Jak jsem měl orgasmus při záseku do plastického ledu

Ať si kdo chce, co chce, říká, ať si mamka slzy utírá, k mladému horolezčeti patří cepín jako k velbloudovi hrby. Pod vedením oddílového instruktora, slavného i zkušeného "alpinisty", trenéra a dietologa v jedné osobě "Píťi", se letos i já vydávám na svoji severskou pouť za dědou Mrázem a po stopách Yettiho.

S sebou si balím do batůžku vše potřebné: čepice ala Sherlock Holmes s perem ala Robin Hood, argentinské pončo od bohaté tety, tenisové boty s galošemi, topografickou kartu, konopné lano, vábničku na losy, opalovací krém, šnorchl, ploutve a kulovnici nabíjenou zpředu (výlet do Norska na ledy, není výlet na Kokořín).

Žďárák nechávám doma... Píťa má žďárák dvoják - jelikož mám asi mělčí spaní, měl jsem si vzít svůj, slyšel jsem Píťu jak řeže asi 1 kubík dřeva. Nutno dodat, pro značnou únavu jsem ho nemohl ani kopnout a nakonec vždy usínám.

Konečně na místě. Rozhlížím se kolem sebe. Všude kam se člověk podívá, vidím sníh, vidím sníh, vidím hodně sněhu, fjordy, skály a hlavně ledopády.

Nešetříme hesly typu: zimu máme každý rád, zima je náš kamarád!

Nástupy na ledy jsou plné sněhu, postupuji radostně vpřed. Píťa jako zkušený lavinolog čas od času znejistí divným zapraskáním ve sněhu. I přes sebevětší opatrnost se jednou ve druhé délce projíždí malou lavinou (tentokrát jištěn spolulezcem).

Mé cepíny značky Petzl Píťa zabavuje, řka, že jsou pro mne, začátečníka, moc ostré, podávajíc mi své dvě "Lípy" značky Grivel.

Lezení ve zdejším ledu nemá obdoby. Je to něco nepředstavitelného. Přenádherně nateklé ledopády nejrůznějších tvarů a délek jsou pro nás velikou výzvou. S úžasem vždy provádíme první záseky do ledu a pochvalujeme si zdejší kvalitu "jo to Norsko". Pohybujeme se většinou v obtížnosti WI3-4+. Píťa jako správný instruktor předává cenné zkušenosti a stoupá vzhůru jak pára nad hrncem metr po metru. Užíváme si lezení přes den, tak i lezení v noci za svitu polární záře, měsíčku a čelovek.
Ovšem pohoda končí v momentě, kdy se ve stěně rozzuří sibiřské peklo. Po ledových stěnách se pravidelně vyvalí vzduch teploty a rychlosti Blizzardu, což našim zpoceným tělesným schránkám nedělá nejlíp. Dotěrný vítr lze eliminovat uzavřením možných stahovátek na oděvu, ovšem uragán si s neztenčenou silou fičí vesele dál zbylou škvírou. Smiřujeme se tedy se skutečností - nastydneme a vyrážíme směrem k vrcholu.
I přes nepříliš teplé a nepříznivé počasí nemáme žádné viditelné známky poškození. Píťa mi dobře vysvětlil výhodu náhradní čepice, kukly a minimálně dvou páru nepromokavých rukavic.
S dosažením stanovených vrcholů nemáme velké obtíže, leč nutno dodat pár vypjatých situací se přihodilo. "Kovové předměty se vlivem mrazu stávají lepkavými". Onoho času, kdy by jistě zamrzlo i peklo a já jsem jen stěží hledal cit v prstech, jsem tuto radu opomněl a přidržel expresku v puse.

Obvykle vstáváme vyspaní do růžova a slizcí z potu předešlých dnů, že by nám mohli závidět i slimáci v plivátku.

Jelikož Píťa se také musel věnovat pejskům, odjíždím sám v dál po norských fjordech k moři. Odpoledne se nečekaně zhoršuje počasí, padají laviny a cesta zpět je uzavřena, "3x hurá". Ve fjordech je pokrytí signálem od norského Sputníka, kterého vystřelili do kosmíru. Píťovi posílám pohled, aby mne nečekal nějaký čas s večeří. Noci jsou chladné.
Pejskové, toť krásná kratochvíle. Dogsledding uchvátil nejen Píťu, leč po krátké chvíli i mne a tak když jsem dostal nabídku, vyzkoušet si práci mezi pravými mašery, neváhal jsem ani vteřinu a říkám "ano". Práce je to vskutku zajímavá, náročná a vzrušující. Pejskové se musí pomazlit, poškrabkat, nakrmit, zapřáhnout a řádně provětrat. Dělali jsme to vše s láskou.

Na společné soužití vzpomínáme kladně, bylo to prostě úžasné. Chvíle maximálního vypětí střídaly momenty totálního nic nedělání. Ještě než jsme opustili toto výjimečné místo, věděli jsme, bude se nám stýskat.

Za rok jedeme znovu, a kdo ví - možná i mnohem dřív.

Velké díky patří Radkovi za pohostinnost při zpáteční cestě, těžko by se o nás někdo postaral líp.

Vytvořeno:

Mamánek

15.3.2011 21:03