Hrubice kvakerů a nostalgiků

Obyčejný víkend ve Skaláku

warning: Pokud čekáš, že tento článek pojednává o nějakém zajímavém / lezecky hodnotném výstupu nebo nevšedním zážitku, nečti dál, budeš zklamán.

Všichni netrhači party míří na Davidovu akci do Rathenu, ale já čtu zrovna Hrdě - Tvrdě - Mazaně a v hlavě mám jenom Ráj, a Víťa ochotně svoluje, že se trhne se mnou.
V pátek nás Praha nechce pustit, auta všude stojí frontu nevím na co, takže v Sedmihorkách nás to vyvrhne až za šera. Auto drze zaparkujeme pod cedulí "pouze pro hosty penzionu Podháj" - od zimy to tu stejně nefunguje, tak jakýpak hosti - a vyrážíme do kempu na pivo, věže už teď nebudeme budit. Dobrý je, že budeme moct propírat víc členů, protože všichni jsou v Rathenu.
Po cestě si všimneme zajímavého úkazu, totiž že dost lezců se k večeru ze zvyku koncentruje poblíž Koupáku, aniž by si zároveň věděli rady, jak se vyrovnat s jeho neexistencí [naše vyrovnanost se ukáže za pár hodin]. Kromě přespavačů v přilehlém lesíku, parkovačů dodávek a vařičů večeře potkáváme i několik individuí jen tak zmateně bloumajících po lese (Makak).
V campu se přirozeně rozhlížíme po spřízněných duších, ale ouha, ani kostka z flanelky, jen samí lufťáci. Cítíme se tu divně - nikdo nešermuje rukama nad hlavou, všichni jsou až příliš vymydlení a vedle u stolu se pije latté! Po několika a ještě několika dalších pivech se proto shodujeme, že bychom měli nechat kemp kempem a jít držet tryznu za Koupák, gruzínským kapitalistům na truc, a povzbuzeni takovým skvělým nápadem taky že po dalším pivu jdeme. Z auta bereme kytaru, hřbitovní svíčky a petku Braníka, všechno to naházíme přes plot, rozložíme na zápraží a dáme se do procítěného zpěvu nostalgických kusů jako Imaginární hospoda a podobně.
Po nějaké době si všimneme, že přes plot lezou nějaké postavy. Konečně - spřízněné duše přicházejí přidat se k naší tryzně! Jenom ale mlčky zapadnou do spacáků na opačném konci zápraží. Jsme smutní a taky to hned náležitě promítáme do našeho spjewu. Když už jim musíme lézt všemi tělesnými otvory, sebekriticky vyhodnotíme, že je čas to dnes vzdát, zhasneme svíčky a jdeme se vyspat do lesa.
Ráno svítí sluníčko, voní borovice a naše těla jsou opět plná radosti a hlavně morálu. Víťa chce lézt normálku na Taktovku, poněvadž je to povinná klasika a ještě na ní nebyl, ale bohužel je obsazeno. Kupodivu Víťa nevypadá ani moc smutně, zvlášť po tom, co se mu poslední z trojice lezců snaží cestu vyradit a omylem zahrne do popisu i spojení jako "těžký úsek" "solivý traverz", "tam nejde nic" a podobně. Rozhodneme se tedy jít se rozlézt na "kvaky" nad Taktovkou a pak se k ní vrátit. Pro nás však není kvaku ve Skaláku, toužíme tu stanout na všech věžích, prostě oba je tak nějak sbíráme, jak jsme zjistili včera v hospodě.
Vcelku rychle tedy staneme na Vřesové, trojkovou normálku vyběhneme sólo a naše sebevědomí hned roste do závratných výšin. Objevují se Kuba s Hankou, společně svačíme a doporučujeme jim předchozí cestu. Lezou to teda podle nás strašně dlouho a Kuba si na druhém vyrábí jakési schwebe přes břízu, a tak si myslíme něco o trapných kvakerech, ale samozřejmě to nedáváme najevo. To ještě nevíme, že veškerou sebedůvěru zanecháme hned na vedlejší Svéhlavičce - respektive pod ní. Hrozně na ní chceme (a já už dlouho), ale ani po zhruba hodinovém obhlížení se neodvážíme podniknout lezecký pokus. K naprosté ztrátě morálu nám stačí to, že se na cesty (N. c. IV a další) díváme a představujeme si, jak je lezeme. Kuba s Hankou na nás z Vřesové co chvíli volají, jestli už jsme nahoře, a myslí si cosi o zbabělých chvastounech, ale nedávají to najevo.
No nic, snad pustí třetí z plánovaných věží, Korál. Názvy cest slibují impozantní linie - "Zelený koutek", "Mokrá stěnka", "Mokrá cesta", "Nad Břízou", "Borůvkový převis". Myslíme, že by se mohly líbit Kubovi. Po chvíli váhání zkouším cvičně nastoupit do Mokré stěnky (IV), ale bojím se, že mi z výšky metr a půl ujede po mokré stěnce noha nebo ruka a já spadnu do velké hromady listí, a se smrtí v očích proto slézám dolů. Definitivním hřebíkem do naší morálové rakve je pak Víťův test smyčky v cestě Největší z mravenců (VII), po kterém se Víťa i tutová smyčka ocitají vedle mě v jehličí a pokračují dál svahem dolů.
Depresi řešíme další svačinou a kolem si to zrovna šine do skal Petr Prachtel. Docela rádi bychom se ho zeptali, jak se leze spodek jejich cesty na Svéhlavičku, jestli si v tom přesýpacím plácali chyty z báboviček nebo něco, ale nezeptáme.
Hanka s Kubou v depresi nejsou a spokojeně obhlížejí, kudy vede dvojka na Lvíčka. Konečně se i v nás opět probudí lezecká vášeň - nejen Lvíček, hned čtyři věže tu vyrůstají ze společného předskalí, píše se v průvodci. Ha, čtyři nové věže pro Víťu, dvě pro mě a jednou ranou! Předbíháme Kubu v megakrutém komíně a za chvílí už všichni šťastně staneme na předskalí, odkud se lezou všechny normálky (obtížnost II - III). S lanem i bez lana je oblézáme, vzájemně si máváme z vršků, pročítáme staré zápisy a koukáme do kraje, jenom Kuba pořád něco natáčí.
Dál se naše cesty rozdělují, Turkovic míří na Sfingu a my konečně zpátky pod Taktovku. Zase je obsazeno, Víťa vypadá kupodivu potěšeně. Navrhnu mu aspoň jinou věž, kde ještě nebyl, Slunečnou a Joskovu jeskyni (na to se určitě chytne a já nebudu muset vybírat, kterou sedmu zapytlím). Chytl a za chvíli už se drápeme vzhůru po "tajné" cestičce. Chudák Joska je pořád stejně očouzenej a někdo ukradl starou pamětní knížku, ale jinak je tu pořád stejně hezky. Ještě dostáváme hloupý nápad vylézt až na vršek věže, ale po té, co cestu Písečná bouře (VII) shledáme kupodivu lámavou a monumentální šestimetrové linie Široký komín (II) a Severní kout (III) pro změnu zapytlíme, už dnes rezignujeme. Zapalujeme aspoň Pepíkovi svíčku, a když se zešeří, necháme ho tu zase s kavkami a spěcháme do hospody pochlubit se svými dnešními úspěchy.
Před Podhájem se seznam hostů rozrostl o Dejva, který ale ještě musí odvézt spolulezkyni na vlak - ráno si pojede zase pro jinou, tak aby nebyl zmatek. V kempu je všechno při starém, jenom naše pohrdání se ještě zvětšilo, dnes tu dokonce stojí party stan, v něm vyhrává jakási trapná party kapela a rozhazuje mezi trapné party lidi růžové slamáky. V jednu chvíli sice máme dojem, že to docela slušně rozjíždějí, ale diskotrapáci to určitě jsou, tak radši rychle do bufetu. (Druhý den zjišťujeme, že to byla Hudba Praha.)
Nedělní ráno zahajujeme společnou humanitní snídaní na Podháji, kde už si na parkovišti v rámci polopenze vaří Kuba s Hankou, Dejv s čerstvou slečnou (ahá, to je jenom Suzi) a vůně ovesných vloček sem od bivaku přivede i Maťa s parťákem, kteří míří na Dračky.
Také my dumáme, kam se vrtnout dneska, po včerejšku by to konečně chtělo nějaký hodnotný prásk aspoň za pět. Na climblistu nám stále visí Taktovka, ale Víťa si myslí, že tam bude určitě zase obsazeno a vůbec že bychom si zbytečně zašli. Za rybníkem se chvíli přeme, zda se za těmi prásky vydat do Údolíček nebo do Předního Skaláku, nakonec ale vítězí Přední Skalák, kde mám vyhlídnutých několik pěkných cest.
První zastávkou je věž poblíž Janovy vyhlídky, kde chci omrknout další Joskovu jeskyni; má to být ta, ze které skákal, když prchal před gestapem. Věž je ale rozložitá a jeskyně tu najdeme asi tři, takže si nejsme úplně jistí, která je ta pravá. Víťovi se mezitím zalíbí vysoká Údolní stěna (VI) s jedním kruhem, tak jdeme do ní. Cesta je dlouhá a až na křehčí části docela hezká a stojí za to minimálně kvůli výlezu na hranu "kulisy", kde se najednou ocitáte ve fantastické expozici. Při cvakání kruhu se Víťa ukáže být mistrem improvizace, když uprostřed stěny sestrojí šáhlo z expresky, šťáradla a koruny, Přemek Podlaha by měl radost. Další nová věž! Z vrcholovky zjišťujeme, že jsme tu letos teprve třetí, a to byla cesta ve Skalním muži a vedou sem hned dvě jedničky. Nahoře taky identifikujeme pravou jeskyni i s důvodem, proč jsem se sem sama bála. Naštěstí není doma, takže si ji shora pěkně v klidu prohlédneme. Je opravdu obrovská, z nepřístupné údolní strany otevřená, z druhé sem ústí jen úzké skalní okno. A ta hloubka dolů je tedy sakramentská.
My naštěstí před nikým neprcháme, takže bychom dolů raději než sebevražedným skokem jedničkovou sestupovkou, jak jsme si to přečetli v průvodci, ale jaksi se nám nedaří ji najít. Na řadu tedy přichází varianta strom a Víťovi padne do oka jeden už celkem zasloužilý buk. Moc se mi nezdá, ale Víťa vypadá odhodlaně a než se stačím rozmyslet, jestli bude výhodnější jet první (strom se jen načne a vykotlá se až s Víťou) nebo druhá (to jestli má spadnout hned), sedá do slanění a mizí za hranou. No, tentokrát á bylo správně. Strom sice nevypadá, že by se chtěl zrovna vykotlat, ale Víťa ho "načne" vcelku slušně. Bezmocně sleduju, jak se lano zařezává čím dál hloubš do stromu a krájí ztrouchnivělé dřevo jako máslo. Naštěstí než stačí Víťa dřevorubeckou práci dokončit, je dole. Hm, tak tudy už asi nesjedu. Taky se objevuje vrtulník a hrozně dlouho krouží nad Dračkama, kde poblíž nakonec i dosedá. Doufám, že si neletí pro nikoho od nás... Než se mi podaří najít nějaký strom v lepší kondici, Víťa nachází zezdola sestupovku a přilézá mi na pomoc. Ještě mu ukážu, co vyřezal, a pak už se oba skutálíme jedničkou k batohům.
Slunce už mezitím vystoupalo docela vysoko, ale co, našli jsme, co jsme hledali, však ty ostatní věže se nikam nerozutečou. A příště už ten pískomil určitě padne - dnes to bylo o fous :-).
Na závěrečné pivo vybíháme tentokrát na Valdštejn, kde to rozjíždíme pohárem Horká láska. Pak se pomalu vracíme teď už opuštěnými skalami a těšíme se domů na pěkný večer s průvodcem a rejstříkem věží. A tolik jich ještě čeká!

září 2014
účastníci: Zuzka, Víťa, Hanka, Kuba, Dejv a jeho slečny

kamarádsky zamlčené skutečnosti:
Kuba se v komíně na Mužíčka zasekl.
Víťa se nechal na vrchol Mravenčí spustit Kubou.
Taky jsem chtěla ten růžovej klobouk.