Záchranné techniky v praxi, aneb jak Pati k berlím přišla

Bezejmenný obrázek č.1

Bezejmenný obrázek č.2

Všechny obrázky

Středa odpoledne před prvním májem. Natěšená na svůj první vícedélkový výlet zaklapnu notebook, běžím vyndat chleba z trouby, naházím pár posledních věcí do krosen a vyrážíme potkat Tomase a Vojtu. Mezi dveřmi ještě Maďa prohodí, že nám asi vypršelo cestovní pojištění u ČHS a že ho musí obnovit. Jak se za pár dní ukáže, tohle uvědomění nám zachrání minimálně 12 eur za berle.

Na Hloubětíně nasedáme do auta ve složení TomasCh, VojtaK, Maďa, já a gril, a vyrážíme směr Hohe Wand. Po necelých 5 hodinách a jedné zastávce dorážíme do kempu, kde nám Erik obětavě vlastním tělem zabral místo pro několik aut a stanů. Ty postavíme, dáme krátkou poradu nad topem oblasti a jdeme se uložit – čekají nás tři až čtyři krásné dny vícedélkového lezení a to si žádá odpočatá těla.
Ráno finalizujeme rozdělení týmů, zatímco nás Vasilis zásobuje kávou. Jako vícedélkovému zelenáči mi Maďa doporučí alespoň jeden den lezení pod dohledem Erika. Nakonec se domlouváme, že první dva dny polezeme společně ve třech. A vzhledem k tomu, že se náš výběr cest celý víkend překrývá s Tomem a Vojtou, tvoříme vlastně pětičlennou skupinu o dvou družstvech. Ve čtvrtek se vrháme na Tirolersteig Mixtüre, v pátek na Smokyjoki. A protože nováčkovské nadšení nezná hranic, Erikovi se podaří přesvědčit Andreu, Štěpiho a mě na jednu krátkou trojdélku Richter´s Ende.
Na sobotní lezení ztrácíme Erika, ale povzbuzeni dosavadními zážitky vybíráme dvě kratší cesty – plánujeme rozehřívačku na Panorama Putu a pak ambiciózně pokukujeme po Autoputu (s jednou šestkovou délkou). Se sbalenými batůžky vyrážíme z kempu. Pod skalou se máme potkat s Chlebákem a Pájou, kteří si brousí zuby na Viktor-Frankl-Steig. Na místě jsme dřív než oni a vzhledem k tomu, že na Panorama Putu už jsou dvě dvojky, přesouváme se na Viktora a doufáme, že do něj stihneme nalézt dřív, než dorazí Pája s Chlebákem. Začátek cesty není z nejstabilnějších a poté, co Andrea se Štěpim den předtím zmínili, že se cesta drolila, děláme pod ní dojistoty štand. Maďa rozvážně tahá první délku, ne úplně nadšený z toho, kolik chytů a stupů se hýbe. V závěsu vyrážím já, zatímco se na štandu připravuje Tomáš a po cestě mu dolů hlásím, kde všude se skála hýbe. Za chvíli dolézám nahoru, přebírám si od Maďi materiál a vrhám se na druhou délku – lehký čtyřkový začátek, borhák vidím pár metrů nad sebou.
Odhodlaně vyrážím vzhůru – škoda, že méně obezřetně než při lezení na druhého. Po pár krocích jsem skoro u borháku, dívám se, kudy k němu nejlépe, když najednou cítím, že pravá ruka ztrácí stabilitu – držím v ní kus skály. Ztrácím balanc, stihnu jen zakřičet, že padám, cítím jak letím a sunu se pár metrů dolů. Dopadám na Maďu, který mě duchapřítomně chytá a zároveň nepouští jistící lano. V šoku vnímám jen bolest a mezi zuby drtím „kotník, kotník“. Sesouvám se na bok, rozdýchávám bolest, zatímco se loďákem vážu zpátky ke štandu – nebo to možná dělá Maďa, tuhle část a několik následujících minut mám trochu v mlze (edit: Maďa did, ještě když jsem byla v šoku).
Kontrolujeme škody – kosti netrčí, s kotníkem hýbu, bolest pomalu ustupuje. Možná jsem jen špatně došlápla? Kotník ale začíná otékat, rozvazuju lezečku, ať se tam ještě vleze. Maďa s Tomášem, který je už taky na štandu, se ale netváří moc přesvědčivě a začínají řešit, jak nás dostat dolů. I když se snažím přesvědčit sebe i ostatní, že to nic není, na nohu nemůžu pořádně došlápnout a dochází mi, že cestu už asi nedolezu. Sebelítost se snažím přetavit v pokus o přesvědčení Maďi, aby alespoň pokračoval dál, byť všem je jasné, že je to nesmysl.
Přecházíme ke slaňovacím kalkulacím – zvládnu to sama? Vypadá to, že ano, byť chvíli vtipkujeme o jedničce a svezení se na Maďových zádech. Vzhledem ke špatnému přístupu ke skále je jasné, že cesta zpátky bude komplikovaná a bude lepší šetřit síly – slaňovat tedy budeme každý zvlášť. Druhá kalkulace - délka má podle topa 28 metrů, máme 60m lano – mělo by to stačit, ale začátek cesty vypadá jako podemletý břeh, potřebujeme se tedy idealně slanit níž. Domlouváme se s Tomem, že slaníme na jednom prameni, každý zvlášť, a on nám pak uvolní lano. Čekáme na Vojtu než dojede nahoru, voláme na Chlebáky, ať do cesty nenalézají a raději se schovají před padajícím kamením.
Vojta je nahoře a pomáhá nám s navigací při shození lana – zároveň identifikujeme volný kámen, kolem kterého slaňujeme tak, abychom si ho lanem neshodili na hlavu. Maďa slaňuje první a připravuje půdu pro mě. Teď přichází zábavná část – dostat se z jedné strany štandu před Tomáše k okraji – o jedné noze. Nakonec nacházím specifický úhel došlapu, který skoro nebolí – výhra! Navazuji se, ujišťuji se u Toma a Vojty, že slanění na jednom prameni funguje stejně, přidávám pár otoček prusíku a vyrážím. Skáču, balancuju, Vojta s Tomem mě navigují kolem volného kamene. Přehoupávám se a jedu dolů – odrážím se levou nohou, držím se pravou rukou, levou posouvám prusík. Kupodivu to jde lépe, než jsem čekala. Po pár bolestivých krocích se dostávám pod skálu. Maďa s Chlebákem mezi tím natahují lano dál a já „slaňuju“, nebo spíš zběsile poskakuju svahem, jak jen to jde. Po nejhorším úseku si sedám, odvazuju lano a voláme kluky, ať naše lano na štandu zruší.
Alespoň jedna skupina může pokračovat v lezení. Moje malé představení bohužel přesvědčilo Chlebáka a Páju, že tuhle cestu raději přeskočí a pomohou s evakuací – za což mají naše neskonalé díky! Zatímco Chlebák balí naše lano a Pája běží k autu, snažím se s pomocí Maďi přezout do tenisek – přichází první slzy. Nedokážu nohu ohnout tak, abych nazula botu. No nic, zase se dávám dohromady – k autu je to 400 metrů ne úplně hezkým terénem a nějak se tam dostat musím. Svah je příkrý, cestička úzká, Maďa mě nemůže podpírat ani nést. Jediné logické řešení: sjedu to po zadku. Pamatujete na „trakaře“ a „raky“ z tělocviku? Konečně přišly vhod v praxi! Stálo mě to roztrhané kraťasy, odřený zadek a jehličí zabodané v dlaních, ale většinu svahu jsem zvládla! Rovinky mě Maďa nesl na zádech až k autu, kde už čekala Pája.
Společně se přesouváme do kempu, kde se Chlebáci rozhodují vyměnit vícedélky za jednodélky a pak odjet do Čech – loučíme se. My s ostatními účastníky zájezdu polemizujeme, co dál s kotníkem. Přes lokální zdravotnickou infolinku si ověřujeme, která pohotovost je nejblíž, půjčujeme Tomovo auto (mega díky!) a jedeme do Wiener Neustadt.
A abych to zkrátila – z nemocnice odcházím se zlomenou hlezenní kostí a sádrou na šest týdnů. Což je, vzhledem k okolnostem, ta nejmenší daň za moment nepozornosti.
A poučení/uvědomění? Těch si pár odnáším…
1. Pokud vám kamarádi řeknou, že cesta byla uvolněná a stála za houby – věřte jim a nelezte do ní :D
2. Pokud do ní nalezete, buďte opatrní – minimálně tak jako byl Maďa, který velmi obezřetně kontroloval vše na co sáhl nebo stoupnul
3. I lehká cesta může být nebezpečná a je dobré se soustředit na to, co dělám – já jsem byla v lehké 4+ části, když jsme vypadla
4. Nehnat se nahoru a nesnažit se lezení uspíšit, obzvlášť když vím, že cesta není stabilní
5. Nikdy nespouštět lezce z očí – jen proto, že jde zrovna lehkou část, neznamená, že mu to nemůže uklouznout
6. Volte nejlehčí možnou cestu dolů, pokud se něco stane – mohli jsme si vyzkoušet jednu ze záchranných technik, ale upřednostnili jsme časovou a energetickou úsporu
7. Lezte s někým, kdo vás unese na zádech :D

P.S. Díky moc všem za zprávy, hřeje mě to u srdíčka ještě víc, než sádra která mi přehřívá nohu