Nichts als granite aneb dobrodružství na Piz Badile
| Rubrika: | Reportáže z akcí |
| Autor: | TomK |
V sobotu ráno vyrážíme s Tomem z Prahy. Sraz s Erikem máme v Bregenz před Lidlem. Jdeme se vykoupat do Bodamského jezera. Výlet začíná parádně. U Lidlu nasedáme do auta a vyrážíme směr Švýcarsko. V Churu tankujeme, kupujeme švýcarskou SIM a vyměňujeme franky. Přijíždíme k dolní stanici lanovky pod přehradou Albigna, kde přespáváme.
Brzy ráno nás lehký déšť vyžene z podširáku do auta, ale aspoň jsme rychleji sbalení. Pro adaptaci na místní žulu a sladění mančaftu jedeme lanovkou k přehradě. Zpáteční lístek 20 CHF. První den vyrážíme na nejbližší vrchol Spazzacaldera, cesta Guarda Ben (5b). Po dolezení pokračujeme na známou skalní jehlu La Fiamma (5c+), kterou jde zakončit většina cest v sektoru. Nádherné lezeni a expozice, symbol celého údolí Val Bregaglia.
Jako nadstandardní ubikace slouží převis z balvanu kousek od nástupu do řady cest v sektoru. Dřevěná prkna zajišťují rovinu pro pohodlné spaní. Vodopád s pitnou vodou je odtud tak 10-15 minut chůze. Koupání v přehradě výborné, osvěžující, nic nám nechybí.
Další den chceme jít Andamento Lento (5c) ve stejné skupině vrcholků jako včera, ale cesta vypadá divně a zčásti po vlastním a trochu v zeleni. Jdeme místo toho populární Via Felici (6a), která se dá prolézt až k La Fiamma (14 délek). Odlezy do šesti metrů. Lezeme jen první čtyři délky do obtížnosti 5c+, poté slaníme, protože už nemáme čas. Chceme chytit lanovku, nakoupit, přesunout se a trochu si odpočinout před dalším dnem. Lezení není banální a občas se okolím rozlehléhají naše vzdechy, ale lezení je to krásné a v pevné skále. Příště až do konce. Malé zde soustředění splnilo svůj účel a skvěle jsme si to užili. Morálka týmu je vysoká a cítíme se být psychicky i fyzicky připraveni na highlight výletu - Nordkante na Piz Badile. Meteorologické modely naše odhodlání kvitují. Sestup plánujeme do Itálie na chatu Gianetti, kde probíhají oddílové letní hory.
Večer přijíždíme do blízkého kempu Mulina, který je plný. K přespání se ale nabízí travnatá plocha u jezera vedle kempu, kde se nezdá, že bychom někomu překáželi. Přebalujeme baťohy, protože na Badile chceme co nejméně zátěže a zároveň potřebujeme pár věcí na zbytek pobytu na italské chatě. Jedna čistá fusekle navíc místo ručníku je jednou z inspirací, jak to udělat.
Dáváme si “sprchu” v řece hned vedle místa na spaní a pak vaříme večeři. Tom vysílá Erika se dvěma plechovkama Kozla k řece na vychlazení. Ačkoliv mise na první pohled jednoduchá, divokost řeky neradno podceňovat. Erik se vrací a otevřeně přiznává, že mu uplavaly obě plechovky piva. Rána to nevídaná, ale utěšujeme se, že nic horšího se nám tedy už stát nemůže. Tom jako správný stratég si nechal jednu poslední plechovku u sebe a teplé pivo je lepší než žádné pivo. Erik si nachází místo na spaní bez mravenců. S Tomášem zůstáváme vedle mravenčí dálnice, která je ale tichá a ničím nás neruší.
Ráno máme dost času na snídani a ještě dodělat, co každý potřebuje předtím, než se vydáme na hlavní bod naší výpravy. Auto necháváme na parkovišti v Bondo. Historická vesnička, kde jako by se zastavil čas. Představujeme si, jak to tady asi mohlo vypadat v roce 2017, když se z Cengala uvolnila masa ledu, kamení a hlíny a smetlo to celou vesnici. Už tady jsme čekali ruch lezců připravující se na výstup na chatu Sasc Füra, ale nikde nikdo. Bereme každý malý baťoh a začínáme stoupat. Starý nástup není od sesuvu oficiální, ale je prý schůdný. Potkáváme dva Poláky, kteří nás informují, že se tam prý musí brodit solidní potok. Volíme novou oficiální cestu, která je o něco delší, ale hrana Piz Badile se při ní ukazuje v celé své kráse. Na chatu přicházíme kolem 15h. Počasí horké, sprcha zdarma možná ve studánce z okapové roury. Na chatě je snad více personálu, než hostů, což nechápeme. Netrvá to dlouho a je nám jasné, že jsme jediní, kdo zítra vyráží nahoru. Na jednu stranu nás to lehce znervózňuje, na druhou stranu naplňuje vzrušením a úlevou, že se žádné scénáře o dvaceti týmech a dopravních zácpách na štandech nekonají. Chata je parádní a jsou z ní fenomenální výhledy. Spát jdeme brzy, asi po 20h.
31.7.2024 nás ve 2:30 probouzí budík. Rychle a v tichu balíme tři malé baťůžky a těsně po třetí vycházíme. Už takto brzy ráno je velké teplo a jdeme jen v tričku.
Tomáš s Erikem spolupracují na hledání správné cesty. Začátek cesty je značený, ale za necelý kilometr se odpojujeme a náš směr určují už jen kamenní mužíci a obrovská černá silueta Piz Badile, kterou jen matně tušíme před námi. Na krátký úsek nasazujeme nesmeky, ale ve změklém sněhu se jde celkem dobře. Erik mi propůjčuje cepín a sám se jistí dvěma kameny.
V půl šesté jsme na začátku cesty, kde ještě není potřeba se jistit. Vychází slunce. Posvátný okamžik. První paprsky vlévají energii do žil a poprvé si pořádně prohlížíme mohutnou severní stěnu Piz Badile. Je možné, abychom tudy někdy lezli? Dáváme si malou snídani a vstřebáváme, co nás za chvíli čeká. Na začátku třetí délky se začínáme jistit.
Jako první z naší trojčlenné šipky leze Tom. Několik délek jde velmi hladce a jasně. Lezení je klidné a časově úsporné a Tom se projevuje jako dobrý vůdce. Občas propojí délky, a tak se párkrát stane, že musíme začít lézt, aby lano dosáhlo na další štand. Díky tomu jsme také rychlejší. Prvních 12 délek máme za 4 hodiny a stále věříme, že večer si dáváme pivo na chatě.
Asi po 15. délce se Tom střídá v tahání s Erikem. Je to v části navigačního oříšku, a tak Erik trochu bloudí. Topo radí jít doprava od hrany a do komína. Komín není hned zřejmý. Musí se popolézt 10m rovně, kde se na polici výše objeví komín v plné parádě. Erik postupně přelézá nejen nejobtížnější délky, ale také jedny z nejkrásnějších úseků celé hrany.
Klíčová plotna je zneškodněna dvěma nýty a nepředstavuje zásadní zdržení ani komplikaci. Vypečené čtyřky s minimem fixního jištění dávají zabrat více makovici. Délky za 5- a více jsou mentálně lehčí. Vzdálenosti mezi štandy se někdy přibližují 60m, jindy jsou kratší.
Podle návštěvní knihy v Sasc Füra leze v minulých dnech Nordkante maximálně 1 dvojka za den. Za celou dobu potkáváme jen jednu dvojku, co předchozí den lezla legendární Via Cassin a pozvolným tempem si to slaňují kolem nás. Jinak máme tuto parádní cestu jen pro sebe, což ještě více umocňuje celý zážitek.
Čtyři délky před koncem proběhne poslední výměna. Po krátkém váhání se navzdory únavě ujímám tahání. Už je dost pozdě, asi půl sedmé večer a začíná nám být jasné, že večer strávíme nahoře. Kromě únavy se dostavuje i zhoršení počasí. Bouří se a blýská, což mě dost zneklidňuje, když nemůžu najít další štand. Dobírám kluky na vlastním štandu, abychom se mohli všichni poradit, co dál. Lano se při dobírání sekne, takže Erik popolézá a lano uvolňuje. Bouřka se pohybuje cca 2 km od nás a kromě malého mrholení se nic neděje. Máme štěstí.
Erik se odvazuje a hledá cestu dál. Tom mě dobírá ze štandu, odkud se mi nelehce sestupuje. Povzbuzuje mě Erikovo volání, že našel parádní sedlo a Tomova navigace, kam s nohama. Zanedlouho se všichni scházíme v sedélku. Je půl desáté večer a krásných 18,5h na nohou. Po krátkém zvážení situace se rozhodujeme, že zůstáváme zde, i když víme, že jsme kousek od vrcholu a bivak je pravděpodobně jen několik desítek metrů od nás. Vzhledem k nastalé tmě, nejistému a od mrholení mokrému terénu a podstatné únavě nám to připadá jako dobré rozhodnutí. A především spát v plechové boudě není správný horolezecký bivak.
Erik si nachází závětří pro jednoho a já s Tomem ve žďáráku pro dva máme místo v sedélku. Vyskládáme kameny aspoň trochu do roviny, lano a baťohy pod sebe. Oblékáme téměř všechno oblečení, balíme se do fólie, do žďáráku. Erik ještě energicky vystavuje kamennou zídku proti větru.
Bivak to je značně nepohodlný, ale vzhledem k množství oblečení a jídla, které s sebou máme, je vlastně dost v pohodě. K ránu má být kolem 5 stupňů. Bouřka mizí a později večer se vyjasňuje a při každém probuzení, kterých je během noci hodně, sledujeme nádhernou noční oblohu.
"Nejtrvalejšími a často nejkrásnějšími vzpomínkami jsou však bivaky venku, pod hvězdami... Když končí den, vyhledá horolezec plošinku, odloží baťoh, zatluče skobu a přiváže se. Po tvrdé a krkolomné námaze výstupu dívá se kolem. Jako básník, ba ještě více než básník, cítí jednotu svého života s životem hory. Se svého kamenného lože, opřen o mohutnou zeď, tváří do prázdna, jemuž uvykl, pozoruje, jak po jeho levici hasne slunce na obzoru, kdežto po pravici už obloha rozvíjí svůj hvězdný háv. Nejprve bdí, pak usíná, může-li. Probouzí se, zkoumá oblohu, opět usíná. Nakonec čeká: napravo se musí objevit slunce. Velkolepá chvíle pod roztoušenými démanty!" (Gaston Rébuffat)
Ráno pozorujeme východ Slunce, narovnáváme zkroucená těla a přesouváme se na vrchol, který je jen pár metrů od nás. Není už kam spěchat. Na vrcholu u plechového jehlanu máme krásné ráno a můžeme si ho v klidu vychutnat. Fotíme, hledáme známé vrcholy.
Cesta však končí až sestupem, a tak se pomalu ubíráme ke slanění. Ještě netušíme, že trefit správná slanění nebude jednoduché, a že nás čeká asi pětihodinový sestup.
Zčásti sestupujeme, zčásti slaníme, ale terén obecně nic moc a štandy tradiční italské - s patinou na starých skobách a s odrbanými smyčkami. Znovu se osvědčuje Tomova schopnost vést i v nepřehledném terénu. Předposlední slanění končí v prudké stěně, ze které potřebujeme přeskočit na začínající sněhové pole. Lano se nám při stahování sekne. Druhý konec je ještě naštěstí jen pár metrů od nás. Zkusím popolézt a lano stahuji úspěšně zpátky. Druhý pokus a opět zásek. Všichni jsme značně vyšťavení a představa několikametrového prusíkování nikoho neláká. Nakonec Erik se svojí nevyčerpatelnou energií se toho ujímá. Když se ale za lano zavěsí plnou vahou, tak po několika škubnutích se lano vyprostí, a to nás nesmírně potěší. Skoro slavíme, když na nás dopadá stažené lano.
Poslední slanění přes sněhové pole a pak už balíme lana a spěcháme k chatě Gianetti. Je nádherné počasí.
Ztráty jsou malé. Jedny roztržené kalhoty a potrhaný žďárák, v bivaku jsme pravděpodobně nechali dvě karabiny a přišli jsme o trochu kůže na prstech. Zážitky ale máme intenzivní. Pro kluky to byla asi více rutina, jsou ostřílení podobnými zážitky.
Pro mě to bylo velké dobrodružství. Z mého pohledu jsem nepřekročila jen švýcarsko-italskou hranici, ale také jsem překročila a posunula hranici svých možností. Uvědomila jsem si, že je mi vlastně často jedno, kam lezu, ale že ne všechno vždycky “chutná” dobře a dost záleží, kdo mě kam přizve. Piz Badile mi chutnala ohromně - svou členitostí, vzdušností, krásnými výhledy, západem i východem Slunce a taky skvělým týmem. Bez kluků bych se tam nedostala, takže velké díky!
Lucie (autorka článku), Erik, Tom
| Vytvořeno: | TomK | 19.8.2024 23:46 | |
| Upraveno: | TomK | 20.8.2024 08:38 | další... |