Zimní hory vol.1

1.

2.

3.

4.

5.

Všechny obrázky

Heeej Humanito! Já se s váma taky chcu podělit o zážitky a popsat, cože se to stalo, že jsem se ocitl v zimních horách.

Tak abyste věděli, tak se jelo ve čtvrtek večer, což bylo strašně moc fajn, protože se toho dne dalo ještě spousta věcí stihnout. Jakože práce, škola a tak. Bylo to všechno tak nějak narychlo, protože jsem se v neděli před horama vrátil z jiných hor a tak jsem musel ještě trochu pracovat ... to aby člověk přežil, však to znáte. Samozřejmě jsem se balil až ve čtvrtek a to ještě tak dvě hodiny před odjezdem, přece to nebudu dělat naplánovaně a v klidu. To by totiž nebylo pořádný cestování.

Super vole! Vlak! Hele, fakt to bylo dobrý. Vždycky, když jedu někam vlakem, je to takový prázdninový. A tohle bylo navíc poprvé, co jsem jel tím s lehátkama. Prostě žůžo. Koupil jsem si tááááákovouhle čokoládu na cestu a tak se mi vyplavilo tolik endorfinů, že jsem rychle usnul.

Píííííísk. Hudba. Vítáme vás ve stanici whatever.

Usínám. Píííísk. Ťukání. Prejže vstávat. No, já vám nevím, ale prý tam už jsme. Já teda rozhodně nejsem.

Vyspalej.

Poté, co jsem se dvakrát zaseknul v uličce kvůli polozalepeným očím a dost chaoticky upevněnýmu matroši na batohu, jsem málem vypad ze schodů a rozmáznul se mezi plivanci na zemi v... jo, prostě tamto slovenský město, ze kterýho se jelo do Tater. Busem.
To vůbec bylo takový srandovní. Prvně stojíš frontu, hrozně křečovitě si svíráš v kapsičce euro pade abys nezdržoval a moh říct: "Taky tam co ten přede mnou." A pak se zakoktáš. Jo a samozřejmě s batohem na zádech, protože u Tater autobusy nemaj otevírání zespoda, aby sis tam dal batoh. Takže ještě málem řidiči vypíchneš oko cepínem. Kecám, měl náhubek. Ten cepín. Ne řidič.

Vystoupili jsme v Kanadě. Teda aspoň tak si ji trochu představuju. Dlouhá rovná silnice od nevidím do nevidím, před náma supr hory a zablácená cestička rozježděná velkýma dřevorubcema v červených, kostkovaných košilích, kteří svážejí dřevo. Bomba. Jdem nahoru.

Brnčála (jako fakt divnej název), je vlastně hotel. Je tam sprcha, maj espresso a eurookna. Kolem jsou nějaký kopce, jeden malej a druhej velkej a prej Německej žebřík, kterej když se vysype, tak se vysype celej. Taky je tam flaška. Tááámhle hned vedle dvou dalších názvů. Tak jsme se uvelebili na chatě, vyházeli věci na postel, udělali spoustu bordelu (jako sorry, ale byli jsme tam samí chlapi - až na Suzán a chlapi nedělaj nic jinýho než produkujou bordel a nee, na Feu jsem nezapomněl), dojedli řízky a jali se objevovat tajemství pípáků. Teda já, ostatní ho měli nasazenej. Víš, že to, že ten pípák má takovej divnej tvar, má důvod? Nasazuje se tak, aby přilnul k tělu. Ne naopak.

Zbytek odpoledne jsme strávili pípákováním, ježděním na zadku a dělali jsme sondu. Vlastně to bylo fakt super, válíš se ve sněhu, děláš blbiny a hladovíš, aby ses moh těšit na večeři. Úplně jako když jsem byl malej. Navíc! Když se ta večeře udělá sama, jak to bývalo, tak naprosto dokolnalý. Jen jsem nešikovnej a nechápu pípák. Prej tam jsou jakýsi siločáry a ty po nich máš chodit.

Po večeři jsme si povídali. Nejlepší je Gobo. Dělá věci, pak se nají a jde spát. Ráno vstane, dělá věci, pak se nají a jde spát. Tak jsem to taky tak dělal. Já se totiž dycky snažím být tak společenský až mě to úplně unaví a musím si odpočinout.

Další den to bylo dobrý. Šli jsme lízt, ale prvně ... snídaně. Věřil bys, že existují lidi, co snídají makrelu s makovou buchtou? No fakt, já tam jednoho viděl. A pak jsme vyrazili. Pípák už bezpečně ovládám, takže si vesele bliká a postupně se prokluzujeme nahoru směrem na kopec. Doleva, tam, kde by svítilo sluníčko už od rána, kdyby nebylo zataženo. Příjdem tam a hej! Super! Jsou tam lidi na povídání. Tak postupně vytahujeme matroš, Gobo čůrá, Feu utekla za roh. Po chvilce čekání vidím divoký páčo, který se postupně zvětšuje do obrysů Koviho. Super, rozproudí se uvadající konverzace. Ale oni někam odcházejí. No neva, stejně prý už mám lízt. Tak lezu. Chvilku to bolí, pak to jde a pak zas nejde. Cepíny jsou nanic, žábuju. Pak zjistím, že ty cepíny jsou vlastně fajn. Už nežábuju. Zahnem kamsi mimo a pak už NV. Sním gumovýho medvídka (tyjo, já si pamatuju kravin), co mi dává Anička. Pak se jde dolů. Za Aniččinou lahví, která udělala fííííííí dolů. Sestup si nepamatuju, ale hlavně, že si pamatuju gumovýho medvěda. Došli jsme do chaty a fakt jsem to přežil! Super! Moje první cesta v zimě! Nezabil jsem se a všem jsem to hned měl potřebu říct. Kafe, večeře a Gobo-style.

Víš, čím začal další den. Jo, snídaní, to je hrozně fajn. V Praze se člověk furt musí strachovat, jestli neumře hlady, když nepůjde do obchodu a podobně a tady ne. Všechno bylo připravený. I makrelka se tam smála.

Pak jsme lezli jakejsi kotel, ale pro mě je všechno kotel, páč jsem tak trochu sračka. Nic, jdu mrznout pod štand. Lezem. Klíčový místo. Tam musíš dát ty cepíny takhle, navalit se na první, zandat zboku druhej, navalit se na něj, vyndat první, vyměnit ruce, zaseknout vysoko, chytnout a ... jo počkej, ty nemůžeš, bys je zlomil. Tak to prostě nějak přelezeš. Tak jsem to přelez. Táááková to bylo úleva.

Práááásk!

Ty krááávo. Visím na laně. Pod štandem. Drží. Feu dělá nejlepší štandy na světě. Je to moje nejoblíbenejší spolulezkyně. Dva vklíňáky, dvě skoby. A drží. To jsem celej já, hodit tlamu v tom nejlehčím.

Vylezem nahoru a pak jdem dolů. Teď jsme na Německým žebříku, kterej se píše slovensky. Čekám, jestli se vysype. Tuhle cestu dolů nemíním zapomenout. Dyť je to přece choďák, sekneš cepín, dáš nohu. Druhej cepín. Tykrááááávo ja letím dolů. Tak ne, ale fakt to bylo na spadnutí. Chudák Feu, trpělivost sama, komentuje: "To je hrozný. Tím si asi musí fakt projít každej sám. Je to dycky stejný. Každej nováček." Gobo už odjel. Gobo nečeká. A já sekám první cepín.

Třetí den zas nějaký lezení. Dostal jsem za úkol nás napsat do knihy tůr a tak jsem tam napsal, že jdem do Štěpánský cesty. Feu říká, že to kdyžtak ostatní pochopí a že jsem tele. Utíkáme na kopec. Nemáte někdo nějakej trik, aby vám bylo pohodlně? Když má člověk bundu, tak je mu horko, když ji sundá, tak začne foukat jak kráva. Když si sundá spodní vrstvu, musí ji zas složitě nandávat. V týhle cestě je jakejsi kout na žábu a cepíny a na všechno, hrozně to bolelo a prej to předtím kdosi zapytlil. Přilezu na štand. Štandy jsou nuda, ale ne ty naše. Vždycky si tam totiž člověk pokecá.

To mě mrdej halapartnou.
Nejseš těhotná?
Ne voe, di do prdele voe.
Tak já jdu no.

Tohle jsem nevymyslel, jen ukrad od Víti. Dík.

A zas vole. Večeře, kafe, spánek. Někdo hraje hry. Někdo pomlouvá. Kdesi jsem slyšel, že pokud člověka někdo nepomlouvá, není dostatečně důležitej. Protože jsou humanitníci všichni důležití, je potřeba je pomluvit pořádně. Nejlépe se seznamem a odškrtávat. Tak k tomu přistupuju svědomitě. Je to fajn, taky bych chtěl, aby mě někdo pomlouval a dělal si ze mě srandu. Nejhorší je, když se o tobě nemluví nebo když jsou k tobě všichni hroooozně korektní. To je fakt divný pak.

Další den dovolím Feu, aby se trochu taky mohla bát sama o sebe a nemusela se furt jenom strachovat, co se stane mně. Tak jsem ji vypustil lízt s Víťou a sám šel na procházku. Snědl jsem gumový medvídky, potkal Lucku, pokecal s Australanama u ledů a půl hodiny se opaloval bez trička na Kopským sedle. Super den.

Poslední den jsme už museli domů. Ale předtíííím ... ledy! Uá. Moc dobrý, jen mi přemrzly prsty. Představte si, Gobo počkal! Fakt a vopravdu! Šli jsme dolů, vzali věci, dali polívku a hurá dolů do Kanady. Se Suzán jsme se bavili o matice.

Humanito, dík, mám megazážitek. Ty se nejlépe sbírají tím, že člověk hodně trpí. Tak si ty příští hory pořádně rozmyslím a možná se v nich už nikdy neukážu. Mám vás rád.