Rozhovor s nejstarším vůdcem Enžských Alp

Joachim von Pyhrn

Zatímco zbytek oddílu překotně prchal z Haindelkarhuette, Míra a já jsme si v Gesause užívali poslední sklenici piva a měli možnost poslouchat vyprávění pozoruhodné osobnosti.

Nejstarší žijící horskývůdce Enžských Alp, Joachim von Pyhrn se narodil v roce 1920 a tak oslaví letos před Vánoci své 88. narozeniny! Přídomek von naznačuje, že je potomkem šlechtického rodu, ačkoli o tom často nemluví. Když do sebe obrátil čtvrtého panáka schnapsu, sedě v koutě jídelny v živé debatě s oběma chatařkami, odvážili jsme se přisednout a položit mu pár otázek. O jeho pozoruhodné odpovědi se tu teď s vámi chceme podělit.

Joachime, jak jste vlastně začal s lezením? (trapný dotaz, ale jak jinak zahájit novinářské interview?)
Podobně jako většina z nás, alpských vůdců. Na panství rodičů jsem lezl na velké balvany skutálené do údolí z okolních svahů. Později jsme si troufli na vyšší, i když stále malé skalky. Vzpomínám si, jak jsem naší služce sebral z kůlů na zahradě prádelní šňůru a vylezl svůj první "velký" výstup. Šlo o vápencovou věžku, vidím to jako dnes, jak sedíme s Wilhelmem (starší bratr Joachima, padnul na ruské frontě 1942, pozn. autora) na vrcholku, rozhlížíme se do údolí a přemýšlíme o názvu, který mu dáme. Bylo mi 16 let.

Aha, to se psal rok 1936. Jak to vypadalo s lezením za války?
Na den, kdy přišli Němci, si dobře vzpomínám. Stál jsem tam, nohy napjaté jako struny, s nataženou pravicí... (zadívá se do neurčita, v oku se mu blýskne slza; po chvíli pokračuje) ... a nataženou pravačkou jsem v hladké stěně nad sebou hledal, kde se zachytit. Nakonec se mi to podařilo a za chvíli už dobírám Wilhelma u dobré skoby. Cestu jsme nazvali Anschlussweg. Po válce se název moc neujal, takže dnes ji v průvodci najdete pod obligátním jménem Nordwestwand. Než jsme o Wilhelma přišli, vylezli jsme společně za krátkou dobu řadu těžkých cest, alespoň na tehdejší poměry a naše zkušenosti. Nejraději vzpomínám na Gestapokante a Wehrmachtriss. Dnes se to už nenosí, ale my tehdy opravdu věřili v lepší zítřky.

Co byste řekl o letech poválečných?
Shrnu to krátce: lezení, lezení, lezení. Z práce do hor, z hor do práce. Ještěže Hilda, moje zesnulá žena, byla tak tolerantní. Vylezli jsme toho s různými kamarády hodně, ale Wilhelma mi nikdo již nahradit nemohl.

Vím, že jste se podíval i do asijských velehor...
V roce 1969 za mnou přišli dva bratři, nevím už, jak se jmenovali. Nějak na M... No, zkrátka, pojeďte s námi na Nanga Parbat, povídají. Rád bych, já na to, ale narodil se nám tehdy se ženou syn Alfréd, říkali jsme mu Aldi. Moc se nevyvedl, hory ho netáhly; namísto toho si založil pár obchodů a teď je vede. Aspoň nemá starost o peníze. Ale to jsem odbočil. Takže ti dva hoši jeli na Nanga Parbat, ale štěstí jim ta hora nepřinesla. Jeden z nich tam bohužel zůstal. Pár let nato jsem se do Himálají přece jen podíval. S rakouskou reprezentací jsme zdolali Gasherbrum I. Ale už bych tam nejel, je tam docela zima.

Měl jste nějaké kontakty s českými nebo československými horolezci?
Nechápu, proč tak málo z nich jezdí do Gesause. Vždyť zdejší hory jsou plné nádherných cest, skála je pevná, počasí většinu času fantastické a nástupy i sestupy mimořádně krátké. Jednou jsme dostali pozvánku na nějaké závody horolezců v Rumunsku. Jmenovalo se to Concursul contra chronometrul a i když mi závodění v horách nepřijde rozumné, jeli jsme. Seznámili jsme se tam s několika Čechoslováky a jeden z nich, tuším nějaký Radan, nás pozval do vaší země. Po Rumunsku to byl druhý východní stát, který jsem navštívil. Pískovcová skalní města mě uchvátila. Jen v Adršpachu mi lezení připadlo trochu moc spárové (směje se; němčináři ocení slovní hříčku Risskletterei vs. Riskkletterei).
Po cestě zpět jsme využili pozvání jiných místních horolezců k návštěvě jedné vápencové oblasti u takového divného, podezřele vyhlížejícího města. Na radnici měli u stropu viset krokodýla, no považte! Takže nás vedli lesem, přes výmoly a kapradí k jakési skalce. Myslel jsem, že se tam jdeme vymočit, ale představte si, že v mechu byla kartáčem vyčištěná místa, kde se lezlo po lištičkách (kleine Fuchse) asi osm metrů na vrchol té skalky. Jak nám ji hrdě ukazovali, nešlo nevyprsknout smíchy. Odvezli nás do města a na rozdíl od ostatních Čechoslováků jsme si navzájem už ani nenapsali.

Máte požehnaný věk, mistře (nemohl jsem se tomu uctivému oslovení ubránit, pozn. autora). Stále lezete po horách?
I jdi ty, copak jsem akademický malíř? (Du Schwanz, bin doch kein abgefickter akademischer Maler!) Lezu, ale jsem opatrnější. Vynechávám sóla a od roku 1990 nosím i na běžné výstupy namísto klobouku přilbu. Sedmdesátka byla dobrá příležitost bilancovat a na stará kolena jsem se začal bát.


Zatímco děkujeme Joachimovi za rozhovor a potřásáme si pravicí, padá do něj dvacátý osmý panák schnapsu.