Vůdcovská cesta na Badile: humanitní klasika

Známe to všichni. Když se Humanita vydá na hory, obvykle oblézá ve větších či menších skupinkách několik nejhezčích cest. Na Badile jsme tuto taktiku dovedli do dokonalosti.

Vůdcovská cesta na Badile (3308 m) neboli Voie Normale se obvykle používá jako jižní normálka pro výstup a jako sestupovka z těžších cest od jihu i severu.

Podnikli jsme na ni koordinovaný nápor s vojenskou inspirací. Nejprve vyrazilo do neprobádaného terénu průzkumné družstvo, za ním lezli další průzkumníci už bez orientačních potíží. Druhý den cestu zdolal podle průzkumnických náčrtků hlavní voj. A mezi tím se zdánlivě chaoticky pochybovala dvě družstva z jiných odřadů pouze směrem dolů.

Trojková normálka

Via normale na Pizzo Badile má obtížnost 3 UIAA, částečně se stoupá pěšky bez jištění, celkem je to asi 17 délek, většinou po vlastním jištění. Dolů se slaňuje, pokud najdete slaňovací kruhy, po padesáti metrech. Na poprvé to trefí jen málokdo.

Přístup pod nástup je od chaty Gianetti hodinu až hodinu a půl pěšky. Letos se ještě v srpnu hodil turistický cepín. Mačky potřeba nebylo.

Kuba+Janča+Hanka odcházejí od chaty o půl osmé. O pár minut později je následují Happy+Denisa+Verča. Na nástupu odkládají cepíny. První družstvo obouvá lezečky, druhé družstvo zůstává v nástupovkách.

Průzkumníci

Kuba sice už dvakrát touto cestou slaňoval, ale pamatuje si jen hrůzostrašná slanění na rezavých skobách a prastarých smyčkách. Takže netrefí lehkou variantu nástupu a první dvě délky se dere těžkými čtyřkovými spárokomíny. Za to může dobře poradit Happymu, že mají lézt lehké délky úplně vpravo od nástupu. Za rohem objevuje ve 4. délce komín, kde si pamatuje střapec ošuntělých smyček. A on tam opravdu je! Za něj se všichni vytáhnou k železnému kříži z roku 1919.

Na mnoho dalších délek přebírá vedení Janča. Kuba ji naviguje čtením z důkladného německého průvodčíka. Hemží se to v něm slovy jako čtyřicetimetrový traverz, šedesátimetrový traverz, sestupný traverz, mnoho malých mužíků, velký mužík... Kupodivu všechno sedí do puntíku.

Janču pouze poněkud znervózňuje, že Kuba okolo ní běhá s lanem v ruce bez jištění a Hanka se jí pokouší na štandu vypnout centrální karabinu. A to naštěstí ještě neví, jak oba dva urychlujeme práci na štandu, když se vydává do dalších délek!

Pod komínem v osmé délce potkáváme dva výletníky s kempovacími batohy, teniskami na nohou a kšiltovkami. "Leze se tudy na Badile?" ptají se nás. A pak běží sólo po skále tam, kde my se poctivě jistíme.

Až do jedenácté délky lezeme obě družstva souběžně. Dva komíny vedle sebe nám umožňují, abychom si pokecali na štandech i při lezení. Pak se komíny spojí, vytvoří zářez a musíme začít přemýšlet. Kuba žene Janču doprava k erární smyčce, což se ukázalo jako těžká varianta. Průkopnice slepé uličky ovšem plotnu a nepříjemný traverz zdolává a tak jako Kuba dole, tak ona nahoře si užila těžkou čtyřku. Hanka se drží svého hesla "Beru všechno" a erární smyčka se stává jejím majetkem. Aspoň se už nikdo nenechá zmást do špatného směru. Veronika sice piští strachy, ale vydává se doleva po nechutné plotně a ukazuje se, že to byla správná cesta.

Zase se potkáváme na položených obrovských plotnách. Spěcháme. Je pozdě. Domlouváme se, že ve čtyři hodiny odpoledne otočíme i bez vrcholu. Dvě délky lezeme lehce na tření, až se ocitneme na hřebeni, pod nímž je slaňovací kruh.

Happy přebírá vedení a maže vzhůru lehkým a dobře zajištěným žlabem poslední dvě délky. Kuba odkládá batoh a žene se za ním. 17. délka se jde pěšky se sbalenými lany k vrcholovému aluminiovému jehlanu. Kuba přichází jako poslední dvě minuty před čtvrtou hodinou.

Podívejte se na video od Happyho: Normálka na Badile

Během lezení vzhůru jsme dávali pozor, kudy se dá slanit. Takže jedeme dolů od kruhu ke kruhu bez potíží. Volíme co nejrychlejší postup - Happy slaňuje první a hledá kruhy, Kuba jede poslední a stahuje lana. Denisa motá stažená lana a přes Verču, Hanku a Janču je posílá dolů Happymu. Lano se zaseklo až v předposledním slanění a i to se dalo lehce uvolnit. Poslední k večeři přichází vycházkovým tempem zase Kuba okolo osmé hodiny.

Hlavní výprava

Deset lidí se rozhodlo, že vyleze na Badile druhý den. Janča dokola všem vysvětluje a kreslí topo, jak to mají udělat, aby nebloudili. Zjevně se to setkalo s úspěchem. Většina horolezců se na vrchol dostala podstatně dříve než ve čtyři hodiny odpoledne.

Důvodů k tomu bylo několik: vstávali ve čtyři hodiny ráno, nechali si udělat brzkou snídani, v cestě nebloudili a nemuseli jistit několik délek. Slanění bylo také rychlé a využilo se při tom osm lan. "Vystrojili jsme Badile odshora dolů," popisoval Vojta MGM s mírnou nadsázkou.

Kdo se musel otočit pod vrcholem, má zavěšený pytel a holt sem musí vyrazit znovu v příštích letech.

Bloudivé sestupy

V ten den Vůdcovskou cestou sestoupila ještě dvě humanitní družstva. Heroické úsilí vyvinula trojka Tom+Erik+Lucka. Po nechtěném bivaku nedaleko hliníkového jehlanu zopakovala chybu Kuby a Pionýra zpřed dvou desetiletí a slaňovali příliš vlevo. Užili si proto rezavých skob, prodřených smyček a nakonec slanění na rozpraskaný ledovec mezi Badile a Sertori.

Přečtěte si vyprávění Lucky: Severovýchodní hrana Badile

"Kdo by nás mohl vítat jiný, než král bivaků!" vykřikoval nadšeně Erik, když přicházeli na chatu Gianetti a my jsme jim mávali.

V podstatě stejným směrem slanili Wigwam+Jirka, když netrefili klíčový traverz v Molteniho cestě a byli nucení sestoupit normálkou.