Zimní Tatry

Peklo v Hangu

Pod Hangem

Bezejmenný obrázek č.2

Bezejmenný obrázek č.3

Bezejmenný obrázek č.4

Bezejmenný obrázek č.5

Bezejmenný obrázek č.6

Bezejmenný obrázek č.7

Všechny obrázky

Vystoupat na Térynku bylo letos poměrně velké dobrodružství. Byla hlášená vichřice a ve Starém Smokovci se nám hajzlbáby pokoušely cestu nahoru rozmluvit. A možná jsme je měli poslechnout.

Zhruba u Zamkovského chaty se Bára divila, že není zase tak ošklivo, jak čekala. Vítr jemně pofukoval a i když teploměr ukazoval -15, při svižné chůzi s batohy se člověk poměrně zahřál. Výprava se dávno roztrhala: někdo nečekal na lanovku na Hrebienok a vyrazil pěšky časně, někdo se zastavil na Zamkovského chatě na čaj, jedna dvojice se cestou zastavila na ledech. Díky tomu do Hangu pod Térynou vstupovali členové po jednom, maximálně po dvojicích.

V Hangu se rozpoutalo peklo. Ti rozumnější nazuli mačky hned na začátku, dokud to šlo a někdo vyměnil hůlky za cepín. S přibývajícími výškovými metry se stupňovala síla větru. Chvíli jsme se bořili do sněhu po kolena a vzápětí balancovali na firnu, vítr nás srážel na kolena, párkrát jsem musela zaseknout cepín, aby mě prudký vítr neporazil. Ruce zmrzlé na kost, přes vítr a sníh nebylo vidět na 20 metrů a i když jsem tušila, že kousek přede mnou je Alda s Waldou, jejich stopy hned zavál sníh. Obrázek jak ve filmu. Dva kroky, probořim se a vítr mi nedovolí vstát. "Vstávej, dojdi ještě k tomhle kameni!" Na minutu "chůze" minutu odpočívám. "Musíš! Tady neumřeš!" Spolu o sebe se strachuju o některé, co jsou ještě kdesi za mnou. Zvládnou to všichni?

Po šesti hodinách se konečně dostávám na chatu. Každý, kdo přijde, je vyčerpaný a na pokraji sil. Musíme se trochu sebrat a s obavami pomýšlíme na záchranou akci. Doufáme, že nebude potřeba. Alda s Wadlou a Davidem se statečně vrací pomoci těm, kteří ještě nedorazili. Kolem třetí jsme všichni. Sláva!

Ač neradi, nakonec se přece jenom přemluvíme i k nějakému metodickému programu a tak těsně před setměním chvíli cepínujeme a pípákujeme. Za tmy to balíme s doporučením, ať si nováčci najdou alespoň jeden pípák ještě ráno před odchodem na túru.

Po večeři nastává pěkné divadýlko. Bára upozorňuje Ivču, že její nabělaný prst je omrzlý. Najednou se všichni začnou prohlížet a hrát hru "Najdi si svou omrzlinu". Skoro každý nějakou měl. Většina jenom na tvářích nebo na nose, někdo na jiných místech kůže, která někdy během výstupu neopatrně odhalili. Davidovi se do rána na temně fialovém fleku na zápěstí (předěl mezi rukávem bundy a rukavicí) udělal puchýř. Ivča měla kromě trochu omrzlého prstu puchýřky na temeni, kde ji přestala chránit čepice. Zelí omrzl palec na noze (přesto, že si koupila speciálně zateplené boty do -30) tolik, že nemohla další dny z chaty. Bára si otevřela ordinaci a mazala mastičkou, obvazovala, konzultovala a se zájmem vše fotila a dokumentovala. Měla radost, že bude mít na ZdrSemu o čem vyprávět.

My jsme odjeli ve středu a nechali zbytek na chatě, ale doufáme, že nic dalšího dramatického se již neudělo. Od neděle do úterý bylo nádherně (i když kolem -10) a každý si zalezl (nakonec snad i Zelí vyšlápla někam na Finovu kopu). Většinou jsme se prostřídali na klasických hřebíncích na Širokou, na Ladový a nějaký ten choďák na Baranie rohy. Než jsem odjela, neproběhl ani žádný skandál s Mirem, ač na něj všichni s napětím a senzachtivostí čekali. Až na pár omrzlin dopadly Tatry myslím dobře navzdory faktu, že s námi nejel jediný HAL.