Diskuse - odpověď na příspěvek

Hele Ivano, proč si takové věci nevysvětlíme radši osobně? Mnoho nedorozumění by rychle vyplynulo na povrch a nemuseli bychom se do sebe pouštět na veřejnosti. Takže já to vidím takhle:

1) Den před odjezdem (akce byla ohlášená, plánovaná a zdokumentovaná několik týdnů předem) mi volal Lukáš, že by s námi chtěl jet také. Obvykle nikomu neříkám NE, a tak jsem jenom Lukáše upozornil na to, že tím pádem polezeme ve třech dvojicích a je možné, že se první a třetí dvojka celý den neuvidíme, jak budeme daleko od sebe. Lukáš souhlasil. Pak jsem zkusmo položil pár otázek: Máte oba zkušenosti z hor aspoň na úrovni turistiky? Spali jste venku na horách? Lezli jste někdy s batohem? Bez problémů lezete po vlastním jištění 3-4 UIAA? Na všechny otázky Lukáš odpověděl ANO. Domluvili jsme se tedy na potřebném materiálu a všichni jsme se sešli na nádraží.

2) V poledne jsme došli na Térynu, pak jsme lezli Jordánku (rozlámaná 2). Díky vaší dvojici jsme lezli dost pomalu, navíc jste se poslední jednu nebo dvě délky začali jistit lanem na ferátě, takže bylo jasné, že do západu slunce na Lomničák nevylezeme. S Hankou jsme rozhodli, že přespíme na Lomnické věžičce jednak kvůli nadcházející tmě a jednak že tam bylo několik vhodných plošinek s ohrádkami.

3) Domluvili jsme se, že nic nebudeme hrotit, ale v osm odcházíme. Říkal jsem, že to stačí, že Vidlák stihneme přelézt. My s Hankou jsme odcházeli na ferátu v 8:15, Geo s Jeníkem asi o čtvrt hodiny později a vy ještě o hodně později. Tady začala narůstat časová ztráta. Podle mě jasně vinou vaší dvojky. Pak jste vylezli někdy okolo půl desáté na Lomničák (tady vám zpomalení nevyčítám, prostě každý leze, jak může). Místo abychom se okamžitě sebrali a mazali dolů do Měděné štrbiny, s Lukášem jste svačili, pili, odpočívali, zašli na záchod, a tak časová ztráta nerůstala (za to zase můžete, protože jsem vám říkal, ať si pospíšíte).

4) Na Měděné štrbině jsem už všem říkal, že bychom si měli pospíšit a nezdržovat se, že túra bude dlouhá, zvlášť když vyrážíme hodně po desáté. Zároveň jsem říkal, že v nejhorším máme vybavení na bivak. Ptal jsme se taky všech, jestli mají dost vody.

5) Pak jsme lezli. Moc jsme se nezdržovali, ale taky nijak moc neběželi. Vzhledem k tomu, že průvodčík nebyl vždycky přesný, občas jsem hledal cestu, takže Geo+Jeník nás vždycky v poklidu dolezli, ale nepřekáželi jsme si navzájem. Vás jsme pozorovali za sebou, jak postupně ztrácíte čas. Jednou nebo dvakrát jsem volal na Lukáše, abyste si pospíšili, jinak ztratíte výhodu, že vám hledáme cestu. Protože jste moc nespěchali, tak se také posléze stalo.

6) Mysleli jsme, že nás doženete na Východní Vidlové věži, kde jsme nejprve odpočívali a svačili, pak dost dlouho hledali cestu a nakonec zvolili nejtěžší a nejpomalejší postup (cca 4-5) tak, že jsem lezl první bez batohu, pak Hanka, spolu jsme můj batoh vytáhli, a pak jsme odjistili Gea a Jeníka.

7) Mezi tím jste nebyli schopni jednoduše slanit na smyčce, kterou jsme vám tam nechali, a další délku slézt, protože jste nás ztratili, a také se ukázalo, že jste si nevzali průvodce, ačkoliv je v oddílové knihovničce a také jsem ho dával jako odkaz na web. Pak jsi Ivano nereagovala na naše pokyny, kam a jak máš slaňovat. To už se začalo stmívat. Lukáš na nás volal, ať počkáme a hodíme mu lano. To bylo úsměvné, protože jsme mu museli vysvětlovat, že jste od nás ob dvě věže, nejméně 4 délky lezení a že to k nám ani do tmy nestihnete. My jsme byli také v prekérní situaci, protože nebylo kde bivakovat, hřeben byl ostrý. Ztratili jsme dost času, že jsme na vás čekali.

8) Nakonec jsem musel vzít odpovědnost na sebe. Počkali jsme, až budete oba na Lievikové štrbině, a Lukášovi jsem přikázal, abyste sešli dolů do Cmiteru. Průvodce uvádí cestu obtížnosti 2. Byl jsme si vědom, že to bude lámačka, ale na druhou stranu do Měděné kotliny je to skoro neschůdné. Věž se dá obejít celá v levém úbočí, ale když neznáš přesně cestu, můžeš se dostat do pěkného průšvihu. Nikdo z nás tuhle traverzovou variantu neznal.
Za náma byste to nestihli ani do druhého dne. Jenom jsem se celou noc a celý druhý den modlil, aby vám neruplo v bedně a nechtěli jste lézt za námi. Byl to nejtěžší úsek z celého hřebene.

9) Pak jsem v poklusu o pár délek dál našel slaňák, doběhl nad další slanění do Kežmarské štrbiny a tam se setmělo definitivně. Kluci slaňovali už potmě, a tak jsme podruhé bivakovali. Druhý den ráno jsme slanili do Kežmarské štrbiny, vylezli na Kežmarák a sešli/slezli v mlze do Skalnaté doliny (1). Dost se mi ulehčilo, když jsem vás oba viděl sestupovat do stejné doliny.

V čem vidím zpětně chyby (ale to vidí každý generál po bitvě): Lukáš o dost přehnal svá tvrzení s vašimi zkušenostmi na horách a také jste byli dost laxní. Když se řekne, že se jde v osm, tak se v osm odchází. Když je potřeba pospíchat, tak se pospíchá. Když je potřeba poslouchat, kudy slaňovat, tak se tudy slaňuje, apod...

Na druhou stranu to byla dobrá zkušenost, ne? Vlastně o moc nešlo, sestup byl jasný a nebyl moc nebezpečný, noc teplá, dole svítil Poprad a nahoře hvězdy.