Silvestr na Hanauer Hütte

Bezejmenný obrázek č.1

A je to tu. Dál jen na lyžích.

Nadšení z výstupu. A to teprve začíná kopec.

A konečně na chatě. Jukebox cestou nepoškozen.

Chata je hned za klečí.

1. den - vzhůru na kar

1. den - ani metr na zmar

1. den - prašanem vzhůru

1. den - zasloužený zevling

1. den - prašanem dolů

2. den - Dremlspitze v pozadí

2. den - náš hřeben je až za horizontem

2. den - exponované :)

2. den - hlavně nepošlapat sníh vprostřed

2. den - zasloužený zevling

2. den - a sjezd

Mapa

Všechny obrázky

Stejně jako loni, i letos jsme strávili Silvestr na lyžích. I když to teda v jeden okamžik úplně nevypadalo.

Je asi tak půlka září a já pomalu začínám vybírat chatu na Silvestra. Jako obvykle nějaký útulný Winterraum s kamny, ne moc dalko z ČR, a ne žádný pochod smrti z parkoviště. Postupně přibývají lidi, takže začínám pomalu propadat panice, kam pojedeme. Původně zvolená Hanauer Hütte s 14 místama, se mi začíná zdát malá.
Aby toho nebylo málo, tak se nedostává moc sněhu. Po té co znám už celou mapu na bergfex.at nazpamět a co umím vyjmenovat chaty DAVu o OEAVi i ve dvě ráno, mi do oko padá Essener und Rostocker Hütte. To je asi tak 20. prosince, cirka týden před termínem odjezdu. 25. prosince začíná pořádně sněžit. Na jihu napdne místy přes metr sněhu, lavinovka se vyšplhá na 3-4 a jako bonus začne vyhrožovat samovolnejma lavinama. Zrovna popis cesty na ER Hütte před nima varuje. Kubovi se do toho nechce, tak z něj tahám, jestli je jenom línej, nebo se fakt bojí. Prej se fakt bojí. Sice mu to moc nevěřím, ale moje přesvědčení, že plány se na poslední chvíli nemění, dostává velkou trhlinu. 26. večer tak pár hodin před odjezdem, už nic nevymyslíme, a raději odjezd odkládáme.
Další den si vyměníme pár desítek mailů, abychom nakonec jeli na... Hanauer Hütte. Něco málo tam napadlo, něco málo sněhu tam bylo už před tím. Rozhodování bohužel nevydrží Turci a jedou radši kamsi na kajaky.

28. prosince tak konečně ráno vyjíždíme z Prahy směr vesnice Boden. Za Mnichovem to pořád vypadá dost bídně, ale čím více se noříme do Lechtálských Alp, tím více bílo je okolo nás. Nakonec se všichni potkáváme po 13.00 na parkovišti a postupně vyrážíme. Je tu asi 10 cm nového sněhu, a vypadá to, že na chatě budeme sami, neb stopy tady žádné nejsou.
Cesta na chatu připomíná pochod na Terynu. Vlastně je to ještě horší. Hned za první zatáčkou se objeví chata trčcí nad pořádným hangem, který je samozřejmě až na konci údolí. K dolní stanici nákladní lanovky je to v pohodě, pak se to trochu zvedne, a posledních 200 výškových metrů je peklo jako vždy. Tentokrát se však stalo něco neuvěřitelného, a první z nás dorázili na chatu aniž by zatměli. Postupně pak ještě sesbíráme opozdilce z hangu, a nečekaně brzo jsme všichni ve Winterraumu.

Ten září nejen novotou, ale i světlem, které je napájeno pomocí vodní elektrárny. Trochu nás překvapuje absence obřího hrnce na roztápění sněhu, ale i tento zádrhel je nakonec vyřešen druhý den ráno, když necelejch pět minut za chatou objevíme potok. No a obavy z nedostatku prostoru se ukazují taky jako liché, neboť se sem pohodlně vejde tak minimálně 20 lidí místo deklarovaných 14.

První den si vybíráme tůru do sedla mezi místní dominantu Dremelspitzí a bezvýznamnou Hanauer Spitzí. Cesta začíná výstupem klečí do ledovcového karu. Normální lidi asi volí cestu po dně údolí. My samozřejmě nehodláme ztratit 30 výškových metrů, co jsme omylem nabrali a snažíme se to drtit úbočím. Tvrdý sníh nám však nedává mnoho šancí.
Pak už je to jen nahoru na lyžích a nějakou tu poslední stovku metrů do sedla na mačkách. Opalovačka, pívečko, sundat pásy a hurá dolů v prašanu co zůstal schován ve stínu. Pěkná krátká tůra. Ideální na zimní dny. Pokud by měl někdo chuť na vrchol, pak ať se připraví na lezení v obtížnostech II-III v ne zrovna pevné a čitelné skále.

Druhý den se chystáme na Kogelseespitzi. Ráno se vezeme ve stopě Rakušáků co přišli včera. Trochu hloupé je, že si vyrazili jen na procházku, a ne zrovna tam kam my. Takže si uděláme krátký sjezdík do údolí a pak už hurá na správný hřeben. Opět je to na mačkách.
Na hřebínku dobudeme bezvýznamný brdek, a zamáváme směrem k zamýšlenému cíli. Kdo by se na něj kodrcal, když je tam víc suti než sněhu. Tak jen posvačíme a hurá do údolí. Sjezd z hřebene je opět v prašánku, který zůstal ukryt na SV svahu.

U chaty nás čeká překvapení. Né že by Winterraum byl malý, ale 35 lidí je už přeci jen dost. Jedna početňější skupina to naštěstí raději vzdává a vyráží přechodem přes sedlo na vedlejší chatu. Ty další dvě až tři hodiny za šera a tmy jim nikdo nezávidí.

Po zbytek večera nám pak ke konzumaci omezeného množství alkoholu vyhrává Hrb spolu s Barbuchou. Naši oblíbení Skauti z Vídně nedorazili. Letošní rakušáci jsou takoví inertní, žádná společná pařba se tentokrát nekoná. Po půlnoci se vyfotíme a jdeme spát.

Poslední den jen sjedeme do údolí a hurá do Prahy.

---
Fotky od Víti: http://picasaweb.google.com/104848622688641535141/Silvestr201302?noredirect=1