Pytlopády, držkopády a jiné pády, aneb nováčci letí vstříc Humanitě

Pádostroj

Slaňujeme

Krása jménem buřt

Sladké sny

Všechny obrázky

Je pondělí, melu kávu a cítím, jak mi tělo připomíná nedělní intimní rande se skálou. Promnu odřený prsty a jdu se podělit o to, jak jsme zvládli za pár hodin vypadat jako vandráci, smrdět jako buřty a vyletět o pár metrů blíž HO Humanitě.

Sobota ráno, promnu oči, beru věci, běžím na autobus, a přestože mi strýček Google lže, že mi jede za 10 minut, kupodivu včas dojíždím na Prosek, kde je třeba nakoupit něco k snědku. Po Bille se pohybují podobná individua s velkými batohy, sem tam přilba, sem tam lano a po chvilce zjišťujeme, že podobnost není náhodná. Srážíme se před obchodem a je vidno, že máme podobný apetit – z Billy slavnostně vycházíme se škopky a buřty, ti majetnější koupili i hořčici. O kalorie postaráno, teď už jen počkat na lidi, co si ráno zpestřili nahlášenou bombou v Holešovicích a na naše prvotřídní řidiče.

Krásný den, dojíždíme na stěnu do Jablonce nad Nisou, svítí sluníčko a je teplo. Teda bylo, dokud jsme nešli dovnitř, kde jsme klepali kosu. Když bylo na seznamu „co s sebou“ teplé oblečení, netušil jsem, že důvodem není bivakování. Nic, co by výborná nálada pomalu sjíždějícího se mužstva a potrava z rukou super personálu v Makaku nespravila. Objevují se známé tváře. Přijíždí Janča a všechny vřele vítá se slovy, že nás nakazí, pokud se jí budeme dotýkat. Vážím si toho, souhlas je důležitý.

Plníme balkónek a jde se na to. V duchu „opakování matka moudrosti“ vážeme uzly, kravíme co se dá, koukáme jeden na druhého a naši zkušení instruktoři na nás. Zatím nikam nelezeme, ale první smrti se vyhýbáme, umíme se správně navázat a zkontrolovat! Přichází instruktáž od mistrného Goba, jak správně slanit. A jelikož to jde dolů, musí to jít i nahoru, tak pokračujeme tím, jak prusíkovat. Balíček uzavíráme všemi oblíbenou aktivitou – chytání pádů. Napřed na rybu, pak na prvního do nějakého hezkého převisu. Komu byla předtím zima, teď už určitě není. Obíháme stanoviště, slaňujeme, padáme, chytáme a znovu padáme. Zkoušíme to nahoru jinak než po chytech a zjišťujeme, že ty prusíky jsou super věc. Lezeme, skáčeme, padáme, chytáme. Vše pod bedlivým dozorem, díky za to, a to ani ještě netušíme, jak budeme vděční následující den. Končíme zlatavým mokem za odměnu venku na sluníčku a jelikož je žízeň a čas, zvládáme „ještě jedno“.

Přecházíme do jeskyně, místa našeho bivaku. Rozkládáme věci, sbíráme dříví, Gobo, jakožto nejzkušenější rozdělává oheň. Ve vzduchu se prolínají vůně mokrého listí, ohně, buřtů a prvotřídního svařáku. Hlučnou nedalekou dálnici zvládáme pokořit ještě hlučnějším smíchem a dobrou náladou. Dáváme kolečko toho, kdo a co jsme a zjišťujeme, že jsme super! Jsou mezi námi chemici, ajťáci, chirurgové, ajťáci, lidi co umí matiku, ajťáci a mnoho dalších zajímavých lidí. A abych nezapomněl, jsou mezi námi také ajťáci. Povídají se historky, panuje dobrá nálada mezi dobrými lidmi. Tak proto Humanita.

Probouzí nás déšť, Happy rozvoněl okolí buřtovou snídaní, lehce mokří a těžce špinaví balíme saky paky, sbíráme odpad a přesouváme se do Klokočí, kde nás čeká to, na co jsme se určitě všichni těšili. Pravděpodobně i díky částečné nevědomosti, co nás přesně čeká. Krásný skály, přilby a sedáky nasazeny, pokyny rozdány, rozehříváme se opět vázáním uzlů, protože to prostě chceš umět správně! Chytání pádů je tady!

První kolo je ze země, 50kg pytel písku letí dolů a já mu letím pár metrů naproti. Oba jsme živí! Dělíme se na skupinky a ta naše pokračuje v chytání. Jsme dobří, s čistou nulou na kontě úmrtí se posouváme na další stanoviště – Dülferův sed a slaňování na skále. Efka nám vysvětluje, jak to ten Hans dobře vymyslel a jak z toho lze hezky vypadnout, nebo jak si spálit ty ctilivé i méně citlivé partie. A kromě toho dostáváme cenné rady, jak tomu všemu předejít, proč je dobré to umět a proč je ještě lepší, se tomu vyhnout, pokud to jde. Je to sranda, zadek pálí jen trochu, zatím.

Pokračujeme výšlapem na skálu ke slanění a posloucháme, jak se krásně rozlíhá dunění dopadajícího pytle s pískem na skálu. Chystáme slanění a jedem dolů vstříc jídlu! Dopřáváme si dobrot a protože je prostor, proč si Dülfera nedát i z té skály dolů. Týmové nadšení krásně vyrovnalo spálený zadek o pár minut později. Slova Efky najednou dostávají zase o něco větší hloubku. Z toho, jak mě pálí půlka, tak bych řekl, že doslova. V mezičase dostáváme cenné rady, tipy a triky. Těším se, až to všechno vyzkoušíme, i když kšandičky nejspíš rád vynechám.

Před námi ještě prusíkování a hlavně druhé kolo chytání pytle, tentokrát při jištění ze štandu. Lezeme do štandu po žebříku Gobovi pod nohama a pomalu vzrůstá napětí. První chytání při jištění na štandu ze sedáku, protože jak nejlépe si zapamatovat, proč to nedělat. Cvak, pytel letí, já taky, ale něhu nenacházím, pouze intenzivní objetí se skálou. Lano držím, pytel taky, nikdo není mrtvý. Mám radost, jakožto levák to odnesla jen moje levá strana. Jeden si zase uvědomí, proč je dobré ty naše instruktory poslouchat. Dlouhé vlasy upravit, hodinky po dědečkovi nechávat raději dole, odřeniny přijdou a věci se sem tam potrhají. Pokřtím skálu trochou krve a jedu nadšený dolů. No a pokračujeme, chytáme a lítáme. Někteří víc, někteří méně, někdo potichu, někdo si křikne i za ostatní. Pytel žije a my taky. Odnášíme si památky ve formě odřenin a modráků, ale taky srandy a sdíleného nadšení. Vždyť i člověk, co skálu při letu políbil, dále doporučuje!

No a hlavně si domů odvážíme znalosti, jak a proč věci na skalách a nejen tam dělat správně a zodpovědně, proč je lezení nebezpečný, ale krásný „sport“. Obrovské díky všem intruktorům – Janči, Happymu, Gobovi, oběma Tomům a Davidům (TomK, TomášCh, DavidK, DavidZ), Efce a Erikovi - za jejich trpělivost a ochotu, podporu a nadšení, zodpovědnost a kopec srandy, za humanitu.

P.S. Skvělá akce plná skvělých lidí, díky které vzniknou nová přátelství – třeba i v nočních nedělních hodinách na ambulanci hned vedle dalších pacientů, kde to, že smrdíte jako buřt, je spíše pojítko. Už abychom zase jeli...na skály, ne pohotovost.