Wildspitze

Pokus o podpálení chaty, boj s mačkami, nejištěnou feratou a ledovým sjezdem

Bezejmenný obrázek č.1

Bezejmenný obrázek č.2

Bezejmenný obrázek č.3

Bezejmenný obrázek č.4

Bezejmenný obrázek č.5

Bezejmenný obrázek č.6

Bezejmenný obrázek č.7

Bezejmenný obrázek č.8

Bezejmenný obrázek č.9

Bezejmenný obrázek č.10

Všechny obrázky

S Kláruší jsme měly domluvený termín už od podzimu – my matky se střídavkou holt musíme plánovat. 😊

Plán:
• Čtvrtek: po práci vyrazit, nocovačka cestou v autě
• Pátek: doťuknout cestu k parkovišti ve Ventu, vystoupat na wintráč Breslauer Hütte
• Sobota: vrchol Wildspitze a zpět na wintráč
• Neděle: sjezd z wintráče a cesta domů

Při balení řeším mačky a cepín. Původně jsem si je chtěla půjčit z humanitní půjčovny, ale Kláruše mě inspiruje tím, že si kupuje ultralight věcičky. Tak nelením a pár dnů před odjezdem také objednávám online. Trochu se bojím, aby to stihlo přijít, ale když ve středu před odjezdem boxy hlásí, že už balíček mají, jsem v klidu.Ve čtvrtek před odjezdem si jdu věci vyzvednout. Když rozbaluju balíček s mačkami, jsem dost v šoku. Je tam jen jedna mačka!!! Jsem debil já, nebo ten obchod??? Mačky se prodávají po jedné??!!! Okamžitě tam volám a slečna se omlouvá, že „mačku brali z výlohy a zřejmě zapomněli přibalit i druhou, to se stává.“ Co? To se stává??? Tak tenhle e-shop už nikdy. Naštěstí je to řešitelné – posílali to z prodejny v Praze. Takže v práci ruším schůzky (ehm, snad tenhle článek nebude číst šéfová 😊) a jedu přes půlku Prahy pro druhou mačku. Uff… vyřízeno. Snad to bude jediný error na téhle cestě.

Wintráč

Parkování ve Ventu je hned u nástupní stanice sjezdovky, kde jezdí doslova pět lidí. Je nádherný slunečný den. Za chvíli vidíme ve výšce chatu, akorát nás lehce zaráží, že mimo sjezdovku je málo sněhu – šutry jsou dost odhalené.
Wintráč je naprosto luxusní – hodně prostorný, dost míst na spaní. Zatápíme v kamnech z připraveného dřeva a za chvilku je místnost vyhřátá. Na noc se trochu bojíme zimy, tak přiložíme pořádně a jdeme si lehnout na palandy, kde předpokládáme, že bude tepleji. Mně se tam ale nelíbí – jednak je mi až moc horko, druhak mám pocit, že kamna netěsní a kouř z nich se drží pod stropem. Štípe to do nosu a připadám si trochu přidušená. Přesouváme se dolů, ale i tak máme obě pocit, že toho kouře je podezřele moc. Jdeme tedy kamna zkontrolovat a najednou vidíme, že utěrka, kterou jsme pověsily na tyčku u nich, doutná. Kláruše ji popadne a chce ji vyhodit ven na sníh. Najednou jí v ruce vzplane do půlmetrového plamene, tak ji hořící pustí ještě v chatě na zem. Podaří se ji zadupat a na sníh už vyhazuje jen doutnající zčernalé zbytky. Místnost je plná hustého štiplavého kouře, otevíráme všechna okna. Naštěstí průvan zafungoval – za chvíli se dalo uvnitř dýchat. Vyřešil se i problém s horkem na spaní. 😊 Už nepřikládáme a jdeme si podruhé lehnout. Tentokrát už se nic nepřihodí a ráno se probouzíme do stále ještě vyhřáté místnosti.

Výstup na Wildspitze

S kuropěním vyrážíme směr Wildspitze. Nejdřív stoupání údolím, pak žlebem k béčkové feratě. Svah už je strmější, nasazuju haršajzny, Kláruše je nemá, tak obouvá mačky. Libuju si, jak mi haršajzny krásně drží, až do chvíle, kdy mám posledních pět metrů do rovinky u paty skály. Svah už je tak strmý, že ani haršajzny nedrží. Po zledovatělém sněhu mi lyže neustále sklouzávají dolů, aniž by se haršky zakously. Navíc zmrzlá krusta je tenká, pod ní je sypký sníh. Takže pokud nekloužu po ledu, tak se v tom svahu po kolena zabořuju. Fakt nemám dobrý pocit. Jednak z toho, že se to celé může sesunout, druhak se nemůžu těch pár metrů vyškrábat nahoru. Nakonec se mi podaří lyže aspoň sundat, hážu je ke skále jako oštěpem a jen v lyžákách překonávám poslední 2 metry. Z tý námahy a stresu jsem totálně zpocená. Kláruše to s mačkami už odspoda vyhrála. Za chvilku je u mě, aniž by jí těch posledních pár metrů dělalo problém.

Na feratě se nám oběma začínají vyzouvat naše nové ultralight mačky. Nejdřív nadává Kláruše, pak já, pak zase Kláruše… Co to s těma mačkama je? Začínáme nadávat na výrobce. Až později si uvědomíme, že popruh, který spojuje patu a špičku, zřejmě trochu na sněhu povolil a je potřeba je fest utáhnout.

Feratu se podaří zdolat do sedla, kde se nám otevírá nádherný pohled na ledovec zalitý sluncem. Mám žilách novou energii z té nádhery kolem. Navazujeme se a já jako méně zkušená jdu v našem minilanovém družstvu jako první. Kdybych někam spadla, tak já umím prusíkovat, Kláruše zas má víc zažitou terorii o vytahování z trhliny. Dorážíme do sedla pod závěrečnou skalnatou pyramidu Wildspitze. Za chvíli zas Kláruše bojuje s uvolněnou mačkou. A ještě asi dvakrát. Je z toho celkem vyřízená. Vrchol dobyjeme, je dost větrno, takže jen uděláme fotku a slézáme dolů. Říkám si, že i tady by se to dalo klasifikovat jako béčková ferata, místama lehce exponovaná – akorát bez jistícího lana ...

Na sjezd po ledovci už se nevážeme, protože cestou nahoru jsme terén vyhodnotili jako bez rizika. Sjezd si užíváme. Bohužel zas musíme feratou dolů. Už toho začínám mít plné zuby. Pořád nazout mačky, vyzout mačky, nazout lyže, vyzout lyže, nazout mačky, ... Cestou po feratě dolů jsou dva nezajištěné úseky, kdy feratový řetěz je pod sněhem, a cca 100 m se musí scouvat při jištění jen cepínem. Kláruše to dává v poho, já se nejištěná trochu bojim… Ale nedívám se dolů a uklidňuju se, "že neuklouznu, a že je to zkušenost, a že mě to posune…“ Sice mě to posunulo, ale psychicky dost vyčerpalo… Těším se, až ferata skončí a my si užijeme závěrečný sjezd k chatě. Batoh s lyžemi, lanem a dalším vercajkem už se dost pronáší. Jenomže... místo pohodového sjezdu bojujeme s jízdou po ledových vlnách, závaží na zádech v podobě batohu neodpustí žádnou technickou chybu. Navíc lyže musíme kvůli nedostatku sněhu sundat kilometr od chaty. Ten kilometr po vrstevnici je další peklo. Střídají se šutry s hlubokým sněhem, kde se bez lyží propadáme. Těžký batoh už mě vysloveně štve.

Na wintráči večer potkáváme tři české kluky, kteří chtějí nahoru další den. Jsou rozjaření, ale já jsem vyřízená a odpadnu dokonce bez večeře. Kláruše se chvíli drží v konverzaci, ale taky toho má dost – bolí ji rameno, asi z feraty, a přetažením nemůže usnout.

Ráno se na rozdíl od včerejšího azura budíme do mlhy, fujavice a sněžení. Konečně se dostavuje uspokojení. A říkám si obligátní „Nejlepší na tom dobytí vrcholku je, že sem už nemusím“ :-) Sjíždíme z chaty směr sjezdovka a parkoviště. Je to nečekaně adrenalin, kvůli nové vrstvě prašanu, který při sjezdu dělá menší splazy po ledové vrstvě pod tím. Pro jistotu si pouštíme pípáky.

Ale byla to stejně nádhera, žůžo labůžo. Nádherný počasí, nádherné hory, bezva parťačka. Navíc jsem zas o malinko zkušenější. No pain, no gain. 🏔️💪

Praktické info a GPX:
Parkování ve Ventu: https://mapy.cz/s/lafomerace
Wintráč Breslauerhutte: 16 Eur/noc, mají uveden i IBAN. Dřevo tam je. Klíč netřeba. Cesta z parkoviště 3:40 pohodovým tempem. https://mapy.cz/s/muzeludojo
Trasa z Breslauerhutte na Wildspitze a zpět: asi 9 hodin (vybily se mi baterky). Trvalo by to významně méně, kdyby měl člověk pořádně nastavené mačky a natrénované přehazování lyže/mačky. https://www.skitourenguru.ch/rating-view?guid=bb8bf98b-184c-4caa-bd3d-f4db19a2a30d&timestamp=2025-02-16
Breslauerhutte – parkoviště: doba 1:40, včetně válení se v prašanu při sjezdu