Lyžař zalyžařivší si...

Návrat ztracené dcery

1.

Všechny obrázky

"Pojeď o víkendu na lyže." láká mě na Davidově kytarohraní ve Válci Víťa. Jímá mě nadšení pomalu větší než Víťovo. Silvestrovské skialpy 2013 na Hanauer Hütte byly pro mě návrat k lyžování po dlouhých minimálně sedmi letech. Vloni jsem toho kromě týdne v Deštném a trochu ťapání v Tatrách taky moc nenajezdila. Přesto chuť roste. Letos mi týden na Klínovci znemožnila měsíční neschopenka, takže představa alespoň jednoho dne (velikonoční pobyt v Černém dole vidím co do lyžování dost pesimisticky) je zatraceně lákavá.

Takže v následujících dnech terorizuju Víťu řešením s kým, kam a za kolik. ZuLu se nakonec rozhoduje věnovat svůj čas přípravám na své blížící se japonské dobrodružství a náhradu za ni nenajdeme, takže jedeme ve dvou. Rozhodujeme se pro Špindl. Víťa zkouší koupit výhodnější permice přes GOPASS, ale úspěšný je jen z poloviny. Druhá platba neprojde přes PayU. (Kupujete-li takhle permice, musíte mít totiž pro každou účet zvlášť.)

Ráno vyrážíme se zpožděním, protože jsme za á líní vstávat brzy a za bé Víťa musí vytisknout kód k permici, kterou se mu povedlo rezervovat, což pro něj znamená ještě zajet do práce. Takže poté, co mě vyzvedne doma, vyrážíme směr Krkonoše. Navigace nás táhne sice až do Hradce Králové a pak nějakými vesničkami, což nechápu, ale do řízení zásadně nekecám. S jednou pauzou na kafe a čůrání cesta proběhne bez zádrhelů a my jsme po jedenácté konečně na parkovišti pod lanovkou na Medvědín. Původní záměr zakotvit na Svatém Petru nám kazí probíhající svěťák ve snowboardingu. Chvilku strávíme koupí druhé permice a Víťa povídáním s paní na pokladně o úrovni webovek GOPASSu a pak už hurá nahoru.

Dole jsem si to neuvědomila, ale už na lanovce mi dochází divná věc. Je tu všude strašně málo lidí. Fronty vůbec žádné, lidí na svahu pomálu. Přitom sněhu je ještě dost. Počasí zachmuřené (proto jsme ani nefotili), vršek Medvědína je v hustém mraku, který během dne klesá, ale vítr je minimální a je jen lehce pod nulou.

Hned se ukazuje rozdíl mezi tím, jak jsem se učila jezdit já a jak Víťa. Mně vyhovuje přimrzlý sníh v prvních cca tří čtvrtích sjezdovky (místy se během dne vyjezdí do ledových ploten), Víťovi naopak bouloviště změklého sněhu dole. Na volné a rovné sjezdovce nahoře se po první testovací jízdě nechám unést a Víťu o dost předjíždím (vrátí mi to v tom brambořišti dole). Víťa to bere poctivě tréninkově. Nespěchá, snaží se o správnou techniku, takže tentokrát jsem o slavné víťokotouly přišla. ;-)

Když se zrovna nesnažím udržet nohy (sakryš, svaly se rozpomínají a dávají o sobě dost vědět), medituju nad tím, jak vlastně došlo k tomu, že jsem s lyžováním přestala. První fotku v rodinném albu s lyžema na nohou mám ze zimy, kdy mi byly čtyři roky, v šesti na prvním lyžáku jsem už byla v jednom z nejlepších oddílů, v patnácti jsem už děti z turistickýho oddílu sama učila jezdit... No, nebudu plakat nad rozlitým mlíkem a radši si friško vzpomenu, jak že jsem to zdolávala ty boule rozrajbovanýho změklýho hnusnýho umělýho sněhu... Mám dojem, že jsem si je kdysi dokonce z nudy vybírala na přeskakování... Njn, po pár letech a o dost víc kilech zvládám bravurně alespoň styl paní radové... A už je tu ten provokující a neodbytný pocit, co znám i z lezení: Příště! Příště to bude lepší. Ještě tohle a tamto. Vždyť vím, jak na to. Kdy už to příště bude...!!! :-D

Kolem druhé odpolední usedáme na jedno nealko pivo na chajdičce uprostřed červené sjezdovky. Potom zkoušíme modrou na druhé straně kopce směrem na Mísečky, ale po druhé jízdě se vracíme zpět. Modrá je sice krásně široká, ale... modrá. Navíc dolní třetina už snad ani nemá sklon, takže dost nuda. Následně si dáváme černou, na které si Víťa libuje, že sklonem aspoň trochu připomíná skialpové sjezdy. Jsem překvapená, jak ji docela se ctí dávám (až na ty krtiny dole, sakryš, zase). I když - arbitři stylu by asi byli jiného názoru. Opakujeme ji ještě několikrát.

Ve čtyři se končí. Bolí nás nohy a máme hlad. Plán zastavit se cestou někde na jídlo nakonec prokecáme. Stavíme jen pro benzín. Kupodivu zpátky do Prahy už navigace hledá cestu standardně přes Novou Paku a Jičín na mladoboleslavskou. Byl to bezva den. Jezdili jsme sice jen půl dne, ale díky prázdným sjezdovkám a nulovém čekání na lanovku a vlek o to intenzivněji. A tak ráda odpouštím sluníčku, že se nepřišlo ani na chvilku podívat, jak brázdíme bílé svahy, a vytáhnout mi pihy.