Bergell aneb první velké hory očima nováčka

1. Veronika pod sedlem Porcellizzo

2. Denisa leze první kroky v letním sněhu

3. Denisa spadla do příhorní trhliny

4. Denisa a Veronika na sedle Porcellizzo

5. Dáma nedá bez elegantního kapesníčku ani ránu, to se rozumí samo sebou!

6. Výstup na hřeben mezi Passo Porcellizzo a Punta Torelli

7. Kamarádky na vršku.

8. Denisa a Hanka T. na čelbě

9. Vrchol Piz Badile

10. Botanická zahrádka na hřebeni Torelli

11. Pod sněhem. Denis pije, Veronika jistí.

12. Veronika a Happy slaňují z Badile

13. Veronika na Badile

14. Příprava slanění

15. Tudy dolů?

16. První slanění sněhem

17. Kuba a Vojta MGM nastupují do Kravího rohu

Všechny obrázky

V pondělí dopoledne vyráží naše posádka směr Bergell. I přes malou zajížďku nakonec po 13 hodinách jízdy dorážíme do malé alpské vesničky Bagni di Masino. Tam na parkovišti rozhazujeme stany a nocujeme, nebo se o to aspoň pokoušíme, protože turisté ze Španělska mají představu o nočním klidu trošku jinou.

V úterý ráno nahazujeme batohy, které se snažíme maximálně odlehčit (ve stylu co nemáme, to nepotřebujeme) a vyrážíme po červené značce vzhůru na chatu Rifugio Gianetti. Po 5 hodinách chůze (možná by to šlo i rychleji, ale po cestě jsem potřebovala všechnu tu krásu fotit, drbat oslíky a s každým kolemjdoucím turistou chvilku popovídat) strmým terénem jsme dorazili tzv. humanitním krokem (kývavou těžkopádnou chůzí s krosnou plnou lezeckého vybavení) na místo.

Další den ráno se mě a Denči ujal Happy, aby omrknul, jestli nás v průběhu nováčkovské školy všechno dobře naučil, a ujistil se, že se ve skále nebudeme chovat jako telata. Hodinu a půl jsme mířili vzhůru k nástupu na Piz Badile a poté začali stoupat zhruba 17 délkovou cestou. I přes pomalejší tempo při stavění štandů jsme kolem 16. hodiny dosáhli vrcholu (cca 3200mnm). Výhled byl parádní, byli jsme šťastní, že jsme to stihli. Na slaňování jsme spojili síly s další trojící a za jemného deštíku dorazili zpět do chaty.
Ve čtvrtek ráno jsem si dala odpočinkový den a šla pozorovat sviště. Ostatní vyrazili na sportovky.

V pátek nás čekalo sněhové dobrodružství s cepíny. To se odehrálo při pokusu vylézt na Pizzo Porcellizzo. Deny se s cepínem vrhla na překonávání sněhové překážky, která nás dělila od skály. Já jsem se do letních hor vypravila bez cepínu, ten jsem v životě ani nedržela v ruce (to Kubu T., který šel s námi, docela pobavilo, ale vymyslel, že mi ho Denisa pošle po druhém fousu lana). Hanka a Kuba Turkovi asistovali, trochu bojovali mezi skálou a sněhem, já jsem jistila zpoza kamene, takže jsem jen slyšela dramatické výkřiky. V okamžiku, kdy bylo lano natažené, jsem dolezla za nimi. Na druhém to bylo v pohodě. Bohužel se ze švýcarské strany začal valit černý zlověstný mrak, tak jsme se rozhodli, že vylezeme jen sympaticky vypadající dvoudélku na opačnou stranu, než jsme původně chtěli. Skála byla pokryta různobarevnými květy, tak jsme cestu nazvali “Botanická”. Možná, že by to tam většina horolezců nejraději polila Roundupem, ale nám holkám se to líbilo. Na slanění Kuba obětoval svou smyčku a další nechal napospas při slaňování přes sněhovou plochu, což byl taky super zážitek. Měli jsme čas, tak jsme ještě váleli sudy přes sníh a Kuba T. Nás učil brzdit cepínem. Taky byla výhoda, že se nám díky tomu vypralo z kalhot bláto, které jsme nasbírali cestou.
Sobota měla být pohodička. Dente della Vecchia. Takový neškodně vypadající zoubek kousek od chaty. Kuba Z. a Vojta M. šli nahoru před námi, vylezli první trojkovou plotnu a já s Denisou jsme se vydaly za nimi. Plotna byla v pohodě. Druhá délka – traverz - byl na mě, tak jsem se do toho pustila. Byl docela zákeřný, nic moc stupy, drželo to na tření a při pohledu pod nohy šílená výška. Po traverzu jsem měla nalézt do kouta obtížnosti 4 - 5, ale nalezla jsem na něco, co vypadalo spíš jako sedmička. Založit nic nešlo, a co jsem založila, to se vyzvonilo. Dostala jsem se do bodu, kdy nešlo lézt nahoru ani dolů, a když bych padala, bylo by to pěkné patnáctimetrové kyvadlo. V tu chvíli jsem si pěkně zanadávala.
Další moment byl nejhezčí z celého týdne - nade mnou na štandu se zjevil Vojta, který volal, že mám metr a půl od sebe nejt. Bohužel nebylo možné se k němu dostat, tak mi hodil lano já se přehoupla přes hladké bříško skály. Takhle jsem se už dlouho nevybála.
Když jsme pak byly na štandu s Denisou obě, nezbývalo moc síly na pětkový kout, takže nám zachránci spustili shora lano a vylezly jsme to na top rope. Finální délka se sokolíkem taky nebyla zadarmo. Při slaňování se nám ještě stihl seknout jeden fous lana (Radimova osobního lana, které jsme tam fakt nechtěly nechat), takže jsme čekali na pár italských lezců, aby ho zase odsekli.
Po návratu na chatu jsme úspěšně vyřešené situace oslavily černou kávou, podávanou zásadně ve snídaňových miskách.
Poslední den ráno všichni vyrazili zpět do vesničky k autům a pak následovala cesta domů nekonečnými horskými serpentýnami. Domů jsem přijela s oteklýma nohama, puchýři a miliardou nezapomenutelných zážitků. Týden v Alpách byl extrémně náročný, ale ještě víc skvělý a už se těším na to, co nás čeká za rok.