Je to jenom 4 céčko...

z lezení v Paklenici

1. z nástupu

2.

3. Eva je občas jako Buddha, kterého se nedotýká Nic.

4. "A to jako vážně? Tudy?"

5.

6.

7. je to ještě daleko

8.

9. Číslo 4 - Večernji 4c ** 150 m (R1/R2)

Všechny obrázky

Nic neprospěje začátku sezóny tak, jako rozlezení se v jednoduchých cestách. Po dvou dnech na sportovkách a dvou dnech na treku v horách a proflákaném dopoledni jsme se nakonec rozhodli, že se nebudem pokoušet o nic ve stěně Aniča kuk, že je to dlouhé, že je to daleko, že Evu bolí ruka a vůbec. A že to bude pohoda, dát si takhle na závěr dovolené v Paklenici něco jednoduchého ve stěně Maniti kuk. V pohodové obtížnosti, David že si užije dobrodružství se zakládáním vlastního jištění a Eva se bude kochat a šetřit svojí ruku. Vyhlédli jsme si cestu Večernji, která má v průvodci dokonce dvě hvězdy a se slovy "je to jenom 4 céčko" vyrazili.

O 500 výškových metrů později jsme začali s takovým lehčím rozechvěním zkoumat stěnu a hledali, kde tedy bude to "nejslabší místo stěny". Z blízka už to vypadalo lépe. Při stoupání trojkovým komínem jsem si pískal, jaká je to pohoda mít nad cestou takovou převahu. Kámen, který jsem cestou uvolnil na Evu, se rozprskl těsně před ní a oblétl jí z obou stran, takže zatím vše v klidu. Třetí délka přinesla trochu lezení. Tak akorát, aby člověk získal pocit, že to je jako lézt v horách. Čtvrtá délka byl takový traverz ke stromu a pak už by to měla být jenom jedna délka na vrchol. "Hm." Koukám na to... "A to jako vážně? Tudy?" Nemá se to doběhnout traverzem až úplně doleva? Průvodce nepomohl, dal celkem nekompromisně najevo, že u žlutého fleku nahoru. A ještě jsem tam někde v tom kolmým zahlídnul dvě skoby štandu. "Se na to..." Kdyby tam nebyly, tak jsem mohl v klidu utéct doleva nebo slanit. Teď to budu muset lízt. Eva se tváří jako že se nechumelí, jen remcá, že tomu štandování u stromu nevěří. O moje mlčení, které říká "teď jdu umřít Evo" nejeví sebemenší zájem. Zaznamenávám si to do svého záznamníku křivd a se zatajeným dechem opatrně zaberu za první kolmou trhlinku.

O 10 metrů kolmého výše mám pod sebou tak tři jištění a přemýšlím, jestli to mám zabalit hned nebo až támhle u toho keříku. Kolmice nedává moc času na rozjímání, tak lezu dál. Naštěstí jsou všude cestou nohy. Po takovém delikátnějším překroku-traverzu doleva jsem se dostal k trhlinám, které končí oním štandem, tak už k němu asi budu muset dolízt. Prdám tam hlava nehlava friendy, cvakám nějaký erár a s pocitem "horší než v Ádru to být nemůže" se vrhám vzhůru. Dopadá to dobře, provazuju ty dvě skoby, sedám, bojím se. Vpravo úzká hnusná trhlinka se skobou, vlevo převísek. Zaplašuju představu, že bychom měli oba viset v tomhle štandu a pomocí neartikulovaných skřeků uvědomuji Evu o tom, že tomu jdu dát pokus. Zdá se, že ví, že dát pokus znamená, že se taky může padat. Naštěstí se ve mně probouzí síla zvířete čelícího smrti, nacházím nějaké chyty a přes ten převis vlevo to nakonec přesápávám. Dostávám se do lehkého a můžu si konečně vydechnout.

Evě se dýlka taky moc líbila. Cestou se pokusila vyndat dva erární vklíněnce. Proč to ti druholezci jenom dělají? Zdržovat se vyndaváním něčeho, co vyndat nejde? Evu to však nezastavuje a dolézá obohacena o jeden fajnovej BD vklíněnec. Když mne plísní, proč jsem jí to k...va neřekl, dělám, že nerozumím. Já jsem tam byl náhodou vyděšenej k smrti, tak co mne obtěžuje nějakou diskusí ohledně erárních vklíněnců. Nicméně poslední délka už zase navrací družnou a přívětivou atmosféru do lanového družstva a nahoře nás vítá zapadající slunce.

Sestup jsme trochu hledali, lomozili se křovím a trnitými stromky. Nakonec s pomocí mapy.cz (nuda...) vytušili, kam se máme prodírat, abychom trefili sestupové sedlo. Většinu dvouhodinové cesty dolů jsme měli při měsíci, jako za starejch časů... A z původního pocitu, že už v Paklenici nemám moc co lézt, zůstal spíš dojem, že mi tu ještě leckterá cesta dokáže natrhnout p..el. Nechcete taky vyrazit? Doporučil bych vám jedno 4 céčko...