Zima pod Glocknerem zdaleka nekončí
| Rubrika: | Reportáže z akcí |
| Autor: | Kuba |
Do království sněhu, ledu a zimy jsme se vydali v polovině května. To je správný čas pro vysokohorské lyžařské túry do Taur, nejvyššího horstva Rakous.
Vyrazili jsme z právě otevřené K-F-J-H a tři dny jsme si užili v bezprostředním sousedství GG, FKK, JB, HD, WBH a všech tří Bärenkopfů.
Třikrát pět hodin přes vysoká sedla
Po Hančiných půlročních komplikacích s koleny jsem vybral lehčí směr, s menším převýšením a možností jednoduchého návratu. Přece jenom znovu stála na lyžích skoro po dvou letech.
Na mýtnici ve Ferleitenu chtějí 45 eur za auto. Za své peníze si ovšem moc neužijeme, protože jedeme hustou mlhou. Na obrovském parkovišti Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m) jsme skoro sami. Kdo by sem také jezdil, když není vidět ani na ledovec Pasterze, natož pak na Grossglockner.
Po poledni vyrážíme do tunelů na Gamsgrubenweg. Díky bohu se už dá projít všech šest, což značně urychluje cestu.
Na obvyklém místě pod plotnami Freiwaldkasten spadla lavina z jarního mokrého sněhu. Celkem jednoduše ji překonáme, ale raději si necháme rozestup a jdeme každý zvlášť.
Hned za ní na rozcestníku k bývalé Hofmannově boudě (2465 m) nastupujeme do lyží. Pohodlnou cestou po vyjeté stopě mírně traverzujeme skalní kotel Gamsgrube a dojdeme k vyhlídce Wasserfalleck (2548 m). Čas nás nehoní, konečně jsme vystoupali nad mraky, tak svačíme kocháme se výhledem na severovýchodní stěnu Grossglockneru. Nadšeně kreslím do vzduchu své zážitky odtamtud - kudy jme lezli Pallaviciniho, kde jsme vzdali Mayerlrampe , kudy jsme chtěli lézt na Teufelskamp ale ocitli jsme se na Romariswandu, kde jsme se objevili po vylezení Stüdlgratu, kde jsem zvracel a vypouštěl všechny tělní tekutiny na Untere Bahnhof když jsem byl na lyžích na Glockneru, kudy jsme sestupovali Hofmannovou cestou, kudy jsme jeli na lyžích z Pasterzeboden, kudy se leze na Johannisberg a jak se chodilo přes ledovec Pasterze tam kde se teď rozlévá jezero, a také odkud odvážel vrtulník elektrikáře se studentem - po svém expozé si teprve všimnu, že Hanka chroupá sušenky a nesleduje tok mých myšlenek! Takže jako obvykle...
Když jsme odtud stoupali k Wasserfallwinkel posledně, dosahoval sem ještě ledovec Südliches Bockkarkees. Teď jdeme po slabé vrstvě jarního sněhu. "Jééé tohle si konečně pamatuju! Tady se blyštěl modrý ledopád jako letos," vykřikuje nadšeně Hanka. "Už vím, na jakou chatu jdeme. To je tam, co Mates opařil Ondru mastnou polívkou." Konečně vydolovala ze vzpomínek aspoň něco...
Ohřála se západní stěna Fuscherkarkopf a rozezní se kanonáda širokým údolím. Po ukloněných plotnách jezdí jedna sněhovo-kamenná lavina za druhou. Odpolední slunce čistí elegantní skalní formace od sněhu a ledu.
Zhuba ve výšce 2850 m děláme vlevo v bok a šlapeme ke zdaleka viditelné turistické značce na skále. Dřívější výstup po ledovci až k chatě Oberwalderhütte už není možný. Dalo by se sice vyjít na lyžích jižním strmým svahem nad sedlo Bockarscharte a vrátit se k chatě, ale vzhledem k tomu, co vidíme na sousedním FKK, jdeme rovnou na ferátu.
Aufstieg Oberwalderhütte má obtížnost B. Lyže připínáme na batoh, mačky neobouváme, ale cepín strkáme za záda, abychom byli připraveni. Vyplatilo se to. Asi v polovině stoupání najednou lano mizí ze skály do sněhu. Hrabeme se strmým svahem, sněhu máme po stehna a bohužel nikdo tu před námi stopy neudělal. Když konečně stojíme na hřebeni Hoher Burgstall, oddechneme si. Znovu nastupujeme do lyží a za několik minut přijíždíme ke dveřím označeným winterraum.
Chatra Oberwalderhütte sice hlásí, že je zde dřevo a kamna, ale tři rakouští skialpinisté hlásí, že žádné dřevo není. Nastává nenápadné přetahování o co největší počet dek. Oni mají spacáky a my ne. Vaření jídla a pití ze sněhu nám trvá docela dost dlouho, a tak na matrace zalehneme až po deváté hodině. Šli jsme sem 5 hodin oproti letnímu času 2:30 h.
Ráno necháme Rakušany posnídat a odejít ještě za šera. My si raději počkáme na sluníčko.
Zamíříme na sněhový hřeben Eiswandbichl, ve kterém je bezejmenná sníženina tvořící široké sedlo (3180 m). Tudy sjedeme na ledovec Nördliches Bockkarkees do výšky 3040 m.
Dobře si pamatuji, jak jsme tudy kdysi dávno šli s Geem, Edou a Tajemným Robertem a Edo se nejednou probořil do trhliny. Dnes je teplo, a tak neváháme a navazujeme se na lano. Navíc se tady nestoupá kolmo ke směru trhlin, ale dost dlouho se jde souběžně se směrem trhlin. Což je nebezpečné.
Celkem pohodlně dorazíme do Keilscharte (3180 m). Hodně široké sedlo nás dovede k ledovci Westliches Bärenkopfkees. Zdá se, že sníh na jeho povrchu je pevný, a tak balíme lano do batohu. Jedeme po pravém boku ledovce, držíme se vysoko nad trhlinami. Zastavujeme na soutoku s ledovcem Östliches Bärenkopfkees ve výšce 2950 m.
Stoupáme po něm na sedlo Gruberscharte (3073 m). Mírné stoupání nám krok po kroku otevírá nádherné výhledy. Za zády nám zůstává přehradní nádrž Moserboden, nad ní se tyčí Kitzsteinhorn (na druhé straně hory se lyžuje na Kaprunu), v dálce se objeví obrovská bílá plocha Gross Venedigeru. Před námi se zvedá mohutná Klockerin, proti ní se zvedá mohutná stěna Grosser Bärenkopf a Hohe Dock.
V sedle zapíchneme lyže a jdeme pěšky na Gruberscherten-Biwak (3100 m). K večeru je to nejnebezpečnější akce dne. Dostat se po plotnovité skále zasypané kamením a mokrým sněhem je problematické i s cepínem. Jiná cesta ovšem k bivaku nevede.
Plastová krabice, do které se leze po kovovém žebříčku, má kosmický design. Uvnitř je ovšem kupodivu dost místa, světla i tepla. Větrání je umístěno v podlaze, a tak uvnitř není vlhko. A spousta teplých dek na palandách!
Znovu dlouze vaříme. Máme tedy čas sledovat západ slunce za Kaprunem a východ měsíce nad Wiesbachhornem. Zase jsme byli na cestě 5 hodin, když letní čas je 2:30 h.
V noci se zvedne vítr, ráno padne mlha. Má to jedinou výhodu - sestup od bivaku na sedlo, kde máme lyže, je bezpečnější. Mokrý klouzavý sníh ztuhl a dají se do něho dobře vykopávat stupy a zasekávat cepín.
Mírným svahem nás vede naše včerejší stopa. Difuzní světlo nám tedy zatím nevadí. Vracíme se po ledovci Östliches Bärenkopfkees. Dojedeme pod mraky a viditelnost je lepší. Na soutoku s Westliches Bärenkopfkees naposledy lepíme stoupací pásy. Za pár minut zase vejdeme do mraků. Bohužel nemůžeme sledovat náš včerejší sjezd, protože bychom nezdolali tak strmé svahy. Nevidíme lautr nic. Oba máme neustále fata morganu, "vidíme" před sebou skalní stěny a sněhové muldy, které neexistují. Jednou za čas se zjeví něco opravdového - náznak skalního hřebene nebo sněhové hrany. Kde to jsme, kde je nahoře či dole, vpravo nebo vlevo - to kontrolujeme pouze na mobilu.
Stejně skončíme o pár set metrů jinde, než chceme. Už jdeme pěšky s lyžemi na batozích, když se objevíme v sedélku pod vrcholem Mittlerer Bärenkopf. Musíme se v mracích vrátit a pod skalním hřebenem traverzujeme do Keilscharte (3180 m), kde jsme byli včera. Jaká radost nás pojme, když narazíme na vlastní stopy!
Fouká a je zima. Má to své výhody: vítr prohání mraky skrz sedlo a ty se tam trhají, takže občas vidíme před sebe, a zároveň sníh je dost ztuhlý, abychom se nemuseli při sjezdu navazovat na lano. Do trhliny se téměř jistě nepropadneme.
Dlouhý sjezd dvěma ledovci
Pohodlně se snášíme oblouk za obloukem po ledovci Nördliches Bockkarkees, držíme se jeho pravého okraje, který nás dovede do sedélka Bockkarscharte (2996 m). Nikam nemusíme stoupat, už jenom projedeme sedélkem na široký ledovec Südliches Bockkarkees a pokračujeme v pomalém snášení do údolí. Oblouky protahujeme a zrychlujeme, místa je tu dost. Na lyžích dojedeme až tam, kde jsme před třemi dny začali - na rozcestí k bývalé Hofmannově boudě. Přelezeme lavinu, projdeme šest tunelů a zdrchaně házíme batohy do auta na parkovišti Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m).
I dnešní den jsme byli na lyžích 5 hodin. Zpoždění zavinilo hledání Keilscharte v mracích a také dlouhá svačina na vyhlídce Wasserfalleck, kde jsme obdivovali severní stěnu Glockneru a ledovec Pasterze pod ním, do kterých začalo svítit slunce.
| Vytvořeno: | Kuba | 14.5.2025 22:31 | |
| Upraveno: | Kuba | 14.5.2025 23:06 | další... |