Civetta

Vzpomínka na podzimní lezení 2006

1. Torre Venezia

2. Pod Punta Agordo

3. Vrcholovka

4. A ty rozhledy

5. Jo, ještě ty rozhledy....

6. V traverzu

7. Před sestupem

8. Vousáč, tis, tepich, věž

9. Kocour Mikeš

10. A nakonec i ty rozhledy....

Všechny obrázky

Rakouský Ordnung na chatách Východních Alp sice vyvažují vesměs pohostinní chataři, jenže mírný italský bordýlek je mému srdci přeci jen bližší. I samotná cesta Jižním Tyrolskem patří k hezkým zážitkům. Nevěděl jsem, o co přicházím zběsilými nočními přejezdy, dokud jsem si nevychutnal cestu přes Toblach a Cortinu ve dne. K tomu si v Coopu hrdě poručíte Otto pannini é un pocco ricotta, prego, láhev toho nejkvalitnějšího vína (nebo nejlevnějšího?, zapomněl jsem) a život je krásný. Už to bude tak, asi jsem si Dolomity oblíbil.

Po prvních nepříliš pohodových zážitcích na Tre Cime di Lavaredo jsem si spravil názor v červnu na Selle a úplně otočil na Civettě.

Ideálním východiskem na lezení v Civettě je Rifugio Mario Vazzoler s pohodlným přístupem od komfortního parkoviště nad vesničkou Listolade. Obsluha mírná, ceny rychlé a počasí tam lezcům přeje. Chata je krásně položená v tisovém háji, nejbližší nástupy zaberou slabou půlhodinku. A že je na co nastupovat!

Torre Venezia se hrdostí a elegancí směle může měřit i s takovými obry, jako Tre Cime di Lavaredo. Stěny Civetty si délkou nezadají s Bergellem. Pohled na na nesčetné věže a vížky v okolí dává tušit celou řadu lehčích lezeckých cílů.

Jištění ve stěnách očekávejte spíše klasické: tu a tam rezavá skoba, léty prověřené štandy promotané trsy smyček. Největší otázkou v cestách střední obtížnosti nebylo, jestli chyt udržím, ale jestli udrží on mě. Ale možná to byla jen má nedůvěra ke kostičkám vypadajícím jak Lego, za 24 délek ulezených v této oblasti jsme neurvali jediný stup či chyt. Materiál byl tedy poměrně pevný, přesto lze doporučit časné nástupy. Sutě na policích je hodně a občasnému shození kamene se prakticky nelze vyhnout.

Na oblasti se mi líbila její relativní odlehlost. Ve stěně vás netrápí řev motorek, jako na Piz Chiavazes, ani davy ječících italských školních zájezdů, jako na Tre Cime. Turistů na stezičce je snesitelné množství, pár lezců ve stěně a snad ani bafání traktůrku z nedaleké usedlosti moc neruší.

Vylezli jsme na Punta Agordo a na Torre Venezia. Západní kout na Punta Agordo je asi šestidélková záležitost vhodná na osahání místního matroše, s nejtěžším místem přibližně za V, dle průvodce poněkud odvážné. Z pohledu ortodoxního skalkaře to tak možná může být, klasický pískař nebo horolezec by se ale tímto popisem neměl nechat zbytečně vystrašit.

S podstatně menším baťůžkem jsme se na druhý den pustili na Tissi v jižní stěně Torre Venezia. Patnáctidélkový alpinismus vyrovnané obtížnosti kdysi patřil k extrémním počinům v Dolomitech. Technicky nejtěžší místo v traverzu má obtížnost VI-, ale je to hezké lezení, navíc slušně zajištěné rezaticemi. Druhé místo za VI- psané v průvodci jsme nenašli, asi jsme ho obešli, když jsme mírně bloudili. Výstup v horní části stěny je naštěstí jednoznačně určen výraznými komíny, takže cokoliv směřuje k nim, znamená správný směr. Náročnost cesty se skrývá v délce a ve výjimečné vyrovnanosti, žádná délka není lehká, pořád se leze okolo V+. Závěrečné tři délky v pořadí drsný komín s infarktovým převisem, vytlačující převislý komín a převis v Legolandu už jdou dost na krev.

Sestup z Punta Agordo a z Torre Venezia je z poloviny společný a nekomplikovaný, takže si za slabé tři hodinky po dosažení vrcholu můžete dávat do nosu skvělé špagety s česnekem a jiné dobroty.

Pokud byste si chtěli užívat lezení více zajištěného, ba přímo požitkářského, stačí sednout do plechovky a přefrčet do Arca. Zmrzlina u Mária, podzimní slevy a koupání v Gardě také nejsou k zahození!

Fotila Bára.