Nejasná zpráva o sněžné turistice

Skialp v Hurrungane

1. Běsi

2. Tady nemá být přístav !

3. Už jsme dole

4. Fannaraaken

5. Už to smaží

6. Idylka

7. A ty rozhledy...

8. Kopce, kam se podíváš

9. Jen počkej

10. Sníh jak bláto

11. Cestou na Dyrhaugstind

12. Plná pěna plzeňského

13. Soleitind, Austabotstind

14. Pivko za pade

15. Taje jak vo život

16. Hřeben Skagastol, uprostřed V-zářez se žlebem

17. V-zářez se žlebem

18. Skoro se nestmívá

19. Australfjord

Všechny obrázky

Hurrungane je takový malý cípek národního parku Jotunheimen, jen pár dolin s úžasnými horami. Poprvé jsme se sem vydali s Bárou na Velikonoce, užít zimního lezení a skialpu. Počasí nám však udělalo čáru přes rozpočet. Mlha. Sněžení. Vítr mlátící nebohými lyžaři o zem. Výhledy nulové. Strávili jsme proto spoustu času na chatě Turtagro, pěkně v knihovně zásobené skvosty jako Bílý pavouk, Bonnington a štosy časopisu Climbing.

Podruhé už to bylo lepší. Mario nadhodil, že 1. května je volno, pondělí vezmeme dovču a strávíme čtyři dny na lyžích. Na Turtagro bylo k našemu zděšení lidu jak naseto, ale naštěstí se všichni vrhli na jeden jediný kopec, kvůlivá závodům.

Fannaraaken byl jen náš. Počasí opět zaskočilo. Modrá obloha, bezvětří. Potíme se jak koně. Překonat jedenáct set metrů převýšení nám trvá dobrých pět hodin. Nahoře nevěřícně zíráme na plyšového zajíčka, kterého někdo naschvál postavil na vrcholovou převěj, aby vítal vyřízené skialpinisty přitroublým úsměvem. Sjíždíme rozbředlým pomalým firnem, sluníčko sluní, johoho, to jsou pak večer spáleniny jedna báseň.

Druhý den vyrážíme na Dyrhaugstind, odkud jsou skvělé výhledy na hřeben Skagastol : predný, zadný, prostredný, velký aj malý. Dyrhaugstind je vhodným vrcholkem pro rodinnou turistiku. Atletický tatínek žene famílii vzhůru, dá se tušit, že o pár set metrů výše pořídí trošku jiné rodinné foto. Výstup i sjezd jsou nezáludné, i když si svých dvanáct set nastoupáte. Důkladně si prohlížím žleb mezi prostředním malým Skagastolem a přesvědčuji se, že to půjde. Před měsícem zespoda vypadal přijatelně.

A den třetí se vrháme do útoku. Mario není přesvědčený, že je žleb nejlepší nápad, ale nedám jinak. Vyrážíme celkem brzy a pod nástupem si dáváme schválně dlouhou pauzu, aby svah na sjezd trochu odměknul. Nasazujeme helmy, Mario ještě navíc bundu. O dvě stě metrů výše má v černé nevětrané lyžařské skořápce loužičku vody.

Prvních 50 metrů sjezdu je ještě pořád tvrdých, což Mariovi na telemarkových lyžích sjezd rozhodně neulehčuje. Šoupe se po boku. Lépe řečeno po pravé hýždi. A nabírá nějak moc rychlost. A proč brousí skluznici o ten kámen? Když už odhaduji, jak daleko poletí, zastavuje se. Já sjíždím bezpečně, občas šoupu, nejsem vůbec rozhýbaný do sjezdu. Styloví rozhodčí široko daleko nejsou, naštěstí. Níže svah měkne, není tak strmý, sjezd se dá užívat naplno, oblouček dlouhý, sek-sek dva krátké, nádhera. Dole potkáváme tříčlennou skupinku, kterou výstup i sjezd teprve čeká. Nastoupit do západního žlebu ve tři odpoledne, to chce buď odvahu, nebo ignoranci. Ale třeba se pletu a místní borci měli situaci pod kontrolou.

Nejvíce adrenalinovým zážitkem byla nakonec cesta domů, horor Čtyři cyklisti v zatáčce, světový hit, který byl překonán snad jen veledílem Moravská ninja-babka ve fěrtochu ve čtyři ráno. Ale to je už jiná pohádka, tak dobrou noc....

Videa: http://www.youtube.com/profile?user=radekjosek