Jaro. To není jen období sázení nových květin, ale je to i doba vysokohorských skialpových přechodů a výstupů. Dlouhé dny a zpravidla stabilní a předvídatelné podminky tomu nahrávají. Ráno firn, někde i prašan, v poledne příjemný kašan a pozdě odpoledne většinou sračky, kdy už je lepší sedět na chatě. Je to i doba zajímavého kontrastu, kdy údolí se zelenají a rozkvétají, zatímco vrcholky hor jsou obalené bílou pokrývkou a zima je tam stále pánem. Kdy jindy člověk může ve stejný den strmě stoupat na mačkách, prášit severní svahy a pak v údolí v tričku a šortkách usrkávat espresso a dívat se na ty zasněžené velikány? To jsou důvody, proč zejména duben začíná být mým nejoblíbenějším skialpovým měsícem. Zároveň od konce března cca do začátku května má otevřeno většina vysokohorských chat, což sice ukrajuje více z financí, ale zase dovoluje cestovat relativně nalehko, což se hodí právě zejména u vícedenních přechodů.
Do poslední chvíle jsme nevěděli, kam přesně vyrazíme. Dlouho byl ve hře Mont Blanc a Chamonix, ale nakonec nás více zlákala představa vícedenního přechodu. Vyhrazujeme si na to celý týden, takže si můžeme dovolit cestovat relativně daleko. Volba padá na nejstarší národní park v Itálii Gran Paradiso. To má dvě výhody: za prvé, jedná se o jeden z nejhezčích ski přechodů v Alpách a za druhé, je to v Itálii, tzn. slunce, pizza, víno, dobrá gastronomie na chatách, pohostinní Italové a lepší ceny než ve Švýcarsku a Francii.
V sobotu vyrážíme z Prahy a čeká nás asi 1000 km do Valle d'Aosta. Projíždíme okolo Bodamského jezera a směrem na Como a Milano. Jarní skimo v Itálii nemůže začít jinak než koupačkou v jezeře a italským espressem. Takže zastavujeme cestou u Lago di Lugano a osvěžujeme se. Večer přijíždíme do údolí, poprchává, já spím nepohodlně v autě (nejvyšší čas si udělat platformu na spaní) a Romča si vybavuje spaní na zastávce autobusu.
Valle d'Aosta je ledovcem zformované údolí na SZ Itálie na hranicích s Francií a Švýcarskem obklopené samými horskými velikány. Jedná se o autonomní region s francouzštinou jako jedním z oficiálních jazyků. Hlavní město je Aosta, které založili už Římané a Valle d'Aosta vlastně znamená údolí Augusta. Kromě stop Římanů, středověkých hradů se tu nachází i nejvyšše položené vinice v Evropě a je to brána do masivu Mont Blancu z Itálie.
Náš start je ve vesničce Cogne (čte se jako "kóně", kdyby někdo nechtěl být za debila jako já). Uprostřed hlavní zimní sezóny se jedná o jedno z nejproslulejších míst na ledolezení v Evropě (že by další zimu návrat?). Pořád jemně prší, ale to nás dnes tolik netrápí. Dnešním cílem je chata Vittorio Sella, z Valnontey vesničky asi 3h chůze do kopce. Asi 500 výškových metrů stoupáme s lyžemi na zádech, než se objeví sníh. Cestou potkáváme sestupující tři francouze, kteří měli stejný plan jako my, ale kvůli počasí a náročnému terénu to vzdali. Nenecháváme se odradit a směle pokračujeme dál. Ještě netušíme, za jakých okolností se znovu potkáme :). Chata předčasně zavřela kvůli poškození lavinou, ale wintráč je otevřený. K naší smůle zjišťujeme, že tam nejsou kamna a nemáme na čem vařit. Vařič jsme brát nechtěli, protože další dny už spíme na obhospodařovaných chatách a nechceme tahat nic navíc. No nic, trochu studeného jídla máme a voda stéká ze střechy z tajícího sněhu. Odpoledne překvapivě přichází trojice starších italů a dva francouzi. Dělí se s námi o vařič i jídlo, takže spokojeně vaříme a hodujeme. Všichni máme podobný plán.
Ráno tentokrát nikam nechvátáme a vyrážíme všichni až v 8, protože je pořád špatná viditelnost a mírně sněží. Mělo by se to postupně zlepšovat a dobrá viditelnost by se nám na několika kritických místech hodila. Šlapeme stopu a zastavujeme až u strmého výšvihu, kde dáváme lyže na záda. Zjišťuji, že na jedné lyži mám volné přední vázání a ztratil jsem jeden šroub. Vozím jeden náhradní, ale problém je, že tam příliš nedrží. Druhý šroub je na tom podobně. Doma jsem sice vše kontroloval, ale vypadá to, že díry jsou příliš zvětšené a závity nedrží. Jen dva vypadají pevně. Špatné šrouby dávám pryč, protože bych je jen ztratil, nechávám dva dobré a modlím se, aby to vydrželo alespoň na chatu. Anabáze s vázaním právě začíná. Trasa směřuje na vrchol Gran Serra (3552mnm), brodíme se spoustou prašanu a pod vrcholem přelézáme zmrzlé skalky. Všichni se scházíme na vrcholu a společně kus slaňujeme na severozápad. Následně není moc jasné, kudy dál, jsme na strmých severozápadních svazích a žádnou zřetelnou cestu dolů na ledovec nevidíme. Nakonec po málem traverzu úspěšně slézáme na ledovec do údolí Timorionu. Následuje krásný sjezd a poté zase šlapeme nahoru do sedla Gran Neyron (cca 3300 mnm). Když jsme v sedle, je ještě třeba přejít exponovaný hřeben a hodně strmě slézt na ledovec Montandayné. Místy se brodíme až po pás v prašanu a často se dojišťujeme. Na ledovci z nás napětí už padá, protože nás čeká už jen hezký sjezd na chatu v podvečerním slunci. Mraky se trhají, vysvitá slunce a vázání pořád drží. Jsme šťastní. Dnešní tůra zabrala úctyhodných 11 hodin a musím přiznat, že byla jedna z těch více náročných, co jsem kdy absolvoval. Především kvůli počasí, spoustě sněhu a technickým úsekům.
Další den nás čeká tůra na hlavní vrchol přechodu Gran Paradiso (4061 mnm). Večer přemýšlím, co s vázáním, ale nic lepšího, než to zkusit zalepit vteřinovým lepidlem mě nenapadá. Jiné lepidlo nemám. Nemám velké očekávání a ráno zjišťuji, že to bylo úplně k ničemu. Nedá se nic dělat, rozhoduji se dál věřit své šťastné hvězdě a v 7 ráno stoupáme na vrchol. Cestou pozorujeme týmy, které už nalezli do severní stěny, která je také populární a zároveň bezpečná (žádné seraky a padající šutry, často se i lyžuje). Vypadá to, že led tam je jen v horní třetině, jinak firn. Bohužel ještě v první třetině naší trasy se vázání úplně vytrhává. Moje šťastná hvězda evidentně nemůže soupeřit s fyzikálními zákony. Stále se odmítám vzdát, vracíme se na chatu a půjčuji si vrtačku. V tu chvíli nevím, na jaký průměr se vázání vrtají, beru jediný vrták, který by mohl sedět a nekompromisně vrtám nové otvory. Nandavám vázání a vypadá to, že to drží. Je to velký risk, ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. V 10 se vydáváme zase na túru. Před vrcholem bohužel přichází odpolední oblačnost a na vrcholu u sošky Madonny nevidíme zase vůbec nic. V poslední době máme nějakou vrcholovou smůlu. A to jsem se tak těšil na výhledy na Blanc, Wallis a další. Následuje sjezd na chatu Vittore Emmanuel, který je spíše za trest. Bohužel být poslední na takto populární tůře znamená mimo jiné, že vše je totálně rozježděné, ani jediná volná lajna na nás nezůstala. Nicméně vázání pořád drží a můj optimismus se zvyšuje. Túra na Paradiso byla pohodová, takže i přes to všechno stíháme odpolední chill na sluníčku na terase u chaty.
Otevírám nepříjemnou diskuzi, zdali je rozumné dále riskovat a pokračovat dál, protože nás čeká ještě nocleh na chatě Pontese a v těch končinách by bylo mimořádně složité dostat se bez lyží do civilizace a pak zpět k autu. Ze současné chaty Emmanuel můžeme jednoduše sestoupit do údolí Valsavarenche a pak se buď stopem nebo busem dostaneme k autu. Rozhodujeme se ale pokračovat až do hořkého konce. Víra musí být silnější než rozum! Nejtěžší máme za sebou a to nejlepší pravděpodobně ještě před sebou. Počasí má být navíc čím dál tím jen lepší!
Další den vyrážíme na východ do sedla Colle del Gran Paradiso (3345 mnm). Sedlo je strmé, jdeme na mačkách, ale leze se hezky, vše je pěkně zmrzlé a jsou tu vyšlapané schody. V sedle nás zahřívá slunce a krásný výhled na zvlněný ledovec Noaschetta. V nastálé euforii úplně zapomínám na problém s vázaním, kličkuji mezi kameny, najíždím na ledovec a kreslím si svoji lajnu na pohodu. Najednou se mi nějak levá noha uvolňuje a padám. Ležím na sněhu, koukám na modrou oblohu a snažím se sám sebe přesvědčit, že jsem jen lempl a neumím lyžovat. S vázaním určitě nic není! Vždyť je tak hezky a tak super podmínka! Bohužel realita je neúprosná. Levá lyže stojí zapíchlá ve sněhu 20m předemnou, ale vázání mám přidělané na botě. Nové díry jsou prostě příliš velké a pod tlakem vázání na lyži už absolutně nedrží. Tak je to tu, je konec. Je mi to líto i kvůli Romče, kterou to už začínalo bavit a užívala si to. :) Na sebelítost není ale čas, dávám lyže na záda a jdeme stejnou cestou zpět. Utěšujeme se alespoň vědomím, že se to stalo v místě, ze kterého jsme schopní se ještě rozumně vrátit. Ještě na ledovci potkáváme naše zpřízněné Italy, prohazujeme pár slov, soucití s naším osudem a loučíme se. Slunce je spalující a čím jsme níž, tím více se bez lyží ve sněhu propadám. Neuvěřitelně úmorná práce. Od chaty pokračujeme do údolí. Na dně údolí zbývá ještě asi 1 km po sněhu k parkovišti, ale je to asi ten nejtěžší úsek. V mokrém sněhu západám i po pás a všechno mám totálně promáčené. Ze zoufalství nasazuji jednu lyži a odstrkuji se na ni. Trochu balancu a ono to docela funguje. Na parkovišti potkáváme francouze, které jsme potkali první den, a kteří náš plán vzdali pro počasí. Přejeli sem do Valsavaranche a dali tůry z chat Chabod a Emmanuel. Vidíme, že mají velkou dodávku a ptáme se, jestli by nás nehodili alespoň do Aosty, odkud se už busem dostaneme do Cogne. Prý mají ubytko v Cogne, kde měli původně stejně jako my přechod ukončit, takže nás hodí rovnou tam. Takže hned, co slezeme dolů, už nasedáme do dodávky a za hodinu jsme u našeho auta. Původně jsme se už smířili s tím, že nám to zabere minimálně celé odpoledne. Neuvěřitelná náhoda a štěstí v neštěstí!
Podáváme si ruce a loučíme se. U auta přebalujeme věci a míříme na zaslouženou italskou pizzu.
Zbylé dní trávíme v Aostě, užíváme si jaro v údolí, italskou kuchyni a místní skalky. Zahořklá chuť z nedokončené akce pomalu odeznívá a jsme vděční, že jsme zase poznali jiný kout Alp, který jsem si já osobně zamiloval.
Takové fatální selhání vybavení jsem zažil poprvé a moje důvěra zůstane chvíli otřesená. :). Štve mě, že jsem s tímto scénářem nikdy moc nepočítal a nebyl na něj připravený. Beru si z toho jedno ponaučení, a to přidat do své opravné sady nějaké kvalitní epoxidové lepidlo a více náhradních šroubů do vázání, protože jiný způsob, jak vytrhlé vázání v terénu vyřešit, než to zalepit vhodným lepidlem, není. Někdo při lepení doporučuje přidat i kousek ocelové vaty, která ve zvětšených dirach po vázání vyplní prostor. Takže teď v servis kitu budu mít: kus pevného vosku, kus drátu, škrabku, náhradní šrouby do vázání, náhradní konec/špičku na pásy, ducktape, plastové spojky, repku, náhradní talířek na hůlky, malý multitool s kleštěmi, epoxid lepidlo, kousek ocelové vaty, nástavec na bity a různé relevantní bity pro své vázání, boty a hůlky.
Všem silně doporučuji vozit nějakou opravnou sadu s sebou také. Zvlášť, pokud se člověk pohybuje dál od civilizace.
