Via Finlandia

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: jizva

Východní stěnou Torre Grande

Lezecká trojka pohromadě
Via Finlandia
Torre Grande
Dva mladí polárníci
Délka nad koutem, VI+
Jizva dobírá pod klíčovou délkou VII-
Emma s Bártem
Lezecká trojka pohromadě
Sestup
Východní stěna v celé své kráse
Nejde ten kout trochu do převisu?

Oblast Cinque Torri, impozantní východní stěna severního vrcholu trojvěže Torre Grande. Stěna je ve své prostřední třetině převislá a jediným slabším místem stěny se zdá být markantní kout, který sám o sobě působí dosti obtížně a navíc ve třetině stěny končí. Východní stěna Torre Nord di Torre Grande byla až do konce padesátých let panenská a nevedla v ní žádná cesta. Zkoušeli ji zdolat někteří dobří lezci, ale bez úspěchu. Uspěli až Matti Jokinen a Walter Gstrein roku 1959. Po 48 letech od prvovýstupu přišli s touto klasickou cestou obtížnosti VII- změřit své síly také Jizva s Bártem...

Torre Grande je první vrchol, který uvidíte, když přijedete ve čtvrtek ve dvě ráno do oblasti Cinque Torri a zjistíte, že tam umí bejt zasraná zima i přesto, že je pátýho července. Poránu jsme začali sondovat, co se dá na věže v Cinque Torri lézt. Kromě vybírání normálních cest se taky vtipkovalo o nelezitelnejch blbostech a o východní stěně, která bije do očí už z parkoviště. Via Finlandia se spíš stala tak trochu úsměvnou průpovídkou než že by někdo uvažoval, že to poleze. Všichni byli zvědaví, co by to muselo bejt za blbce, aby do toho převisu vlezl. Určitě uhodnete, že ty blbci jsme byli já s Bártem hned potom, co jsme si první den přes trošku podivné počasí (ono v červenci sněží?) užili pěknou pětplusku Via Miriam od bratří Dimai.
Protože Torre Grande je se svými 140 metry poměrně malá věžka ("jéé, to jsme se sem táhli 800 kilometrů abysme lezli na přerostlýho Kapelníka??") a Via Finlandia začíná odstrašujícím komínem za VI nebo 6a, zněl plán nejdřív na rozcvičení pokořit nějakou dvoudélkovou pětku a potom vyrazit do Finlandie. Žádnou vhodnou pětku jsme ale nenašli, přestože jsme oběhli všechny věžicky v okolí a postupně si povypůjčovali průvodce od lezců pěti různých národností. Plodem této okružní cesty přes Cinque Torri bylo shlédnutí pěti navzájem odlišných nákresů Finlandie včetně nejrůznější škály možných hodnocení. Nejkrutější hodnocení je ve smrtícím průvodčíku z Humanitní knihovny, který vás pod záminkou používání rozšířené Welzenbachovy stupnice místo do domnělé IV- nažene do pětky UIAA. Poznámka o tom, že průvodce používá debilní stupnici je samozřejmě vytištěna malinkatými písmenky pod převodní tabulkou kam nikdo nekouká a navíc je v italštině. Hodnocení Via Finlandia bylo tedy mezi šestým stupněm VHP (vražedného humanitního průvodčíku), VII- UIAA a francouzským 6b.
Po dlouhém zevlování okolo věží jsme se tedy rozhodli nerozlezení vlézt do první koutové délky cesty a zkusit na co stačíme. Hned od začátku se mi to zdá nějak těžké. Náročný rozpor střídají silové sokolíky občas kousíčky stěnového lezení, když už je to v tom koutě fakt podivný. Kout je odjišten nýty, i když trochu morálově a nýty nejsou zrovna tam, kde bych je potřeboval. Občas narazím na nějakou starou rezatici a vděčné jištění jsou dva fixní vklíněnce, okolo kterých je lezení docela kotel. Na šestku mi to připadá trošinku krutý. Ono totiž při pohledu zdálky jedna stěna koutu znatelně ustupuje jakoby do převisu, což vytváří velmi věrnou simulaci toho, že brzo hodíte tygra a rozsekáte si tlamu. V jednom z klíčových míst u vklíněnce mě nedostatek stupů a chytů donutí udělat rozpor rozměrů vpravdě mamutích, načež mě okamžitě chytne křeč do stehna (to jak nahodím nohu do protější stěny koutu) načež musím urychleně nohu zase vrátit zpátky a skoro u toho spadnu. Fujtajxl. No nic, jedeme dál. O kus dál míjím dva do spáry zatlučené dřevěné klíny a v duchu smekám před borcem, který to kdysi vydrtil bez nýtů jen s těmahle dřevěnejma hračkama a skobama. Dál jsou zase madla daleko od sebe, nepříjemné rozpory a vratké sokolíčky. Není si moc kde odpočinout protože nohy bolí z těch rozporů, postupně natejká a tak u výlezu z koutu na poličku, kde se štanduje, mám pocit, že spadnu. Na polici oddychuju jak lokomotiva a dobírám Bárta. Očividně si délku užívá tak jako já a když po jednom odsednutí značícím, že to nebyla prdel, doleze nahoru, mám podezeření, že mě s celou Finlandií pošle do hajzlu ("Což jsem taky udělal."). Koutová délka byla za VI, májí následovat délky za VI+ a VII- v převise, takže docela docela upřímně uvažujeme, jestli na to máme. Cesta stěnou hodně kličkuje, aby našla co nejlehčí terén. To znamená spoustu nepříjemných traverzů i pro druholezce a navíc obtížný případný ústup. Navíc i jen zdolání první délky bych považoval za slušný skalkařský výkon a utéct by asi moc velká hanba nebyla. Nakonec se uchlácholíme tím, že kouty neumíme a dál nám to bude připadat lehčí, protože jsme hrotiči z překližky, tak že to jako aspoň kousek zkusíme.
Po deseti metrech v další délce se nechám rozhodit dost nepříjemným traverzem bez stupů a poprvé sedám. Jsem pořád trochu rozhozenej z toho kouta a přesto, že traverz je jišten po metru a půl malejma kroužkama a skobama, mám nepříjemnej pocit. Nakonec se seberu a tentokrát to se mi traverz podaří pěkně vyřešit, což mě nakopne. Po pár metrech je vždycky pár madel, ale nějak je to vymyšleno tak, že si na nich člověk moc neodpočine. Tahle cesta je hlavně o vytrvalosti. Takže vytrvale funím a sápu se dál. Délka má tvar položeného písmené U a po traverzu doprava se o kus výš vrací zase doleva. Lano táhne a bandasky se zvětšujou, Radostně dolézám na poličku, která vypadá že po ní půjde šikovně traverznout. Po minutě horečného přechytávání spoďáků a hledání něčeho na ruce nad poličkou se o neco méně radostně vracím o metr a půl níž a po polici traverzuju rukama. Na štand se ale nakonec nějak dohrabu. Po menším utrpení a jednom přidržení se presky kamarádky se na štandu u mě objevuje i Bárt a nálada se pomalu zlepšuje, i když nad námi vyrůstá převis klíčové délky, který musíme nějak oblézt.
Nakonec se ukázalo, že oněch odstrašujících VII- zas tak hrozných nebylo, byl to jeden vypečenej výlez do traverzu, který jsem zfetovanej adrenalinem z pocitu že to dáváme docela elegantně vyřešil a pak už zase jen klasická vytrvalostní pasáž a výšvih přes nepříjemně vypadající bříško, které pomohl vyřešit dvouprstový bočák na vyvážení. Omylem asi míjím nejasný štand a s táhnoucím lanem a docházejícími preskami se pomalinku posunuju dál v pětpluskovém terénu, přičemž zvesela vyklepávám bandasky.
Následující pasáž je na Bártovi. Nevíme, za kolik to to je, protože z topa není jasné, co je to za délku. Možná to měla být závěrečná trojka, což teda můžu s klidným svědomím říct, že nebyla. Byl tam jeden nepříjemnej výšvih, navíc dost vysoko nad jištěním, v celé délce byla jenom jedna skoba a zajistit to asi moc nešlo. O nějakou dobu později stojíme na vrcholu a připadáme si jako borci. Já s jedním odsedem, Bárt trochu poškádlil stupeň A0, ale pořád jsme podali slušnej výkon. Na vrcholu se super výhledem jsme sami - i když vlastně ne tak úplně. Teprve teď přichází ten pravý triumf a z kapsy vytahuju plakát Emmy Watson, který jsme s blahem v duši (společně s párem magnetických náušnic) našli v časopise Bravo Girl! zakoupeném ve středu večer na Rozvadově. Tehdy jsme si taky řekli, že Emmě ukážeme, jak vypadaj pořádný kopce. Blejskeme pár vrcholových fotek s představitelkou sličné Hermiony z Harryho Pottera a mažeme k sestupu. Tak jsme to těm klasikům přece jenom natřeli!


Via Finlandia vede východní stěnou na Torre Nord di Torre Grande, má šest délek III, VI, VI+, VII-, V+, III (někde jsou klíčové psány jako 6a, 6b, 6b, 6a). Fotečky cesty a fotečky s Emmou Watson budou, jen je musím někde splašit.


http://www.qsl.net/oh2kxo/viafin/index.htm

Vytvořeno: jizva 9.7.2007 23:27
Upraveno:Bárt 10.7.2007 11:19další...