Diskuse - odpověď na příspěvek

Dovolím si přidat malé shrnutí zájezdu a svoje zážitky.
Oblast jehel zezadu (Envers des Aiguilles) se ukázala jako docela obtížná pro možnosti většiny lidí z našeho oddílu. Standard desítek místních krásných moderních skalních cest, oplývajících především úžasnými spárami a vypečenými rajbasy, se pohybuje kolem 6a, 6b tvrdé chamonixské stupnice. Lehčí cesty se dají spočítat na prstech jedné ruky a to do nich zahrnuji i dlouhé klasiky s komplikovanějšími nástupy po ledovci.
Takže jak dopadla Humanita?
Hrba s Mírou si krásně zalezli a vybírali si nejslavnější z místních moderních klasik (např. Amazonia, Children of the Moon integrale).
U ostatních počet nedolezených cest a restdayů navzdory ideálnímu počasí po celý týden spíše převyšoval počet těch dolezených. Většině lidem se podařilo v průběhu týdne vylézt na jeden vrchol - ačkoli šlo buď o nejnižší věž přímo za chatou nebo o první výšvih dlouhého hřebene někam nahoru na vlastní Aiguilles. Ale myslím, že každý si zde vylezl pár délek na vrcholu svých možností či svého morálu.
S Komárem jsme naštěstí v polovině týdne pochopili, že když nám připadá fakt hodně těžké i místní 5c - a lehčí moderní cesty tam nejsou - je čas se přeorientovat na klasiky. Největším zážitkem tak bylo páteční lezení normálky na Aiguille de la Republique - ano, jehlu v hlavním hřebeni. Srdce horolezce plesalo: vstávání ve 4 ráno, nástup za svitu čelovek, odtrhová trhlina s uzoučkým mostkem a 3m firnovým převisem, téměř pískovcový přepad z okraje ledovce do stěny, dlouhá orientačně náročná cesta převážně 3-4, kuloáry, oblézání věžiček nahoru i dolu, 5b délky nahoře na hřebeni, závěrečný 12m nýtový žebřík hladkou plotnou, vrchol s úžasnou expozicí, na kterém bylo třeba sedět obkročmo - a cca 20 délek slanění prokládaných slézáním i vylézáním stejnou cestou dolů.
Hrb a Míra se v pátek a v sobotu pokoušeli o Americkou diretku na Petit Dru. Poslali sms, že 3 délky nad 90m koutem je zastavila kolmá stěna ze suti a písku a že prchli slaněním k smrti unaveni. Jestli tomu dobře rozumím, tak měli za sebou první den lezení, bivak, nejtěžší místo stěny a někde u napojení na klasickou cestu západní stěnou, kterou se to má dolézat, to už dál nešlo. Jsou fakt dobří, ale asi trošku podcenili teoretickou přípravu, která část stěny spadla, a která ještě stojí. Trochu smůla, ale ještě že jsou dále mezi námi živými.