dal se náš celodenní pochod zkrátit hodinovou procházkou z parkoviště, kudy chodili návštěvníci bufetu. Bufet naštěstí právě zavíral, takže jsme nahoře nakonec zůstaly samy.
S výhledy a se zjištěním, že právě proto nám večer před tím asi čtyři domorodci úporně tvrdili, že na Gaustatoppen žádná stezka nevede...