Mrcasení v Ádru

Po několikadenních spekulacích zda pojedeme na prodloužený víkend s Humanitou nebo Hosohopem, do blízké či vzdálené ciziny jsme se nakonec rozhodli pro víkend v Adršpachu. Brto tady začínal kdysi dávno lézt, nejdřív s tátou a potom se skalními členy frakce Ušatá veža tým, z nichž dnes 90% již dávno neleze.

Taky mi už asi dvacet let slibuje, že mě vezme na Starostu, ale zatím tam vytáhl jen asi deset kamarádů a mě nikdy ne. Nastal čas platit dluhy.
Zatímco všichni už dávno někde lezli (třeba Yetti vyrážel z Prahy ještě za setmění), my jsme se dovalili ke Kláruši asi v půl desáté (po té co Brto překonal tradiční raní záchvat nevolnosti a čtyřicetistupňovou horečku, která ho chytá pokaždé když vyrážíme ráno do skal). Po cestě nám vyhládlo a tak jsme se v České Skalici stavili na náměstí v cukrárně, a spořádali šest chlebíčků (dohromady samozřejmě), tiramisu, rybízovou pěnu, větrník a tři café latté. Takto posilněni jsme mohli směle vyrazit na zbytek cesty a ve dvě odpoledne jsme byli v Ádru jako na koni.

Protože jsme byli líní ujít těch pár metrů navíc z parkoviště, zaparkovali jsme až u Peňáka a do skal vlezli samozřejmě mimo vstupní bránu (já i Brto jsme si zapomněli průkazy doma)kolem Ozvěny. Na Starostovi bylo volno a tak jsme se po několikaminutovém průtahu (řešili jsme zda s sebou vzít sluneční brejle a foťák) navlíkli do sedáků a Brto se jal mrcasit vzhůru slizkým úzkým komínkem. Po zkušenostech, které jsem s ním do té doby v Ádru měla mě velmi příjemně překvapil.

Do té doby zapytlil co mohl, byť obléhal třeba Sud ze všech stran a nepomohla žádná umělá jistící pomůcka (nahazování kruhu, stoupání pomocí přineseného kmínku či pařezu, ...) a po několika hodinách jsme zpruzeni odcházeli na Křížák. Tentokrát píďalkoval nahoru o sto šest a za chvíli jsem si kotníky, ramena a lokty odírala v slizokomínu já (no, nešlo mi to, opět jsem to musela prasit venkem. Měla jsem pocit že hlouběji se nedostanu, a na fotkách pak bylo jasně vidět, že mám celou prdel i ramena venku)a pak Kláruše, která bryskně vyvzlínala nahoru.

Po nejhnusnějším místě cesty následovalo nejadrenalinovější - docela dlouhý přepad s překrokem do rajbasové stěnky, chyty na tření, nohy taky. Brto opět neodolal a předvedl co je v Hosohopu učí - nahodil kruh a lezl to tedy spíše na druhém. Já jsem tak tak dosáhla, a Kláruše už byla napnutá jak špageta a na oblou hranku nedosáhla (nebo se nesnažila). Tohle nás emocionálně vyčerpalo natolik že následující komínek lezla Kláruše asi půl hodiny, neustále se chechtala, stahovala tričko, eroticky vlnila prsama a nakonec lezla zadkem nahoru a hlavou dolů (viz foto). Třetí štand byl nicméně dobit a vláček pokračoval dál.

Rajbákový koutek Brto s trochou funění a morální podpory spolulezkyň dobyl, pošlapal při stavění Evuše břicho i ramena a už byl na vrcholu, my pak chvíli po něm. Nahoře jsme neodolali a nafotili první snímky pro Sejkovu plánovanou outdoorovou porno stránku - ovšem pouze s lehkým erotickým nádechem, protože dole bylo plno turistů. Avšak lezci žádní. Trochu nám to přišlo divné, ale pak jsme si řekli že asi všichni jeli lézt do Arca a pískařská klasika že většinu překližkářů netáhne.

Po několika slaněních jsme přistáli u batohů a zjistili, že jsme v cestě byli tři hodiny. Já a Kláruše jsme se chtěly jít už družit k Peňákovi na pivo, ale Brto nás nakonec ukecal a nahnal pod Milence (s tím že když už jsme odření ze Starosty, tak nás pár dalších škrábanců nerozhodí).

Nejsme žádní Úžasňákovi takže jsme se rozhodli pro klasickou cestu, která začíná v nejtemnějším a nejužším místě komínu mezi Milenci (brr, ta zima!!!). Následuje asi 40 metrové lezení komínem (jak jinak)- nejdřív je docela široký ale pak se hodně zúží a člověk se zase kroutí a sápe jak žížala, funí a sípe jak při mnohačetném orgasmu a oddechuje jak po maratonu. Stručně řečeno, docela síla pro lidi co jsou namlsaní ze Saska (druhý den nás bolely ruce, nohy, zadek, prostě všechno). Ale je to zábava.

Po tomhle mrcasu následují dvě délky pěkného lezení po pevné skále, v posledním úseku dokonce se dvěma kruhy na asi deseti metrech!! Jaký přepych!! Nahoře Brto s Kláruší ještě přelézají na Milenku, ale když vidím ten zpáteční přeskok, sedím radši na zadku. Adrenalinu si užiju dost i při slanění - už dlouho jsem se tak nevybála. Jsou to plné tři délky na naší šedesátce (která se nám jednou málem navždy zasekne ve spáře když udělám na koncích uzel). Pamětliva toho, jak dopadl Nudlák při slanění z Velkého Kapucína se dolů šinu jako hlemýžď a hodně hodně se mi uleví když jsem konečně na pevné zemi. Další tři hodiny v tahu a denní světlo skoro taky. Ještě obdivujeme Leteckou cestu, do které se ale bál nastoupit i Hoe, takže si ji asi nikdy nevylezeme.

Za tmy dorážíme do tábora za Hosohopem, kde už polovina lidí spí (není divu když musí vyrážet v šest ráno do skal) a dozvídáme se, že v Ádru se může lézt až od prvního května. Vida, tak jsme ten den byli skutečně jediní horolezci. Ochranáři evidentně kontrolovali pouze ráno, protože nikdo nepředpokládá, že jsou i tací, kteří chodí do skal až odpoledne.

Je jasné, že jsme obhájili- vlastně obhájily čest našeho oddílu - od ohně jsme odcházeli poslední a všechny lahve končily u nás, a tak ráno když Hosohopo pod Yettiho bičem už mířilo do skal, my jsme se váleli ve stanu. Stejně byla zima a taky jsme si nemohli nechat ujít piknik na rozkvetlé pampeliškové louce. Asi ve tři odpoledne jsme se totálně přežraní doplazili na Ostaš, tam utrápili tři pidicesty, libovali si že jsme toho přelezli na počet více než předchozí den a pak vyrazili zase ku Praze.