Lysá hora 24

V průběhu roku mě tenhle závod tu a tam vrtal v hlavě a nedávno se mi připomněl kamarád Miloň, jestli tedy nechci běžet, a tak jsem na to kývnul. Něco naběháno mám a zároveň to bude dobré zakončení rodinného výletu do Beskyd. A zima přeje spíš pěší turistice.

Lysá hora 24 je mistrovství republiky v horském ultramaratonu, úkolem je za 24 hodin co nejvíckrát vyšlapat nebo vyběhnout nahoru a vrátit se dolů. Jedno kolo má necelých 12 km a převýšení 760 m. Dávám si odhad, že bych mohl dát 6 - 8 kol. Soutěží týmy ve štafetě nebo jednotlivci, což je náš případ.

Minulý rok prý zbylo kolem padesáti čísel, tak není ani letos problém nějaké na poslední chvíli sehnat - holt rýmičky nebo zranění se nevyhýbají ani ultraextrémistům. Startovné jsem sehnal za dobrou cenu a je v něm i ubytováním v bungalovu a vstupenka na gastrofestival, který se koná v den závodu.

Do Beskyd vyrážíme s rodinou už ve čtvrtek, dáváme nějaké výšlapy na okolní kopce a přitom zjišťuji, že teplota jde oproti předpovědi rapidně dolů a běžkařské rukavice nejspíš nebudou stačit. Tak si půjčuji návleky na rukojeť od kočárku, které pasují i na trekové hole - na trati je tahle vychytávka velkou konkurenční výhodou, zvlášť v - 20 °C.

V sobotu ráno mrzne až praští. Start je až v jedenáct v Ostravici, nikdo se pod startovní oblouk nejprve moc nehrne spíš se kumuluje teplo v okolních hospodách nebo u automatu na kafe v Jednotě. Po výstřelu odstartuje první vlna profesionálů a poté zbylá horda amatérů, dohromady asi 800 borců a borek. První kolo začíná oficiálně až o kus výš u hotelu Sepetná, kde je také veškeré zázemí závodu.

Rozjetý dav zpomalí až první prudký výstup po pěšině, časomíra ukazuje 23,5 hodin do konce, tak není kam spěchat. Dokud se jde lesem, tak mrazivo nevadí. Ne tak u posledního lysého úsek pod vysílačem, který je nejlepší rychle projít a nikde se moc nezastavovat. Během dne se teplota zastavuje kolem mínus dvacítky a vítr má nárazy kolem 40-50 km/h.

Pořadatelé průběžně hlásí počty omrzlých a odstoupených, nakonec to po šestém kole vzdá i sám pořadatel Libor Uher kvůli potížím s dechem. Chodí to asi takto - nejprve se při prudkém výstupu pořádně rozhicovat, až z hlavy stoupá pára, a poté pod vrcholem zakusit zimu jak v ruském filmu - do kontrol kol tak dobíhají borci s rampouchy na vousech a jinovatkou na obočí.

Zkouším taktiku po každém kole doplnit teplý čaj nebo vodu a nasypat do toho ionťák nebo maglajz, po každém druhém kole dávám půlhodinu na gastrofestivalu. Nahoru rychlejší chůze, dolů pomalejší běh a jedno kolo stlačuji pod dvě a půl hodiny, takže 8 kol by se mělo dát zvládnout i s vysedáváním na rautu.

V pátém kole jsem si zapomněl dotočit teplou vodu, poté jsem při seběhu ztratil nesmek, který se mi občas zouval. Já hňup jsem si ho nepřivázal k botě nebo k noze! No nic, poučení pro příště. Ale ostatním nesmeky také odletují do lesa, zvlášť při posledním traverzu. Z některých méně kvalitních typů zas odletují rovnou ocelové hroty.

V šestém kole potkávám Miloně, který mě předbíhá o kolo. "Kolikátý jdeš"? "Uf sedmý". Rozumím poslední, chvíli klábosíme a pak mi mizí, tak je jasné, že to bude víc - Miloň dá nakonec devět.

Při šestém kole hluboko v noci hlásají na vrcholu "oteplení" na - 12,5 a přestalo foukat, tak je hned svět pěknější, kdyby nepřišla krize. Při seběhu z kopce se mi podlamují nohy, hodím i několik tlam, a přicházejí lehké halucinace z únavy. Ty sestupy kurva bolí a nepomůže už zpěv ani nadávky. Tak do sebe naleju dva nutrendy a jdu se jedno kolo prospat, na kofeinovou žvýkačku ani nedošlo. Budík řídím na 6:15 s tím, že ráno ještě jedno kolo po snídani dorazím - času bude, že by se to dalo doplazit i po čtyřech. Chvíli před budíkem mě budí spolubydlící, který se chce dostat do bungalovu, protože se musíme dělit o klíče. Prý to úplně balí.

Poslední kolo je za odměnu, a to i přes utrpení z bolesti nohou při sestupu - za mrazivého rozbřesku je alespoň po té tmě a mlze vidět do dáli. Po sedmém kole dorážím s pohodlnou čtřičtvtěhodinovou rezervou do cíle. S Miloněm dáváme druhou snídani a pak se postupně belháme balit k odjezdu.

Suma sumárum podmínky byly opravdu náročné, kvůli nedostatku sněhu se muselo sbíhat po kamenech, výhoda snad byla jen při prudkých výstupech. Horská služba hlásila na Lysé hoře pocitovou teplotu - 60 °C. Dle dostupných tabulek to bylo max. - 37 °C, ale v tomhle není nikdy na škodu přehánět. Neškodí si vyzkoušet, jaký zápřah tělo v horských podmínkách zvládne.

Raut byl luxusní, jen jestli to příliš nesvádělo u něj vysedávat. Je tedy možnost to kdykoliv vzdát. Podobně jako je traduje, že při vícedenním výcviku US Navy Seals v divočině je vždy k dispozici vytopený karavan s kafem a borůvkovým koláčem a rekruit má možnost tu trýzeň kdykoliv ukončit - tak je otázka, jestli tahle možnost to celé nedělá obtížnější.