Zimní Tatry 2024

1. S lyžami na Malý javoráč

2. Výhľad na Širokú vežu

3. Zbojníčka

4. Pedro istí v jaskyni pod Bradavicou

5. Vojta na hrebeni Malého javoráku

Všechny obrázky

Pohľad wigwamov, ostatní doplňte o svoje výstupy prosím:

Prvý deň nás čakal výstup na Zbojníčku a po ceste sme pôvodne plánovali liezť nejaké ľady. Kôli počasiu to na ľady nebolo, tak som rozmýšľal nad náhradným programom, keď sa mi pred očami zrazu sformovala úderná skialp skupinka Piľo-Pedro-Vojta. Neváhal som a votrel som sa im tam. Vyšlapli sme najprv na chatu - Piľo bol naľahko a boli sme naňho pomalí, tak išiel prvý a dal si Malý Závrat, než my sme dorazili my ostatní a ubytovali sa. Potom sme si vybehli na pásoch na Svišťový štít, pokochali sa výhľadmi (môj prvý štít v Tatrách mimo turistický chodník!) a užili si pekný zjazd tak akurát odtopeným, mäkkým snehom. Piľo ešte chcel dať Hranatú vežu, no tak sme šli. Tam to bolo dosť strmé (a už naozaj dosť roztopené), na pásy to nebolo. Tak sme dali lyže na batoh a ťapali hore a sledovali samovoľné lavínky. Nám ostatným to prišlo už trochu nebezpečné, ale Piľo nás nakoniec salámovou metódou dostal až na vrchol (poďme pozrieť aspoň za tú hranu… no tak už sme skoro na vrchole). Piľo nám potom predviedol ukážkový ski-cut, keď pod ním odišiel svah po prvom oblúku. My ostatní sme sa držali v jeho trase a bezpečne sme dolyžovali až na chatu, unavení ale spokojní.

Druhý deň bola nad dolinou deka oblačnosti, všetky významné hrebene boli v hmle, tak sa naša úderná skupina TomCH-Dano-wigwam rozhodla pre cestu Stredom Trojuholníka pod Slavkovskou kopou, ktorá mala byť ľahká a nevedie až na hrebeň - takže bola celá s dobrou viditeľnosťou. Najťažšia dĺžka bola hneď prvá, ktorej sa odvážne zhostil pan Chaloupka, ja som potom vytiahol niekoľko ďalších dĺžok, prevažne snehovým poľom, v stopách našich predchodcov (David,Jirka,TomK). Dano potom natiahol poslednú dĺžku k zlaňáku no a zlanili sme do žľabu, kde som si prvýkrát vyskúšal zostup kĺzaním po riti, čo bola asi najzábavnejšia časť cesty :)

Na tretí bola predpoveď biedna a moje družstvo so mnou odmietlo vyliezť Kupolu Ľavým vhĺbením, tak som sa zasa votrel Pedrovi s Vojtom s tým, že budeme skialpovať, aj pekný plán sme mali. To sme s Vojtom ale nevedeli, že Pedro celý večer študuje výstup na Bradavicu (jediné info ktoré nakoniec zohnal bol slovný popis od miestneho vodcu). Takže ráno sme boli postavení pred hotovú vec: lyže nechať na chate, ide sa liezť na Bradavicu. Horizont halila hustá hmla, takže sme videli nič, orientačná výzva bola už len trafiť ústie toho správneho žľabu (ktorý sa z Veľkej studenej doliny zarezáva medzi dva vrcholy Bradavice). To sa podarilo a po výdatnom stúpaní strmým snehom sme narazili na prvý skalný prah. Ten Pedro s morálnym vypätím vytiahol a po ďalšom krátkom stúpaní snehom sme prišli k ďalšiemu prahu - monumentálnej jaskyni pod obrovským previsom. Dosť sme váhali či tam skončiť a zlaniť, ale vyzeralo to že sa dá zaliezť dozadu jaskyne a popod previs odtraverzovať doprava hore. Pedro sa do toho znovu odvážne pustil (podľa erárnych smyčiek vedel že ide správne), kus cesty sa musel doslova prekopať snehovým závejom, každopádne o hodinu a pol neskôr sme už stáli v sedle medzi vrcholmi Bradavice nadšení z úžasnej cesty. Ešte sme si došli na najvyšší vrchol (choďák) a potom rovnakou cestou dolu. Skalné prahy sme prekonali na dve zlanenia (štandy na skobách, najviac hnilé erárne smyčky Vojta odrezal a dali sme nové) a potom už len “na kraba dolu”. Ukázalo sa, že výber cesty bol na ďeň v totálnej hmle skvelý, pretože žlab bol orientačne jednoduchý (keď sme ho už našli) a cesta bola o to dobrodružnejšia. Na chate potom Kuba v sprievodcovi z roku 47 našu cestu dokonca našiel, ževraj za III (podľa Pedrovho vodcu max M4).

Štvrtý deň sa nám odmenil nádherným počasím a keďže Dano s Tomom sa rozhodli vyliezť na Svištový štít, kde už som bol predtým na lyžiach, do tretice som sa votrel Pedrovi s Vojtom. Plán bol jednoduchý - Javorovou škárou na Malý javorový štít a zliezť do sedla Malý Závrat - to všetko s lyžami na chrbte, veď podľa Kuby sú to 2 hodinky dvojko-trojkovým terénom. Na poobedie sme plánovali ešte lyžovať žlaby okolo Kupoly. Tak sme sa do Javorovej škáry pustili a hneď prvý skalný prah sa ukázal ako pekný humus, všetko sa topilo, voda tiekla a sneh nedržal. A nedržali ani naše veci, takže Vojtovi najprv ušla bunda, potom rukavice a nakoniec Pedrovi jediná skoba. Pedro to s vypätím morálu vytiahol, jediným istením bol štand 5m pod prahom… No a v sedle sme zistili, že to čo mal byť už dvojkový terén je celkom slušné, exponované skalné lezenie popod hrebeň… Malý javoráč sme ale nakoniec zdolali (na lyže na chrbte celý čas nadávali), do Malého závratu bezpečne zišli. Odtiaľ sme si to pustili Generálom dolu až po Bránu a naspäť na chatu. Tento nápad malo v ten deň asi tisíc ľudí, takže terén pripomínal úplne rozbitú čiernu zjazdovku tesne pred záverečnou v rezorte. Pri výstupe som bol ešte svedkom Pedrovho desivo vyzerajúceho pádu, keď mu na ľade podkĺzli pásy a letel asi 30 metrov dole svahom, preletel cez skalu a zastavil asi 2m pred ďalšou. Nič sa však našťastie nestalo a tak sme v pohode dorazili na chatu ešte pred večerou. Kubovej partii, lezúcej od rána tú istú “dvojhodinovú” cestu sa to nepodarilo, takže dorazili až za tmy :)

Lezení a lyžování:
https://youtu.be/2rafgVNotj8?si=_LU1ijMlvjeCjdgY

Sjezd od chaty do Smokovce:
https://www.youtube.com/watch?v=FftUe_gW1S0

JAK VIDĚLO MALÝ JAVOROVÝ ŠTÍT DRUHÉ DRUŽSTVO
Kuba + Hanka T. + Petr B. + Jan Doc

Zase jsme jednou naběhli na připravené vidle! Přelezli jsme celý hřeben Malého Javorového štítu ve Vysokých Tatrách. Místo očekávané lehké vyhlídkové túry jsme absolvovali těžký celodenní boj je skálou, trávou a sněhem.

Kdo a kdy přelezl jednotlivé úseky:

Javorová škára 3 (2296 m)
30. srpna 1908
Gyula Komarnicki a Alfred Martin

Východní hřeben 2 (2380 m)
30. srpna 1908
Gyula Komarnicki a Alfred Martin

Jihozápadní hřeben 1 (2380 m)
11. září 1908
Wlodzimierz Boldireff a Mieczyslaw Karlowicz

Malý Závrat 1 (2270 m)
neznámí turisté

Podle starého Puškáše a ještě staršího Gellnera-Kroutila jsem naplánoval pěknou túrku. "Za dvě a půl hodinky to sfoukneme. Není třeba vstávat moc brzy," prohlašuji přes spolulezci. Mělo mě ovšem varovat, že před šestnácti lety jsme odtamtud vycouvali s Petrem Minárikem. "Neměli jsme tehdy s sebou lano. S lanem bude skalní schod brnkačka," prohlašuji sebevědomě.

Po snídani vyrážíme na lyžích ze Zbojnické chaty. Podjíždíme Zbojnickou kopu a družstvo, které ji nadjíždí, je rychlejší než my. "Aspoň nám prošlápnou stopu," jsme docela rádi. Trojice nad námi bere lyže na batohy a plánuje hřeben rychle přeběhnout a pak si ještě po poledni zalyžovat v okolních žlabech. Naše čtveřice je míně ambiciózní a nechává lyže na nástupu.

Seshora padá pěkná mikina. Chytíme ji, částečně zahrabeme do sněhu, aby neuletěla, a majiteli Vojtovi posíláme souřadnice, ať si ji během sjezdu vyzvedne. Večer se dozvídáme, že ji ukradl skialpinista nebo horolezec, který tudy stoupal o něco později. Vojta se s ní už nesetkal.

Tři ze čtyř avizovaných skalních prahů jsou pod pevným sněhem. Stoupáme po předních hrotech maček. Otepluje se. Ze černých skal opadávají ledové nánosy. Oceňujeme helmy, co kterých co chvíli zabuší padající rampouch.

Čtvrtý skalní práh, který se má lézt podle průvodce rozporem, nám ulehčí předchozí družstvo. Pedro mě jistí svým lanem a nemusím tedy komplikovaně řešit vlastní jištění. Čtvrt hodiny totiž stačilo, aby se z jejich ledopádu stal náš vodopád.

Těch pár kroků je zatraceně těžká trojka, když se leze v mačkách, téměř bez sněhu a v tekoucí vodě. Hanka piští, jako by ji na nože brali. Honza si raději nechá napřed vytáhnout batoh, protože je to jeho první zimní horolezecká túra. Pouze Petr leze elegantně, jak se patří na poslední místo v družstvu.

Na sedélku Javorová škára všech sedm horolezců mudrujeme, kudy asi vede cesta na hřeben. "Priamo hrebeňom. Zo sedla na západ. Dolný výšvih hrebeňa obídeme vľavo, potom oblúkom hladkými platňami znova na hrebeň a ním ľahko na vrchol," píše Arno Puškáš. Mělo by to být dole za 2, nahoře za 1 a celkem 20 minut.

Reálně leze půl hodiny první délku každý prvolezec. Vždy, když se uvolní kámen nebo vyjede cepín, ozve se zavřísknutí. Rozbitá a zasněžená skála na větru a ve stínu, v kombinaci s nejasně vedeným traverzem budí strach u každého horolezce. Asi jsme netrefili trasu úplně správně a obtížnost odhadujeme na trojku.

Druhá délka za rohem naštěstí budí optimismus, protože sem svítí slunce. Jen kdyby neustále nelétaly ledové projektily, jakoby hustě pršelo. Posledních pár kroků vede po stále se zužující skalní lávce, až se horolezci musí plazit nad propastí.

Následuje zhruba 300 metrů ve sněhu. Balíme lana do batohů a opatrně stoupáme šikmo nahoru tam, kde tušíme vrchol. Pekelně se soustředíme, protože překračujeme jeden strmý žlab za druhým a pod mačkami není jen firn, ale také zmrzlá tráva a skalní plotny.

Konečně vrchol! Sláva! Stojíme na vrcholu, kam se stěží vejdou tři lidé. "Tady už to znám, budeme rychle dole," dodávám našemu družstvu optimismus. Hluboko pod námi vidíme lyžaře, jak odjíždějí z Malého Závratu na chatu. Blíží se večer.

Následuje klasická výměna horolezeckých hlášek.

Kuba: "Jdeme dolů, dávejte bacha na každý krok, furt mějte zaseknutý aspoň jeden cepín. Kdo spadne, ten se zabije. Kdyby někdo potřeboval lano, ať si řekne, a začneme se jistit."

Honza: "Já už nemůžu. Bojím se, že spadnu. Vezmi mě na lano."

Kuba: "Ještě vydrž. Budu hledat cestu, Hanka ti ukáže každý krok a Petr tě bude seshora kontrolovat."

Honza: "Přece bych raději lano."

Kuba: "Tady ve sněhu tě stejně nezajistím. A ještě k tomu bychom nestihli sejít do sedla do tmy."

Oba samozřejmě mlžíme. Honza ještě nějakou sílu v sobě objeví a Kuba ovládá jištění na sněhu.

Ostrý skalní vodorovný hřeben hřeben vypadá hrozivě. Velké převěje jsou naváté doprava (určitě na ně nechceme vstoupit a odletět do Rovienok) a skalnato-travnaté srázy spadají doleva (dáváme pozor, abychom nezakopli nebo neuklouzli a neskutáleli se do Velké Studené doliny).

Hřeben proto uctivě oblézáme po předních hrotech maček zleva dvojkovým, ačkoliv jednodušší letní sestup vede zprava a jeho obtížnost je jedna. Až na závěr se dostaneme na bezpečný sněhový svah, který končí v sedle Malý Závrat.

Konečně se cítíme bezpečně. Hanka se už nebojí vyčůrat, Honza únavou padá do sněhu. Za pár minut scházíme pod sedlo k lyžím. Než do nich nastoupíme, padá tma. Honzovi také padá termoska a odjíždí do údolí. Poslepu jedeme za ní a s notnou dávkou štěstí ji nacházíme. Pod Zbojnickou kopou padám já, vyhazuje mi vázání a při opětovném nasazování mi lyže odjíždí daleko do tmy. I tu nakonec nacházíme. Už máme jen strach, aby nám chatař nechal večeři. Nechal.