Hanba optimistům,

aneb nudný týden bez mechu, deště a líných číšníků

Na tom, že Jizva leze mnohonásobně lépe než já, asi není nic divného. Ale nechat se zahanbit i co do pisálkovství? Nikdy!
Jenže o čem psát, když poslední lezecký výkon bylo prachobyčejné bouldrování v borovém hájku na okraji Helsinek společně s partičkou nevidomých a tří za hlavu se chytajících vidících průvodců?
Nic naplat, zkusím exhumovat ty nejodpornější vzpomínky z červencových Dolomit pro útěchu těch několika málo jedinců, kteří tam z nějakého mysteriózního důvodu nejeli. Ostatním nedoporučuji článek vůbec číst, aby nezískali schizofrenní dojem, že byli někde úplně jinde.

V totálním zatmění mysli se na letošní akci přihlásilo 40 jedinců, z valné části těch, kteří absolvovali loňský zájezd do Bergelu, a těch, kteří se dali oklamat báchorkami o tom, jak je v Alpách úžasně a v Tatrách hnusně. Kromě mladých bouchačů a starých pák se přihlásilo i pár sličných novaček, netušíce, co je čeká. Jo, a pak ještě taky já, jedinec mimo kategorie, který chtěl pouze využít zaplaceného členství v Alpenvereinu, a Pecorino, kterému Chiara slíbila, že zdrží-li se všech přednášek o kráse vápencových útvarů, bude mu proplacena cesta jako vědeckému doprovodu. Pecorino se ovšem na poslední chvíli rozmyslel (jeho evangelizační touhy byly silnější), ale mně stále nedocházelo, že trpkou chuť porážky ucítím hned na samém začátku.

Dva dny před odjezdem nám sdělil Giardino, že lanovkář odmítá pracovat na den Páně a že své batohy budeme muset do výšky 2439 m vynést sami. To už jsme ale byli s Il Pionierem domluveni se signorem Gasparem a signorou Gasparou, že se sejdeme v sobotu ráno před Salesiánským domem Dona Bosca, a nebylo úniku. Ještě jeden z účastníků se zalekl cesty, v momentu, kdy mu oznamovali tragickou novinu o lanovce, měl již sbalený batoh se sudem piva, ale natolik se věštby zalekl, že upadl a poranil si jednu z dolních končetin. Ano, hádáte správně, jednalo se o Luccu Eresia.

Krutý okamžik nasazení batohů jsme oddalovali, jak se dalo. Koupání, likvidace českých piv, Gasparo dokonce podstrčil své nové futuristické hůlky pod kola těžkého povozu, aby měl výmluvu a mohl zůstat v hospůdce na břehu jezera, a Padre Giardino odhazoval po cestě české mince s vidinou toho, že už je nikdy nebude potřebovat, neboť zkáza je na dohled.

Bylo odporné vedro, které vyzývalo ke všemu, jen ne k plahočení se s těžkým batohem na zádech. Mnozí z nás vážně přemýšleli o tom, zda není hříchem být v zemi pověstné lenorou, tancem a zmrzlinou a dřít se jen kvůli tomu, abychom mohli v naprosto nevhodné nadmořské výšce provozovat nadmíru riskantní sport a po večerech likvidovat nezdravou stravu plnou artificiálních dochucovadel. Pouze Bartolomeo a Cicatrice nedbali výčitek svědomí a na prvním úseku obluzovali jakousi českou atletku s malým batůžkem a teleskopickými hůlkami. Poté, co si ji Bartolomeo prohlédl zblízka, konstatoval, že atletka není jeho věková kategorie, protože už jí začala celulitida. Další zklamání.

Bylo to prostě odporné. Pan Donini nás ubytoval v menším objektu v dostatečné vzdálenosti od hlavní chaty. Zřejmě již tušil, co jsme zač, neboť se velice dobře znal z chatařkou Katerzynou od Piec Stawow, a neodvážil se ubytovat s námi již žádného dalšího turistu. Nejen kvůli naší pověsti, ale také proto, že v chatě již prakticky nebylo místo. Rifugio bylo neuvěřitelně vlhké. V přízemí ležela na zemi voda, v prvním patře ukazoval vlhkoměr 95% a teprve na půdě bylo možné ponechat cereálie v otevřeném sáčku bez rizika, že do rána vzklíčí.

Jak jsme časem zjistili ze zasílaných zpráv a ze zkormouceného obličeje chataře, meteorologická prognóza nevěstila nic dobrého. S vyhýbavým pohledem hlesl chatař pokaždé buono, případně nice, a bylo mu jasné, že Humanity se tedy jen tak nezbaví.
Prvního lezeckého dne se většina osazenstva vlhké chaty vydala na Cimu Margharitu, kde také pěkně zabloudila. Někdo schytal náruč šutrů na Campanile Basso, někdo pozvracel Denti d Ambiez, někdo nenašel Cimu Molveno, někdo zůstal na bivaku na Campanile Alto, jen pár jedinců se odvážilo tvrdit, že si dobře zalezli. Tak to pokračovalo i v dalších dnech. Počasí bylo stále odpudivé. Modrou barvu v kombinaci s šedým vápencem jsme už nemohli ani vidět. Ozónová díra nám vypalovala tonzury, ničila sítnice, vytvářela pigmentové skvrny. Mnohým pomátla mozek natolik, že i během rest daye šli lézt na blízké skalky. Jediná moudrá Zdegncca Disco odolala nástrahám sportu a trávila dny četbou kvalitní literatury, odpočinkem a společenskými hrami.

Jak jistě tušíte, ani stravování nemohlo dosáhnout domácích kvalit. Každý večer jsme z donucení a se zkřivenými obličeji připravovali nezdravé poživatiny, jejichž jedinou výhodou bylo, že byly teplé. Po pěti dnech již všichni s nostalgií vzpomínali na kulinářské umění Miro Jílka a na pražské menzy. Ti solventnější se vydávali na horní chatu, aby tam po konzumaci tajemného dessertu Pedrotti či apple pie setrvali i na toaletách. Ano, správně, jediným důvodem, proč jít na odporně luxusní horní chatu, byla existence evropskokřesťanského modelu hygienického zařízení, kterého jsme dole neměli.

Ti, kteří doufali, že poslední den může alespoň náznakem vylepšit skóre naprosto zabitého týdne v horách, měli smůlu. Bylo opět azuro. Po bleskovém sestupu (všichni už chtěli být co nejdříve doma u svých klávesnic, herních konzolí, soustruhů a ledniček) více než polovina výpravy v záchvatu absolutní beznaděje naskákala do ledových vod Lago di Molveno. A ti, kteří tam šťastnou náhodou neumrzli, dojeli nakonec i domů.

Tak skončil jeden z nejodpornějších lezeckých podniků roku. A těm, kteří zítra odjedou do Tater, se sotva podaří zažít něco ještě odpudivějšího.