Ödsteinkante

scheisskletterei in Gesäuse

Už je to skoro rok co jsem si po Vajoletkách vymkl levý kotník, následně ho rehabilitoval až do zimy, kdy pak začal problém se zubem, abych si nakonec vymkl pravý kotník. Takže jsem celý rok krom nějakého poplejzání nic moc nedělal. Chuť už někam vyrazit tedy byla veliká.

Je středa, počasí v Alpách nic moc, přeháňky, odpolední bořuky, navíc jsem osypanej po poslední dávce antibiotik. Tak nějak doufám, že Kuba řekne důrazné ne, a já si budu moci válet šunky doma. Místo toho mi posílá odkaz na topo Ödsteinkante, a večer padá definitivní rozhodnutí, že ráno jedem.
Cesta probíhá jako obvykle. Popojíždění skrze aglomeraci u Tábora, postávání před Freistadtem, a nakonec frčíme po dálnici na Lienz, přes Admont až do údolí Johnsbachu. V něm po dvou kilometrech nalézáme parkoviště u Klettergraten, přesně podle popisu v topu. Ještě popojedem na pivo do hospody, kde Kuba připomíná při pohledu na okolní kopce, historky z oddílového Gesauese. Mezitím se okolo nás přežene bouřka, a vyrážíme spát.
Mám asi fakt velkej Pech, protože když se jdu o půl noci přesunout od hučícího potoka, někam kde je víc klidu, projíždí zrovna okolo parkáče auto. Když je jasný, že zmerčilo moji baterku, přemýšlím jestli zhasnout a skočit do lesa, ale nakonec teda čekám co se bude dít. Oslněn reflektory teréního vozu vidím akorát velký prd. Nakonec si popvídám s místním forestmastrem, který z mého vyprávění nejdříve myslí, že jsem pracovníci NP. Což mi teda přijde komické, vzhledem k tomu, že naproti němu stojím jen v trenkách a košili, v ruce karimatku a spacák. Nakonec po vysvětlení, že teda tady spíme a kam se chystáme, udiven tím v jaké nepohodlí to podstupujeme, odjiždí.
V 3:30 zvoní budík, je úplňek, takže je nádherně viděť. Rychle něco zdlábnout, obléct se, nahodit batohy, a vyrazit. Kupodivu máme jen 10 minut spoždění. Nástup je značený ukazateli, ale nenechte se zmást, a přečtěte si pořádňe topo. Jaksi přibyla v lese ohrada, takže nástup po šipkách vede dost nepohodlně okolo ohrady. Topo radí obejít ohradu zprava, což je asi dobrý nápad, ale z leva to šlo taky. Po obejití ohrady se člověk ocitne už docela vysoko v korytě potoka odkud se po tečkách dostoupá až do nástupového karu. Karem do jasné rinne, ve které je sníh a kde se nachází nástup. Mezi skálou a sněhem je letos trhlina, která umožňuje snadný postup až k nástupovému borháku.
Lézt začínáme cirka v osm ráno. První délka má 10m (v topu chybně 50m) a je to lehká, akorát nechutně lámavá spára. V podstatě je to ukázka v jakejch sračkách člověk nadále poleze. Následuje procházka pod trojkový komín, který by se příjemně lez na batohu. Poté následuje cirka deset délek v různých sračkách od 1-3, kde celkem prd založíte, borhákovaný štandy spíš nenajdete, a topo vám v hledání cesty taky moc nepomůže. Nicméně časem se ocitnete pod klíčovým místem.
Topo sice tvrdí, že ústup je obtížný až nad ním, ale já bych těma srágorama nechtěl utíkat ani odsud. Okolo se mezitím zatáhlo, občas pěkně zaduní hrom, a mě se pomalu rozplývá iluze, že si tak nějak zvolna po roce vytáhnu pár lehkých dýlek a Kuba udělá to ostatní.
Klíčové místo má dvě poctivé délky. První je plotna, resp. nástup přes převis do ní. Poslední jištění jsou dvě shnilý skoby pod převisem, a jedn frendík. Chce to chytnout presku ve skobě, nohy co nejvejš na hranu plotny, a rukou najít bočák, pak se nadechnout, odpoutat se od skoby, postavit se, a pokračovat plotnou nějaký ten metřík, než dá člověk prvního frenda. Dalších 15 metrů na štand polotnou je taková multiple choice z několika různých vyskobovaných variant. Usidluju se v bh. pod převískem a začíná bouřka, za chvíli se na štandu objevuje Kuba, a začínáme tahat batohy, mezitím už solidně chčije, tak akorát klepu kosu, a čekám, až můj batoh jako poslední dorazí na štand.
Preussův traverz, což je v podstatě jedinej důvod proč vůbec tahle cesta neupadla v zapomnění, mezitím promok, a tak Kuba načíná, za už mírného deštíku, přímou variantu za 5-. Po tom co mu podjedou nožky na plotně, na to kašle. Takže to je zas na mně. Kurva. Na čistotu stylu sere pes, a tak hezky od skoby ke skobě na další štand. Nejdřív pěkně pod převískem doprava, pak hup na něj, a hurá spárou doleva. Po 40 metrech už presky, frendy smyce, karáble došly, suším poslední zbytky a doufám, že vůbec zaštanduju. Topo nabízí borhák, skála nikoliv. Topo taky neobsahuje ani hromadu dalších skob co člověk potká. Lano táhne, ale nakonec nacházím ve vhloubení novou skobu, shnilou skobu a místo na frenda. Sice je to štand dost na hovno, a tak když ke mně Kuba doleze, tak rychle utíkám kousek níž a spáro komínem šikmo dále doleva, skobka mě ujistí, že spravným směrem až do chodeckého skalního kotle, kde čekám na ostatní, vyhráno. Zatímco Hanka dolézá ke Kubovi, konfrontuji topo s realitou. Kde sou podělaný borháky netuším, kolik má autorův metr taky ne.
Po šťastném shledání, při zapadajícím slunci, vyrážíme nejpravděpodobnější variantou, což je zpočátku široký rovný chodecký žlab (v topu za II. WTF), dál. Dokonce nacházíme borhák, synchronizujeme se s topem. Což nám nakonec vydrží na celé dvě délky i druhý den. Postupujeme přes hnusný mokrý lámavý práh až nakonec žlabu, kde nás konečně dostihne tma a bivak.
Tak, neplánovaný bivak, je vůbec vzdělání horolezce kompletní, dokud ho nezažije? V tomhle případě je bivak luxusní. Pěkně chráněni v tři metry širkém suťovém žlabu na vybagrovaných plošinkách to ujde, dokonce i na nějakou tu hodinku se podaří oko zamhouřit. V údolí se válí inverze, a tak nám není ani velká zima. Jen ta voda trochu chybí.
V osm začíná další šichta. První délka od bh. podle topa sedí. Okolo nás samá varianta No!, prý ze štandu doleva, a pak komínem, žlabem, 2-3 nahoru . Tak tedy doleva, na hraně provážu hodiny, a otevře se mi pohled na asi tak milion variant za 2-3. Jen jaksi chybí ten správný komín, nebo žlab, kterým bych teď měl cca. 30m nahrou lézt. Do prava se nabízí něco co asi je varianta No!, do leva se nabízí traverz do očividného žlabu. Škoda, že jen v topu žádný traverz není. No co, tak štand, dolézá Kuba, nachází bh. Ale kurva jakej, když jsou v topu dýlky po 40m.,a tenhle blbej bh. je tady hned po dvaceti. Pak už stručněji, žlabem 2-3 (co na tom, že v topu traverz nebyl), pak mají být dle topa dvě délky za 1, tak se o něco podobného pokoušíme. Přidávám další délku, na hřebínek, ale chyba lávky, končí to šluchtou dólu. Takže zpět 1,5 délky, ke spárkám, které vedou zpět do žlabu. Jedna délka tak za 4 (he he, topo tady někde nějakejma spárkama prej za 3+, že by to snad bylo ono, ale to s z topa poznat nedá). Před návratem do komína se znovu vydávám na hranu, vypadá to optimističtěji, tak rychle štand, ať vím co je o deste metrů výše. A von tam normálně je poslední bh. naší cesty. Vůbec teda netuším co tam dělá, ale jsem na stezce, kterou máme sestupovat. Ano v jednu hodinu odpoledne, konečně přestáváme stoupat. Po (3.5 hodnách nástupu a 20 + 5 hodinách lezení).
Sestup Kirchengratem nám zabere dalších pět hodin. Celá horní část je popolejzání 1-2. Pak následuje Schorfen (podívejte se na wikipedii co to je, ale určitě tím nechcete sestupovat), pak koryto potoka. Vyschlého, což teda potěší, když máte žízeň jak sviň. Nakonec hnusná Erdrinne, ale to už je vám všechno jedno, protože dole vidíte suť a les, která značí že to máte za sebou, a pod ní vám zbývá jen 400 v.m. lesní pěšinou. Až nakonec narazíte na na konci sestupu na potůček, který určitě neminete. A pak už je to jen pět minut na silnici.
Blbé rady
Celkově shrnuto, cesta je alpská klasika, protože to byl na čas neřešitelný problém, a protože se tam zabil Gustav Jahn. To je asi tak všechno co je na ní zajímavého. Jinak je to povětšinou lehké lezení v rozbitých sračkách. Na štandy, jaké učí metodika ČHS rovnou zapomeňte. Na postupové jišťení víceméně taky. Dvě klíčové délky jsou vyskobované, plus jde docela založit, a naštěstí jsou v solidní skále. Ve spodní části topo celkem sedí a je jasné kudy cesta +/- vede. Kromě jedné věžičky, která se obchází zleva (dálka za III, před kl. místem) se to chce držet furt hrany. Hlavně za věžičkou netraverzujte doleva, neboť tam čaká jen nejistitelný traverz.
První klíčová délka je jasná. V druhé je více variant. My volili přímou. Podle topa to celkem sedí, jen ja tam víc skob, a nenašli jsem onen štand s bh. za ní.
Pak podle topa žlabem pod černou čáru v kolmé stěně (viditelná zespodu), a pod ní doleva (to je logické, nejlehčí možná cesta), až se dostanete do lehkého terénu. Zde si topem vytřete definitvně zadek, protože vůbec není jasné kudy dál, a intuitvně traverz doleva (cca. 30m) do žlabu, jím nahoru 2-3, pak lehkým stále doprava, až budete asi 50m na dohled hřebene, tak šikmo doleva, kde dosáhnete ploten, které opět směřují šikmo doprava, po nich definitvně 50m na hřeben, a poté už jen 10m po hřebeni k poslednímu borháku.

topo: http://bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=1516
nova mapa nastupu: http://www.nationalpark.co.at/nationalpark/de/downloads/ausgelagert/oedsteinkar.jpg
kdo to zpiskal: http://www.gustav-jahn.at/