Po značném vychválení dovolené na Kalymnosu (voda moc mokrá, výhledy hnusný, slunce moc svítí, skály neskálujou, jídlo nejedlý), jsme si řekli, že toto pozvání s VojtouK přijmeme a pojedeme první turnus ze dvou nabízených týdnů. Bylo nás pět – pevné jádro Janča/ Happy/TomášCh, a pak VojtaK a já.
Při odletu z Čech jsme byli rozdělení – pevné jádro letělo společně přímo na ostrov Kos, my jsme letěli s přestupem přes Frankfurt, kde jsme si dali útulné kempování na letišti. Holt v rámci ušetření každé kačky musí naše kosti ty noční přespávačky na letišti ještě chvíli zvládnout. Naštěstí jsme našli pěkné místečko odkloněné od hlavního tahu letiště, kde se dalo v klidu a tichu spočinout. Při příletu na Kos tomu náhoda chtěla, že jsme se s trojicí potkali u trajektu a spojili jsme cestu, kdy společná dovolená mohla naplno začít.
Dlouho jsem se těšila na tento týden – chyběla mi voda, plavání v moři, taková ta slunečná dovolená u vody. Už dlouho jsem nikde takhle u moře nebyla, takže očekávání byla veliká. Na terase u apartmánu nádherné výhledy, pod námi pláž, to svítící slunce nad hlavami, mořský vzduch, mírný vánek ve vlasech - už mě vábil zpěv sirén, ať jdu plavat. Avšak jen co jsme přijeli na ubytování, TomášCh zahlásil „ přijeli jsme lízt, tak jdeme lízt“, takže šup šup, žádná kochačka, bereme saky paky a jedeme na osvědčenou oblast v odpoledním stínu Summertime.
Ještě že jsme tak ale učinili. Na rozlez úplná paráda. Seznámení s místní klasou, s místní skálou (tahle „žrala“ ruce trochu míň, jak se tu leze hodně). V pěkné zátoce, tudíž o výhledy postaráno. Kochačka byla a navnazení na lezení ještě větší. V pěti se to dobře táhne – tuhle leze jeden, druhý jistí, třetí fotí a čučí kde co lítá. Jedna cesta nahoru, spuštění dolů, druhý leze, zase dolů, třetí leze a poctivě všechno sesbírá (včetně šroubovací karabiny pro vytvoření vratného bodu). Žádné zdržování, jen ať to pěkně odsýpá. A taky že ano. Lezlo se skoro samo – cesty pěkně zajištěné, nýty co metr až dva, pěkné stupy, chyty. Skála drží, nic se neláme. Vylezli jsme tak pět šest cest a hurá na večeři, přeci ať se neunavíme hned na začátku. Připravili jsme si společně zeleninový salát s feta sýrem. Protože když už jsme jednou v Řecku, tak se pořádně tím sýrem zfetujem.
Po večeři jsme plánovali další den, výzva byla jasná – pokusit se vstát brzy ráno. Oblast Sea breeze má krásné cesty, byly vyhlídnuté obtížnosti 6a, 6a+. Výhledy ikonické, jen ten stín na skále je pouze do 12ti. Jestli si tu chceme zalézt, musíme vstát brzy.
Zadařilo se! První úspěch toho dne, vyhrabali jsme se z postele. Teď už jenom vylézt ty prásky :-D.
Na rozlez padla nějaká ta čtyřka pětka a pak už rovnou na ty 6áčka. Vojta si vyhlídnul cestu s takovým pěkným malým převískem, naše první 6a. Vojta ji pěkně vybojoval a já se v ní pěkně na pinkpointu vyvztekala. A nebo vybála, jak se to vezme. Každopádně, Vojta měl ode mě uznalý pohled. Vedle nás lezli Happy, Janča a TomášCh cestu 6a a taky se s ní moc hezky poprali.
Slunce nás dohnalo, tak jsme se přesunuli do stinnějšího bloku. Tam opět zajímavé cesty, jedna 5c, zbytek 6a a výše. Vylezli jsme si další čtyři cesty, než nás sluníčko dohnalo i zde. Nastal čas ústupu, čas oběda a odpolední koupačky v moři. Tato kombinace mi přišla přesně dovolenkově ideální – ráno si pořádně zalézt na hezké pevné skále, pak si dát výborné jídlo a završit to koupáním v moři a malým šlofíkem na pláži. Večer si uvařit večeři a na terase koukat na západ slunce a pít k tomu víno.
Další den již nebyl tolik ambiciózní co se vstávání týče, rozjezd byl pozvolný. Vybrali jsme sektor Black Buddha. Je většinu dne ve stínu, s výhledem na zátoku. Jelikož nástup trvá cca 25 minut pěšky, tak se málokomu chce na tom přímém sluníčku do tohoto sektoru jít, ještě k tomu do kopce. Má to ale nespornou výhodu, že tu moc narváno není (pouze jedna dvojice). Na tento sektor vzpomínám s nadšením. Vojtovi se tu povedlo první 6béčko a já jsem si tu poprvé OnSightla cestu 5c+ s příznačným jménem Karma.
Během lezení v tomto sektoru jsme se nedokázali ubránit pohledu na tu jedinou další dvojici, která tu lezla s námi. Již starší pár v důchodu, co tam drtili jednu cestu za druhou, bez sváči nebo odpočinku. Oba dva vypadali vitálně, štíhle, plní elánu a já si říkala „ tyjo, takhle bych chtěla žít až budu v důchodu“. Takových dvojic na Kalymnosu bylo více.
Po lezení jsme opět zamířili na pláž, tentokrát takovou malinkou, poměrně ukrytou. Poté povinná zastávka ve zmrzlinárně, kterou provozuje postarší pár z Itálie a velice dobře tomuto zmrzlinovému řemeslu rozumí.
Úterý se neslo v duchu restday. S Vojtou jsme si na našem peklostroji (zvaný skůtr) objeli ostrov, Janča s Happym a Tomášem zakempili na pěkné plážičce.
Ve středu jsme cílili na ostrov Telendos, na který koukáme večer co večer při západu slunce z terasy. Má několik zajímavých sektorů, skálu co žere ruce a kolem je jenom moře, skály a několik dalších lezeckých nadšenců. Na rozlez jsme si dali s Vojtou jedinou lehčí cestu která nebyla obsazená. S obtížností 5c, délka 32metrů, uklouzaná a ještě šla po skále do strany. Takže naše rozlezová cesta nás pěkně vyřídila. Našli jsme si jiné cesty, co byly přívětivější. K velkému úspěchu si zde Vojta OSnul 6b+ a já si na prvního bez odsedu vytáhla moji zatím nejdelší sportovkovou cestu 35metrů. V průběhu našich úspěchů měli výtečné výsledky i ostatní, kde si Happy OSnul dlouhatánské 6áčko 40metrů, hned nato 6béčko a završil to 6céčkem. Janča a Tomáš zdatně stačili Happyho tempu a nenechávali se zahanbit. Závěr dne byl epesní, kdy jsme seděli na pláži a dívali se jak sluce zapadá za horizont, až do chvíle, kdy ho moře pojmulo.
Aby náš pobyt na Kalymnosu nebyl jen pohádkový, tak jsme další den zamířili do sektoru Arginonta Valley, kde jsme celkem vystřízlivěli z toho kouzelného opojení. Bylo tu narváno jak na Offu. Všude plno Čechů, kteří nejspíš zase tak často nelezou, a nám téměř krvácely oči, jakým způsobem se navzájem jistili. Příklad, čeho jsem byla svědkem bylo, kdy se (nejspíš teta) rozhodla lézt a nechala se jistit svým synovcem. Partner check proběhl způsobem „tak já lezu, dej si mě do jistítka“ a ve chvíli, kdy se paní nacházela již nad druhou preskou, se synovci teprve podařilo to lano do jistítka vůbec chytit (mezitím se rozčiloval, že mu teta s tím lanem utíká a on si jej nestíhá do jistítka dát). Neřkuli že jeden pán jistil grigrinou bez efektivního držení lana (spíš s absencí držení lana) a nebo partou pětice lidí, co obsadili dvě moc pěkné cesty, aby tam mohli lézt jenom oni a přitom se u toho fotit. Nikdo tam přes dvě hodiny nemohl lézt (z toho vlastně v těch cestách moc nebyli, jen si tam nacvakali presky). Chuť jsme si spravili v sektoru Gamos, kde cesty stavěl Slávek z Víru. To, že máme možnost zde na ostrově být je jeho zásluhou, kdy svým nadšením z tohoto ostrova zlanařil na Kalymnos Happyho s Jančou a ti sem v průběhu let zlákali další členy oddílu.
Náš pobyt s Vojtou se pomalu blíží ke konci. V pátek jsme vyrazili na pár pěkných cest v sektoru Trois Ilots, odpoledne na Gamos se dolézt. Osobně už jsem trochu vyřízená, svaly z toho téměř každodenního lezení úpí. S Vojtou si užíváme poslední okamžiky dovolené.
Mezitím už je dvojice Baru s Láďou na cestě směrem Kos a stíhají poslední ferry na Kalymnos, který přijíždí o půl druhé ráno. S Jančou je jedeme vyzvednout a pak si všichni užíváme výjimečnou situaci, kdy se podařilo sejít se poprvé na Kalymnosu v jeden moment v sedmi účastnících. Sedíme na terase, nad námi hvězdná obloha, tam někde ve tmě tušíme moře a ostrov Telendos, pod námi mírně osvětlená pláž. Je hluboká noc.
My si pološeptem sdělujeme zážitky, ale blíží se třetí hodina a nastal čas jít spát. Být v tolika lidech v jednom apartmánu by bylo z dlouhodobého hlediska neudržitelné, ale na tu jednu noc jsme to zvládli bravurně.
V deset se setkáváme u snídaně, Baru s Láďou vidí v jasném denním světle ta dodřená kolena nás všech a už začínají tušit, co že je tu vlastně následující týden čeká.
My předáváme štafetu a vyrážíme směr domů. Bye bye ostrově, bylo to tu fajn.
