Beskydská sedmička

Beskydské trápení Humanitního Hoboje

1. Profil závodu

Všechny obrázky

Jak někteří z vás tuší, Beskydská sedmička je přechod Beskyd, který pro kategorii Sport měří 87 km a celkový součet vystoupaných metrů je 5200 (sestoupaných 4800). Tohoto závodu jsme se zúčastnili již loni a byli jsme zvědaví jak na změnu formy, tak na srovnání s výrazně širší konkurencí.
Příprava na tento závod nebyla jednoduchá. Můj spoluběžec Hovís v zimě absolvoval 200 m pád v Tatrách, při kterém si zlomil pár kůstek v obličeji, 4 krát ruku a 2 krční obratle. Při nuceném pobytu na lůžku se trénuje těžko a jemně pobíhat začal s příchodem jara. Já také občas popoběhnu, ale hlavní část mého tréninku spočívala v nabývání energetických zásob za stolem v kanceláři KPMG. Po takto náročné přípravě (Tomáš dokázal ve své sešroubované ruce udržet hůlku a já byl vybaven
5 kg v krajině břišní navíc) jsme se sešli v pátek 2.9. na Chodově a vyrazili směr dálný východ.
Po příjezdu do Frenštátu následovalo horečné kolečko povinností: zaregistrovat se, vyzvednou čipy, svléknout se, přelepit bradavky, namazat ohrožená místa krémem, obléknout si vhodný oděv, doplnit vodu, potraviny na cestu, doplnit vodu, připravit dostatečnou dávku analgetik, svléknout zbytečně teplou vrstvu vhodného oděvu, nervózně doběhnout na start a ve 20:53 oficiálně odstartovat.
Naše taktika "s rozvahou dědy Lebedy" bere brzy za své a my se necháváme strhnout rychlejšími závodníky k běhu. To nám kupodivu vydrží déle než mnohým původně rychlejším závodníkům a tak nám kontrola při vyběhnutí na druhý kopec (28 km) hlásí průběžné 22. místo. Bereme to jako nepovedený žert a spěcháme do údolí. Při následném traverzu kolem kopce se Tomáš poroučí z cesty prudce dolů do lesa a zkouší pevnost šroubů a železných výztuží ve své ruce. Drží a on si odnáší pouze pár škrábanců. Doběhneme do Čeladné, kde nás čeká občerstvení i s teplou polévkou. Potvrzují nám umístění kolem 20. místa. Při ládování se polévkou zachytil Tomáš můj pohled a duchapřítomně prohlásil: "Okamžitě zapomeň na to, že budu bojovat o 20. místo." Po přehodnocení situace i mě ten nápad připadá šílený.
Vyrážíme na druhou nejvyšší horu Beskyd, Smrk. Je brzy ráno a musíme se dopovat kofeinovými nápoji. Na obalu píšou, že obsahuje 140 mg kofeinu, debatou o počtu šálků kávy, které by obsahovali takovéto množství, zabíjíme 9 km výstup, při kterém se opět probíjíme přes další týmy. Sestup ze Smrku nepatří k těm běžeckým, a tak se šetříme a propadáme se polem zpět, kam patříme. Nepočítáme týmy, které nás při sestupu předběhly a hledíme si svého tempa. Pod Lysou horou je další občerstvení s polévkou a my se s prvními slunečními paprsky vydáváme na vrchol. 9 km s 900m nahoru zvládáme za hodinku a nějaké drobné a to nám dodá kuráže. Při běhu z vrcholu jsem se začal bát, že budu napaden ochránci zvířat, neboť jsem s sebou začal vláčet již řádnou smečku beskydských vlků. Díky převlečení do suchých běžeckých trenýrek jsem smečku z velké části nechal ve vesnici a po ranní dávce iontů s melounem jsme se vydali na náš pátý vrchol. Umístění jsme již nehlídali, ale potěšilo nás předběhnutí kamaráda, co se živí jako profesionální triatlonista. Očividně prodělával krizi, neboť mi nadával a stěžoval si na menší bolest nohou ("Bárte vole, mám stehna na sračky." "Kdo nemá..."). A co povzbudí více, než krize soupeře.
Chválili jsme dne před večerem. Cesta na Travný byla vše, jen ne krátká a mírná. Stále jsme předcházeli další týmy, ale již s notnou dávkou rezignace, protože jsme si již ověřili, že nás po cestě z kopce stejně předejdou. Výměna trenýrek v chladném ránu vyústila v první křečové potíže. Naštěstí není nic, co by chemie nevyřešila. Vrchol byl dosažen za poničeného sebevědomí a touhy okamžitě tento závod vzdát. Hlídka, která nám potvrdila průstup, s sebou sice měla psa, ten byl však pravděpodobně najeden, neboť mě nechtěl ani sníst, ani aspoň pokousat nohu. Aby toho nebylo málo, tak nám bylo řečeno, že jsme na 25. místě. No a zabalte něco, když se vám poměrně daří. Následoval tedy úprk do údolí a psychická příprava na dva poslední kopce. Věděli jsme, že máme psychologickou výhodu, neboť o nás horolezcích se ví, že máme chorobně silnou vůli a již od dob Rebufatta platí, že kde je vůle, tam je cesta. Seběh z Travného je zakončen sjezdovkou, na které jsme cestu i vůli ztratili. Zcela vyčerpaní jsme se dostavili k poslední občerstvovací stanici, vypili polévku a vrátili se zpět k taktice dědy Lebedy. Do cíle chybělo 20 km. Na nich jsme potkali naše staré známé, halucinace a usínání za chůze. Pár družstev nás předběhlo, ale počítat jsme je již nezvládali. Nic nás nebolelo, jen nebylo kde brát energii. Poslední seběhnutí bylo také po sjezdovce, to už ale bylo za odměnu, neboť to byl poslední sestup dne.
Čekal nás poslední kopec a těšili jsme se na něj. Možná až moc, neboť to co následovalo, byla rozhodně "lahůdka pro opravdové fajnšmekry a znalce horského maratonu" (jak říkal Libor Uher). Fáborky značený průstup lesem přímo kolmo na vrstevnice z nás dostal poslední zbytky sil. Cílová rovinka měřila 1500 m, které jsme sice běželi, ale spíše z povinnosti než z radosti z pohybu. Náš cílový čas se zastavil na 17 hodinách a 10 minutách a obsadili jsme 29. místo. Oslavili jsme to teplým birellem a pospíchali na připravený minibus na start.
Beskydskou sedmičku mohu jen doporučit. Komu? Pokud vám vadí mraky lidí na Pražském maratonu, máte rádi běh v přírodě a rádi poznáváte své psychické a fyzické limity.