Tatranský apríl

aneb jarní podmínka

1. Brzo ráno I

2. Brzo ráno II

3. Sliezky dom

4. Velická dolina

5. Žlab pod Prielom

6. Žlab pod Prielom II

7. Téryho chata

8. Brnčála

9. Na Brnčále

10. Lavinové stupně, fialové kolečko je asi oblast, k4

11. Počasí sobota

12. Počasí neděle

Všechny obrázky

Zkoumám termíny a na víkend před Velikonocemi rezervuji vlak v pátek tam, v neděli zpět a dvě osoby na nocleh na Zbojnici. Pár dní po dohodě výletu se ještě na pivku potkáváme s Kubou a taháme z něj rozumy - detaily cesty (za Východnou železnou bránou jsem ještě nebyl a Kačaciu dolinu neznám, Tomáš také ne) atd. Domluveno, půjdeme od západu na východ - Popradské pleso, Zlomisková a Kačacia dolina, Zamznutý kotol, Prielom a Zbojnice. Druhý den Zbojnice, Priečne sedlo, Téryna, Baranie sedlo, Flaška, Brnčála a pak dolů na Bielu vodu. No potěš, bude to náročné...

Nastává duben a termín se blíží. Ale ejhle, počasí se kaboní, od severu táhnou studené větry a střídají se s frontami od západu...
S přibližujícím se termínem akce se čím dál víc nelibě koukám po předpovědi počasí. A každodenní upřesnění je nepříjemné jak kousavý svetr. Pár dní před akcí přehodnocujeme s Tomášem plán a zkracujeme sobotní přechod na Sliezsky dom, Velickou, Polský hrebeň, Zamrznutý, Prielom a Zbojnici, neděle má být lepší, tak ponecháváme stávající plán. V pátek večer nás cestou na vlak doprovází studený déšť...

Je sobota ráno šest hodin a my stojíme na malém nádraží v Tatranské Poliance. Po sněhu ani památky, jsou 3°C nad nulou a prší. Lyže na bágl, kapuci na hlavu a vyrážíme po asfaltce na Sliezsky dom. Déšť chvílemi ustával, ani vítr v lese nebyl... Začíná mi být díky svižnému tempu vcelku horko, uvažuji, zda jsem to nepřepísknul s oblečením. Po dvou hodinkách už na cestě leží břečka sněhu a my vycházíme z lesa. Je to jako facka. Z Gerlachu padá vítr přímo proti nám, z deštíku se stala kroupová slota. Zapínáme všechny zipy, natahujeme šátky, kapuci co nejvíc do čela a brýle. V tomhle marastu dorážíme na Slezan a hle, vítr se utišil.

Přebalujeme drobnosti, nasazujeme pásy a po mokrém firnu s troškou sněhového bahna vyrážíme do Velické doliny. Uvažujeme, zda sem nejet na oddílové zimní hory - nějaké ledy tu jsou, skalky taky, Gerlach... Za těchto úvah přicházíme pod první hang, vítr zesílil, ale fouká do zad, takže bez problémů jsme ho vyšlápli. Přichází ale husté sněžení, začínáme vidět tak 100 metrů kolem sebe...

Předpověď pro sobotu/Vysoké Tatry: ráno 0°-3°C, vítr 3m/s. Dopoledne přechod studené fronty od JZ, vítr zesílí na 4-5m/s, déšť 10mm/1000m n.m, nad tuto úroveň sněžení. Po poledni po přechodu fronty prudké ochlazení, příliv studeného vzduchu od severu.

Dostáváme se pod Polský hrebeň. Vítr i sněžení ustalo, už poletuje semtam vločka. Vidíme hřeben, dohadujeme se, kudy nahoru (oba jsme tu byli jen v létě...). Chvíli kličkujeme svahem, je tu tak 15 cm nového sněhu. Při výstupové otočce se občas odlomí roh desky... Ale svah má pod 30°, tak šlapeme dál. Na pilíři uvidíme řetězy, cesta k nim je už nad 30°sklonu, ale k řetězu dorážíme v pohodě. Mezitím opět začíná sněžit a hřeben nad námi hučet. Vyškrábeme se nahoru a do obličeje nám tisíci bodlinkami vane severák. Jsme na hřebeni, je jedenáct hodin, teploměr ukazuje -9°C, pocitově tak -20°. Kotel pod námi je vidět vcelku pěkně, ale cesta dolů na sjezd není, takže pokračujeme s mačkami a cepínem. Scházíme k rozcestníku v Zamrznutom kotli. Zde je vítr mírnější, tak dáváme svačinu. Ale ejhle, během deseti minut kotel mizí v bílém mléku. Nu což, zapínám na hodinkách navigaci po trase, kterou jsem si pro jistotu doma připravil pro tyto příležitosti. I z paměti vím, že cesta teď traverzuje pod Prielom, není se kde ztratit...

Lavinová předpověď pro sobotu: Vo Vysokých Tatrách platí druhý lavínový stupeň. Hlavným lavínovým problémom je nový, vetrom previaty sneh z poslednej periódy sneženia (do 15 cm nového snehu). Nebezpečné sú hlavne vysoké polohy Vysokých Tatier. Na záveterných svahoch, pod sedlami a stenami je sneh nafúkaný do snehových dosiek a vankúšov hrúbky miestami aj 50 cm. Uvoľnenie lavíny je možné najmä pri veľkom dodatočnom zaťažení na veľmi strmých svahoch. Ochladenie spôsobí stabilizáciu snehovej pokrývky.

Vyrážíme v kyprém čerstvém prašanu, zde pod stěnou (!!!) ho může být i přes půl metru. To je paráda, libujeme si. A najednou slyším výstřel z brokovnice... přesně takhle to znělo. Hmmm, to je divný, kdo by tu střílel z brokovnice, za takového počasí. Otáčím se na Tomáše, je ještě u rozcestníků, cca 10 metrů za mnou. "Slyšel jsi tu ránu?", ptám se..."ne" povídá Tomáš. Kroutím nad tím hlavou, podívám se před sebe a polknu suchý karlovarský knedlík, celou šišku. Přede mnou zeje trhlina široká na tři prsty a aspoň šest metrů dlouhá, hluboká jak sviňa. Pokud jsem někdy levitoval, tak teď.
"Do pr...., Tomáši stůj, nikam nechoď!!" Opatrně couvám zpět, objímám skalku, co trčí vedle mých stop. I u rozcestníku na sněhu s drobky od svačiny se necítím v bezpečí. Sklon svahu v traverzu měříme na 30°. Řešíme, co dál. Dle mapy má být z druhé strany vyústění žlabu do kotle od Prielomu mírnější. Rozhodujeme se sestoupit přímým směrem do kotle (viditelné stopy po sjezdech z Polského hrebeňa) a nastoupat k Prielomu od severu. Je bílá tma, viditelnost asi tak 20 metrů, což určuje i náš rozestup. Po sestupu traverzujeme pod Prielom ve svahu kolem 20-25°. Hodinky naštěstí ukazují naší polohu vůči původní trase a i zalomení do žlabu pod sedlo. Na oči je vidět úplný ...nic. Jediné záchytné body jsou Tomáš za mnou čekající na pokyn k postupu, sklonoměr a hodinky s kurzorem šipky a modrou čárou traverzu, kde bychom měli jít, ale jít nechceme...

Objevuje se skalní stěna a tušení ústí žlabu. Radostně vyskakujeme na skalku a šikmé bílé moře na chvíli měníme za tatranské traviny a žulu. Nasazujeme mačky. Nezbývá, než do toho žlabu šlápnout. Má sklon aspoň 35°. Ale pod nohama jsou cítit hroudy zfirnovatělého sněhu. Paráda, žlab je rozrytý po sestupech/výstupech a nový sníh se jako suchý zip vlepil do toho starého. Hrabeme se nahoru, ale nového je tu aspoň 30 cm, takže těch 50 výškových metrů lezem hodně přes půl hodiny. Jsme v sedle Prielom, je jedna odpoledne, teplota -8°C.

Uvažujeme, zda svázat všechny naše prusíky a smyce, co máme, a z provizorního štandu zkusit najet do svahu pod sedlem přijištěný. Svah je ale vcelku mírný, cca 25°. I první sešlapání nového sněhu pro nasazení lyží vypadá dobře. Uvažuji - zkusím dva oblouky a případně vyjedu do levého boku. Sedlo zde směrem do Velké Studené doliny nemá v podstatě žlab, hned se otvírá do vcelku širokého svahu. Po pravé straně spadá stěna a podél ní jsou vidět kupy sfoukaného sněhu. Tak tam určitě nepojedu...
Vyjíždím, první oblouk, druhý oblouk... Supr sníh, lehce sedlý prašan. Řežu další oblouky a po asi 50 metrech zastavuji, ukazuji Tomášovi, že dobrý. Zvláštní, pamatoval jsem si svah k Preilomu jako vcelku prudký a s konstantním sklonem. Holt paměť... Jedu dál, užívám si luxusního sněhu. O další metry níž ale vidím, že svah se láme tak do 30° svahu (stále je dost mlha a viditelnost cca 60-80 metrů), zalomím to dolů a po druhém oblouku přibržďuji, chci se mrknout po Tomášovi nad sebou. Ale ejhle, stále se pohybuji, i když bych měl stát. Hned mi je jasné, co se děje a snažím se odjed ze sunoucí se sněhové desky do boku, kde už je obnažený firnový podklad. Zbytek desky mi podráží nohy, sedám na zadek, sahám po airbagu, když tu vše utichne a zastaví.
Nic se mi nestalo, lyže a nohy asi tak 30cm pod sněhem. Přejíždím laviniště a ukazuji Tomášovi, že jsem ok a že může (pokud možno opatrně) jet dolů. V mlze odhaduji lavinu na desku cca 15x20 metrů. Síla 5 - 15cm, délka od odtrhu k čelu hromady cca 30 metrů, nános do 0,5m. Dle definice lavin se jednalo o splaz.

Dál sjíždíme dolinou ke Zbojandě, bílá tma nám ještě uchystá pár překvapení v podobě nečekaných dropů a jiných vylomenin. Ve tři hodiny odpoledne jsme na chatě. Sušíme, odpočíváme, probíráme jak dnešní příhody, tak plán zítřka. Večer se oblačnost zvedá, v noci svítí měsíc, pěkně přituhlo. Chata žije dlouho do noci...

V neděli se počasí trošku vylepšilo. S občasným slunkem nad hlavou vyrážíme na Priečne sedlo. Před námi už vyšlo osm lidí, takže stopa bude prošlápnutá. Na Streleckých poliach je nový sníh místy sfoukaný a jde se po ledovatém firmu, na kterém pásy sotva drží. Někdy to skončilo proklouznutím, ba i sednutím na zadek a kupou nadávek. Jsme pod žlabem, je vyfoukaný, takže stoupáme prošlapanými stupy vzhůru. Po včerejšku svaly pěkně bolí, stehna pálí. Ze sedla koukáme na Térynu a na dav asi 12 skialpinistů na svahu pod žlabem. Žlab je plný měkkého sněhu, dostatečně již zrajbovaného předešlými lyžaři. Neváhám a hurá dolů, než se do žlabu nahrne ten dav. Krásný sjezd, v dolní části už ale vystupuje firn, tak to občas zarachotí. Tomáš se zasekl mezi vystupujícími, ale po chvíli už společně dorážíme na chatu. Je čas oběda, dáváme polévku a pivo.

Pod Beraním sedlem je vidět splaz lavinky, obcházíme tedy hang dolinou kolem Baranieho plieska a vracíme se pod sedlo. Opět padá bílá tma, naslepo sundáváme lyže a jdeme na mačkách. Nohy už vypovídají službu, co snad pátý krok musím zastavit a odpočinout. Sníh je opět vyfoukaný, doufám, že situace na druhé straně sedla bude jako u Priečneho. A je to tak, k Brnčále je to supr sedlý prašan, opět už rozbrázděný předešlou skupinou. Lyže na nohy a vyrážíme. Dělám třetí oblouk na svou jalovou stranu, ale na bolavých nohách neudržím rovnováhu a hodím tlamu. V tom 35°svahu jedu po hubě dobrých 20 metrů, než to ubrzdím. Nadávám si do volů, vysypávám sníh ze všeho a lezu si pro lyže a hůlky. Pro jistotu ten prudký kus sešoupnu bokem... Sjezd se otvírá do doliny, jedeme v měkkým, občas nás nakopne kus firnu schovaného pod novým. U velkých kamenů v půli sjezdu (před měsícem byly výrazně menší...) dáváme svačinu a necháme odpočinout bolavé údy. Jak asi vypadá Flaška? Uvažujeme, jak do ní najet...no, uvidíme. Jedeme dolů a Flaška vypadá dobře, v horní třetině je měkký, dá se i pěkně točit. Níže ale už je více firn, kope to do nohou, část šoupeme bokem, ale dole už se dá opět pěkně jet. Na kuželu pod Flaškou jsou hroudy sněhu, už tu při oteplení projela lavina. I dolina kolem plesa vypadá dost jinak, než v únoru. Dojíždíme na břeh plesa a jdeme na chatu. Zde u piva a jídla meditujeme o akci. V podvečer ještě šest kiláků po rozbředlém sněhu, slalom mezi kameny, šiškami a větvemi kombinovaný asi osmerým "sundat a nandat lyže". Poslední dva kiláky lyže na baťohu. Bus, Smokovec, električka, Poprad a vlakem domů...

Za sobotu a neděli jsme urazili 31 km a nastoupali dohromady 2340m.

Analýza sobotních událostí:
- všeobecně se dá říct, že sobota s ohledem na počasí nebyla vhodná pro vrcholové túry (v Tatrách);
- držení se striktně naplánované cesty mohlo vést k dalším nepříjemnostem. Znalost cesty někdy otupuje vnímání aktuálních podmínek v místě (situace v Zamrznutom kotli);
- protože panoval 2. stupeň lavinového nebezpečí, hlídali jsme si svahy se sklony nad 35°. Aktuální stav v terénu ale vyžadoval držet se sklonů pod 30°,což jsme ale zjistili až v místě (ale dalo se to předpokládat). Pouze historicky skialpinisty "rozryté" svahy nad 30° držely (žlab pod Prielomem);
- díky střihu větru, který se během soboty uskutečnil, nešlo se de facto vyhnout expozicím, kde vítr mohl vytvořit sněhové desky. Desky se za těchto podmínek mohli utvořit v jakékoliv expozici;
- bílá tma a difúzní světlo značně zmenšily možnost rozpoznání nafoukaných desek a omezily vhodnější volbu trasy.
Celkově to ale vnímáme pozitivně a jako dobrou zkušenost. Na túře, když už jsme se do svízelné situace dostali, jsme se snažili eliminovat nebezpečí změnou trasy, podrobným studiem map a informací, v místě se vyhnout nebezpečným sklonům svahu, využitím GPS se orientovat při náročných klimatických podmínkách. A připouštíme, že v sobotu vhodnější cesta by byla dolinou rovnou na chatu.

Radim a Tomáš

Další fotky naleznete na: https://radimderolezec.rajce.idnes.cz/Tatransky_april/