Víkendu, kde jsme měli poprvé zkusit, jak se padá do malého vklíněnce nebo pochybného obhozu, předcházela lehká panika. V propozicích k akci bylo uvedeno, v sekci co si vzít s sebou: „však vy už víte“. Chvíli jsem zmateně přemýšlel, co to vše může obnášet v počtu různých typů lan, smyček, karabin a dalšího zatím netušeného materiálu. Následoval geniální nápad oslovit oddílovou půjčovnu. Radim reagoval bleskurychle. Ukázalo se, že podobně geniální nápad měli všichni a půjčovna je kompletně rozebraná. Vážně jsem uvažoval, že to tedy nějak dokoupím. Jenže při první návštěvě specializovaného eshopu se ukázalo, že technologie friendu vyžaduje strojírenské vzdělání, aby se člověk ve všech těch osičkách, vačkách, axiálech a biaxiálech vyznal, a navíc každý kousek téhle hodinářské techniky stojí v řádu tisíců.
Na víkend jsem odjížděl s doslova pár vklíněnci, což když jsem později viděl Michalův tunový ověšený sedák, bylo minimálně naivní. Po úvodním pátečním grilování, kde musím vzpomenou Trajanovu kreaci: uleželý nakládaný hermelín zapomenutý v rozpáleném grilu transformovaný v hermelínovou polévku, přišla teorie vlastního jištění. Janča, Michal a Gobo zasypali stůl obřím množstvím železa. Vytahovali stále podivnější nástroje, které lze zapasovat do skály a prý i udrží lezce (když do toho nespadne) a většinou už spíš nejdou vyndat zpět. Některé friendy byly větší než moje lezečka a dodnes vlastně nevím, jak se na skálu nosí, možná v náručí. Z přednášky jsme si hlavně odnesl:
Tri camy: magický vklíněnec, co nejde jednoduše zandat, ale pak pekelně drží.
Abalaky: levný vklíněněc, co nejde vyndat ze skály, a když se náhodu vypáčí, tak letí okamžitě do bazaru.
Hexy: odlehčený vklíněněc, který cinká tak, že se ostatním lezcům sbíhají sliny na čerstvé mlíko.
Ball nuts: další vklíněnec, jehož specialitou je že jde parádně vyndat, protože vůbec nedrží ve skále.
A nejvíc nejdůležitější je to mít vše barevně krásně a vyladěné, protože „na barvu to leze“.
Ve zbytku večera se pěkně zapařilo. Vyměnili jsme si s Axiomem a Barčou zážitky z Chorra, naplánovali s Erikem jarní vícedélky v Rakousku a Elda a Klára zahrály bezvadně na kytaru.
Janča zorganizovala snídani, kde přes počáteční chaos ve stylu „voják se stará, voják má“, odcházeli všichni kompletně přejedeni luxusními vejci, a ještě vytuněnější vločko-ovocnou kaší na skálu.
Lezli jsme na Ztracené věži nad Železným brodem. Slunce vyšlo na část skály a celkově bylo krásně, až si Happy povzdechl, že letos nám to počasí nějak moc vychází a že to není žádná pořádná výzva. Tím přivolal nedělní mrazivý mordor, ale to už s námi raději nebyl, neb utekl do beztak přetopeného vrtulníku. Instruktoři a Pilo vytahali cesty, jejich lana jsme použili jako toproupy a začali zakládat. Jištěni dvěma lany si většina z nás připadala jako supermani. Zakládali jsme jedno max dvě jištění na celou cestu, různě si bez obav odsedali a prohlašovali, že jsme se letos asi nějak zlepšili, protože ta pětka vůbec není pětka snad možná trojka a ta sousední šestka vlastně vypadá dost lehce. Samotné zakládání jištění se ukázalo jako pekelná disciplína. Stoje na jediném možném stupu a současně se drže oběma rukama abych nespadl jsem marně hledal další úd, který by mi umožňoval se přehrabovat v železářství na opasku a hledat vhodnou velikost friendu. Okolo jdoucí Michal jednu další možnost chycení se sice vymyslel, detailnější popis postupu však raději cenzuruji. Nad to se chytal za hlavu, že hledám vhodnou spáru pro ten jediný vklíněnec, co se mi podařilo udržet v zubech, místo abych to dělal opačně. Když se pak smál, že pouhé odsednutí to jištění neprověří, tak pro zachování poslední špetky důstojnosti jsem zavřel oči, odrazil se a .. Vklíněnec vydržel.
Po celodenním lezení nám Happy a Michal ukázali, jak zaštandovat na vlastním jištění. Když to vysvětlovali, vypadalo to jednoduše a naprosto logicky. Ale mé první pokusy uvrhly Janču do naprosté deprese. Prohlašovala, že někde zabiju nejen sebe, ale pravděpodobně s sebou vezmu i nevinnou Paaju. Jestli neuvážu ani pojišťovák, ať sepíšu závěť a odkážu jí aspoň mé zbývající abalaky. A to neví, že jeden vklíněněc ve štandu v protitahu jsem nenápadně přidržoval lezkou, aby nevypadl.
Den zakončilo prý famózní chilli s rozpuštěnou čokoládou a debrief z lezení. Ukázalo se, že někteří z nás byli lehce punk a nosili helmu bez přezky a někteří byli víc punk a jistili se zvednutou nebo přehmatávající pravou rukou.
Druhý den po snídani jsem se vydali lézt na Černou studnici, kde panovaly subarktické podmínky. Jazyky sněhu a ledu bičoval ledový vítr. Navlékli jsme na sebe všechny vrstvy oblečení, což stejně nestačilo. Někteří ze zoufalství se radějc ani nepřezouvali a lezli v pohorách. Já v tu chvíli pochopil, proč ta páska, co spojuje prsák a sedák a v teplé tělocvičně mi perfektně sedí, má mít víc než 1,5 metru. Začalo první lezení na vlastním jištění bez dojišťování. Nevím, jestli to bylo zimou a zkřehlíma rukama nebo absencí morálu, ale žádná selanka. Člověk by ideálně zakládal snad každých 50 cm, kdyby mohl. Ale kulaté spáry v žule ostré jak struhadlo toho moc neumožňovaly. Daly se však vybrat jednoduché cesty komíny nebo s velkými plotnami, ke bylo možné dělat obhozy, a nebo v nich byly reálné ostré spáry pro zakládání vklíněnců. Většina lezců se soustředila na hlavní černostudniční věž. Z každé strany stále nalézaly na vrchol dvojice a dvojice lezců, takže v některé momenty to tam vypadalo na hromadný sraz Humanity. V centrálním štandu byl les centrálek a v záplavě karabin se vyznal jen Erik, který tomu mumraji na vrcholu velel.
Prokřehlá Paaja začala vyhrožovat, že jestli se okamžitě nezahřeje, věší celé lezení na skobu. To nás donutilo k ústupu s myšlenkou, že si to musíme určitě ještě někdy zkusit, ale v teplotách nad bodem tání sněhu pod lezečkou.
Cestou zpátky domů jsme v autě začali vymýšlet, na co všechno je vlastni jištění super a které alpské hřebeny s tím budem moci zdolat. Semínko vklíněnence a friendu bylo do hlavy zasazeno, děkujeme!
