Vzpomínka na záchranářský víkend

aneb ještě nemám Alzheimera

Tak jsem si přečetl Kubovu horkou reportáž ze zachraňování (v rubrice metodika, 18.5.2008) a nestačil jsem se divit přesnostem v ní uvedených. Tak to dopadá, když se článek píše skoro s čtvrtročním zpožděním. Navíc, kdo čte plátek Horydoly, si jistě všiml, že pod původním článkem je podepsán Mates. Není to jeden z těch, co si pod skálou celou dobu hráli, jak dvě koťata, se zamotanou magnetickou páskou? :x)

Pokusím se tedy, alespoň za mě, uvést věci na pravou míru a zároveň původní článek doplnit o můj vlastní pohled:

Hanka visela (!) těsně pod skalní hranou. Neměla zlomenou ruku, nýbrž velice hezky hrála otřes mozku. Komunikovala, až když jsem ji poplácal po tváři. Čas od času se mě snažila (jako) poblinkat, a když jsem na ní chvíli nemluvil, upadala do bezvědomí. Měl jsem dilema, zda jí sundat helmu, abych případně ošetřil krvácení. Došel jsem k názoru, že z lebeňe krev moc neteče, a že sundat ochranu hlavy by pro ní bylo mnohem větší riziko.
Šedesátka akorát stačila, takže štand byl jen nahoře. Naštěstí. I tak to byl zážitek.
Nechat se spouštět (cca) padesát metrů terénem, jenž byl chvíli kolmou stěnou a hned zase zarostlou plošinkou a nakonec strmým křoviskem, navíc při tom mít na zádech zraněnou, se kterou si musíte celou dobu povídat, aby neomdlela, a zároveň balancovat, aby vám nesklouzla ze zad, to věru není procházka po růžové překližce. Při pohybu po nakloněném terénu se nemůžete kouknout za sebe, protože by vám zraněná zaručeně spadla, takže nohama kosíte ostružiny a bodláky, a při spouštění v kolmém směru rychle pochopíte, proč jste měli raději zvolit slanění. Když se vám totiž do zadku zareje první větev, je již pozdě volat nahoru: "stop". Dřív než vás ten nahoře uslyší, budete sedět v koruně nějakého stromu.
Vzpomínám si, že jedním stromem jsme s Hankou projeli. Naštěstí neměl moc větví. Když už jsme byli skoro dole, začal nalevo od nás zázračně ožívat "nekomunikující" umrlec Kuba. Skoro to vypadalo, že by si to rád s Robertem vyměnil :x)
Nevšímal jsem si toho halekání bezvědomého figuranta a Hanku po přistání odpoutal. Zde se stala další zvláštní věc: Hanka se hypovolemicky, obstrukčně ani jinak nevyšokovala (tedy mě alespoň nepřišlo, že by k tomu měla důvod, tak jsem to "neošetřoval"), nýbrž, tak jak by se na člověka s otřesem mozku slušelo, sesula se k zemi. Né úplně tak rychle, jak by mělo, mi docvaklo, že šok tu asi bude, jenže ne ten obyčejný, ale ten ortostatický. Tak jsem jí zase popadl, řka, že by se měla zvednout. To již ale měla paní Turková manipulací se svým tělem až až, a tak simulaci odpískala.

Témata k zamyšlení:
- sundat či nesundat helmu
- slaňovat či se nechat spustit
- není šok jako šok, při jednom se asi dávaj haxny nahoru, při tom jiném je to zase zaručená smrt. Mohou být oba naráz?
- stane se Mates šéfredaktorem magazínu Horydoly? :x)