První pomoc aneb příprava na příchod nejhoršího

1.

Všechny obrázky

Jeden z nejdůležitějších nácviků horoškoly proběhl 8.-10.3. na chalupě u Janči a Happyho v Huntířově, kde hostili celý víkend bandu nováčků. Program byl opravdu velmi nabitý a vedený odborníky na slovo vzatými – lékaři ze ZDrSEMu, kteří opravdu ví, co říkají a dělají.
Ti z nás, kteří si mysleli, že pátek bude probíhat v duchu pomalé aklimatizace a společenského večera, byli rychle vyvedeni z omylu. Společenská část samozřejmě na řadu přišla, jinak to snad ani není možné, ale opravdu až o hodně později. Odborný program začal v podstatě hned po krátkém vybalení a příjezdu několika opozdilců (kteří to pak museli poslouchat celý víkend). Po krátkém představení a teoretické přípravě přišla na řadu hned první ostrá akce. Několik bezvládných těl válejících se ve všech možných i nemožných polohách před chalupou. Celá situace byla notně ztížena tmou, která se mezitím rozhostila. Pro hodně kamarádů to byla první zkušenost s člověkem, kterému je potřeba bezodkladně pomoci, i když šlo jen o simulaci. Takže chvilkové zaváhání, ale všichni se svého úkolu dobře zhostili. Zachránci, kteří ihned po nalezení „svého pacienta“ zaklekli a začali pracovat, i pro oběti, kterým mezitím začala být citelná zima. Dále již v příjemně vyhřáté chalupě následovalo vyhodnocení zásahu a důležitá zpětná vazba. Vzhledem k pokročilé hodině jsme pokračovali večeří, příjemným klábosením u piva, vzájemném sdělování čerstvých dojmů a potahováním z vodní dýmky. Postupně jsme se všichni nasoukali do spacáků.
Následující den, po snídani, hektolitrech čaje a kávy je nástup před chalupou. Po krátkém čekání na ty, kteří si plně neuvědomili, že 9.00 hodin je jen jednou denně, pokračujeme praktickým programem. Opět „přichází“, nebo se spíš bezvládně válí na řadu několik figurantů z naší skupiny. Tentokrát je podezření na poranění páteře. Takže je nutné velmi šetrné zacházení – vyšetření, přípravu na transport i samotný transport - aby pomáhající svou neopatrností nedokonal dílo zkázy. Tady je na přesun potřeba více zachránců a všichni jsme měli možnost si na vlastní kůži ověřit, jak těžké je bezvládné lidské tělo.
Další praktický nácvik se zabýval ošetřením znečištěných tržných ran. Simulace byla dokonalá. Dostali jsme prasečí nožičky s ranami a měli jsme se o ně postarat. Trochu nezvyklá situace i pro mě jako chirurga, natož pro ostatní účastníky. Ale postarali jsme se o ně s velkou péčí a nožičky byly opět skoro jako nové a po ošetření moc hezky zafačované, jen se rozběhnout. V dalším kroku probíhalo zastavení intenzívně krvácející rány. Opět šlo o bezvadnou simulaci, Tentokrát na hranici realismu a surrealismu. Pořádný kus masa s otvorem, ze které se řinula – umělá – krev. A úkol zněl jasně: za každou cenu krvácení zastavit. Škrtidlo je bezvadná věc, ale i s tak jednoduchou pomůckou se člověk musí naučit zacházet. Navíc nejde naložit úplně všude. Prsty pevně zatlačené hluboko do rány můžou zachránit skoro každou situaci, zachránce ovšem musí mít odvahu to udělat. Dařilo se nám to se střídavými úspěchy, takže plno „krve“ bylo všude okolo, na trávě i na našem oblečení.
Následovala přednáška o popáleninách a omrzlinách s krásnými (lze-li vůbec tohoto slova použít) a názornými fotkami. Před nutnost tepelné poranění ošetřit může být postaven kdokoliv z nás. Omrzliny přicházejí v úvahu v zimě a na horách, popáleniny kdykoliv a kdekoliv. Stačí chvilková neopatrnost při zacházení s vařičem. Zlomek sekundy, který dokáže změnit celý život. Rychlá pomoc s chladnou nejen hlavou je důležitá.
Velmi pěkně a názorně zpracované pojednání o výškové nemoci bylo jedno z mála, které jsme vzhledem k poloze chalupy probírali pouze teoreticky a praktické provedení si necháme, nebo když budeme mít štěstí tak nenecháme, až do hor. Ale každý, kdo do hor chodí, musí umět první příznaky včas rozpoznat, správně vyhodnotit a adekvátně reagovat. Více či méně zmatený člověk se špatnou koordinací, nesrozumitelnou řečí nebo všemu se smějící nemusí být nutně posílen alkoholem či vykouřenou trávou. Včasné rozhodnutí o sestupu může odvrátit katastrofu a zachránit celou výpravu.
Následné povídání o lékárničce a jejím obsahu nás přesvědčilo o nutnosti přemýšlet o tom, kam jedeme a jak dlouho tam budeme. Jinak se vybavíme na několikahodinové pohodové lezení v Praze a jinak na dlouhou túru po opuštěných místech někde na druhé straně zeměkoule, kde pomoc může přijít až po několika dnech.
Potom přichází zasloužený večerní odpočinek, kde se mezi půllitry piva, hrnky čaje, oříšky a vodní dýmkou zničehonic objevilo lano, pár sedáků a několik karabin. Tak se trénovaly uzly. Nejdřív jen tak, potom v pracovních rukavicích. No nešlo to nejlíp, ale cvik dělá mistra, to všichni dobře víme. Zábava postupně ustává, jak se jednotliví účastníci odebírají do spacáků nabrat síly na další den.
Po snídani a nezbytném přísunu kofeinu následují modelové situace. Scénky ze života sehrané našimi obětavými školiteli. Někteří z nich opakovaně a velmi realisticky padají na zem, abychom je zachraňovali. Situace to byly různé – poranění hlavy, stav po epileptickém záchvatu, velká zmatenost při hypoglykémii (nízké hladině krevního cukru). Opět je důležité odlišit podstatné od nepodstatného a pomoci tam, kde to je třeba. A přitom myslet i na své vlastní bezpečí a nevrhat se bezhlavě do akce, aby v důsledku nebyli nemocní dva místo jednoho.
Kardiopulmonální resuscitace je zcela nezbytnou součástí jakéhokoliv zdravotnického školení. A je to velmi stresující situace, protože jde o poskytnutí první pomoci někomu, kdo je v bezvědomí, na nic nereaguje a je tedy velké podezření na zástavu krevního oběhu. Každá minuta tu je nesmírně drahá, takže není čas na váhání a chyby. Zde se opět projevila velká zkušenost našich instruktorů – nejen s těmito situacemi, ale také s nácvikem. Každému trpělivě vysvětlovali, co je potřeba udělat. Cvičení probíhalo i na „Andulách“. To jsou ty umělohmotné modely lidských těl, na kterých se kardiopulmonální resuscitace dobře nacvičuje. Mimo jiné jsme si všichni ověřili, že je to fyzicky celkem náročná činnost, zvláště, když trvá delší dobu. A delší doba znamená třeba deset minut a často déle, pokud mě nemá kdo vystřídat a záchranka je pořád v nedohlednu. To se minuty vlečou opravdu pomalu a zdají se být nekonečné. Je to náročné i psychicky – už jen to, že zachránce musí vystoupit daleko za hranici své komfortní zóny a kroužku všudypřítomných čumilů a udělat to, co je udělat třeba.
Výcvik pokračoval trénováním způsobu transportu, naštěstí pacienta při vědomí, takže většinou spolupracujícího. I tak to může být fyzicky velmi náročné i při použití improvizovaných nosítek z trekových hůlek, batohů nebo lana. Zkoušeli jsme i balení podchlazeného člověka do termoizolační fólie, nebo lépe do dvou fólií. Takže jsme všichni postupně vypadali jak bonbóny z vánoční kolekce zabalené v alobalu.
Poté, už za nastupující všeobecné únavy, proběhlo závěrečné shrnutí, zpětná vazba a rychlý úklid chalupy, abychom ji uvedli do původního stavu.
Byl to náročný víkend nabitý nejen novými vědomostmi, ale především praktickým výcvikem. Ten je nesmírně důležitý nejen k natrénování správného postupu. Je nutný i k tomu, aby si člověk uvědomil, že to vlastně není nic nezvládnutelného a přitom dokáže poskytnutá první pomoc zachránit život.
Takže velký dík páru odborných instruktorů, Janče a Happymu za poskytnutí azylu a všem nováčkům za fajn společnost.

Vasilis



https://youtu.be/ghpREerUxTI?si=SQb2pdFmPcgh_85z