Konečně Vidlák!

Vysoké Tatry

Bezejmenný obrázek č.1

Bezejmenný obrázek č.2

Bezejmenný obrázek č.3

Bezejmenný obrázek č.4

Bezejmenný obrázek č.5

Bezejmenný obrázek č.6

Bezejmenný obrázek č.7

Bezejmenný obrázek č.8

Bezejmenný obrázek č.9

Bezejmenný obrázek č.10

Bezejmenný obrázek č.11

Bezejmenný obrázek č.12

Bezejmenný obrázek č.13

Bezejmenný obrázek č.14

Bezejmenný obrázek č.15

Bezejmenný obrázek č.16

Všechny obrázky

Vidlový hřeben jsme přelezli ve směru Lomnický štít - Kežmarský štít (od jihozápadu k severovýchodu). Je to místy čtyřková túra, většinou se lezou hřebeny a hřebínky 2-3. My si vyhradili tři dni a akorát to vyšlo.

Na Vidlový hřeben máme zálusk už mnoho let. Nikdy jsme se na něj nedostali, protože vyžaduje dost času a přespání na Lomnickém štítě.

Až letos jsme vyšetřili tři dni. Předpověď na konec září je krásná.

Absolvujeme jako obvykle nechutnou noc ve vlaku a po ránu vystupujeme v Popradu. Ještě dvakrát přestoupíme na tatranskou železničku a pozemní lanovku a můžeme vstoupit do říše vysokých hor.

Vyjdeme na Térynu, pozdravíme chataře Mira, shlédneme záchrannou akci se špatným koncem, dáme si oběd a lezeme Jordánkou pod Lomnický štít.

Přespíme na plošinkách ohrazených kameny. Je nás šest, a tak zůstáváme již na Lomnické věžičce, kde je dost místa a ještě k tomu sem svítí teplé slunce. Ráno dorazíme velmi chladným komínem osazeným novými řetězy na Lomnický štít. Je to něco mezi lezením a ferátou.

Nahoře se ohřejeme, napijeme (1,50 euro za 3 deci sodovky) a rozhlédneme. Lukáš se slečnou trochu zaostali už tady.

Mažeme dolů do Měděné štrbiny. Když překračujeme zábradlí, ozývají se klasické turistické hlášky: "Nespadni! Já se bojím za vás! Kder mátě provazy?...!

Tři dvojky lezeme po úzkém hřebeni celý den. Místy absolvujeme odstrašující nejištěné sestupy, při kterých stydne krev v žilách především druholezcům.

K večeru Lukáš se slečnou zaostávají asi o čtyři délky. Křičí na nás, ať mu hodíme lano, aby zrychlil postup, ale je až za dvěma věžemi, tak to odmítáme a posíláme je z Lievikové štrbiny dolů do Cmiteru a Skalnaté doliny.

My čtyři ostatní pospícháme dál. Přesto nás tma zastihne na travnaté polici kousek před Kežmarskou štrbinou. Budujeme tedy kamenné plošinky a ukládáme se podruhé ke spánku. Dochází nám voda a k jídlu zbyly jen bonbony (Kuba + Hanka). O kousek dál večeří pivo a dobroty (Jeník + Geo).

Ráno svítí na polici slunce. Geo a Jeník vylézají ze spacáků a balí se na sluníčku jen v tričkách. My dva sedíme celí zmrzlí ve stínu a čekáme. Slunce se nedočkáme, i když kluci se sluní jen pár desítek metrů od nás.

Na vrcholu Kežmarského štítu jsme krátce po poledni. Moc se nezdržujeme. Jednak nám za tři hodiny jede vlak z Popradu a jednak přišly mraky. Počasí bylo načasované akorát na Vidlový hřeben.

Následuje úmorný sestup ke Skalnatému plesu, úprk na lanovku, rychlý přesun na nádraží a cesta vlakem domů.

S Lukášem jsme se setkali odpoledne ve Skalnaté dolině. Spali také na sestupu. Asi toho měli plné brejle stejně jako naše čtyřka. Slečna skoro nemluvila a neusmívala se.

Obtížnost

Max. obtížnost je v krátkých úsecích 4+ UIAA, místy se jde pěšky a lezou se dlouhé lehké vodorovné hřebenové úseky. Nejtěžší jsou strmé sestupy po exponovaných hranách. Druholezec musí být stejně dobrý jako prvolezec. Z Měděné na Kežmarskou štrbinu je to 6 hodin velmi rychlého lezení. K tomu je potřeba připočítat dlouhý nástup i sestup. Vidlový hřeben je tedy obvykle dvoudenní túra.