Kterak se neplní horoškola, aneb smutný konec jednoho nováčka

1.

Všechny obrázky

Tento článek měl původně vyjít v ročence, avšak vzhledem k tomu, že většina členů oddílu se letos na jejím vzniku podílela asi se stejnou vervou, s jakou jsem se hnal za uplynulé 2 roky do hor, vychází tato poučná elegie pouze v internetové podobě. Nováčkové, čtěte pozorně - takhle se to dělat nemá...

Do ročenky jsem nikdy nic nenapsal - snad jsem si to šetřil na časy, až budu konečně řádným členem. Ty ale nenastanou. Naděje na členství se rozplynula, oddílová smrtka mě nemilosrdně chytla za límec, že prý se můj čas už naplnil. A tak se teď, coby neúspěšný nováček, v posledních mrtvolných křečích snažím zapsat do humanitních análů, abych neupadl v zapomnění.

Jakže se to vlastně stalo? Inu, asi jsem podcenil moudrost úsloví: nemůže-li hora k nováčkovi, musí nováček k hoře. Vloni v Kaiseru pršelo a tak jsme se s Liborem vydali klouzat na plotny do Arca. A že jsme nebyli sami, to jsme zjistili hned druhý den, kdy nám svou přítomnost nahoře na skále oznámily Feu s Bárou smrští několika pěkných valounů, z nichž některé se blížily velikosti Alešákova největšího kinderkopfu. Trochu mě to sice polekalo, ale v zásadě jsem z toho měl vcelku radost - vždyť tohle je přece úplně jako v horách, říkal jsem si, a horoškola by tím pádem mohla být odbytá. Feu mě následně ubezpečila, že to byla jen taková laškovná přípravka a že mi to jako hory
nepočítá.

A tak jsem se napřesrok musel chystat do hor znovu. Jenže ani letos, se Suzán, nám počasí úplně nepřálo - v Tatrách, kam jsme se chystali, to zrovna vypadalo, že sa bude blýskať a hromy budú divo bíť. S plným vědomím toho, že toto je má poslední šance, jak hory splnit, hledal jsem adekvátní náhradu. Uvažoval jsem následujícím způsobem: v Ráji je sucho, takže Příhrazy nepadají v úvahu. Kobyla alias český Eiger prostě bude muset ještě chvíli počkat. Skoro už jsem propadal panice, že ty hory vážně nebudu mít splněné, když tu mi najednou svitlo: ve východních Čechách, v oblasti polické pánve, se přeci nachází horský masív. A ne ledajaký:

Jeho vrcholy se hrdě pnou do výše k nebi, podobně jako vrcholy věží v Dolomitech. Mnohdy se zelenají, jako tatranská úbočí. Tu a tam po nich stékají kapku po kapce pramínky vody, aby se pak dole v úzkých údolích či roklinách spojily v horský potok. Zdejší prostředí, podobně jako prostředí všech velkých horských oblastí, míst mezi nebem a zemí, má své vlastní zákonitosti. Stejně jako jinde v horách, i tady se jeví vzdálenosti mnohem kratší, než ve skutečnosti jsou. Protější hora se z vrchu zdá být, co by reversem dohodil, ale cesta k ní je ve skutečnosti klikatá, ba dokonce se často člověk musí vydat na úplně opačnou stranu, aby došel k cíli. Nástupy jsou dlouhé a namáhavé. Když se jeden zrovna nebrodí písečnými závějemi, směle balancuje na chatrných feratových žebříčcích. I čas tu plyne jinak - soumrak padne mnohdy dřív, než karabina úlevným cvaknutím rozezní kruh, a pak nastávají perné chvilky. Ovšem ani druholezci to nemívají jednoduché. Často padají za oběť lavinám mechu a jehličí, jež se v nekonečných proudech valí shora z pod rukou odvážlivce na opačném konci lana. To když pak na konci dne, sedření a špinaví, ale šťastní, oba sestupují do doliny, zaskočí se ještě osvěžit ve zdejším karovém jezeře.

A tak jsem se tedy rozhodl splnit si letní hory v Adršpachu. Záměrně jsem se podle toho snažil vybírat i vrcholy. Naše první ádrhorská výprava se Suzán proto vedla do Himaláje a pak hned na Mileneckou horu. Ve Staré cestě na Alpskou jsem si připadal jako v Pallaviciniho kuloáru. Ve Žluté spáře na Mravenčí horu jsem si připadal jako jelito, a nakonec jsem tam veleúspěšně po marném soukání se kousek nad kruhem zavěsil beznadějnej pytel. Ale horské cesty v deníčku přesto pomalu přibývaly a já se už už těšil, až jej na konci sezony hrdě předložím Feu. Pak se to ale zvrtlo.

Večer u Tošováka jsme totiž narazili na Tatuše. Na jeho orlovácké spolulezce zrovna neúprosně doléhal pantofel jejich rozezlených chotí a tak Tatuš seděl v hospodě sám. Po pár pivech jsme se dohodli, že nazítří, než se líté Orlovačky umoudří, polezeme spolu ve třech. Jenže Tatuš, jak známo, není žádný horal, ale prachsprostý pískař. Pro naše alpinistické ambice neměl vůbec žádné pochopení a bylo to jeho přičiněním, že se naše ádrhorská expedice zvrhla do obyčejné pískařiny. Tatuš dokonce zásadně odmítal veškeré tradiční horalské postupy. Třeba jsme dobírali v Kouzelnické na Čarodějku za takový velký hrot: Tatuš se už sápe do spáry, a když se ho zeptám, jestli bych ho radši neměl vzít spíš přes štand, než přes tělo, nevěřícně na mě vyvalí oči: "Přes štand?! ...ty vole, co ti na to mam říct?!"

A tak už jsem se na nic neptal. Smířen se svým osudem, upínal jsem zrak směrem, kde se za pár stržemi tyčila Manaslu, Anapúrna a Nangá Parbat a věděl jsem, že po mých alpistických projektech v Ardšpachu je veta.

Veta je tudíž bohužel i po členství. Nebyl jsem dobrým nováčkem, pravda. Chyboval jsem a hory nesplnil - tu Žlutou spáru jsem měl, kurňa, vylézt. Jako horoškolák jsem propadl, a to po zásluze. Ale nemyslete si, že se mě zbavíte tak snadno - v horách se asi jen tak neuvidíme, protože tam většinou prší, když už se tam zrovna chystám (anebo se najde jinačí výmluva) ale oddílovou Hrubici či Tisou - pokud komitét pro saubere Humanität nebude mít nic proti - si ujít nenechám!