Lezení v Jickovicích a Zvíroticích

Klouzačka na žule

První víkend v říjnu diktovalo naše lezecké ambice především deštivé počasí. Sobota propršela skoro celá, ale v neděli měl déšť ustávat, a tak se Filip s Radkou už v sobotu večer přiblížili k tajemstvím opředené oblasti - Jickovice. Zde se leze převážně po vlastním.

Kolem deváté ráno už skoro vůbec nepršelo, tak nebylo co řešit. Slanili k řece a po kluzké granodioritové žule začali opatně lézt zase nahoru. Na rozlez je ideální např. cesta Pila (4+, var. 5-). Pod výlezovým převisem tam sedí opravdický vodník. A kdo si nesáhl na jickovického vodníka, jako by v Jickovicích nebyl. Těžší cesty (cca od 7) jsou občas vyborhákované a sem tam se na vás blýskne i nýt. Štandy jsou pěkně udělané. Bez vlastního jištění a zkušeností ovšem vstup do oblasti nelze doporučit. Ale také borci, kteří se v deníčku na Lezci rádi ohánějí vysokými čísly, by vstup měli zvážit dvakrát. Místní klasa jim totiž průměr nezvedne.

Skála poměrně rychle vysychala, ale zejména ze začátku tak Radka s Filipem lezli velmi opatrně. Místy jsou skály pokryté mechy a lišejníky, kde se vlhkost drží pochopitelně déle. Poté, co zdolali Malého Čepelku (rozuměj: přelezli 3 cesty) byl čas tužit oddílového ducha. I když třemi cestami Jickovice ani zdaleka nelze vyčerpat, sbalili tedy frendy a rozjeli se za friendy Tomášem a Markétou do Zvírotic. Ještě je tam zastihli. Filip měl velkou radost z cesty Obecní přebor. Víc než před rokem ji lezl na druhém a utkvěla mu v paměti. Tentokrát na prvním. Bez Radčiny zázračné presky by ale třetí jištění necvakl a na ten krok by si prý nejspíš netroufl. Vybavte se vlastním jištěním, tuhou preskou, nebo morálem na podlahu. Všem, kteří nemají ambice vylézt si cestu na OS prozradíme, že pokud se chytnete v převisu L rukou, nastoupáte si nohama a zády se zapřete do kouta, zvládnete se při cvakání záludného místa i vysmrkat. Takže směle do toho. Obecně jsou ale Zvírotice poměrně štědře vyborhákované.

Markéta s Tomášem sice nechtěli trhat partu, ale do Jickovic plánovali dorazit až v neděli ráno.
Přecijen totiž nechápali, proč vyrážet na nedělní lezení v sobotu večer do deště, moknout a schovávat se až do dopoledne, kdy měl déšť ustat. Cestou pak ještě na základě optimistické zprávy od Filipa, že "už skoro neprší", přehodnotili situaci a stočili to do Zvírotic. Vidina mechem pokrytých skal schovaných pod mraky před sluníčkem a za stromy před větrem (byť možná jen teoreticky) jim jednoduše nehrála s představou nedělního lezení na pohodu. To ve Zvíroticích byla skála skoro úplně suchá. Mechy tam rostou řídce a skála je téměř zcela vystavená větru. I tak první dvě cesty ještě mírně zábly do prstů a plotny držely trochu hůře než obvykle.

Prvních pár hodin byli Markéta s Tomášem v údolí skoro sami, jen na druhém břehu se schovával rybář a mihnul se tam výletník se psem. V Hospodě byli docela sami, dali pět, domácí chleba, někteří i bělavý pršut (podle googlu na něm plíseň nevadí). Kolem Nymfomanky se nenápadně protáhli a vydali se za Nákupy. Tam už byl docela nával. Nejvíc se jim líbilo v Rybářských potřebách. Ze štandu Vratných lahví se stihli ještě pozdravit s Radkou a Filipem, ale pak už hurá do Prahy na florbal. Nálada byla dobrá, Markétin Tygr se mračil jen na oko, a výhledy byly nádherné - nejlepší snad u borovičky!

Radka s Filipem zůstali ještě o chvilku déle a končili odpočinkovou a krásnou Fatrankou již za šera. Odcházeli jako poslední, zhasnuli za sebou, ve skalách nikdo nezůstal.