Skialpová Wildspitze z Pitztalu
| Rubrika: | Historky členů |
| Autor: | Efka |
Z deníčku začínajícího skialpinisty
Moje předvánoční chuť investovat čtvrtletní prémie do něčeho užitečného, co nepodléhá inflaci (rozuměj: nutně jsem potřebovala šrouby do ledu) vedla mimo jiné i k zisku voucheru na dva celodenní skipasy na tyrolské ledovce. S Davidem jsme dohodli termín na prodloužený víkend, přes Airbnb rezervovali ubytování v Arzlu a plánovali, co budeme dělat ty zbylé dva dny po lyžování. Na sobotu jsme vymysleli skialpový výlet na Wildspitze po ledovci Taschachferner, v neděli bychom si mohli vylézt některý ze spousty místních ledů.
Plány jsou sice skvělá věc, počasí s nimi však často nesouhlasí. Už několik dní před odjezdem se proto dozvídám, že v celém údolí bylo velmi teplo a "pokud chci lézt v ledu, mám si skočit do ledovcové trhliny". Navíc má od středy do pátku napadnout přibližně 60 cm nového sněhu za velmi silného větru, takže odjíždíme za optimistické lavinové čtyřky. Alespoň že máme ty skipasy, v areálu bude bezpečno. Když se však v pátek ráno ještě pocvičíme v týmovém nasazování sněhových řetězů a konečně dojedeme ke spodní stanici Gletscherexpress, zjišťujeme, že kvůli silnému větru jsou z celého areálu v provozu pouze dvě kotvy. Navíc padá těžký mokrý sníh a ve spodní části lije. To příliš neláká k celodennímu lyžování. Tak nasazujeme pásy a alespoň po sjezdovce stoupáme na Rifflsee na polévku, abychom se po cestě a spaní v autě trochu protáhli.
Na přicházející víkend je předpověď naštěstí výrazně lepší. V sobotu nás vítá sluníčko a jasně modrá obloha. Vyjedeme tedy na ledovec a hned míříme na první dlouhou sjezdovku. Sníh je parádní, lidí zatím málo, výhledy jako z katalogu cestovní kanceláře. V pravidelných intervalech se ozývá kanonáda z odstřelovaných lavin. Podíváme se na nejvyšší rakouskou kavárnu na Hinterer Brunnenkogelu ve výšce 3440 m, odkud máme celé okolní Alpy jako na dlani. Zítra má být také hezky, do Prahy spěchat určitě nebudeme, a tak se nakonec jedeme podívat do sedla Mittlebergjoch, jestli bychom zítra na tu Wildspitzi přeci jen nedošli. Cesta po ledovci je poměrně bezpečná, svahy mají většinou hodně pod 30 stupňů. Jen ten neprošlapaný sníh nás trochu odrazuje. Nicméně ze sedla vidíme, že se na ledovci pohybuje odhadem tak 10 - 15 lidí. Paráda, evidentně to půjde, prošlápnou stopu a zítra zkusíme vyrazit.
Ráno vstáváme chvíli po šesté, abychom stihli první Gletscherexpres v 8:30 na ledovec. U pokladny je možné za 32 euro zakoupit jízdenku pro skialpinisty, která vhodně kombinuje lanovky, abychom se dostali do sedla a mohli se jím případně i vrátit. Počasí je opět parádní, pouze nahoře má foukat velmi silný vítr. I tak se nás na prvním vláčku sejde určitě 30 skialpinistů a další čekají frontu u turniketu. Vyvezeme se na ledovec a sjíždíme ke spodní stanici Mittlebergbahn, která má však první jízdu psanou až za půl hodiny. Alespoň si zatím připravíme lano na ledovec. Nicméně sotva začneme uzlovat, otvírají se vrata a všichni ostatní se hrnou k turniketům. Cpeme tedy lano rychle do batohu a skáčeme do první volné gondoly, která nás má vyvézt kousek nad sedlo Mittlebergjoch (3166 m.n.m.). Ze sedla následuje pro mě nejtěžší část túry - sjezd po umrzlém a větrem ubitém prudkém svahu mezi skalami na ledovec. Nejdřív trochu nadávám, ale nakonec se stylem "pani Radová" sešoupu za Davidem a rychle nasazuji pásy. Navazujeme se na lano a vyrážíme. Na ledovci je už teď vedro k padnutí, snesitelněji je jen, když trochu zafouká vítr. Slibuju, že už nikdy nebudu v horách nadávat na pěkné počasí. Jak totiž vycházíme ze závětří spodní části ledovce, začíná námi cloumat stále silnější vichr. V nárazech nám žene do obličejů ostré krystalky sněhu a chvílemi se musíme přikrčit a čekat, protože chůze proti němu není vůbec možná. Se stále častějšími zastávkami nicméně docházíme pod závěrečný výšvih, na svačinovou pauzu nemáme ani pomyšlení. Vítr stále sílí a pracuje na tom, aby nás shodil do údolí. To se mu v kombinaci s na led vyfoukaným svahem občas i daří, takže se pár družstev rozhoduje pro návrat, ta zbylá nasazují haršajzny. Moje naneštěstí po Davidově rozhodném "ty nebudeš potřebovat" leží v kufru auta. Chvíli řešíme, jak jít dál. Cesta začíná být za daných podmínek nebezpečná, takže sundáváme lyže, které tady necháme, a dál pokračujeme na mačkách. Sníh je naštěstí tak ubitý větrem, že se neboříme, trhliny zafoukané. Na mačkách jsme rychlejší než potácející se lyžaři a na závěrečný hřebínek tak vyrážíme jako první. Sotva pár desítek metrů nad námi se provokativně blýská vrcholový kříž. Když už jsme došli až sem, tak to dáme. Asi za patnáct minut jsme na vrcholu. Rychle se rozhlížíme po zasněžených vrcholcích, padne pár fotek, při kterých se radši odsedkou přicvakneme ke kříži. Vzápětí dochází ještě jedna dvojice, kterou prosíme o společné foto, a když vyfotíme i my je, můžeme vyrazit dolů. Těch pár minut tady docela stačilo. Sestup je nepříjemný kvůli nutnosti vyhýbat se několika mnohačlenným skupinám navázaným vždy na jednom laně. Za chvíli jsme zpátky na ledovci a pozorujeme hřeben pokrytý asi 30 lezci. Stihli jsme to opravdu akorát, měli jsme vrchol sami pro sebe. Za chvilkového bezvětří se znovu navazujeme a vracíme se pro lyže. Teď už nás čeká jen několikakilometrový sjezd k autu. Jelikož jsme ale první, není cesta údolím projetá, a tak David rozhoduje, že se kvůli bezpečnosti vrátíme radši přes sedlo Mittlebergjoch. Sjezd po sjezdovce bude stejně lepší než hodinové píchání údolím v těžkém mokrém sněhu. Vyběhnout do sedla je otázka patnácti minut, i když i zde máme co dělat, aby nás vítr nesfoukl zpátky na ledovec. Příště by možná stál za zvážení návrat paraglidem. Pak už jen sjíždíme k restauraci, kde si užíváme sluníčko, závětří a svačinu před dlouhou cestou zpátky do Prahy.
Pár praktických informací:
Nejedná se o žádnou extrémní túru, ze sedla Mittlebergjoch (3166 m) na vrchol Wildspitze (3768 m) je to přibližně 700 m převýšení (kolem 100 m se klesne ze sedla na ledovec) většinou málo strmým terénem (do 30 stupňů), který může být bezpečný i za 3. a 4. lavinového stupně. Vždy je samozřejmě potřeba zvážit všechny okolnosti.
Jízdenka pro skialpinisty stojí 32 euro a zahrnuje jízdu Gletscherexpressem nahoru i dolů, jednu jízdu lanovkou Mittlebergbahn nad sedlo a jednu jízdu sedačkovou lanovkou Gletscherseebahn (tu však využijete pouze při návratu přes sedlo). První Gletscherexpress jede v 8:30, poslední kolem 17:00.
Za dobrého počasí bude na trase Václavák. Někteří lyžaři chodí nenavázaní, trhliny jsou touto dobou vysněžené, všeobecně to však nelze doporučit. Především v horní části jsme jich pár přeskakovali. Další, mnohem větší vás pak čekají na konci ledovce, pokud se budete vracet údolím. Samotné údolí je asi 4 km dlouhé a spíš zvlněné, takže to rozhodně nebude plynulá jízda až na parkoviště, hlavně při mokrém sněhu.
Celou trasu po ledovci až na vrchol jsme stihli za 2 hodiny 45 minut (průvodce udává 3 hodiny), kvůli silnému větru bez svačinové pauzy. Návrat přes sedlo k horní stanici Gletscherexpress trval něco přes dvě hodiny, tentokrát už se svačinou a čajem v závětří. Za sebe rozhodně doporučuji i pro skialpové začátečníky.
Pro německy hovořící například tady:
https://www.bergsteigen.com/touren/skitour/wildspitze-skitour-vom-mittelbergjoch/
http://www.tourenwelt.at/skitour/35-wildspitze.html
| Vytvořeno: | Efka | 19.3.2019 12:40 | |
| Upraveno: | Efka | 19.3.2019 13:13 | další... |