Nejen ovce jsou postrachem horolezců

Studená předpověď pro Alpy i Tatry změnila naše plány. Jsme na cestě do přívětivého Arca. Je jedna hodina v noci, od cíle nás dělí ještě cca tři hodiny cesty. Řidič začíná usínat, rozhodujeme se proto strávit několik hodin na restplacu poblíž Bolzana. Uleháme vedle auta. Usínám s myšlenkami na divokou historii Jižního Tyrolska a plnými doušky nasávám horský vzduch, okořeněný pachem pohonných hmot.

Z hlubokého spánku mě náhle probouzí ostrá bolest na nose. Otevírám oči a rozhlížím se kolem sebe. Mám rozházené boty. Několik metrů ode mne prchá zvíře. Je velké, rezavé a má ohromný ohon. První, co mi přichází na mysl, je liška. Fakt, vypadá to jako liška. Říkám si, co tu do háje dělá liška? A proč mě nenechá v klidu spát? Sahám si na nos a nahmatávám krev. Deset minut přemýšlím nad absurditou situace, než mě napadá, že by bylo záhodno použít funglnovou outdoorovou lékárničku a ránu desinfikovat. Klíče od auta má Ondra. Budím ho, říkám, že potřebuju do auta, protože mě zranila liška. Vrhá na mě vyděšený, nepřítomný pohled a opakuje "I'm sorry! I'm sorry!" Na Zélandě se mu nejspíš pravidelně stávalo, že byl uprostřed noci vzbuzen majitelem pozemku. Chvíli trvá, než se mu podaří informaci o lišce zpracovat, výraz pochopení přesto nepřichází. Klíče i tak dostávám.

Zbytek noci toho moc nenaspím, přemýšlím, jestli lišky nemají něco společného se vzteklinou. A pokud mají, jak velký je to vlastně problém. Vybavuji si jeden český seriál z 90. let, odehrávající se v prostředí veterinární kliniky. Jednoho kluka tam pokousal toulavý pes. Ten kluk pak několik dní dostával injekce do břicha. Injekci do břicha bych nějak snesl. Mám před sebou ale týden lezení, do háje.

Spolulezec je medik, o vzteklině se už učili, ráno během cesty se tedy dozvídám víc. Nákaza je smrtelná, pokud není včas podána injekce s protilátkou. Po 24 hodinách už je šance na vyléčení poměrně malá, vyhlídky nejsou příliš pozitivní. Mohl bych si klidně jet zasólovat nějakou osmičkovou spáru na Bořeň, aniž bych měl co ztratit. Lišky vzteklinu přenášejí, v Česku už se nicméně de facto nevyskytuje. Nevíme ale, jaká situace je v Itálii.

Nemáme přístup k internetu, proto přemýšlím, komu udělat v neděli po ránu radost a podělit se s ním o svůj problém. Jako první mě napadá David Hanuš. Jsem si jist, že se bude náležitě bavit.

Zdar, spali jsme na parkovisti v Italii v Jiznim Tyrolsku a zranila me liska. Zkusil bys mi zjistit, jestli je v Italii vymycena vzteklina?

V roce 2009 tu prý byla epidemie, kterou vláda v roce 2013 prohlásila za vyřešenou. Zvažujeme návštěvu lékaře. Cestou k Arcu se rodí nové, dosud nezažité dilema: vyhlídka několika hodin strávených na pohotovosti vs. lezení na příjemně prosluněném vápenci.

Voláme na 112ku, tam by mohli vědět, nakolik je zde vzteklina aktuální téma. Mnoho se však nedozvídáme a jsme odkázáni na nejbližší nemocnici. Zrovna se nacházíme v městečku Rovereto.

Přijíždíme k nemocnici. Čekárna pohotovosti se nezdá být příliš zaplněna, vypadá to tak na hodinu až dvě. I tak znovu váhám, jestli mi to stojí za to. Nakonec se rozhoduji otravovat telefonem ještě Alču a požádat ji o odbornou radu. Dostávám jednoznačnou odpověď, nemám prý riskovat a přinejmenším je na místě, aby rána byla důkladně vyčištěna. Vracím se zpět do čekárny.

Postupně začínám přicházet na zdejší dvoustupňový systém odbavení pacientů. Nejprve si vás vyslechne zdravotník, který rozhodne, zda problém vyžaduje vyšetření lékařem. Pokud ano, s přidělenou prioritou - jednou ze čtyř barviček (červené, žluté, zelené a bílé) - jste posláni zpět do čekárny. Svoji barvičku však neznáte, dostanete jen hrubý odhad čekací doby.

Vcházím tedy do předvyšetřovny, usedám na židli a po naivním pokusu o vypovězení příběhu v angličtině zkouším němčinu. No English, kein Deutsch. Naštěstí je přivolána zdravotnice, která anglicky umí. Vyprávím svůj noční zážitek. Dostává se mi soucitného pochopení a něžného pohlazení po rameni. Lišky jsou zvířata, která přenášejí vzteklinu "more than the others", na ránu se proto musí podívat lékař. Na otázku, jak dlouho budu zhruba čekat, dostávám odpověď "more than three hours".

Pak už jen sleduji, jak se čekárna plní. Zároveň z ordinace vycházejí lidé, kteří do ní z čekárny nevstoupili. Do ordinace tedy musí existovat tajný vchod.

Frekvence je bídná. Jména pacientů jsou vyvolávána zhruba v třičtvrtěhodinových intervalech. Pokud vše půjde hladce, budeme rádi, když dnes vyrazíme na jednodýlky.

První tři hodiny mě baví pozorovat pacienty v čekárně. Fascinuje mě, že nejsou otrávení. Jsou veselí a komunikativní. Čekárna je už narvaná k prasknutí, pacienti i se zjevně bolestivými zraněními čekají déle než dvě hodiny. I přesto atmosféra připomíná spíše rodinnou oslavu. V Čechách byste v podobné situaci trávili čas hledáním neutrálních bodů na stěně, které se nacházejí nad úrovní hlav ostatních pacientů, abyste se vyhnuli bodavým, znechuceným pohledům. Vlastně je tu dobře.

Po třech hodinách začíná být fascinace italskou atmosférou vytlačována smutkem, neboť mi dochází, že dnes už si nejspíš nezalezem. Hodiny plynou, čekárna se plní. Poslouchám Ondrovo vyprávění o Italech, které potkal na Zélandu. Italové prý velmi neradi chodí na veřejné toalety. Když jsou v horách, klidně několik dní vůbec nekonají. Přemýšlím, kolik zbytečné váhy s sebou tahají při lezení. Největší prásky asi musejí plánovat na první dny výpravy.

Snažím se dopátrat, proč zhruba na polovině židlí schází polstrování. Nabízí se, že jsou prostě rozbité, ale na to vypadá čekárna příliš draze a pečlivě vybavena. Možná ho sundali záměrně, abyste si mohli vybrat, zda chcete čekat na tvrdém, nebo na měkkém.

Před čtvrtou hodinou odpolední přicházím na řadu. Sedím tu již více než šest hodin. Lékař se snaží co nejprecizněji vyhlásit mé jméno, zdá se, že je lingvisticky nadaný. Po vstupu do ordinace se bohužel ukazuje pravý opak. Zhruba padesátiletý, snědý, rozložitý a usměvavý pán umí jenom italsky. Tu polyglotní doktorku nezavolá. Dobrá, je čas trénovat pantomimu na "Aktivity". Naštěstí můžu trochu podvádět a omezeně používat verbální projevy. Otevírám sms od Davida, kde jsou dvě slova v italštině: volpe (liška) a rabbia (vzteklina).

Pokládám hlavu na sepnuté ruce, zavírám oči. Dva pochodující prsty, "volpe", vyceněné zuby/drápající prsty, ukazuju si na nos - naznačuju, že nevím, zda mě liška kousla nebo podrápala. Nakonec tázavě vyslovuji: "Rabbia?" Doktor se mi dívá na nos a přemýšlí. Usedá k počítači a ukazováčkem zaznamenává můj příběh do počítače. Píše velmi, velmi rozvážně. Začínám přicházet na příčinu dlouhé čekací doby. V Itálii se nespěchá. Ani v té severní. Vlastně je to fajn.

Pak se ke mně znovu otáčí, dívá se na ránu a rozhoduje, že je potřeba ji vyčistit. Odstraňuje zaschlou krev, dívá se zblízka a říká něco jako "precisio punkto", prostě precizní vpichy. Pantomimicky naznačuje kousající zvíře a tvar ran. Tohle prý není kousnutí, ale zranění od drápů, které stačí důkladně vydesinfikovat. Injekci proto nepotřebuji.

Dostávám svou první lékařskou zprávu v italštině a jsem propuštěn. Dokonce bez placení, sláva Evropské unii.

Nakonec ten den přece jen stíháme vylézt pár cest v Nagu. Apriori jsem jednodýlkami pohrdal, musím ale uznat, že výhled ze skály v Nagu je jeden z nejkrásnějších nejen v rámci italské mekky sportovkářů. Arco je takový malý ráj na zemi.