Když Milan psal na web, že se chystají s Martinem do Bergellu, věděl jsem, že bych rád s nima. Co jsem nevěděl, jestli budu mít čas a prostředky jet. A když už jo, tak stejně neseženu spolulezce. Záležitost jsem tedy nechal bez odezvy. Když zbýval do odjezdu týden a kus přeci jen jsem jim napsal. Výsledek byl překvapivý, nejen, že mají volno, ale ozval se jim Petr Šlajer a nemá spolulezce. Nakonec nezbylo než jet.
A tak jsme vyjeli, v pátek po práci. S jednou zastávkou na spaní na autovrakovišti kdesi za GaPa jsme kolem poledne dorazili do švýcarské vsi Bondo. Po zaplacení mýtného (cca 8 e), po úzké prašné cestě dojíždíme na "parkoviště". Je to vlastně jen rozšíření silničky a rozhodně tu nejsme první. Technický stav některých vozidel s registračkami vyspělých kapitalistických zemí připomíná spíše auta z předchozí noci. Řada návštěvníků jsou vesničané, teda alespoň podle toho jak parkují. Mezery na půl auta nám jsou k ničemu. Nakonec se nám podaří najít jednu, kam se náš ford focus kombi vejde. Parkováni v prudkém kopci se sice neobejde bez ztráty kytičky, zasmrdí spojka a zadní nárazník se občas opřel o přední za námi stojícího vozu, ale nakonec je auto tam.
Balíme věci. Podaří se mi zabalit do jednoho baťohu. Kluci mají 2. Milanovi a Martinovi se ten menší podaří připevnit na ten velký, Petr ho nesen na břiše. Počasí je jak z reklamního letáku, avšak k pochodu do kopce s bagáží není právě nejvhodnější. Jdeme k chatě Sciora (2118 m n. m.). Chatu míjíme obloukem. Setkat se s místním chatařem prý není radno. Už je na tom tak špatně, že na stanovánímilovné horolezce chce volat policii. V suti hledáme vhodné místo pro naše stany. Směr který jsme zvolili se neukázal nejlepší. Chůze v suti s krysou na zádech je nepříjemná a namáhavá. Já a Martin se vydáme na průzkum na lehko. Nakonec najdeme plácek, kde se dají postavit 2 stany. Kus nad námi už jeden stan stojí a za potůčkem bivakuje nějaké děvče. S Petrem stavíme stan, kluci spí venku.
V neděli ráno je opět reklamní počasí. Budíček je na sedmou. V plánu je Žehlička. Ne že by jsme byli tak čistotní a v sobotu prali, ale ona ta cesta tak vypadá. Jedenáct délek na Piz Gemelli, konec je v 2680 m n.m. Což je asi v polovině 3262 m vysokého kopce. Cesta je jištěna nýty, na štandech jsou kruhy, sestupuje se slaněním. Obtížnost max 5, samý rajbák. K dojištění se hodí vklíněnce a friendy do velkosti 3. My jsme sebou měli sadu čoků, jedničku a trojku frienda. Kromě poslední délky, která vede na vrchol žehličky, není jištěná a zřejmě se běžně neleze, neboť vede dunivými sokolíky, nám to pohodlně stačilo. Na nástup jsme přišli předposlední, za námi bylo jen italské družstvo, které nás typicky italsky souběžným lezením předběhlo. Nechali jsme je. Nakonec jim to bylo k ničemu. Při předposledním slanění se jim kouslo lano a museli počkat, až jim ho vyprostíme. Ač je cesta kousek za chatou, je jištěná a ani nevede na vrchol, zabral výstup včetně nástupu, slanění a sestupu 11 hodin.
Předpověď na pondělí není oslnivá a i ranní počasí naznačuje, že slunečno dnes nebude. Vybíráme cestu ještě blíže a ještě kratší než předchozího dne. Westwand (6 délek, 5b) na Forta di Sciora (2676m n. m.). Tato cesta je na rozdíl od Žehličky nýty opravdu jištěná a kromě 10ti expresek nic jiného potřebovat nebudete. Ani ona nevede až na vrchol a sestup je slaněním. V cestě bylo jediné družstvo skoro před koncem. Ve třetí délce začalo pršet. Oblékli jsme anoraky a začali slaňovat. Z hora se přiřítilo ono družstvo. Byli to naši staří známí taliáni ze včerejška. Asi mají zase na spěch, necháme je slanit na našich lanech. Dole se s námi ještě fotí s vlajkou "Summits for peace". V mlze a dešti sestupujeme k baťohům. Skováme se pod kameny, za půl hodiny je po dešti. Stavíme stany a jdeme spát. Vzbudil nás až večer hlad. Takže večeře a zas spát. V noci přišla pořádná bouřka, stany naštěstí nápor vody celkem ustály. Moc jsme se teda nevyspali zvuková kulisa byla úchvatná hrom dozníval třeba celou minutu.
V pondělí ráno vypadá počasí už lépe, jdeme odpytlit cestu z předchozího dne. Zde si na rozdíl od Žehličky užijete i něco jiného než rajbasy. Směrem vzhůru obtížnost postupně roste, nejtěžší délka je předposlední. Zas rajbák, skoro kolmý, proťatý neberoucí trhlinkou a zakončený dnes mokrým koutem. V poledne je posekáno. Balíme! Zdola přichází dvě dívky. Na nohách mají těžké pohory, na sobě tílka, kraťasy a sedáky. Jedna má na sedáku velké množství friendů a nese lana, smotané do panenky přehozené přes jedno rameno. I přesto zde působí poněkud nepatřičně. Teplota rozhodně není na tílko, vždyť i já mám 2 trika a dlouhé kalhoty. A taky kam tam nahoru jdou v tuhle hodinu? Kdybych je viděl jen já, myslel bych si, že už mi hrabe. Ale vidí je i kluci, takže asi hrabe všem. Vracíme se do "tábora". Sušíme stany, mokré oblečení, kuchtíme, odpočíváme. V pozdním odpoledni vše zas zabalíme na záda a vyrazíme do sedla Fura (2250 m n. m.). Cesta je překrásná, vede přes několik hřbetů, sutí, pěšinou, sněhovými poli, přes 4 potoky. Výhledy na Badile a Cengalo. Závěrečná pasáž je po ocelových lanech. Nebýt toho, že nesu na zádech krysu a při překonávání potoků jsem značně nestabilní asi bych si jí i užil. V sedle nacházíme luxusní místo. Dají se zde postavit 2 stany poblíž sebe, teče tu voda, ze sněhového pole a dokonce najdeme i kámen pod který ráno schováme baťohy. Kromě jiných obvyklých činností jako je vaření, stavění stanů také přebalujeme baťohy. Co zůstane zde pod kamenem a co si zítra poneseme sebou severní hranou Badile (3308 m n. m.). Spát jdeme brzy, budíček je na 3:40. V plánu je severní hrana Badile (jedno místo 5a, jinak kolem 4ky, 900 m převýšení) .
Je tma, zima a cosi mi pípá u hlavy. Kluci zase zdržují - ještě vaří ranní čaj a snídají. Balíme stany, oblékáme sedáky, bereme připravené baťohy a vyrážíme vzhůru do tmy, kde už se klikatí had čelovek. Dalšího hada vidíme pod námi, lezci z chaty Capanna Sasc Fura (1904 m n. m.) vyrazili. Nástup je po hladkých ukloněných plotnách. Místy jsou mokré. Jdeme volně v pohorkách až na plošinku, kde se řada lezců navazuje. Nevypadá to těžce, takže ještě 1,5 dálky jdu volně. Kluci ujdou volně jen délku, pak se začnou jistit. Čekám na Petra u nýtu, navazuje se s klukama a doleze ke mně. Mezitím nás předbíhají asi 2 družstva. Na dalším štandu vše přeuspořádáme a vyrážíme na stíhací závod. Leze se paralelně, lezci cvakají jištění jiných družstev. Jednu pěknou rajbákovou délku, která vyšla na Petra lezou 4 družstva souběžně. A co je vidět na štandech!? Pit Schubert by o tom mohl vydat knížku "Bezpečnost a riziko na severní hraně Badile". Nezbývá než na tu hru přistoupit a vystrčit hodně špičaté lokty, jinak se nikam nedostanete. Odhaduji, že zde leze kolem stovky lezců. V jednom místě ani nevím v kolikáté délce se had zastaví. Je zde úzký průchod komínem. Za tímto místem už je to o něco lepší, ale s předbíháním se setkáváme až do konce. Kluci za námi trochu zaostávají. Ale v jednom místě asi tak na 2 délky kufrujeme. Petr si tak užije zajímavého lezení a Martin s Milanem se k nám zas přiblíží na dohled. Na jeden ze štandů dolézá Petr značně zadýchaný, nabízím mu že to dolezu na prvním, čehož využívá. Posledních asi 7 délek dolézám já. Těžší jsou jen 3 z nich, pak se cesta mění v položený hřebínek, takový co lezeme v zimě v Tatrách. Expozice je parádní! Ještě, že je mlha, jinak bych se asi bál. Přesto, že už lezeme skoro vodorovně, stále štandujeme. V každé délce se totiž najde nějaké vypečené místo, kdy musíte slézt dolů a pak zas nějakým těžším místem nahoru. Předvrchol míjíme z leva. Místy se už jde, v malé štrbině odpočíváme a čekáme až odlezou družstva před námi. Pokračuji dál. Lehkým lezením se dostanu do chodeckého terénu a když vykouknu za roh, koukám na vrcholový tripól. Bohužel se nám poněkud zamotala lana, takže poslední délka nám zabere asi půl hodinu. Je 15:15 a jsme na vrcholu. Petr si jako správný dobrodruh zapálil Camelku - "zlepšuje to dýchání". Kluci dorazí v 17 hodin. Za tu dobu vyfotíme několik družstev u tripólu, některým i poradíme, kde začíná sestup a pěkně vykosíme. Začneme sestupovat, na sestupu je zase zácpa. Družstva, která začala sestupovat hodinu před námi trčí o 2 slanění níže. A tak na různých policích postáváme nejméně hodinu. Co tam pod námi vyvádějí nechápu. Teda vlastně chápu, jen nerozumím tomu proč do takové cesty jdou lidé, kteří neumějí svázat 2 lana na slanění. Na širokém pásu se zácpa jako mávnutím kouzelného proutku rozplyne a před námi už nikoho ani nevidíme. Přejdeme na konec pásu a pokračujeme ve slanění. Mám dojem, že tama kde je v průvodci napsáno "NO". Ale dole zahlídnu ještě nějaké lidi, takže se tudy dolů dostaneme. Hned první slanění je dobrodružné. Visí zde totiž 2 fixní lana. Jedno má v půli uzel, takže volím to druhé. Při slanění vydává divné zvuky a navíc nevede až k dalšímu slanění. Takže sjedu pod ten uzel a přesednu na to druhé lano. Pak už slaňujeme po vlastních lanech. Na konci nás čeká krátký traverz sněhovým polem k dalšímu fixu. Ten překonává strmou část sněhového pole a dovede nás na rovnější úsek kousek od suti.
K chatě Gianetti (2534 m n. m.) přicházíme před 21tou. Ubytujeme se ve winterraumu (8 e) a dáme si špagety (5 e) a pivo. "Pivo" si zde určitě nedávejte, třetinka přijde na 3,5 e a nic tak hrozného jsem ještě nikdy nepil. Když jdeme spát sledujeme světýlka na Badile. Ještěže jsme tady a ne tam.
V noci začne foukat, pršet a počasí vydrží celý příští den. Jen s tím rozdílem, že místo deště začne sněžit. Pospáváme, hrajeme karty, listujeme italskými magazíny. K večeři zase špagety a tentokrát neděláme tu chybu s "pivem" a dáváme si litr vína (12 e).
Dalšího dne sněžení ustalo, jen vítr stále fouká. Vůbec se mi nechce, ale musíme vyrazit. Čeká nás výlet hodný zdatného vysokohorského turisty. Nejprve po zasněžené suti do sedla passo Poscellizzo (3075 m n. m.). místy je 20 cm sněhu. Milan s Martinem mají návleky, já alespoň kotníkové trekáče, zato Petr má tenisky. V sedle vytahujeme cepíny, kousek jdeme po suti a pak musíme na sníh. Místy jdeme zády a místy musíme čelem a vykopávat stupy. Ač jdu za Martinem v jednom místě se probořím tak, že mi noha zůstane v díře a já přepadnu dopředu. Chvíli mi trvalo, než sem se s baťohem na zádech z téhle pozice dostal. Pak už nemám na scházení náladu. Hned jak to jde sedám na zadek a jedu dolů.
Z malého údolíčka stoupáme k bivaku Pedroni (2592 m n. m.) a pak dál do sedla Passo della Trubinasca (2701 m n. m.). Na hoře z obou stran jsou ocelová lana. Po nich po suti na pohodlnější stezky k chatě Capanna sasc Fura (1904 m n. m.). U chaty se krátce zastavíme. Necháme zde baťohy a jdeme si pro zbytek naší výstroje k bivaku nad sedlo Fura (2250 m n. m.) a zase zpátky k chatě. Je kolem 19té, už jsme docela unaveni. A to nás čeká ještě sestup k autu (1368 m n. m.) s celou naší bagáží. Cesta dolů je strmá, naštěstí jsou to samé schody. Spíš se dolů jen tak motám a každé špatné došlápnuti hrozí ztrátou rovnováhy a pádem kamsi dolů. Sem tam sebou někdo i řízne, ale vždycky skončí na cestičce. V 20 jsme u auta, 11 hodin pochodu, Milanův výškoměr nasčítal 1300 metrů stoupání a 2600 metrů sestupu. Vydatně vaříme ze zásob zanechaných v autě, máme tu i dostatek piva. Přespíme poblíž auta a ráno vyrážíme zpět domů.
