Ledolezcům naschvál
| Rubrika: | Historky členů |
| Autor: | Radek J. |
Rjukan reloaded
Sehnat v Norsku norského lezce je kupodivu problém. Ne, že by mi v odpovědích na e-maily a výkřiky na různých diskusních fórech psali nějaké sprosťárny, to ne. Prostě mě ignorují.
Nezbývá, než zalovit ve vzdálenějších krajích. Slovan všude bratry má! Třeba za tím plivátkem, Severním mořem, když Ryanair je tak levný. Stane se, že Moravák placený českou firmou, žijící u švédské hranice, leze rjukanské ledy se Slovenkou podnikající v Anglii, Košičanem žijícím tamtéž, případně s absolventkou FF UK živící se v hrdém Albionu speciální pedagogikou. O libereckých studentech utíkajících od diplomky na brigádu do okolí Manchesteru s víkendovým povyražením ve Skandinávii nemluvě.
I na severu se začíná oteplovat, teploměr již dva týdny neklesl pod -2 st.C a posledních pár dní se drží na vlahých čtyřech stupních na bodem mrazu. Ledy jsou plastické, málo se lámou, ovšem na omak se zdají být vlhké. Když se přidá vytrvalý deštík, je o zábavu postaráno.
Co se tak dá ve Rjukanu lézt? Pro ortodoxní skalkaře je k dispozici Krokan - nižší ledy, položené i mírně převislé, hezké, ale až moc oblíbené. Často stačí jen zavěšovat zbraně do vyseknutých dírek, k dispozici bývají erární smyčky na slanění, zkrátka pohoda. V Krokanu si užijí i drajtůlisti (def.: magoři, kterým nikdo neřekl, že zima už skončila). Nejtěžší cesta v oblasti je asi M9, tedy o 8 stupňů těžší, než má průměrný lezec zapotřebí.
Pro ortodoxní horaly tu máme naopak ledy začínající v centru Rjukanu. Táhnou se 10-15 délek až na samou hranu náhorní plošiny. Expedice na celý den s možností efektního závěru v ledech na Gaustě, hlavně si nezapomenout velkou svačinu.
Další oblíbenou oblastí je horní a dolní soutěska říčky Måna. Ledy jsou vesměs více-délkové a rozhodně stojí za to! Na některé se lézt nesmí, resp. doporučuje se konzultace s Norsk Hydro, to aby vás ze štandu nespláchla vlna z elektrárny. Přímo pod elektrárnou ve Vemorku jsou dva krásné ledy Vemorkbrufoss Øst a Vest, výše v údolí najdeme mohutný Trappfossen, elegantní svíčku Juvsøyla, Saboteurfossen (co vám říká fabrika na těžkou vodu?) a místní perlu: Lipton.
Lipton není vidět, dokud nestojíte přímo pod ním. A to je dobře! Honza, který lezl Lipton v sobotu na druhém, si ho chtěl vytáhnout a já jsem v neděli neuváženě slíbil, že se na bezpečném konci lana svezu kamkoliv.
Ale pěkně popořadě: přístup vede lavinézním svahem, pokračuje se přes jezírko, na jehož ledovém povrchu stojí dvacet čísel vody. A přímo pod ledopádem jsem začal přemýšlet o výměně spodek. Bylo teplo, čúrky stékaly z krápníků a já jsem stál a sbíral dech.
Taky mi nikdo neřekl, že první tři metry se valí jenom po skále. Co se dalo dělat. Zjistil jsem, že drajtůling se dá provozovat i s cepíny s poutky, dokonce lze přechytnout cep těsně pod hlavici. Ve výlezu na ledovou bouli mi ujela mačka, ale cepy mě podržely. V první délce promokly goráčové rukavice a namočily se goráčové rukávy goráčové bundy.
Ze štandu v jeskyňce jsem pozoroval, jak se Honza drápe pod strop, odpočívá pod záclonou a pouští se do klíčového traverzu se zajímavým překrokem. Šrouby sázel hustě, abych se zbytečně nevybál v pendlu. Po hromovém zařvání Pojď!! se pouštím do ledových píšťal s křehkými kudrlinkami na povrchu. Vysekané dírky i přírodní struktura ledu dovoluje často jen věšet cepíny, zato s mačkami je to horší. Ještěže za námi nikdo neleze, asi bych ho umlátil padajícím ledem.
Odpočívám ve stejném místě, jako Honza. Pak už není nad čím meditovat a jdu do traverzu. Před překrokem se mi připomínají hraběcí rady o tom, že je lepší lézt bez poutek, protože můžu přesahávat po zbraních a nemusím si přesekáváním ničit to málo ledu, co zbývá. Ale nějak jsem pořešil lezecký Tetris s cepíny, překopávám mačku do správného rampouchu, pár kroků doprava a už se sápu na štand. Místa je málo, za zády mám skálu, před sebou led, nemůžu se pořádně rozmáchnout. V druhé délce promokly goráčové kalhoty i bunda, nateklo mi do kapuce, na záda a vrchem do bot.
Třetí délku tahám já. Je jednoduchá, ale vody přibývá. Štanduju u hezkého sloupu, jen škoda, že tak duní. Už po několikáté se přistihnu, že přemýšlím nad použitím neoprénu. Ale i bez něj lze na tyto podmínky natrénovat. Oblečte si zimní hadry, vemte cepy, mačky, plasťáky, stoupněte si pod sprchu a pusťte si na plný pecky studenou. Přitom mávejte cepíny nad hlavou. Po dvaceti minutách udělejte pauzu, sedněte si ho vany a přemotávejte nacucané lano. Tím simulujete jištění.
Honza se pouští do čtvrté, závěrečné délky, já se kryju před padajícím ledem. To už není lezení, podnikáme canyoning špatným směrem. Když nastoupím a řádně seknu mačky do ledu, cítím, jak zevnitř vibruje potok. Malý traverz doprava nevypadá zle, ale potrápí. Přes malou bouli mi chrstá voda do obličeje, do pusy, za bundu. Než se mi podaří rozumně přeseknout a odlézt, důkladně se napiju. Lipton získal své jméno díky výrazně žluté barvě, také podle chuťové analýzy je voda minerální. Nahoře na štandu se jen rychle otočíme a slaňujeme přímo přes záclony k batohům. Občasné pády rampouchů z vedlejších cest nám připomínají, že není radno se pod cestou moc zdržovat.
Letošní ledová sezona skončila, ukládám zbraně do skříně, ale jsem si jist, že v listopadu zase přijde jejich čas. Ostatně Rjukan není jediné místo na ledy v Norsku, ba naopak. Drtivě mohutné ledopády jsou vidět i v Hemsedalu. Takže za rok... så svinger vi de seidelen igjen, hei, skol!
Za fotky děkuji Myšákovi, Natálce, Honzovi, Matuškovi a ostatním spolulezcům.
Tak uz to jde editovat. :) Jindra
| Vytvořeno: | Radek J. | 21.3.2007 10:11 | |
| Upraveno: | Radek J. | 23.3.2007 09:01 | další... |